Dům u jezera Loch Ness (3/4)

                                                               6.

 

Pokoj, kde jsem měl přespat, byl vskutku krásný. Připadal jsem si jak v muzeu. Postel, skříně, stůl, židle, bar. To vše ve sto let starém stylu. Nečekal jsem, že někdy budu spát v posteli s nebesy. Elizabeth mi ukázala koupelnu a já si napustil vanu.

„Ale nechte tam teplou vodu i pro mne prosím,“ usmála se krásná slečna Smithová.

„Nebojte se, nechám.“

Koupelna byla ukázkou čistoty a i přes starou výbavu působila takřka netknutě. Jsem zvědavý, také proto jsem novinář, a tak jsem obhlédl i zrcadlovou skříňku. Byly v ní různé krémy, kartáček a pasta. Klasické věci, nic překvapivého. Nevím, co jsem čekal, ale v kombinaci s pozoruhodnou cestou k domu a jeho vnitřkem, mi to přišlo až nadpřirozeně normální. Sám sobě jsem se musel zasmát.

Po koupeli, jsem se vrátil do pokoje a na chodbě potkal Elizabeth. Býval bych se rozplynul z její krásy, ale snažil jsem se vypadat, že mě nezajímá její lehká noční košilka, holá ramena a ňadra rýsující se pod košilkou. Snažil jsem se nepodlehnout jejímu úsměvu a očím, které jako by vyzývaly, abych šel do koupelny s ní. Spěšně jsem zašel do pokoje a zavřel za sebou.

Z okna jsem sledoval neúnavný déšť a nekonečnou zarputilost blesků na obloze. Lehl jsem si do postele, když jsem zaslechl zvuk. Nevím přesně, odkud šel, ale slyšel jsem ho stále jasněji. Zvuk to byl melodický a zněl příjemně. Musel jsem otevřít dveře, abych ho lépe slyšel. A opravdu. Nyní jsem už rozeznával, že je to zpěv. Dívčí, velmi jemný a povznášející zpěv. A zněl z koupelny.

Vyšel jsem na chodbu. Ta pokračovala dál do tmy a jen jsem mohl hádat, kolik je v patře vlastně pokojů a ve kterém z nich spí Elizabeth. Oči jsem však měl pro druhé dveře na levé straně chodby. Jako by to snad byl naschvál, že mám pokoj tak blízko u koupelny. Zpívala Elizabeth, protože její hlas jsem poznával. Dveře do koupelny byly otevřené.

Cítil jsem, že se mám vrátit, zároveň to ale nešlo. Chtěl jsem vidět dovnitř. Pokračoval jsem potichu a poslouchal dívčin zpěv. Byla to jen melodie, žádná slova. Konečně jsem stál naproti otevřeným dveřím. Seděla ve vaně a omývala se houbou. Tak bezstarostně, tak samozřejmě. Byla ke mně zády, ale přeci musela vědět, že mít otevřené dveře je přinejmenším neobvyklé. Viděl jsem její křehká ramena, a jak se omývala, zahlédl jsem i obliny jejích prsou. Toužil jsem je spatřit celé a nejen to. Přepadal mě chtíč a cítil jsem silné vzrušení. A pak na moment přestala zpívat. Asi poznala, že jí sledují cizí oči. Měl jsem čekat, že se otočí, ale jen tak jsem tam zkoprněle stál dál.  Čekal jsem její úlek nebo vztek, paniku a podobně, ale nic takového nenastalo. Otočila se a dokonce jako by snad i chtěla, abych viděl víc z její nahoty. Hrot jejího levého ňadra lákal k polaskání. Usmála se na mně s potěšením. Možná mě to vylekalo víc, než kdyby nadávala, a tak jsem prchl do pokoje a do své postele. Styděl jsem se. Připadal jsem si bláznivě a zároveň se sám sebe ptal, jestli to nebyl jen sen. A co to mělo znamenat, pokud ne? Přemýšlení utnul spánek, ale brzy byl přerušen.

 

Otevřely se mi oči, aniž bych se o to prosil. Jako by mi cosi v hlavě poručilo, abych tak učinil. V pokoji po stěnách tancovaly stíny. Venku zuřila bouřka, blesky střídaly blesky a větve stromů byly pokoušeny mohutným větrem. Chyběl tomu ale zvuk. Nic jsem neslyšel. Ale necítil jsem se vystrašený, spíš jsem byl otrávený, že nemůžu spát.

Vstal jsem z postele a otevřel dveře do chodby. Bylo chladno a já pořád nic neslyšel. Jen se mi chtělo jít dál a tak jsem šel. V ruce jsem držel svícen a pomalu šel po chodbě. Dveře do všech pokojů byly otevřené. Do všech jsem nakoukl a vůbec mi nevadilo, že sem bych už jít opravdu neměl. Čí to byla ložnice? Elizabeth nebo Artura? Nikde nikdo nebyl. Prázdno. Blesky si za okny hrály na honěnou a blýskání nebylo příliš příjemné pro oči. Rozhodl jsem se jít po schodech dolů. Obrazy na stěnách se hýbaly. Lovecké výjevy ožívaly a mě to bylo jedno. Zafoukal vítr a mně byla ještě větší zima. Přízemí a ticho jak v hrobě. Napravo od schodiště byly malé dveře kamsi do neznáma. To mě lákalo. Zakázané dveře a byly pootevřené. Vešel jsem.

Okolí jako by mělo lehce červené podsvícení. Asi se mi to jen zdálo a pocit snění zůstával velmi silný. Úzké schodiště mě vedlo stále níž, a pak mi zatrnulo.

Tohle zažívám přeci každou noc. Ty schody, ta červená. Sestupuji vstříc své noční můře. Na stěnách vidím rozšklebené obličeje. Jsou to ti lidé z obrazů v jídelně. Cesta se rozšiřuje a já vím, co nastane. Jsou tam.

Zase ty dveře. Jako pokaždé, jenže nyní to cítím tak skutečněji až se celý rozklepu. A konečně slyším. Je to tajemné hučení, něco, co mi zatím zůstává vzdálené. Dveře se otvírají a rudá barva je zřetelnější. Je to snad peklo?

„Martine… Martine,“ slyším šepot zpoza dveří.

A pak, když už jsou skoro otevřené, vystoupí z nich vysoká mužská postava. Má na sobě dlouhý kabát, ale vidím jen obrys postavy, žádné detaily. V ruce drží sekáček na maso, a pak ruku zvedne a míří ke mně.

„Martine…Martine,“ slyším šepot a pak otevřu oči doopravdy.

 

„Martine…Martine,“ šeptá mi do ucha sladce Elizabeth. Tohle přesně potřebuji. Ukonejšit po té noční můře. Jsem vystrašený a ona mě hladí po vlasech. Je na mně natisknutá a cítím tak její ňadra na hrudi. Pravou nohu má nataženou přese mne. Já se k ní pomalu otáčím, ona mě pořád hladí, a když se naše oči potkají, strach z noční můry je pryč. Teď je tu chtíč.

Hladí mě po tváři, pak po hrudi a já jí to začínám oplácet. Má tak hebké vlasy a jemnou pleť. Ještě se ke mně více přitulila. Pohladil jsem jí po boku a stehnu. Pak mě políbila a rukou mi sjížděla po břiše dolů. Nemohl jsem se jejich rtů nabažit. Ujal jsem se iniciativy a převalil ji jemně na záda. Měla na sobě jen košilku a pod ní nic. Nebylo těžké jí vysvléci a začít laskat její ňadra. Byla pevná, jak jen mohou u mladé dívky být. Líbal jsem je a trápil její bradavky. Pravou rukou jsem sjel až do jejího klína. Předla jak kočka a zhluboka oddechovala. Když jsem do ní vnikl, kousla mě do ramene. Byl to jak sen a tak intenzivně jsem doposud nic neprožíval. Držela se mně jako klíště a dožadovala se dalších milování. Byl jsem od ní pokousaný a poškrábaný, ale zároveň jsem se cítil spokojený jako ještě nikdy. Umilovala mě ke spánku, a když jsem se probudil, byla pryč.

Nebyl to jen sen? Co to mělo znamenat?

Na polštáři jsem si všiml několika světlých vlasů. Byla tady.  Nemohl tedy být sen.

Vstal jsem a oblékl se. S trochou nervozity jsem šel do kuchyně.

Stůl byl už připraven, stačilo jen zasednout, dát si kávu a pojíst trochu pečiva. Z vedlejší místnosti jak si Elizabeth brouká nějakou písničku.

„Dobré…poledne,“ usmála se, když se vrátila do kuchyně.

„Dobré…to už je tolik?“ divil jsem se a bolela mě hlava jak po flámu.

„Ano, spal jste jak zabitý. Tatínek už dokonce stihl oběd.“

„To je ostuda. Měl bych pomalu jít.“

„Kam byste odcházel?“ zeptala se téměř pobouřeně Elizabeth.

„Ven. Nemám stále nic pro článek a slíbil jsem vašemu otci, že dnes odejdu.“

„Okolí je rozbahněné a stále silně prší. Zkuste to později. Zatím si můžeme popovídat, jak jste včera chtěl.“

„A co váš pan otec? Nebude mu to vadit?“

„Nebude.“

„Kde vlastně je?“

„Je ve své pracovně.“

„Na čem pracuje?“

Elizabeth se zasmála. „Už začínáte s výslechem. Pracovnu má dole, pod námi. Záleží, co je na práci. Zda se nemusí starat o své úlovky z lovů. Třídit trofeje, vystavovat je a tak podobně. Někdy zase otce nevidím třeba celé dny, když je na lovu. A když se z nich vrátí, pár dní je zas u sebe v pokoji a odpočívá.“

„Musíte být velmi osamělá.“

„To jsem, ale takový už život někdy bývá.“

„Dnes ráno jste…“

„Ano, to jsem osamělá nebyla. A to díky vám,“ řekla a přišla blíž. Odstrčila hrnek i talíř stranou a sedla si na stůl. Tak abych ji měl před sebou. Roztáhla nohy a nadzvedla sukni. „Velmi se mi to líbilo a přála bych si, abyste zůstal co nejdéle. Nejlíp napořád.“

Přejela si jazykem po rtech a já se nemohl vynadívat na tu nádheru, co měla pod sukní. Neměla spodní prádlo. Věděl jsem, co mám dělat.

Ale zapomínal na to, co bych neměl.

 

 

 

 

                                                                    7.

 

 

Připadal jsem si lapený a jaksi zbavený svobodné vůle. Mou mysl naplnila Elizabeth a nemohlo za to jen krásné milování. Byla to její křehká duše a cosi tajemného, co mě k ní velmi přitahovalo. Stačil její jediný úsměv a udělal bych cokoliv.

Procházeli jsme se po domě. Spousty jeho prostor bylo nevyužitých a místnosti poloprázdné a takřka ponechány prachu a pavučinám. Působilo to jak procházka hřbitovem starého nábytku. Některé části domu, jako by snad byly pět set let a víc staré.

„Není to škoda, nechat chátrat tak vzácný nábytek?“

„Je to minulost.“

„Kdybyste jej prodali, mohlo by za něj být spousta peněz.“

„Těch máme dost a co je v domě, už v něm zůstane,“ říkala Elizabeth a já přes její krásu nedokázal pořádně rozšifrovat ten zvláštní tón v jejím hlase.

Všechno staré, všechno zapomenuté. Nedovolila mi na nic sáhnout a já měl pocit, že mi cosi zatajuje. Zeptal jsem se na dveře u schodiště.

„Ne! Už jsem vám, milý Martine, říkala, že tam je vstup zakázán. Tatínek by vám to neodpustil.“

„Neodpustil? A co by mi udělal?“

„Bavme se o jiných věcech. O něčem hezkém.“

„Chcete to zamluvit. Vy se otce bojíte!“

Elizabeth se na mně bolestivě podívala.

„Vůbec nic nechápete.“

„Tak mi to vysvětlete.“

„Buďte rád, že nic nevíte. Nepochopil byste to.“

Její slova mě bolela. Copak jsem nějaký hlupák? Co může být tak složitého v životě mladé dívky, která žije sama se svým otcem?

Chytil jsem jí za ruce a díval se jí do očí.

„Elizabeth, já vás miluji.“

„Volíte silná, příliš silná slova, Martine.“

„Cožpak vy mne nikoliv?“

Mlčela.

„A co ta noc a dnešní ráno v kuchyni? Co to bylo, když ne láska?“

„Šukání.“

Ta vulgarita mě naprosto šokovala a odzbrojila. Nikdy bych od tak křehké dívky nečekal taková slova.

„To nemyslíte vážně.“

Pokrčila rameny a slzy se jí hromadily v očích.

„Elizabeth. Pojeďte se mnou do Glasgow. Poznáte svět a..“

„Já už znám svět.“

„Jak byste mohla? Jste tak mladá a celou dobu tady.“

„Jsme tak rozdílní, Martine, že bychom nemohli být spolu. Neznáte mě pořádně, a kdybyste znal, tak se zhrozíte a utečete.“

„Elizabeth, to přeci…“

„Nechte toho. Tohle je odmítnutí, tak ho přijměte jako muž,“ řekla téměř ledově a odešla po schodech nahoru, nejspíš do svého pokoje. A já tam stál sám, v cizím velkém domě plném tajemství, které mi nechtěl nikdo prozradit.

 

Stál jsem na zápraží domu a chtěl odejít. Nemohl jsem. Jako by nad lesem byla nějaká nekonečná nádrž vody. Pršelo neustále s ohromnou silou a divil jsem se, že se na to stromy prostě nevykašlou a neodejdou jinam. Půda byla rozbahněná a měl jsem pocit, že dům je jen jakýmsi ostrovem či lodí, v lesním oceánu. Bouřka polevila, ale jít v tenhle nečas někam dál, mohlo znamenat vážné problémy. Zejména hrozilo uvíznutí v hlubokém bahně.

„Nechoďte,“ ozvala se za mnou Elizabeth. „Ještě prosím ne.“

„Nejdu, takhle bych daleko nedošel.“

„Omlouvám se vám, za to, co jsem říkala. Je to složité, Martine. Jste mi víc než jen sympatický, ale do Glasgow s vámi jít nemohu.“

Mluvila smutně a i já byl smutný.

„Pojďte se mnou k večeři. Tatínek už na nás čeká.“

Jistě, tatínek čeká.  S tím chlapem nebylo vše v pořádku a já se netěšil na další setkání s ním.

 

U stolu seděl rovně a spíš připomínal sochu. Před sebou měl talíř s masem a půlku chleba. Čekal na nás, než se pustí do jídla. A když se do něj dal, říkal jsem si, že snad nejedl věky. Po každém útoku jeho příboru z masa vystříkla krev.

„Je to výborné, Elizabeth. Hodně šťávy, tak jak to mám rád,“ chválil svou dceru a dál žvýkal sousto za soustem.

Nikdy mi nebyl nepříjemnější pohled na někoho, jak jí.

Elizabeth stejně jako včera střídala pohledy na mně a na otce. Štval mě ten její láskyplný výraz směrem k muži naproti. Je to dospělá žena a chová se, jak kdyby byla jeho dvanáctiletá holčička.

„Jaký jste měl den, Arture?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Dobrý a klidný,“ reagoval stručně Smith.

„Na čem jste pracoval?“

„Co je vám do toho?“

V duchu jsem si zanadával. Opravdu se ptám hloupě. Jenže já chtěl Smithe rozmluvit a dozvědět se více. Co dělá ten chlap sám v pracovně? Tady kolem jezera Loch Ness není nic zajímavého. Pořád jsem nechápal jeho motiv odejít z Francie zrovna sem. A kde vzal tolik peněz, aby nemusel pracovat?

„Omlouvám se, jen mě zajímá, jak tu žijete.“

„Dobře a klidně,“ řekl flegmaticky Artur a bral jsem to jako provokaci.

„Tatínek je dneska unavený a tak nemá moc náladu mluvit,“ ospravedlňovala ho Elizabeth.

„Já zvládám odpovídat, dceruško, jen nemám rád šťouraly.“

„Nebojte, zítra odtud odcházím nehledě na počasí.“

„Myslím, že bude nejvyšší čas,“ řekl Artur a do úst si vložil poslední sousto. Z pravého koutku úst mu odkápla na talíř trocha šťávy z masa. Pak hlasitě říhl, aby vyzdvihl, jak moc mu jídlo chutnalo.

„Co je za těmi dveřmi?“ zeptal jsem se najednou. Ta otázka mi vyklouzla náhodou.

„Za jakými dveřmi?“

„Za těmi vedle schodiště.“

Artur zbrunátněl a praštil příborem do talíře.

„Jak se opovažujete?! Kdo si myslíte, že jste?!“ řval Smith.

Elizabeth vypadala vylekaně.

„Omlouvám se, jen jsem zvědavý.“

„Já na tu vaši zvědavost kašlu!“

„Proč je to takové tajemství? Vy mi něco tajíte.“

Tak trochu jsem tušil, že tím Artura ještě více dopálím, ale to jsem chtěl. Něco ve mně křičelo „vyprovokuj toho namyšlenýho hajzla!“ Doslova tu věznil svou dceru, nechával si od ní vyvařovat a pak mlaskal jak prase.

Artur shodil talíř ze stolu a vrčel jak vzteklý pes.

„Ty bastarde!“

„Tatínku klid, prosím klid.“

Artur se na mně chtěl vrhnout a já si to i přál, ale dal na svou dceru.

„Zítra ráno tě už tady neuvidím! A jestli ano, tak ti zpřerážím všechny kosti v těle,“ prskal vztekle Artur, a pak zmizel ve dveřích. Teatrálně potom práskl jedněmi, a v dálce jsem slyšel jak i dalšími, dveřmi.

Elizabeth měla slzy v očích.

„Proč jste tohle udělal?“

„Jenom jsem položil otázku.“

„Moc dobře jste věděl, že tatínka naštvete.“

„Elizabeth, vypadlo to ze mě a já prostě potřebuji odpovědi. Něco mi oba tajíte, to vím. A mrzí mě, že se tu necháváte věznit. Zamiloval jsem se do vás a přál bych si, abyste se mnou odtud odešla.“

„Já tu ale vůbec nejsem jako vězeň. A vy netušíte, do koho jste se zamiloval. Opravdu bude nejlepší, když hned ráno odejdete.“

Elizabeth plakala, vstala a spěšně odešla. Zůstal jsem sedět sám v jídelně. Zkazil jsem to. Opět se projevily mé komunikační schopnosti či lépe neschopnosti. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co všechno jsem špatně řekl, ale zároveň mi bylo jasné, co chci udělat.

Musím ukojit svou zvědavost a zapátrat po domě.

Přesunul jsem se do svého pokoje a uchýlil se do postele. Dneska byla koupelna prázdná a ticho v domě působilo opuštěným dojmem. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení, ale doufal jsem, že když tak hodinu počkám, bude šance, že Elizabeth i Artur už budou tvrdě spát. Potom jsem vstal a vydal se z pokoje ven.