Ve spárech šílenství
Ve spárech šílenství
Anotace: Osamocená dívka, temná noc a šílený psychopat.
Hodiny na věži livigtonského kostela právě odbily devět večer. Všude už panovala nepropustná tma, kterou jen slabě protínala světla vycházející z oken domů. Z noční oblohy se na zem začínaly snášet kapky deště prosycené elektrickými výboji nadcházející bouře.
Byla to velmi odlehlá čtvrť stojící až na samém okraji města. Posledním domem v této čtvrti byl patrový dům anglického stylu. Už jeho zevnějšek jasně vypovídal o tom, že je velmi starý. Kdysi bílá omítka byla zašedlá a popraskaná. Barva z dřevěných okenic už dávno opadala a rozlehlou zahradu za velkou tepanou železnou bránou vedoucí dovnitř pokrývala vysoká poválená tráva a suché stromy, jejichž polámané větve se s vrzáním pohupovaly ve větru.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je dům už pěknou řádku let prázdný. Opak byl však pravdou.
Nedávno se do opuštěného domu nastěhovala Kate Whitenová se svým přítelem.
Kate byla mladá žena s kaštanovými vlasy a výrazně nalíčenýma hnědýma očima. Po své matce zdědila nejen krásnou tvář s jemnými rysy, ale i tento dům.
Její přítel Sam měl vlastní firmu na výrobu motocyklů, a proto byl, díky časové vytíženosti, více v práci než doma. Kate to z počátku dělalo problém, ale brzy pochopila, jak je pro Sama práce důležitá a nezbývalo jí nic jiného než se smířit s tím, že se její přítel vrací domů až pozdě večer.
Jeden z těch osamocených večerů nastal i dnes.
Kate seděla ve velkém čalouněném křesle v obývacím pokoji svého domu a trávila čas sledováním televize. V jedné ruce držela šálek čaje, v druhé ovladač a přepínala kanály. Položila ovladač na stůl a otráveně si povzdechla, že zase nikde nic nedávají. Napila se čaje a krátce se zadívala z okna.
Venku teď téměř zuřila vichřice a noční ticho rušilo občasné burácení hromů. Před každou ránou oblohu proťal klikatý blesk, který na okamžik osvítil černé nebe. Stromy v zahradě se pod náporem prudkého větru klátily a kymácely ze strany na stranu, a když tmu zrovna pročíslo světlo od blesku, Kate napadlo, že jejich větve vypadají jako zlověstné lidské stíny. V té temnotě připomínaly duchy z onoho světa.
Kate z té představy přejel mráz po zádech a nepatrně zatřepala hlavou, aby ty hloupé představy vypudila. Raději sáhla na stolek pro ovladač a znovu začala nepřítomně přepínat kanály. Bez větší pozornosti přešla pořad o vaření, několik soutěžních pořadů a jednu z nekonečných telenovel a zastavila se až u stanice, kde zrovna vysílali zprávy.
„Ze Sanatoria svaté Terezy v Livingtonu dnes odpoledne uprchl duševně chorý pacient jménem Charles Savoy. Tento muž před dvěma lety brutálně zavraždil mladou ženu, kterou si náhodně vybral na ulici a v noci se vloupal do jejího domu. Soudní lékař tehdy potvrdil, že žena zemřela na proříznutí krční tepny. Psychiatr Antony Lester, který měl Savoye v péči, uvedl, že Savoy trpí velmi závažnou psychickou poruchou a může být pro své okolí velice nebezpečný. Proto prosíme diváky naší televize, aby neprodleně kontaktovali policii, pokud by o Savoyovi obdrželi jakékoli informace.“
Na obrazovce se objevila fotografie asi třicetiletého muže s krátkými blond vlasy a modrýma očima, z kterých na první pohled vyzařovalo šílenství.
Kate tahle zpráva na klidu rozhodně nepřidala. Ztěžka polkla a zadívala se na hodiny. Devět patnáct. S těžkou myslí si uvědomila, že Sam by už měl být touto dobou doma. Napadlo ji, že možná čeká, až se venku přežene ta činěnice, aby nemusel jet v tom nejhorším. Aby se uklidnila, rozhodla se, že mu zavolá. Odložila šálek s čajem a sáhla na stůl po mobilu. S velkou nevolí však zjistila, že nemá žádný signál. No, výborně, co teď?
Venku se znovu zablýsklo a po jasném světle následovalo ohlušující zahřmění. Kate sebou polekaně škubla a vytřeštila oči na okno. Vysoké stromy se kymácely s takovou silou, že měla obavy, aby jejich suché větve při nečekaném nárazu nerozbily okenní tabulky, které už teď nepříjemně skřípěly. Znovu ztěžka polkla a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
„Tak jo, hlavně klid. Jsi v bezpečí a nemůže se ti nic stát. Chováš se jako malá holka,“ pokárala sebe samu, ale její hlas zněl tak vyděšeně, že raději zmlkla.
„Je to jen bouřka,“ zašeptala po chvíli.
Pohodlně se zabořila do křesla a přes nohy si natáhla deku. Opět se chopila ovladače a přepnula televizi na stanici, kde právě běžel nějaký soutěžní pořad. Pokusila se přesunout svou pozornost na otázky, které moderátor pokládal soutěžícím, ale stejně se neubránila a každou chvíli se podívala do okna. Vítr ani déšť neustávaly a bouřka, místo aby odcházela, blížila se čím dál tím víc.
Kate se znovu pokusila soustředit na pořad v televizi. Najednou však uslyšela jakousi ránu. Leknutím vyskočila z křesla a nechala deku sklouznout na zem. Cítila hlasité údery srdce až v krku a dech měla zrychlený a trhaný. Zvuky se v nepravidelných intervalech začaly opakovat a Kate zase pocítila známý osten strachu.
Donutila zdřevěnělé nohy k pohybu a pomalu se přesunula k oknu. Rozhrnula záclonu, aby se podívala co se děje.
Venku lilo jako z konve, takže přes hustý závoj vody špatně viděla, ale všimla si, že je vstupní brána dokořán. Obě poloviny do sebe v prudkém větru narážely a způsobovaly ty hrůzu nahánějící zvuky.
„To zvládneš,“ řekla si pro sebe a rozešla se ke dveřím.
Pomalým krokem přešla chodbu a sešla po točitých schodech do přízemí. Z věšáku u dveří vzala Samův pršiplášť a oblékla si ho. Přes hlavu si přehodila kapuci a obula si vysoké holínky. Odemkla dveře a vystoupila na zastřešené zápraží.
Okamžitě pocítila nepříjemný chlad nočního vzduchu prosyceného množstvím vody. Zhluboka se nadechla, aby si dodala kuráže a rozeběhla se k bráně co nejrychleji, aby moc nezmokla.
Když byla venku, rozhlédla se po ulici, jestli neuvidí přijíždět Samovo auto, ale ulice zela prázdnotou. Rychle zavřela bránu a pro jistotu s ní pořadně zacloumala, aby se přesvědčila, že se neotevře. Na nic nečekala, otočila se a utíkala zpět do domu. Zabouchla za sebou dveře a zamkla. Sundala promočený pršiplášť a pověsila ho zpátky na původní místo. Přezula si boty a z vlasů, které jí vyčuhovaly z kapuce, otřepala vodu. Zhasla světlo a vydala se po schodech nahoru.
Opět se posadila do křesla a unaveně si protřela oči. Bylo jí jedno, jestli si rozmazala řasenku, její zevnějšek byl momentálně to poslední, co ji trápilo. Chtěla natáhnout ruku pro šálek s čajem, ale na stolku byl jenom mobil a ovladač.
„To je divný,“ řekla si a nakrčila obočí. Byla si jistá, že si šálek položila právě tam. Rozhlédla se po pokoji, ale nikde ho neviděla. Shýbla se a podívala se na podlahu, jestli ho omylem neshodila, aniž by si toho všimla, ale nikde po něm nebylo ani památky.
Chvíli zmateně přemýšlela, zda ho přece jen neodnesla do kuchyně nebo zkrátka nepoložila jinam, ale nic takového si nevybavovala. Usoudila, že je asi unavená natolik, že neví, co dělá, ale stále jí to vrtalo hlavou.
„Přece nemám výpadky paměti,“ zašeptala do ticha a pomalu se opřela do křesla. Snažila se uklidnit, ale byla jako na trní. Očima nervózně zabloudila k nástěnným hodinám. Devět čtyřicet. A Sam ještě nepřijel. Sáhla po mobilu, aby se podívala, jestli už bude mít signál, ale display stále neukazoval jedinou čárku.
„Kruci!“ zaklela a zoufale si schovala obličej do dlaní. Uvědomila si, že je sama ve velkém domě na konci města, její přítel měl být doma už před hodinou, má nepoužitelný mobil, ještě k tomu venku zuří bouře, a aby toho nebylo málo, po městě se toulá nebezpečný psychopat, který podřezává ženám hrdla. A to ještě ke všemu asi začíná bláznit ona sama.
Začínala ji z toho bolet hlava a v puse měla sucho jako na Sahaře. Pomalu se postavila na zdřevěnělé nohy. Její kroky tentokrát zamířily do kuchyně pro sklenici vody. Měla pocit, že jestli se okamžitě nenapije, tak omdlí.
Třesoucíma se rukama vzala ze skříňky nad dřezem čistou sklenici a natočila do ní studenou vodu. Napila se a zády se opřela o kuchyňský pult. Ledabyle se rozhlédla po místnosti a její zrak náhle spočinul na něčem velmi podivném.
Kateiným tělem projel takový osten hrůzy, že vykřikla a sklenici s vodou upustila na podlahu. Sklo se roztříštilo na malé kousky a voda jí polila nohy. Srdce cítila tepat až ve spáncích a plíce na okamžik zapomněly dýchat.
Na kuchyňské lince ležela řada nožů. Byly vyskládány od největšího nože na porcování masa, až po nejmenší nožík na loupání brambor. Ležely v pravidelných rozestupech od sebe a jejich špičky mířily přímo na Kate.
Chvíli se na nože dívala a pak si všimla, že jeden z velkých nožů na maso chybí.
Zmocnila se jí taková panika jako nikdy v životě. Pocítila nával nevolnosti a bojovala s nutkáním se vyzvracet. V krku měla obrovský knedlík, že skoro nemohla dýchat. Vyděšeně se rozhlédla po kuchyni, ale nikdo tam nebyl. Silou vůle přiměla mysl ke spolupráci. Někdo je v domě, teď o tom nebylo nejmenších pochyb. V hlavě jí vyvstával obrázek toho psychopata, o kterém mluvili ve zprávách.
„Soudní lékař tehdy potvrdil, že žena zemřela na proříznutí krční tepny.“
Při té myšlence jí po celém těle naskočila husí kůže a třes rukou začínal být nesnesitelný.
Venku pořádně zahřmělo a Kate leknutím téměř nadskočila. Slyšela dunět vlastní srdce nepopsatelným strachem. Pokusila se uklidnit pravidelným dýcháním, ale vůbec to nepomohlo.
Podívala se na nože vyrovnané na lince. Rychle je posbírala a vrátila zpátky do horního šuplíku. Ten největší ale nechala venku a jeho rukojeť vyděšeně sevřela prsty. Opatrně schovala ruku s nožem za zády, pevně tisknouc nůž. Věděla, že jediná naděje na záchranu je útěk.
Nohy měla jako ze dřeva, ale donutila se k pohybu. Pomalu se sunula kolem zdi do obývacího pokoje a přitom se stále ohlížela, jestli na ni ten šílenec zezadu nemíří nožem. Nikoho však neviděla.
Nepřestávala se třást strachem. V krku měla takové sucho, že ji hrdlo téměř pálilo, ale skoro to nevnímala. Ticho, přerušované neutichajícím deštěm, prořízl další hrom a zároveň s ním zablikala světla.
„Jen to ne,“ zašeptala Kate plačtivým hlasem a slyšela, že se televize přitom výpadku vypnula. Světla ale naštěstí stále svítila a Kate doufala, že tomu tak zůstane.
Udělala další opatrný krok směrem k obývacímu pokoji a nahlédla dovnitř. Za zády silně svírala rukojeť nože, připravena kdykoli zasáhnout. Obývací pokoj byl ale prázdný.
Kate se trhaně nadechla a zoufale kmitala očima z jednoho kouta na druhý. Nezapomněla se podívat ani za sebe. Všude bylo mrtvo a prázdno, přesto ovšem věděla, že někde v domě číhá masový vrah. Věděla, že si s ní hraje jako kočka s myší. Věděla, že mu způsobuje radost dívat se na to, jak je vystrašená. Bylo jí jasné, že ji odněkud sleduje těma šílenýma očima a že na jeho tváři je stejně tak šílený úsměv. Cítila na sobě jeho pohled, jen nevěděla odkud. Byla si však jistá, že je někde poblíž.
Sebrala v sobě poslední zbytky odvahy a prošla obývacím pokojem. Obezřetně přitom sledovala, jestli útočník není skrčený za pohovkou, nebo zda nestojí za dveřmi, kdykoli připraven k útoku. Ruku s nožem držela těsně u těla a tiskla rukojeť tak pevně, až jí zbělely klouby.
Po šíleném vrahovi nebylo nikde ani památky. Kate došla k druhým dveřím vedoucím z obývacího pokoje na malou chodbu, ze které se dalo projít do ostatních pokojů. Měla strach, že se vrah ukrývá právě tam, ale projít přes chodbu a zamířit ke schodům byla jediná možnost, jak se z domu dostat pryč. Napadlo ji, že by se mohla zamknout v jednom z pokojů, ale pak jí došlo, že by to k ničemu nevedlo. Neměla signál, aby zavolala policii, a čekat v zamčeném pokoji... Na co vlastně? Na to, až rozrazí dveře a zabije ji?
Jakmile se ocitla v tmavé chodbě, stejně jako už tolikrát se za sebe ohlédla. Pořád nikdo nikde nebyl. S nádechem vyrazila podél zdi směrem ke schodišti.
Ozvala se ohlušující rána, jak kdesi uhodil hrom, a v tu samou chvíli zhasla všechna světla v domě. Všechno pohltila temnota.
„Panebože,“ zašeptala zděšeně Kate. Smyčka strachu jí svírala hrdlo čím dál tím silněji jako železné okovy a zabraňovala jí dýchat i myslet.
Náhle prudký náraz větru s vrznutím rozrazil okno na chodbě a dovnitř se nahrnul studený průvan. Provazce vody s hlasitým klapáním dopadaly na linoleum a smáčely Kateiny vlasy vlající v silném větru.
Kate leknutím vyjekla a nedopatřením upustila nůž, který spadl kamsi na zem. Zoufale si klekla na kolena a naprázdno sahala všude kolem sebe. Ze všech sil se ho po hmatu snažila najít. Byla tak vystrašená, že ji v očích zaštípaly slzy. Pomalu ji opouštěla naděje na přežití. V mysli se plísnila za to, jak je hloupá, že nůž upustila, ale nebylo jí to nic platné.
Po chvíli ho nahmatala a opět silně sevřela prsty, rozhodnutá ho už za žádnou cenu nedat z ruky. Potlačila slzy a nemotorně se vyškrábala na nohy.
Zahradu před domem osvítil klikatý blesk a Kate v otevřeném okně zahlédla Samovo auto stojící na příjezdové cestě. V novém návalu strachu její srdce vynechalo úder a pak se rozeběhlo závratnou rychlostí kupředu. S hrůzou jí došlo, že na svého přítele dočista zapomněla. Musí ho varovat.
Při dalším zablesknutí vyhlédla z okna ještě jednou, ale Sama nikde neviděla. Zmocnil se jí smrtící děs, když si uvědomila, že zřejmě šel dovnitř.
Rychle se rozeběhla ke schodišti. Žaludek měla sevřený napětím, ale nevšímala si toho. Najednou za sebou zaznamenala pohyb.
Zkoprněla, ačkoli jí všechny smysly radily to samé - útěk. Tlukot srdce cítila tak silně, že měla pocit, jako by jí mělo každou chvíli vyskočit z těla. S nepopsatelnou hrůzou v očích se otočila.
V té tmě viděla jen obrys jeho postavy. Všimla si, jak mu z rozcuchaných vlasů stékají dešťové kapky. Jakmile se venku rozzářil jeden z mnoha blesků té strašné noci, osvítil vrahovu tvář. Byl to on, Charles Savoy. Muž, který nějaké ženě, jíž si náhodně vyhlédl na ulici, prořízl hrdlo. Na tváři měl přesně ten odporně šílený úsměv jako na fotografii v televizi.
Při pohledu do jeho očí Kate obklopil smrtelný strach. Bylo v nich totiž jediné - touha po krvi. Co ji však vyděsilo víc, byl kuchyňský nůž svírající v pravé ruce.
Krůček po krůčku se rozešel k vystrašené Kate. Jak procházel kolem okna, vyrýval do skleněné tabulky špičkou nože dlouhou čáru. Od místa, kde se nůž dotýkal skla, odlétaly drobné jiskry a přitom se ozývalo tak strašné skřípění, že při něm Kate tuhla krev v žilách. Automaticky si přitiskla sevřené pěsti na uši a rozeběhla se pryč. Za sebou slyšela pomalé kroky blížící se k ní.
Doběhla k točitému schodišti a rychle sbíhala schody po dvou, aby byla od toho psychopata co nejdříve pryč. Potmě ale špatně viděla na cestu a opar hrůzy jí dočista zatemnil mysl. Jak běžela, uklouzla po okraji jednoho schodu a skutálela se přes celé schodiště dolů. Neustále v ruce držela svou jedinou zbraň. Během pádu se snažila držet nůž co nejdéle od těla, aby se nepořezala, ale nebylo to jednoduché a špička ostrého nože jí nepatrně přejela po zápěstí.
Když dopadla na zem, bolest celého těla ji téměř ochromila. Věděla, že teď se nesmí zastavit a s námahou se postavila. Malá ranka na ruce trochu krvácela, ale naštěstí to nebylo nic vážného, co by Kate zabraňovalo v útěku. Spěšně se podívala nahoru.
Vrah stál nad schodištěm a na tváři měl široký úsměv plný zadostiučinění. Věděl, že to nebude trvat dlouho a Kate bude další oběť na jeho seznamu mrtvých. Užíval si její zoufalství, které z ní přímo sálalo. Toužil znovu pocítit ten nezaměnitelný pach krve.
Kate se vyděšeně dala do běhu tak rychlého, jak jí zranění dovolovala, ale koutkem oka v odrazu světla zahlédla, že z čepele vrahova nože stékají na podlahu kapky krve.
Vzpomněla si na Sama. Kdyby nic netušíc vešel do domu, musela by ho potkat. Znovu pohledem zabloudila na rudě zbarvený nůž a obalil ji studený pot. On ho zabil, podřízl mu hrdlo, tak, jako té ženě tenkrát a stejně tak zabije i ji!
Udělalo se jí špatně od žaludku a na okamžik zabojovala s nutkáním se vyzvracet. Pak se ale ovládla a roztřeseně otevřela vstupní dveře dokořán.
Neváhala a jako střela utíkala k železné bráně. Nevšímala si dešťových kapek, které jí ihned smáčely oblečení i vlasy, ani blesků křižujících oblohu, dokonce nevnímala ani děsivé burácení hromů. Jejím jediným cílem bylo přežít.
Oběhla Samovo auto a vší silou se opřela do jedné poloviny brány, ale ta se ani nehnula. Kate s ní pořádně zacloumala oběma rukama, ale bylo to k ničemu. Brána byla zamčená.
Kateiny nervy pomalu, ale jistě začínaly vypovídat službu a nervózně si odhodila z obličeje mokrý pramen vlasů. Ohlédla se k domu a strachem málem omdlela.
Vrah stál pár metrů od ní. Mířil na ni zkrvaveným nožem a hlasitě se smál. Jeho smích byl skřehotavý a šílený zároveň a Kate se ten strašný zvuk zabodával až do morku kostí jako tisíce jehel.
Vykřikla a v zoufalství obrátila své kroky do zahrady mezi polámané stromy. Brodila se vysokou trávou a v té nekonečné tmě ani pořádně nevěděla, kam vlastně běží. Byla promočená až na kůži a zimou jí začínaly drkotat zuby. Nic však momentálně nebylo důležitější než zmizet. Nevěřila, že má ještě nějakou šanci na přežití, ale stále se nevzdávala. Její kroky směřovaly kamsi do středu zahrady. Proplétala se trním, které jí rozedíralo ruce i nohy do krve. Slyšela za sebou dusot těžkých kroků, a to ji donutilo ještě zrychlit.
Najednou o cosi zakopla a upadla. Roztrhla si kůži na koleně a bolestí i strachem se rozplakala. Po pažích jí stékaly potůčky lepkavé krve smísené s deštěm. Cítila, že je na pokraji všech sil. Přesto se udýchaně postavila.
Temné nebe proťal blesk a Kate v záblesku světla uviděla, o co vlastně zakopla.
Všechny vlasy se jí na hlavě zježily tím nečekaným poznáním. Přitiskla si ruce na pusu, aby potlačila hrůzný výkřik a naplno se rozplakala.
Na zemi v poválené trávě leželo tělo. Bylo zkroucené v nepřirozeném úhlu a hlava ležela v tratolišti krve. Kate v mrtvém muži poznala Sama. Vyhaslé oči třeštil do prázdna a v jeho tváři se odrážel výraz nekonečné hrůzy a bolesti. Po hrdle se mu táhla dlouhá hluboká rána po ostré čepeli kuchyňského nože.
Kate se z toho pohledu podlomila kolena a samovolně se svezla k zemi. Její tělo ovládly nezadržitelné srdceryvné vzlyky. Uslyšela před sebou pohyb a zvedla pohled od mrtvoly. Její oči se setkaly s těmi vrahovými.
„Teď už mi neutečeš,“ zasyčel pisklavým hlasem a jeho široký úsměv se ještě zvětšil. Udělal krok Kateiným směrem.
„Ne!" vykřikla zlomeně a pomalu se sunula po mokré trávě pryč od něho. Už neměla sílu se zvednout.
„Ale ano,“ zašeptal a vrhnul se namířeným nožem přímo na ni.
Kate obepnula prsty jeho zápěstí svírající nůž a vší silou ho držela co nejdál od sebe. Smrtelný strach cloumal celým jejím tělem, ona se však za žádnou cenu nevzdávala. Vysmekl se jí a rozmáchl rukou tak, aby ji mohl bodnout ze strany do krku. Obratně se uhnula a zakrvácený nůž se zapíchl do země.
Kate v ruce stále třímala nůž, který si vzala v domě. Chtěla ho bodnout, ale zaklínil jí ruku svým tělem a ona s ní nemohla pohnout.
„Ty mrcho!“ zařval a vytáhl nůž ze země. Než ho ale stihl zarazit do Kate, silou ho kopla kolenem do břicha. V noze pocítila ostrou bolest.
Vrah se odvalil stranou a tím uvolnil Kate ruku s nožem. Využila jeho chvilkové nepozornosti a bodla. Nůž se mu zaryl hluboko mezi žebra a z pusy se mu vyvalila krev.
Kate byla úplně vyčerpaná, ale z posledních sil mu vytrhla z ruky nůž, kterým zabil Sama, a vrazila mu ho do břicha. Zhroutil se na zem a začal se dusit. Kate koutkem oka zahlédla, že vykašlává krev. Nemohla se na to dívat, proto se otočila. Bylo jí zle z toho, co tu noc prožila, ze Samovy smrti i z toho, že právě zabila člověka. Zatočila se jí hlava a najednou se ocitla v temnotě. Omdlela.
Když se probrala z dlouhého bezvědomí, už se rozednívalo. Bouřka i déšť byly pryč a první sluneční paprsky osvítily oblohu. Kate bolelo celé tělo a postupně se jí začínaly vybavovat útržky z té příšerné noci. Vyškrábala se na nohy a snažila se nevnímat tupou bolest hlavy.
Pár metrů od ní ležela dvě těla. První bylo Samovo a druhé jeho vraha. Z obou už dávno vyprchal život.
Kate si odhrnula vlasy z čela a vydala se pryč od toho domu hrůzy, pryč ze zahrady, kde zemřel její přítel, pryč z místa, kde zabila šíleného psychopata.
Komentáře (4)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
Nevím proč ale myslela jsem si že je to romantická povídka :-) A říkám si "Je to jasné, přítel pracuje dlouho do večera. Mají velký barák, žeby románek s údržbářem? A pak že utekl nějaký psychouš...počkat, kdo by chtěl zažít nějaký románek s vraždícím šílencem? Ale tak jsem se do toho zažrala...za chvílu bude půlnoc a mě se chce čůrat ;-)
01.07.2017 23:50:10 | breberkar
Jestli je skvělá nevím, ale že tě vyděsila, to jsem ráda. :D Každopádně děkuji :)
19.06.2017 23:28:16 | Kathleena