Poslední jízda

Jako každý pátek stojím v nočním chladu na zastávce uprostřed ničeho. Do mého tichého a osamělého čekání poblikává osamocená lampa veřejného osvětlení, kterou, až naposled zhasne, snad už nikdo neopraví. Autobus má jako obvykle několik minut zpoždění a noční chlad stále více proniká skrz mojí tenkou vrstvu oblečení. V dálce uslyším štěkot dvou rozhašteřených psů. Najednou slabý záblesk dálkových světel protne vzduch přede mnou. „Konečně“, pronesu do ticha a zvednu svojí aktovku ze země.
Autobus se skřípěním brzd zastaví přede mnou a se zavrzáním se otevřou přední dveře. Pohlédnu na řidiče a ihned mě zamrazí v zátylku. Slabé osvětlení autobusu mi neumožňuje rozpoznat řidičovi tvář, proto na mě místo očí zírají dvě temné skvrny s černým otvorem úst pod nimi. Díky podivné hře stínu, vytvářejí černé vlasy na hlavě, zajímavou a děsivou iluzi pohybu, nekontrolovatelného vlnění, které nemůže být ovlivněno žádným pohybem vzduchu.
Slabým a lehce roztřeseným hlasem, ať už z chladu nebo z vyvolaného strachu řidičovým zjevem pronesu: „Dobrý večer“ a vstoupím na schody do autobusu. Řidič neodpoví a otočí hlavou směrem k vozovce, jako by před ním nikdo nestál. „Jednou do Velkých Přílep“, řeknu trochu hlasitěji ve snaze upoutat řidičovu pozornost. Ten ale vůbec nereaguje. Chci svůj požadavek zopakovat důrazněji, ale můj zrak najednou padne na vytištěný lístek, který kouká z tiskárny. Utrhnu ho, hodím peníze do kastlíku, ještě jednou vrhnu rychlý pohled na řidiče a vydám se na své obvyklé místo v první části vozu.
Dveře se se skřípěním zavřou a autobus se rozjede. Znovu ve mně zamrazí, ale tentokrát se můj strach na chvíli promítne do tváře. Chvilkové strnutí obličejových svalů by prozradilo můj úlek. Autobus se bez jakéhokoli cukání a zvuku plynule rozjede. Tak plynule a nehlučně, jakoby popíral všechny technické a fyzikální možnosti.
„Tohle je elektrobus, že jo? Ještě jsem v něm nejel.“ promluvím směrem k řidiči. Ten se ale při mé otázce vůbec nepohne. Jako kdyby byl hluchý a moje oslovení vůbec nezaregistroval. „Může být řidič autobusu hluchý?“ přemítám si sám pro sebe. A z legrace zavolám: „Hej. Moc se omlouvám, ale právě jsem vám na sedačku rozlil colu.“ Zase nic. Takže asi musí být opravdu hluchý. Pohodlně se usadím v sedačce a zamyšleně začnu hledět skrz sklo na temnou okolní krajinu.
„Počkat“ řeknu polohlasně. „A jak tedy věděl, kam chci jet.“ Se zvědavostí pohlédnu na vytištěný lístek a s vytřeštěnýma očima a nepopsatelným strachem několik vteřin zírám na lístek. Stojí na něm:
FRANTIŠEK PŠENIČKA 21. ZÁŘÍ 1973 – 26. ČERVNA 2017
Po prvotním ohromení se proberu z transu, stoupnu si do uličky a rozzlobeně povídám: „To si děláte srandu, co to je za debilní legraci.“ Řidič stejně jako předtím nehne ani brvou a dál zírá před sebe na ubíhající silnici. Postoupím několik kroků směrem k němu a natáhnu ruku, abych mu poklepal na rameno. Dříve, než doputuje má ruka k jeho rameni, se najednou prudce otočí a já s hrůzou ucuknu zpět. Co se mi při nastupování do autobusu zdálo jako hra stínů, se změnilo v naprosto skutečnou a reálnou věc. Jeho vlasy se vlnily v neuspořádaném vzorci, stále se a tam, bez toho aniž by je ovlivňoval proudící vzduch nebo pohyb jeho hlavy. Co mě ale ještě více vyděsilo, byly temné otvory místo očí a černý otvor pod nimi, který se začal formovat do podoby úsměvu. Jejich první a poslední slovo, které jsem slyšel, bylo: „Vítej“.
Poslední co si pamatuji je, jak za hlasitého troubení klaksonu kamiónu zírám do oslnivé záře světlometů na zastávce uprostřed ničeho.