To nejsem já

Otevřel vězeň oči? Nevěděl. Neviděl totiž vůbec nic. Nedalo se určit místo. Čas se dal určit jen podle tlukotu srdce. Přes roubík špatně dýchá, ale i kdyby mohl, skoro by raději nedýchal, aby mu neunikl jediný zvuk kolem podle čeho by se dalo zjistit, kde se vlastně nachází.
Jediné co cítí, je vlhkost, chlad a strach.
Ruce má svázané za zády. Cítí jimi chladivý kámen zdi.
Jediné, co si pamatuje, je večerní odchod z domu, kde se rozloučil se svou ženou. Po chvíli chůze ho zahalí takový pocit, že je sledován. Jak by teď raději bydlel ve městě, kde to v noci trochu víc žije. V podchodě, tento pocit sílí tak moc, že se každou chvíli otáčí. Když podchod končí, otočí se ještě jednou. Ani to nestihne zpět ve směru chůze, když ucítí náraz do hlavy. Pak nastala chvíle temna.
A ta pokračuje i zde. Nezbývá mu než čekat, co přijde.

"Ach bože, někdo sem jde!" pomyslí si.
Opravdu slyší kroky.
"Ach Bože, tak jsem tě našla!" řekne zachránkyně a vězni se velmi uleví, že slyší známý hlas, ale stále nic nevidí.
"Nesahej na něj! Ani se k němu nepřiblížíš." řeknu z kouta, kde letmé světlo malé svíčky nedosáhne. Vidím, jak žena odskočí od muže, který se ještě víc schoulí do sebe.
"Prosím pusťte ho! Proč je tady?! Kdo jste?"
"Nemůžu ho pustit. Zaslouží si tady být."
"Co vám udělal? Zavolám policii! Pomoooc!"
"Řvi si jak chceš. Tady pomoc nečekej."
"To je mi jedno! Je to můj muž!"
Klapot podpatků.
"Říkám ti stůj!" zakřičím na ni a namířím na ni zbraň.
"Proboha, odhoďte to!"
"Jen, když budeš poslouchat."
"Můžu mu alespoň sundat tu věc z obličeje?"
"Udělám to sama. Může se nám tak aspoň vyjádřit."
Zase klapot podpatků.
Světlo svíčky odhaluje tak metr kolem vězně, dál nic.
"Mary?!! Kde jsi? Nevidím tě!"
"Tady jsem lásko, nesmím se hnout, má pistoli."
"Oo jsem dojatá, drahoušci. Ale kvůli tomu tu nejsme." řeknu sarkasticky.
"Tvůj manžel je pěkná svině. Píchal mě ještě před tebou."
"To není pravda!! Lžeš! Pusť nás!!" ozve se vězeň.
"Není pravda?! Zastřelím tě tady hned, jestli ještě řekneš něco takovýho!"
Vězeň skloní hlavu a dál nemluví.
"Takže. Vzala jsem tě sem, abychom si tu hezky promluvili sami. Fakt nevim, jak ses sem dostala ty!" štěknu na ni.
"Prosím. Opravdu nevím, co se tu děje. Nechte nás jít, prosím." prosí žena.
"Nefňukej mi tady. Tvůj muž tu je, abych se pomstila za to, co mi udělal. Když jsme spolu ještě byli, otěhotněla jsem. Nechtěl o tom ani slyšet! Pak najednou jako kdyby otočil list a těšil se na malýho. Jak jsem byla šťastná. Vytvořili jsme pro něj krásný domov a těšili se, až nám začne život ve třech. Porodila jsem krásného chlapečka. Přinesli jsme ho domů."
"Počkejte, ale to se" ozve se žena.
"Ticho budeš!" zařvu na ni.
"Mary, co to.." ozve se zmateně vězeň.
"Ty taky! Drž hubu a poslouchej mě!" odjistím zbraň. Ten zvuk miluju. Zvlášť když se tak krásně rozléhá. Působí to dramatičtěji. Hehe.
"Jednu noc," pokračuji "jsem spala dost neklidně. Budila jsem se, měla jsem hrozné sny. Divím se, že jsem tě nevzbudila ty šmejde. Byly asi dvě ráno a já se šla napít. Cestou jsem šla kolem dětského pokojíčku. Nakoukla jsem dovnitř a viděla, jak náš malý klučík poklidně spí ve své postýlce. Musela jsem blíž, jít se uklidnit a synáčka pochovat. Usmívala jsem se jak měsíček, do té chvíle, kdy jsem sáhla na tělíčko. Bylo studené. Můj chlapeček byl mrtvý!" musela jsem se začít ovládat.
"To udělal můj Harry? To nemohl! To není možné!"
"Nezastávej se ho! Udělal to! Na zemi ležel polštář, který byl ještě celý vlhký od slziček!"
"To jsem neudělal! Přísahám, to jsem.."
Ozve se výstřel a na vězně se snese hromádka štěrku.
"Nééé Harry!"
"Ty drž hubu a ty stuj na místě nebo už to půjde do živýho!"
Oba zmlkli, v očích strach.
"V pokoji jsem začala ječet, až se otřásal dům. Zhroutila jsem se na podlahu a ztratila hlavu. Křikem jsem vzbudila Harryho, vzbudila jsem sousedy. Ty si přiběh za mnou a začal mě utěšovat! Nechtěla jsem abys na mě vůbec sahal ty hajzle!"
"Harry jak jsi mohl?!"
"Já nic neudělal! Vážně co se tu děje?!"
"Cítím jako by se to stalo mě Harry!! Ach pane Bože! Vzpomínám si! Udělal si mi to samé! Naše miminko Harry!"
"Mary o čem to mluvíš proboha! Nech toho! Rozvažte mě!
Vězeň slyší klapot podpatků.
Ze stínů vyjde žena se zbraní v ruce. Je to jeho žena.
"Mary co blázníš?! Odhoď tu zbraň!"
"Ne Harry, už si vzpomínám cos mi udělal. Cos nám udělal."
"Snad mě nechceš zastřelit?! Prosím tě! Přece ji nevěříš!"
"Zastřel ho Mary!" řvu na ní a ona zároveň se mnou.
"Mary co to říkáš!? Musíš mě pustit proboha!" křičí vězeň a nevěřícně zírá na svou ženu. Kromě něho na jedinou osobu v místnosti.
"Počkej musím se se sebou poradit." řekly jsme stejnými ústy.