Nerušenka

Znáte to, hotel.
Procházíte se chodbou, kde vám pod nohama neprojde jediný zvuk, tak měkké ty koberce tady jsou. Když jdete, vidíte spoustu uměleckých děl. Jsou to jen repliky, ale mistrovsky provedené. Nějaké sochy, vázy, abstraktní umění.
Na poprvé moc hezké že? Když ale jdete těmito chodbami stokrát denně, už vidíte jen čísla na zdech 421, 422, 423...

Supervisoři ani nemají čas se kochat. Naopak vidí už jen tu prach, tu snítko.
Tu uklizenky, tu nerušenky.
Je to den jako každý jiný. Od rána nemáte klidu, patní ostruha po operaci se znovu ozývá, paráda. Desky, papíry, propiska, mobil a bystré oči. To je vše, co potřebujete.
Telefon zvoní co každou minutu. Jako zrovna teď.
"Martina, housekeeping."
"Kamil, recepce. Prosím tě, mohla by ses jít podívat na 521? Ono pánovi včera nebylo dobře, tak jen, jestli je v pořádku."

Díky, Kamile.

Na klice pokoje 521 visí nerušenka. Není to nic neobvyklého. Zvlášť když je vám zle a nechcete být rušeni. O to jde. Nebýt rušen.

V některých případech je ovšem nutné přes ni jít, např. v této situaci nebo při odjezdu pokoje po 12h i za cenu toho, že dostanete od hosta pěkně vynadáno a vše se nese až k vedení.
No nic, uvidíme, co v pokoji máme.

Zaklepání se mi rozléhá v samotném žaludku. Takové situace nemám zrovna v oblibě.
Nikdo neotvírá, žádné zvuky se z pokoje neozývají.
Po třetím zaklepání se tak akorát můžu nadechnout, vložit vstupní kartu do slotu a vejít. Co nejrychleji.

Pokoj je prázdný. Až na balkonové dveře. Hned letím na balkon a už si nevšímám krásného výhledu na Pražský hrad, ale zírám dolů, kde očekávám to nejhorší.
Ovšem nevidím nic.
Pán nikde není.
Tak se mi ulevilo! Volám zpět recepci, že pán v pokoji není, že se šel možná projít.
"Dobře, díky."

Po třech dnech nastal odjezd pokoje 521. Nerušenka pořád visí, což je stále běžná věc.
Po 12h opět Kamil. Ty jeden, ty mi umíš zkazit den!
"Ahoj, prosím tě 521 mi nebere telefon a už je půl 1. Můžeš mu říct, ať se přijde odhlásit? Děkuju."
No jistě.....
Pokojská akorát douklidila vedlejší pokoj a je připravena jít do toho, kam směřuji i já. A jelikož je tahle jak na energeťáku a chce mít práci hotovou, je zbrklá. A jazykem, kterým hovoří snad mluví jen ona.
Klepám opět na dveře, a na chvilku se zamyslím a ani nevnímám, že už dávám kartu do slotu a otvírám dveře.
V tu chvíli do mě docela rázně strčí pokojská a vřítí se do pokoje ho uklidit. Nemám ani šanci ji naznačit, že pokoj ještě neodjel.
Vidím, že pokoj je ve stejném stavu. Věci, otevřený balkon, neuspořádané oblečení.
Pokojská vlítne do koupelny, zatímco já na dveře dávám zarážku, aby se nezabouchly.
Najednou slyším, jako když vylijete hrnec husté polévky na dlažbu. Jak to cáká. A pokojskou, jak sténá a chrčí.
Nahlédnu do koupelny a poslední, co vidím před tmou, jsou bílé nohy ve vaně, které se jí vůbec nedotýkají.
Víte, že náš hotel má šňůry na prádlo?