Jeskyně pod domem

Jsem několik týdnů na cestě. Zásoby pomalu docházejí. Kolem mě je jen les a louky. Žádná známka po osídlení. Na obzoru vidím jeskyni, půjdu jí prozkoumat. 

Zdá se dost hluboká. Vypadá to, že jsou do kamene vytesané schody. Hodně, hodně staré schody. Půjdu dolů.  

Musím být několik desítek metrů pod zemí. Je tu zimu, neproniká sem žádné světlo. Bez pochodně bych neviděl na krok. Myslím, že vidím domy. 

Ano, jsou to domy. Nebo spíš trosky chatrčí. Vytesané do skály, nebo postavené z kamenů. Zcela opuštěné. Půjdu dál. 

Narazil jsem na zdroj světla. Zkusím se k němu tiše přiblížit. Vypadá to, že nejsem sám. 

Z poza zdi sleduji nějaký obřad. Všude se rozléhají bubny a chorály. Nejsou to lidé, ale zpola lidské bestie. Objevuje se nepopsatelná záře. Pane bože, spas mě! 

Pokračování deníku se již odehrává mimo jeskyni. Pokračuje takto:

Musel jsem ven. Honili mě. Nemohl jsem nekřičet. Jaká ďábelská stvoření mohla vyvolat takovou pekelnou bytost? Pane bože, ona neměla tvar! Utíkal jsem po tmě ven, ale byli rychlejší než já. Musel jsem se ven probít. Desítky těch démonů jsem pobil mečem. Ven si za mnou naštěstí netroufli. Zavalil jsem vchod do té prokleté sluje kameny. Tohle se nikdy nesmí dostat ven. Proto si tu postavím dům a do své smrti budu hlídat tu jeskyni, aby se žádný z těch démonů nedostal ven. 

A tak se začala psát historie tohoto místa. Generace mých předků zde žili a hlídali tu jeskyni. Pak si na ní postavili tento dům a vchod do jeskyně zapečetili ve sklepě. I tak jsem tomu nevěřil. Pokud dole opravdu něco je, chci to vidět na vlastní oči. Začal jsem se pídit po klíči ke dveřím do sklepa.

Opět jsem navštívil bláznivého vesničana, abych zjistil, jestli náhodou neví, jak bych se mohl dostat do sklepa. Bylo zřejmé, že se začal bát, když jsem mu sdělil svůj plán a začal být nemluvný. Stálo to značné úsilí, ale podařilo se mi zjistit, kde je klíč. Měl jsem tedy plán na další den, a protože byl zase večer, šel jsem spát. V noci mě neustále budilo nepříjemné škrábání, tentokrát však hlasitější, než posledně.

Hned ráno jsem se dal do hledání klíče. Údajně je schovaný v ložnici pod postelí, pod prkny v podlaze. A skutečně tam byl. Zrezlý, schovaný v dřevěné krabičce. A tak jsem, vyzbrojen baterkou, odemkl dveře do sklepa. Po schodech jsem sestupoval do temnoty. Ve světle baterky jsem udiveně zjistil, že sklep je zcela prázdný. I podlaha byla pouze ušlapaná hlína. A pak jsem ve stěně našel zapečetěné dveře z kamene, což znamenalo, že část původní jeskyně byla odkopána, aby se na ní mohl postavit dům. Měl jsem štěstí, že klíč odemykal i zámky na těchto dveřích a já se mohl vydat do tajemné jeskyně pod domem.

Stejně jako v deníku jsem šel po věkovitých schodech vytesaných do kamene. Pohlcovala mě temnota a shnilý vzduch. Musel jsem být dobrých 50 metrů pod zemí, když jsem konečně došel na konec schodiště. Ocitl jsem se v obřím prostoru s vysokým stropem, ze kterého rostly krápníky a kapala voda a ozvěna z dopadu kapek se zlověstně ozývala v prostoru. Co nejtišeji jsem se vydal na průzkum.

Narazil jsem na pozůstatky obydlí. Stovky let zničené a opuštěné. Cokoliv tu žilo, zemřelo před spoustou let. Jak jsem šel dál, nacházel jsem další a další rozbořené chatrče, dávno nechané na pospas času. Došel jsem až na konec jeskyně. Zde můj předek údajně pozoroval nějaký rituál. Skutečně tu byl oltář, na kterém byla zaschlá krev a na stěně za ním jakési malby. Ty znázorňovali pravděpodobně naší sluneční soustavu a pak něco, co mohla být mlha nebo oblak s velkým okem uprostřed, které jakoby dohlíží na náš svět. Všude kolem byly hieroglyfy, které nejspíš vyprávěly legendy tehdejších obyvatel jeskyně. 

Jak jsem si se zaujetím prohlížel malby, nevšiml jsem si, že již nejsem sám. Ze tmy na mě shlížely stovky svítících očí. Okamžitě jsem se dal na útěk. Cestou jsem měl příležitost si je prohlédnout. Ten úděsný pohled mě jen posílil při mém úprku. Vyběhl jsem schody a podařilo se mi zapečetit dveře těsně před tím, než se dostali ven.

Jaké ohavné zrůdy to žijí pod domem. Mají šedou kůži, na půl ještěří na půl lidský obličej, chodí po zadních a ruce mají zakončené třemi dlouhými drápy. Začal jsem věřit všem příběhům bláznivého vesničana i zápisům v deníku. Zděšeně jsem začal listovat v knihách v knihovně a našel jsem popis těch bytostí. Údajně jsou to poskoci vesmírného boha Kahhlo, stvořitele Země, které lidé zahnali pod zem. Jejich úkol je udržet kontakt se svým bohem a spravovat ho o dění na Zemi. Původně na lidi neútočili, ale nyní k nim chovají nenávist za vyhnanství. 

Tu noc jsem nespal. V bdělém stavu a s nožem v ruce jsem poslouchal ustavičné škrábání, rozléhající se domem. A když přišel úsvit, škrábání náhle přestalo. Okamžitě jsem šel navštívit bláznivého vesničana a pověděl jsem mu svůj zážitek. Pobaveně poslouchal a pak mi řekl, že je teď na mě hlídat vchod do jeskyně. Také mi sdělil, že i on kdysi nesl toto břímě spolu s mým strýcem a že se také vydal dolu do jeskyně. A to co viděl ho přimělo opustit ten dům. 

Nechtěl jsem se smířit s tímto údělem, a tak mě napadlo celou jeskyni zaminovat a nechat vybuchnout. Naštěstí nebylo těžké ve vesnici sehnat výbušniny. Znovu jsem se tedy vydal do té prokleté jeskyně a nepozorovaně jí naplnil velkým množstvím trhaviny. Z domu jsem odnesl vybrané knihy a pak zmáčkl spoušť. Ohlušující rána byla slyšet kilometry daleko. Celá jeskyně se propadla a zem tak pohřbila všechno a všechny. Nikdo se už nikdy nedozví, jaká tajemství číhala tam dole. A oficiální zpráva? Zemětřesení následované propadem stropu tajné jeskyně.