Dědictví

Zašlé okenice se netvářily ani trochu přívětivě. Potměšile se krčily a schovávaly za větve lip, jež se během let rozrostly do nepřístojně monstrózních rozměrů. Ágnes se ztrácela v jejich stínu a až moc dobře si uvědomovala, že ji o návrat nikdo neprosil. Být tu teď sama, nejspíš by se okamžitě otočila na podpatku. Tušila, jak ji dům uvítá a zalitovala, že tak tvrdošíjně trvala na tom, aby tuhle cestu podnikli. Třesoucí se rukou nahmatala v kapse klíč, odemkla a otevřela.
„Vrrrauu,” ozvali se dveře. Minulost číhající hned v koutě za nimi se jí uvelebila na ramenou, kde přešlapovala a předla. Ágnes se ji snažila ze sebe setřást dřív, než se rozhodne zatnout drápky.
„Ona o mě nikdy nestála. Už jsem ti vyprávěla, že jsem od patnácti radši žila u babičky?“ vyhrkla, aby zahnala ticho a našla trochu vnitřního klidu. Byla by ráda dostala ujištění, že na ničem, co v minulosti udělala, nebylo nic špatného, nebo nepochopitelného.
„Mohli jsme najmout firmu, která by to tu vyklidila,“ povzdechl si Detlef, jen co se mu na protější zdi podařilo nahmátnout vypínač. Už první pohled mu prozradil, že nic nachystaného pro hosty tu nemá smysl hledat. Zaprášená žárovka jen slabě rozháněla tmu v ponuré předsíni. Kolem zašedlých stěn stály srovnané komínky z balíků starých novin, stejně jako krabice neznámého obsahu a přepravky plné sklenic a lahví.
„Gruuut... gruut... gruut,” zaslechli podivný zvuk, který vycházel odněkud z podkroví. Ágbes svraštila čelo.
„Co to mohlo být?”
Zbledla jako křída a Detlef jí svou odpovědí zrovna nepřidal.
„Mohlo to být úplně cokoli.”
Přála si, aby řekl, že to byl určitě jenom holub, který našel domov mezi trámy na půdě, ale aspoň ji neděsil vyprávěním o olysalých krysách uvnitř potrubí, hnízdech švábů ve výdutích stěn, nebo hejnu hladových netopýrů nakažených vzteklinou, jak míval občas ve zvyku. Pokračovali chodbou ke schodišti a opatrně nahlíželi do každých dveří, které cestou míjeli. Ještě nedávno užívaná se jim zdála jen kuchyň a přilehlý salonek. Asi právě zde předchozí majitelka trávila poslední dny svého osamělého života. Ostatní místnosti nikdo nenavštívil týdny, měsíce... roky. Jak jim žaloval palčivý odér zatuchliny a dokládaly jim těžké závoje černých pavučin, loupající se tapety, i houbovité koberce skrz naskrz nasáklé dešťovkou. Před schodištěm se zastavili.
„Možná jsme sem měli občas zajet, když tvá máma ještě žila a dům nebyl v tak dezolátním stavu. Ani nevím, na co že to umřela.”
„Byla stará. “
„Ale o to by ses měla zajímat, když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli genům, abys věděla, na co si máš začít dávat pozor.”
“Zemřela na infarkt. ale už na to měla věk. Najímat na vyklízení firmu by byl nesmysl. Dům, jak sám vidíš, stejně nemá hodnotu. Pamatuju si ale, že ona všechno utrácela za šperky, parfémy a podobné věci. Přitom to skoro nevynesla. Třeba s muži se nestýkala vůbec. Asi se bála dalšího nechtěnýho dítěte... Ty šperky tu pořád někde musí být.“
Detlefovi se to nezdálo. Neměl se nechat přemluvit k tomu, aby sem jeli. Peníze teď sice potřebují, jenže hrabošit v téhle rujně mu přišlo bezmála jako loupež, i když jeho žena byla podle práva dědičkou. Rozmrzele se loktem zapřel o omšelé futro a mlčky studoval drapérii vínového závěsu schouleného k zátiší z prasklé okenní tabule a pavučiny plné vysušených můr.
„Jak myslíš. Je to tvůj dům. Jenže po mně tohle nemůžeš chtít, protože já nerozeznám ani norka od tepláků. Když ti nebude vadit přebírat si ty krámy sama...“
„Proč by mi to mělo vadit? Myslíš, že mě přijde strašit? Kdyby chtěla, mohla to celý odkázat církvi, nebo útulku pro kočky... “
„Tak jsem to nemyslel. Půjdu se podívat, jestli funguje přívod vody, protože bych nerad sháněl hotel na poslední chvíli,“ pronesl než ve tmě zmizel na schodech vedoucích do sklepa.
Ágnes se okamžitě vydala nahoru do patra něco cenného najít, aby mu dokázala, že její plán nebyl tak hloupý. Věděla, kde by měla s hledáním začít. Zamířila proto k velkému šatníku v matčině ložnici, který ji odjakživa vábil i děsil. Jako dítě měla do ložnice vstup přísně zakázaný. O šatníku věděla jenom díky zvědavému nakukování z chodby, když matka občas na pár chvil za sebou zapomněla zabouchnout. Už se nemohla dočkat pokladů, které tam před ní ukrývala, jenže podvědomí ji po špinavých parketách zavedlo před dveře vedlejší místnosti, jež bývala jejím pokojem. Neodolala, hledání prozatím odložila a vstoupila.
Uvnitř vše netknutě leželo na svém místě přesně tak, jak to tu před čtyřiceti lety zanechala. Všechno kolem spalo a čekalo až se vrátí domů. Zůstalo to stejné a přitom bylo tak cizí, zaseklé v hluboké trhlině mezi nekonečnými fraktály času. Ágnes nejprve obřadně oprášila a natáhla mlčící strojek hodin, snad aby znovu spustila běh času, který se tu zastavil. Pak se otočila směrem ke knihám na poličce. Ty během let zcela propadly totalitě bezútěšnosti a všechny si pořídily podobně zažloutlé uniformy. Asi proto neměla sebemenší chuť některou z nich otevřít. O poličku výš zas hlídkovala milice ušmudlaných plyšáků. Jejich skleněná očka ji s němou výčitkou propichovala, zatímco vycpanými tělíčky bránili plakáty dávno zašlých idolů na stěně za sebou. Ágnes sehnula hlavu k nočnímu stolku a otevřela jednu ze zásuvek. Byla téměř prázdná, jen na dně ležely a k věčným úsměvům se nutily fotky bývalých kamarádek. Vzala je do ruky a prohlížela si je. Všechny byly dole v rohu úhledně podepsané. Ty chudinky vůbec netušily, že jejich příjmení dávno pozbyla platnosti. Bezstarostné zůstaly jenom bláznivé šaty plné oranžových květů, které na znovu nalezenou paní pomrkávaly skrz škvíru v nedovřeném prádelníku. Ágnes je z něj opatrně vyndala a položila na postel. Vypadaly zachovale. Možná mi pořád budou, napadlo ji, když je pořádně rozprostřela po zašlém přehozu. Rozhodla se ignorovat nános prachu a vyzkoušet si je. Ubrusem z nočního stolku ledabyle otřela zrcadlo na protější stěně, zahodila ho do koutu a vysvlékla se ze svetru. Potom několika prudkými pohyby ze šatů odstranila většinu nečistot a natáhla si je přes hlavu. Snažila se do nich nasoukat, ale neznámý vtipálek je zúžil nejméně o dvě čísla. Nakonec se jí to podařilo, jenže byly tak upnuté, že kdyby se v nich chtěla posadit, švy by nevydržely. Rozhodla se je raději sundat a vrátit je, kam patří, když si všimla stínu, který se mihl kolem dveří. Trhla s sebou.
„Taky nemůžeš houknout? Chodíš tiše jako duch. Vystrašil jsi mě!”
Detlef se jejímu nakrucování před zrcadlem musel začít smát.
„Co sis to navlíkla za úbor. Zástěru?“
„Tyhle jsem náhodou měla ráda. Kdybych odsud odjížděla v létě, tak jsi mě možná potkal v nich.“
„Kdybych tě potkal v tomhle, tak tu dnes nejsem,“ řekl a rozhlížel se po místnosti.
„Jakpak se ti líbí můj dětský pokoj?”
„Útulné. Spousta plyšových kamarádů. Ale zaujalo mě to velké zrcadlo tady. Je opravdu zvláštní, protože vypadá přesně jako ve filmech. Je tak pěkně zasazené do středu... jako kdyby bylo z druhé strany průhledné. Nikdy tě to nenapadlo? Podívej!“

Tikot hodin náhle zaplnil celý pokoj. Ágnes snad i dýchala v jeho rytmu. V šatech, které se už při prvním pohybu proměnily ve svěrací kazajku, se pomalu přesunula až před zrcadlo. Představovala si, že matka sedí tam na druhé straně ve svém obrovském šatníku a sleduje ji. Je vysušená a obalená pavučinou stejně jako můry z parapetu pod prasklou okenní tabulí. Sedí si tam a tiše a potutelně se posmívá starým, nepadnoucím šatům, i hamižnosti, se kterou sem přijela. Cítila ten její studený, pronikavý pohled. Všechny chloupky na těle se jí naježily hrůzou. Přitiskla tvář až k zrcadlu a doufala, že zahlédne, co je za ním. Vtom začaly hodiny hlasitě odbíjet a to bylo to poslední, co Ágnes slyšela, než se jí leknutím zastavilo srdce.