V zajetí posedlosti

Stříbrný měsíc ozářil oblohu. Noční větřík vál svým tichým dechem a v opuštěné uličce nebylo slyšet nic, než občasné zavytí psa ze zahrady nedalekého domu a dech muže skrývajícího se ve stínu vysokých budov.

 

Čekal tam, den co den, noc co noc. Byl oděn do tmavého kabátu s několika záplatami a na hlavě měl nasazený potrhaný klobouk, který mu zčásti zakrýval obličej. V pravé ruce, potřísněné již zaschlou krví, třímal kousek vaty napuštěný chloroformem a trpělivě vyčkával svou další oběť. Napjatě poslouchal, jestli neuslyší kroky nebo jakýkoliv jiný náznak toho, že by se někdo blížil k jeho úkrytu. I přes tu černočernou temnotu, jež tu noc vládla, byl v odrazu měsíčního svitu zřetelně vidět děsivý lesk jeho očí, v nichž byla jasně vepsána touha zabíjet.

 

Najednou zaslechl nějaký zvuk. Zaposlouchal se do ticha a na zjizvené tváři se mu objevil úsměv odhalující několik zažloutlých zubů s nádechem dohněda. Pevněji sevřel v ruce vatu s uspávací látkou a více se natiskl do výklenku ve zdi, aby ho jeho oběť neměla nejmenší šanci spatřit.

 

Zvuk kroků nabýval na hlasitosti, jak se kdosi rychlou chůzí přibližoval k místu, kde se skrýval ten zloděj životů. Opatrně nahlédl přes roh zdi a uviděl dívku procházející mrtvou ulicí.

 

Svižným krokem mířila neznámo kam. Rukama si objímala své štíhlé tělo a přejížděla si dlaněmi po pažích, aby zahnala vtíravý chlad. V obličeji měla trochu vyděšený výraz a občas se ohlédla za sebe, jako by měla pocit, že ulice není tak docela opuštěná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

 

Vrah sledoval její vystrašenou tvář s velkým zaujetím. Lidský strach a krev. To byly dvě věci, které ho neskutečně fascinovaly, vábily, a nejlepší bylo, když se spojily dohromady. Nebylo nic úchvatnějšího, než pohled na obličej zkřivený nepopsatelnou hrůzou a tu blahodárnou tekutinu vytékající z žil oběti. Při té představě se zachvěl vzrušením. Vědomí, že už brzy pocítí ten opojný kovový pach, bylo vskutku naplňující. Na chvíli tyto myšlenky zapudil a na ohyzdné tváři se mu znovu objevil nezaměnitelný úsměv odhalující jeho zkažený chrup.

 

Dívka už byla jen pár metrů před výklenkem, v němž se skrýval. Její kroky se stále přibližovaly a v okamžení, kdy se ocitla naproti úkrytu, zastavila se. Opět se chtěla ohlédnout za sebe, ale tentokrát to nestihla. Vrah během několika vteřin vyběhl ze skrýše, chytil ji kolem pasu a na nos jí přitiskl vatu. Dívka tlumeně vykřikla a za chvíli její tělo v pevném sevření vrahových paží ochablo.

 

Vrah se spokojeně zašklebil a jeho zvrácenou mysl zaplnily hrůzostrašné představy, z kterých běhal mráz po zádech a jež se tu noc měly stát skutečností.

Chytil dívku za ruce a nemotorně ji táhl dlouhou ulicí až k oprýskané dodávce. S vrznutím otevřel kufr a hrubě ji hodil dovnitř tak, jako by ani nebyla člověk. Kolébavou chůzí obešel auto, zasedl za volant a nastartoval.

 

Když se auto rozjelo, v tu chvíli ještě nebohá dívka netušila, že jede vstříc čiré hrůze.

 

***

 

Ve spáncích jí dunivě tepalo a pociťovala motání hlavy. Do nosu ji udeřil mrtvolný zápach. Zamžourala očima a pomalu otočila hlavu na stranu. Viděla mírně rozmazaně, a tak několikrát zamrkala, aby zaostřila. V místnosti, kde se nacházela, bylo šero a vládl tam nepříjemný chlad. Rozhlédla se. Její zrak utkvěl na stole umístěném těsně u zdi, necelé dva metry od dřevěné pryčny, na které ležela.

 

Byla na něm spousta podivných kovových předmětů. Chtěla nadzvednout hlavu, aby si je prohlédla, avšak zjistila, že se nemůže pohnout. Ucítila tlukot srdce až v krku a se strachem se podívala, co jí brání v pohybu.

 

Ruce i nohy měla přivázané provazy ke kovovým držadlům připevněným k jejímu lůžku. Ve snaze vyprostit ztuhlé údy z pevného sevření, začala sebou škubat na všechny strany, ale uzly se nepohnuly ani o píď. Silně tiskla víčka k sobě, aby potlačila slzy, které se jí hrnuly do očí.

 

Dívčinu mysl náhle zaplavily vzpomínky na tmavou uličku, kterou spěchala domů z restaurace, kde pracovala jako servírka. Pamatovala si, že měla pocit, jako by ji někdo sledoval, jako by pozoroval každý její krok. A pak, když došla k tomu výklenku ve zdi a na okamžik se zastavila, aby se znovu ohlédla, něčí paže ji chytily kolem pasu a k nosu jí přitiskly vatu. Všimla si širokého klobouku, který měl dotyčný stažený nízko do očí, ale jeho tvář nezahlédla. Vykřikla leknutím... a pak její mysl zahalila temnota.

S hrůzou si uvědomila, že se ocitla ve smrtící pasti. Dobře si vzpomínala na všechny děsivé filmy, v nichž byly oběti masových vrahů přivázány ke stolu a jejich trýznitel je mučil tak dlouho, než z nich vyprchal život.

 

Zase stočila pohled ke stolu s kovovými předměty. Nadzvedla hlavu natolik, jak jí sevření provazů dovolovalo, a pozorně si je prohlížela. Poznala mezi nimi různě velké nože, několik skalpelů, kleště a kovovou pilku. Zalapala po dechu a rozhlédla se po potemnělé místnosti.

 

U protější zdi stála oprýskaná dřevěná police. V horní přihrádce se nacházelo několik řad nožů, pár skalpelů i pilek různých velikostí jako na stole. Na ostatních přihrádkách viděla plno dalších věcí, které ani nedokázala pojmenovat. Viděla sekeru a různé háky, některé byly podivně zakřivené a jiné připomínaly vývrtku.

 

Očima zabloudila do rohu mísnosti a spatřila malou plechovou vanu. Neviděla, co je uvnitř, a ani si to nechtěla domýšlet, ale všimla si jakýchsi tmavě červených skvrn na jejích stěnách. Hlavou jí proletěla myšlenka, že obsah vany bude jistě původcem toho hrozného zápachu.

 

Při tom pohledu ucítila v krku knedlík a ztěžka polkla. Srdce jí bilo jako splašené a mysl pomalu zaplavovala panika. Zoufale sebou škubala a cítila, jak se jí provazy zařezávají do masa. Z očí jí vyhrkla nová várka horkých slz a z úst se vydralo táhlé zaúpění. V přívalu emocí, které jí doslova zatemnily mozek, zvrátila hlavu dozadu a naplno se rozplakala.

 

Naříkala několik dlouhých minut. Při pomyšlení na tu svazující bezmoc její vzlyky ještě přidaly na intenzitě. Tolik si přála, aby byl tohle všechno jenom hrozný sen, z něhož se vzbudí. Aby to byla jen děsivá noční můra, která se po osvobozujícím probuzení rozplyne jako pára nad hrncem. Hlas v dívčině hlavě však říkal, že je to krutá realita.

 

Trochu se uklidnila, protože její pozornost upoutalo cosi ve tmě. Zamrkala, aby přes závoj slz alespoň trochu viděla, a upřela zrak do přítmí místnosti. Mrtvé ticho pravidelně protínal její mělký dech a hlasité údery srdce. Strachem jí vyschlo v ústech, když v temnotě zaznamenala nepatrný pohyb.

 

Byl tam. Slyšela jeho dech a cítila na sobě jeho pohled. Nevěděla, jak dlouho ji sleduje, jestli je tam už od té doby, co se probudila, nebo jestli nepozorovaně vklouzl dovnitř, když se pokoušela dostat z provazů. Stál v rohu, zahalen tmou, takže si ho předtím nevšimla.

 

Pořádně zaostřila tím směrem. Zdálo se jí, že vidí siluetu jeho těla. Nebyla si jistá, jestli si ten obraz pouze nevysnilo její vystrašené podvědomí, ale... najednou měla pocit, že se silueta znovu pohnula.

 

Zachvátila ji panika.

 

Sledoval její oči plné slz z tmavého zákoutí. Vždycky to tak dělal. Nejprve svou oběť v bezvědomí přivázal ke stolu a pak z povzdálí skenoval její obličej plný děsu, když nabrala vědomí.

 

Pokaždé se zbožným obdivem pozoroval, jak se jeho oběť vzpíná, jak se snaží uvolnit ty utažené uzly a nejde jí to. Miloval její následný pláč, tonutí v bezmoci a zoufalství. Při tom pohledu ho vždy zaplavil nekonečný pocit blaženosti.

 

U všech to bylo stejné. Dívka se probudila a očima prozkoumala okolí. Nakrčila nos, jakmile ucítila ten pach, a poté zjistila, že se nemůže hýbat. Bezradně sebou začala škubat, až se jí provazy zařízly do rukou, a nakonec propadla takovému strachu, že skoro nemohla dýchat. Většinou se usedavě rozplakala. Někdy ji nechal plakat dlouhé hodiny a se zaujetím sledoval hrůzu v jejích očích. Chování dívek bylo sice totožné, ale přesto věděl, že se pohledu na ně nikdy dostatečně nenabaží.

 

Jeho příští oběť se najednou zastavila v pohybu,dokonce i její smrtelný nářek ustal. Zadívala se jeho směrem a pátravě přejížděla zrakem po místě, kde se skrýval. Musela ho vidět. Možná zahlédla jeho pohyb. Přitiskl se více ke zdi a vyčkával na dívčinu reakci.

Hlasitě a přerušovaně dýchala, zorničkami nervózně těkala zprava doleva a ruce i nohy ovládl třas. Šťastně se usmál. Přesně takhle se mu to líbilo. Doslova cítil tu sálající bezmoc. Vnímal její zrychlený dech, dokonce se mu zdálo, že slyší i třepotavý tlukot jejího srdce, který připomínal šum motýlích křídel. Hlavou mu proběhly představy tak strašlivé, až z nich tuhla krev v žilách. Zavřel oči a za víčky viděl, jak jeho ruka svírá obrovský nůž na porcování masa a jak s přesností vede čepelí hluboký řez po dívčině těle. Téměř cítil onu spalující euforii, která naplní jeho útroby pokaždé, jakmile se ta magická tekutina vyřine z čerstvé rány. Jiní to považovali za odporné zvrácenosti, ale on se při tom cítil jako básník, který tvoří dechberoucí poezii, jako malíř, pracující na svém vrcholném díle. Mučení a hyzdění těl bral jako umění, při němž se zmítal v nebeské agónii. Blaženě vydechl a z hrdla se mu vydralo slastné zamručení.

 

Ještě několik dlouhých minut čerpal uspokojení z pohledu na dívku. V očích mu tančily rudé jiskřičky a celým jeho bytím se rozléval opojný pocit nedočkavosti. Už to nemohl vydržet. Ty představy byly tak intenzivní, že to nemohl déle odkládat. Dívat se na k smrti vyděšenou oběť bylo něco nepopsatelného, ale nedalo se to srovnat s tím, co cítil ve chvíli, kdy se studený kov zabořil do živého masa. Stočil zrak na polici s nástroji (všechny měl puntičkářsky srovnané, miloval, když byl ve věcech pořádek - chaos se mu příčil). Kterým začne dílo tentokrát? Se zaujetím si prohlížel předměty a při pohledu na každý z nich se mu před očima míhaly hrůzné obrazy plné krve a násilí.

 

Omámem tou naplňující vidinou vystoupil ze svého úkrytu.

 

V momentě, kdy spatřila postavu ve starém kabátě a tmavém klobouku staženém do obličeje, všechny chlupy na těle se jí zježily hrůzou a v jejích útrobách se usídlil mrtvolný chlad. Okamžitě poznala ruku potřísněnou krví, která ji uspala chloroformem. Ruku, která už zřejmě vzala život mnoha lidem.

 

S vytřeštěnýma očima sledovala, jak špičkami prstů přejíždí po kovových nástrojích na polici. Zacházel s nimi opatrně, jako by pro něho měly téměř posvátnou hodnotu. Hladil ten ledově chladný kov a vzpomínal na svá umělecká díla, která jím vytvořil. Sevřel v ruce jeden ze skalpelů a přiblížil ho k očím, aby si ho lépe prohlédl. Rty zkroutil do zlověstného úsměvu. Pomalu se otočil ke stolu, na němž dívka ležela. Jeho úsměv se rozšířil. Svou zvláštní kolébavou chůzí zamířil k ní.

 

Teď byla doslova paralyzovaná strachem. Nemohla se hýbat. Měla pocit, jako by jí všechny končetiny odumřely. Chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhnul v hrdle. Vydala ze sebe jen jakési neidentifikovatelné zakňourání. Vzlyky sice ustaly, ale z očí jí nepřestávaly kanout slzy. Jen mlčky upírala pohled na věc, kterou vrah svíral v ruce.

 

Úsměv na jeho tváři byl čím dál tím zlověstnější. Přes lem klobouku a sporé osvětlení mu špatně viděla do obličeje, ale i přesto si všimla lesku v jeho očích. Přesně takhle vypadají oči psychopata, napadlo ji. 

 

Vrah se dokolébal až k ní. Trochu naklonil hlavu doprava a se spokojeným výrazem pozoroval to nekončící zoufalství, které se v ní odehrávalo. Najednou zvedl ruku se skalpelem a přiložil jí ho ke krku. To ji probralo.

 

„Ne!“ vykřikla srdceryvně a znovu se naplno rozplakala. „Prosím vás, pusťte mě! Nikomu o tom neřeknu, jenom mi neubližujte!“ Při poslední větě se jí zlomil hlas a přešel do tichého skřehotání. Po tvářích se jí valily proudy slz a hlasitě naříkala, při čemž škubala rukama i nohama na všechny strany.

 

Její trýznitel se jen ušklíbl. Přejížděl tupou stranou skalpelu po poddajné kůži zleva doprava, až se zastavil u místa, kde pulzovala krční tepna. Tepala rychle a trhaně.

 

Vrah si vychutnával dívčino psychické utrpení plnými doušky. Nechtěl tepnu proříznout, ne teď. To by bylo až příliš rychlé.

 

Dívka znechucením tiskla víčka k sobě a odvrátila hlavu na stranu. Dotyk studeného kovu byl tak nepříjemný, až jí z toho naskočila husí kůže po celém těle. V tom okamžiku nevěděla, jestli se víc třese chladem, nebo strachem.

 

„Prosím,“ zašeptala bezradně, „nechte mě být.“ Opět ji přemohl pláč.

 

„Buď už zticha!“ Ta slova zahřměla jako hrom při bouřce. Dívka sebou leknutím cukla a na chvíli utišila vzlyky. Jeho hlas byl hluboký a nevraživý. Napadlo ji, že kdyby tuhle noc nějakým zázrakem přežila, ten zvuk by si pamatovala do konce života.

 

Výraz jeho tváře se ze spokojeného proměnil na rozzlobený, nozdry se mu vztekem rozšířily a zpříma se jí podíval do uslzených očí. Trochu si posunul klobouk dozadu, takže na něho konečně viděla. Propaloval ji šíleným pohledem. Všimla si hlubokých jizev, které měl na obou tvářích. Napadlo ji, že je má možná na svědomí některá z jeho předešlých obětí.

 

„Jestli budeš křičet, bude tě to bolet ještě víc, než je třeba,“ zašeptal a naklonil se těsně nad ni, až ji ovanul jeho zkažený dech.

 

„Prosím vás, pusťte mě, moc vás prosím,“ žadonila sklíčeně. „Doma na mě čeká moje malá dceruška... ona... ona mě potřebuje... je ještě příliš malá... potřebuje mámu,“ dostávala ze sebe mezi vzlyky. Při představě, že svoji holčičku už neuvidí, ji přemohla nesnesitelná tíseň. V té chvíli se cítila, jako by jí někdo rval zaživa vnitřnosti z těla.

 

„Dcera,“ řekl pohrdlivě a trochu přimhouřil oči. Přitom jí nepřestával přejíždět skalpelem po kůži.

 

„Prosím, dám vám cokoliv, když mě pustíte, jenom mi neubližujte,“ skuhrala, neschopna pohybu.

 

Vrah se jen zasmál. Sjel skalpelem o kousek níž po hladké kůži hrdla a nepřestával sledovat holé zoufalství sálající z dívčina obličeje.

 

Ta se ocitla na pokraji svých psychických sil. Když si uvědomila, že ten chladnokrevný zabiják připraví malé dítě o matku, každá buňka v jejím těle se vzepřela. Strach ji náhle opustil a vystřídalo ho rozhořčení. Krev se v ní doslova vařila a jasně pociťovala, jak jí červeň vstupuje do tváří. Ze všech emocí, které ji v tom momentě ovládly, převládala jediná - vztek.

 

„Ty mizernej hajzle, koukej mě, ksakru, pustit!“ zařvala z plných plic a plivla vrahovi do tváře. Tahala rukama i nohama za provazy tak silně, jak jen dovedla. Svíjela se v bolestném sevření, přičemž všechny pocity vypluly na povrch. Mozek jí zahalila rudá mlha, která naprosto pohltila veškerou snahu uvažovat racionálně.

 

Vrah se odtáhl. Zorničky se mu rozšířily a zablesklo se v nich překvapení. Na něco takového nebyl zvyklý. Všechny dívky, které dosud zabil, byly k smrti vyděšené, jen prosily, aby je pustil, ale žádná z nich si nedovolila odporovat.

 

Její chování ho rozzuřilo. Rozpřáhl se a dal jí pořádnou facku přes levou tvář. Prudce otočila hlavu do strany. V puse ucítila ostrou bolest a odpornou pachuť krve, jak si prokousla ret. I přesto však její nitro naplnila úleva.

 

„Tak to jsi neměla dělat,“ odvětil tlumeně. Celý se chvěl rozčílením a hlasitě oddychoval. Skalpel, který dosud svíral v dlani, vztekle odhodil na zem a otočil se čelem k polici s mučícími nástroji. Rozešel se k ní.

 

Dívka svého konání pomalu začínala litovat. Tušila, že teď to bude zlé. Při představě toho, co bude pravděpodobně následovat, se opět poddala panice a vší silou zatahala za provazy. Jaké bylo její překvapení, když se uzel, jímž měla přivázané pravé zápěstí, o kousek posunul nahoru. Tlukot jejího srdce se ihned zrychlil, a i když věděla, že tohle nejspíš vůbec nic neznamená, neubránila se závanu naděje. Okamžitě se ohlédla na svého trýznitele, aby zjistila, zda si toho nevšiml.

 

Nevšiml.

 

Stočila tedy ruku směrem k uzlu tak, aby ho uvolnila. I přesto, že se nepatrně pohnul, nemohla na něj dosáhnout. Silou vůle se snažila zápěstí stočit víc, ale nešlo to. Místo toho v něm ucítila křeč. Pomalu, ale jistě ji opouštěla ta osvobozující vidina o přežití. Slabě zaúpěla a pokusila se ruku protáhnout ven.

 

Šlo to velmi těžko. Měla ji přeškrcenou, kůže ji pálila, jak se třela o hrubý povrch provazu. Milimetr po milimetru ji sunula ven. Pohledem neustále kontrolovala, jestli se vrah nedívá. Věděla, že kdyby si všiml, co právě dělá, bez rozmyslu by ji zabil. Což ostatně udělá stejně, problesklo jí hlavou.

 

Bála se, ale bylo jí jasné, že tohle je jediná možnost, jak vyváznout z vrahových spárů. Tak jako tak by jí ublížil, proč to tedy alespoň nezkusit?

 

Vrah jí nevěnoval pozornost. Upoutaly ho nástroje na polici.

 

Chování jeho oběti ho naprosto rozhodilo. Byl zvyklý naplno si užívat mučení každé dívky, v jejich trýznění měl řád, který ona narušila. Užíval si jejich strach, úzkost. Vyžíval se v řezání do měkkého masa a tou největší slastí byl pohled na čerstvou krev. Z jejich výrazu plného utrpení pociťoval uspokojení. Tahle je jiná než ostatní, dovolila si příliš. Byla drzá a za to musí trpět. Opravdu trpět.

 

Vztekle praštil rukou do několika předmětů, které se s kovovým řinčením rozsypaly po podlaze. Sehnul se až k přihrádce, jež byla těsně nad zemí, a prohlížel si různá mučidla, která se v ní nacházela. Přitom v hlavě spřádal plán plný zvrácenosti.

 

Dívce se mezitím se značným úsilím podařilo vyprostit ruku. Jiskřička naděje v ní znovu vzplála, a to i přesto, že dosud zdaleka neměla vyhráno. Jakmile vrah shodil nástroje na zem, leknutím vytřeštila oči a ve zmatku se snažila nacpat zápěstí zpátky do smyčky. Kdyby se teď ohlédl, bylo by to zlé.

 

Naštěstí byl plně zabraný do hledání čehosi. Vztekle se přehraboval v dolní přihrádce. Jasně slyšela, jak u toho funí, a raději ani nechtěla domýšlet, co se mu honí hlavou.

 

Vycítila přiležitost. Rychle se na dřevěném stole otočila a pokoušela se povolit uzel na druhé ruce. Celá se nervozitou třásla a neustále zrakem bloudila na vrahova shrbená záda. Zprvu provaz držel velice pevně, ale během chvíle se jí podařilo dostat ven i druhou ruku. Úlevou zavřela oči a promasírovala si ztuhlá zápěstí. Napětím téměř nedýchala. Už se chtěla sehnout k uzlu, který jí v trýznivém sevření svíral kotníky, když tu najednou se vrah postavil. Dívka si bleskurychle lehla zpět na pryčnu a nervózně roztáhla ruce ve snaze nacpat je zpátky do smyček. S hrůzou očekávala, co vrah udělá.

 

Když se narovnal, poodešel ke dveřím. Z kapsy kabátu vyndal svazek klíčů a jeden z nich strčil do klíčové dírky. Klíč v zámku zachrastil a dveře se se skřípotem otevřely. Ještě než vyšel ven z té cely utrpení, věnoval k smrti vystrašené dívce jeden letmý pohled, kterým k její obrovské úlevě nestačil zaregistrovat, že je rozvázaná. Dveře za sebou zavřel a opět zamkl.

V tu chvíli jí spadl ze srdce obrovskýkámen. Velmi dobře si byla vědoma toho, že je stále ve velkém nebezpečí, avšak jiskřička naděje vzplála v malý ohýnek.

Rozvázala provaz na nohou a s námahou se posadila. Tělo měla ztuhlé, všechno ji bolelo, ale nevěnovala tomu pozornost. Její čas byl příliš drahý na to, aby se zabývala hloupostmi.

 

Seskočila ze stolu a usilovně přemýšlela, co bude dělat. Nevědomky si třela odřená zápěstí a rozhlížela se kolem sebe. Její zrak utkvěl na těžkých dveřích. Věděla, že jsou zamčené, protože slyšela chrastit klíč v zámku, a tak ani nezkoušela stisknout kliku. Očima přejela na polici s všemožnými věcmi. Udělala několik opatrných krůčků a vzala z horní přihrádky ostrý nůž.

 

Znovu se rozhlédla. Snad doufala, že spatří okénko nebo další dveře, kterými by se dostala ven, ale nic takového tam samozřejmě nebylo. Jak by tam také mohlo být okno, vždyť byla zavřená ve sklepě.

 

Vrah se mohl každou chvíli vrátit a na nějaké rozhodování bylo jen velmi málo času. Zapudila hloupé nápady, jako schovat se pod dřevěnou pryčnu, na které prve ležela, a po krátkém uvažování se vtiskla za dveře, pevně svírajíc rukojeť nože.

 

Z mučivého strachu, jenž ji prostoupil, pocítila nával nevolnosti. V ústech měla sucho a celá se třásla. Napjatě naslouchala, zda neuslyší kroky blížící se ke dveřím.

 

Hodnou chvíli bylo hrobové ticho. Dívka cítila, jak jí pramínek studeného potu stéká po zádech. Do mysli se jí vkradlo zbožné přání, ať je to jen hrozný sen, ale vše napovídalo tomu, že je to nemilosrdná skutečnost.

 

Náhle uslyšela kroky. Všechny její smysly při tom zvuku zbystřily. Ve svém úkrytu se trochu přikrčila a vyčkávala na příchod trýznitele.

 

Ozvalo se odemykání zámku a dveře se pozvolna otevřely. V dívce by se krve nedořezal. S nervy drásající nervozitou očekávala, co se bude dít.

 

Těžké kroky tlumeně dopadly na podlahu a vrah vyšel ze zákrytu dveří tak, že ho spatřila. V ruce držel několik dlouhých hřebíků a kladivo. Při představě, k čemu mají sloužit, se dívce zatmělo před očima.

 

Když uviděl, že na stole nikdo neleží, zastavil se.

 

Netušila, co se mu honí hlavou, zato věděla, že tohle je přesně ta chvíle, která jí může zachránit život. Potlačila veškeré obavy a s nožem v ruce se vyřítila proti vrahovi.

 

Naštěstí byla rychlá a mrštná jako kočka. S rozběhem mu skočila na záda. Levou rukou ho chytila kolem krku a nůž svírající v pravé ruce namířila proti němu. Chtěla ho bodnout, ale špička nože po tlustém kabátě sklouzla a nestačila ho zranit.

 

Hřebíky a kladivo s hlasitým řinčením dopadly na betonovou podlahu.

 

Vrah se vzpamatoval rychleji, než očekávala. I přestože byl starý a nemotorný, shodil ji ze sebe na zem jako nic. Při tom nečekaném pádu upustila nůž, který se odrazil a odlétl jí pryč z dosahu. Spolu s ním ji opustila i poslední naděje na záchranu.

 

Dřív než se k ní sehnul, nalehl na ni celou svou vahou a chytil ji pod krkem, zahlédla v jeho očích zuřivost. I přes mizerné osvětlení viděla, že mají jeho tváře brunátnou barvu. Cenil zuby jako šelma, která se chystá zakousnout svou kořist.

 

Stisk jeho dlaní byl tak silný, že téměř okamžitě pocítila, jak jí dochází vzduch. Vzpínala se, kroutila a házela sebou v jeho železném sevření. Zoufale lapala po dechu a kopala nohama.

 

Vrah ji jednou rukou pustil. Vztáhl ji směrem k polici a pokoušel se nahmatat jeden z mučících nástrojů. Mohl ji sice uškrtit, ale on chtěl vidět krev. Chtěl znovu zažít ten dokonalý pocit z pohledu na cizí utrpení.

 

Když jeho stisk povolil, dívce se podařilo nasát do plic trochu vzduchu. To ji probralo z omámení, kterému začala propadat, a rukama zašátrala okolo sebe.

 

Na špičce prstu ucítila dotyk chladného kovu. Před očima se jí promítla vzpomínka na skalpel, který vrah odhodil na podlahu, a uhasínající plamínek v jejím srdci opět ožil.

 

Vrah zatím marně vztahoval ruku k polici. Naprázdno sahal do přihrádky, ale na to, co hledal, nemohl dosáhnout. Nástroje byly příliš daleko. Nasupeně zafuněl a zkroutil zjizvenou tvář do zlostné grimasy.

 

Dívce se podařilo nahmatat rukojeť skalpelu. Koutkem oka zahlédla, jak se v matném světle zaleskl, a když ho pevně sevřela v dlani, na nic nečekala a hnána vpřed myšlenkou, že její dcera nesmí přijít o matku, rozmáchla se skalpelem proti vrahovu hrdlu. Učinila tak právě ve chvíli, kdy nechybělo mnoho a jeho sevření by jí nadobro zabránilo se nadechnout.

 

Ve zlomku vteřiny ostrá čepel proťala vrahovu krční tepnu, z níž okamžitě začala stříkat krev na všechny strany. Sevření jeho rukou ihned povolilo a na tváři mu zůstal překvapený výraz, v němž se střídala zuřivost s bolestí. Konečně i on zjistil, jaké je to trpět.

 

Úpěnlivě zavyl a vydal jakýsi skřek. Rukou se chytil za krvácející ránu. Všechny emoce se z jeho očí pomalu vytrácely a pozvolna je nahrazovala prázdnota. Ještě několik nekonečných minut vedl vnitřní boj s bolestí, a když nad sebou nadobro ztratil kontrolu, jeho ochablé tělo se zhroutilo na zem vedle dívky polomrtvé hrůzou.

 

Chvíli trvalo, než jí došlo, co se právě odehrálo. S obličejem zkřiveným odporem se odsunula co nejdál od mrtvoly svého tyrana a nechala vzlykům volný průchod. Vrahovu krev měla úplně všude, ale byla živá.

 

Až za hodnou dobu se vzmohla k tomu, aby se vyškrábala na nohy. Jakmile si uvědomila, že unikla jisté smrti jen o vlásek, rozklepala se ještě víc než prve.

 

Úplně vyčerpaná vyběhla ven ze dveří. Když opouštěla místo, kde vyhasl život už mnoha lidí, věděla, že se jí ta strašná noc navěky vštípí do paměti. 

---

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám tu holku zabít, nebo nechat žít. Kdybych ji zabila, nevyhnula bych se krvavým scénám (úplně se mi nechtělo rozepisovat jatka :D), tak jsem ji nakonec nechala naživu. Jen doufám, že jsem tím někoho nezklamala. :D

 

Pokud mi tu zanecháte komentář, budu ráda. :)