Muž bez osudu

Asverů výraz se nemění „Je mi líto.“
„Pane, já vás prosím! Žadoním o vlastní život, pane.“ Slza kanoucí po tváři drobné dívky dopadla na její bavlněné šaty.
Lano utahující zápěstí dívce vrže a jde sotva slyšet přes zoufalý pláč. Asver se vyhoupne na koně a pobídne jej koženou holení. „Heja!“ Řehot koně naznačuje dívce nepatrnou šanci na slitování. Podkovy udusávají hlínu tichého lesu.

Hnilobný pach napovídá blízkost vesnice. Cupitající zlatovláska chvílemi fňukne, místy klopýtne bosou nožkou o kamení. Asver beze změny obličeje pokračuje lehkou byť svižnou cestou do vesnice.
„Zastav koňáku“ Odfrkne slečna: „Škrtí mě provazy. Povol mi je, prosím.“
Koňák nepohne ani brvou: „Budeš se snažit utéct. Nepovolím.“
„Zastav, povídám. Vidíš támhle to?“
„Prrr! Co mám vidět?“
„Tam toho umrlce.“ Dívenka zvedne obě ruce s lanem a prstem ukáže na oběšence, jehož hlava visí ladně svěšená dolů. V očích umrlce je prázdno a zároveň spousta co říci. „Takhle bych mohla dopadnout.“ Modré oči se zaplaví slzami. „Tohle byl sluha našeho pána. Nechal ho popravit za to, že si přispal. Jestli mě dáš otci, dá mě on jemu, slyšíš?“
„Slyším.“ Prohlížejíc si houpající se chcíplinu.
„Dá mě jemu a já zdechnu jako zvíře.“
Jezdec pobídne znovu koně. Zlatovláska neuhýbá pohledem od oběšence.

Jezdec se blíží ke krčmě. Hlouček lidí obklopuje plačícího otce. Jiní pracují, kydají hnůj, opravují své chatrče.
„Dcerko! Dceruško moje jediná! Ty jsi… Ty jsi jí zachránil, cizinče! Tisíceré díky! Bohové se slitovali.“
Jezdec seskočí do kaluže bláta, zrak se zaměří na otce objímající dcerku se snahou osvobodit jí z lana. Dívka s vlasy jako sláma na oko objímá otce ale Asver poznává faleš a strach z dívky.
„Sedláku.“ Kovový hlas zařinčí.
„Ano, pane, jistě, odměna tě nemine.“ Klaní se zachránci.
„Počkám v krčmě.“
Vlhké dřevěné dveře zavržou. Asver si sedá na své původní místo, kde seděl ještě před pár chvílemi. Otčím si sedá společně s Asverem.
„Poslyš, sedláku.“ Začne zhurta. „Kdy mi hodláš zaplatit?“
„Co nevidět pane, uvidíte. Jen mi dejte pár dní než seženu peníze, víte. Přeci jen jsem prostý sedlák a peněz nemá na rozhazování. Jistě mě chápeš, milostpane.“
„Chápu.“ Zašeptá klidným hlasem. „A z čeho ty peníze budou, smím-li se zeptat.“
„Eh..heh.. Jak již jsem povídal, jsem sedlák, pane. Z pole. Něco sklidím, něco prodám.“
„Prodáš?“ Nazdvihne obočí. „Jako svoji dceru?“
„Co, pane? Co..to.. říkáte? Mojí vlastní dceru?!“
„Vím o tom, sedláku. Prodáš jí do služeb místního pána, kde bude otročit za trochu peněz, ale ty získáš celý měšec za její život. Budeš si chvíli žít, ale ona dříve či později umře.“ Sedláka mate chladný hlas, jenž nemá příliš citelnou tóninu.
„Já..“ vzdechne. „Máte pravdu. Chci jí prodat. Nechci se již otročit na poli jako žebrák za pár grošů, které nám přinesou sotva chléb.“
„Není to moje věc. To jsou tvé strasti. Ale pokud bažíš po penězích, udělej to jinak. Sbohem.“ Mávnutím rukou jej pokynul aby odešel.
„Pan bůh s vámi, pane.“

Jezdec si rozvazuje popruhy na kožené zbroji, pokládá meč vedle sebe a usedá na dřevěnou lavici. „Hostincký, víno a dobré maso.“ Vznese požadavek.
„Služebníček.“ Pokyne hlavou utíraje špinavý korbel.
Červené víno se line po kulaté sklenici z lesního skla. Pečínka provoněla okolí jezdcova stolu. Než se stačí jezdec zakousnout po druhé vstoupí do krčmy hrubě oděný strážce.
„Je tady ten pobuda?“ zachrmle a plivne zelenou hroudu na zem krčmy.
„Jakého pobudu si račte přát, kapitáne?“ směle podlézá hostinský.
„Čí je ta klisna venku?!“ posune si opasek a vyšpulí břich.
„Je to kůň né klisna.“ Pokračuje v jídle.
Kapitán si přisedne. „Poslyš, bídáku. Sám vidíš, že jsem tady nerad ale náš pán slyšel o tvém statečném skutku.“ Z tónu jde slyšet výsměch „Takže ho napadlo jestli by jsi měl den tak k posrání dobrosrdečnej, že pro něj něco uděláš.
„Záleží o co jde.“ Červené víno mu schladí jazyk.


Dveře se rozrazí v nichž je drobná bosá zlatovláska. „Pojď sem ty poběhlice!“ řve sedlák na celé kolo. „Poslouchat mě budeš, ti povídám!“ Dívenka uvidí Asvera a spěšně k němu vyrazí. Hebké ruce svírají silnou paži jezdce. Sedlák se rázným krokem vydá ke dvou mužům.
„Zapomněl jsi na své vyhování, parchante?!“ Okamžitě zpraží kapitán rozčíleného otce. Ten se nezmůže na nic jiného než na uleknutý pohled: „Má chyba, kapitáne. Promiňte mi to.“
„Zmiz!“ zasyčí
„Ale když…“
„Zmiz, říkám.“
Dívka se stále drží jezdcovi paže, hlava je zachoulená na rameni a očka přivřená jakoby čekala ránu.
„Tvoje děvka? Koňáku?“ Ušklíbne se
„Šetři dech, než ti ho vyrazím.“ Kamenný pohled na kapitána jej usměrní.
„Nuže, odvahu máš ale dej si pozor. Nejsem na takové chování zvyklý, rozumíš?“ ukazuje křečovitě prstem na Asvera, který jen kývne na souhlas.
„Náš pán chce abys vymýtil zdejší hřbitov od půlnočnic. Já na tyhle hovna nevěřím. Jsou to kecy starých bab a fotrů aby zastrašili děcka než půjdou chrápat. Ale místní žebrotu i smetánku to děsí, ozývají se divné zvuky a line se pach rozkládajícího se těla po celé vesnici, to vše když odbyde půlnoc. Podle pověsti jsou půlnočnice mrtvé panny, které umřely rukou svého milého, které nezažily svítáníčka (pozn. milostné písně o ranním loučení milenců). Pravda je asi na dně piva ukecáných posraných pověrců aby se zabavili když není co dělajc. Pán ti štědře zaplatí, tak co, koňáku, vezmeš to?“
„Kolik?“
„Měšec a budeš rád.“
„Beru.“
„Být tebou odevzdám tu klisnu.“ Ukáže na děvče. „našemu pánovi, není rád když se mu kurvy toulají.“ Mrkne na Asvera, plácne do stolu a nacvičenou chůzi zmizí. Zlatovláska pohlédne jezdci do očí s omluvným zakoukáním.
„Třeba posloužíš jako návnada na mrtvé panny.“ Pousměje se.