Obrazy mrtvých

Pátek čtrnáctého listopadu byl pro Edwarda Rileyho úplně obyčejný pracovní den. Ráno vstal a sešel do kuchyně právě když se Grace chystala odvézt Kitty do školy. Při snídani četl noviny, na půl ucha poslouchal, co mu žena říká a aplikoval automatické odpovědi. „Ano... Máš pravdu, miláčku... Tak si to kup... Nevypadáš v tom starší..." Někde v pozadí zpráv o aktuální politické situaci v Iráku zaznamenal bouchnutí dveří Graceina auta. Hektické dopoledne v kanceláři, plné neodkladných telefonátů a schůzek. Když na jeho dveře před polednem zaklepal muž v uniformě, podráždilo ho to. Na řešení nějakých pokut za parkování a podobné hlouposti má přece asistentku. Pak jako by mu v hlavě explodoval granát. Grace měla nehodu. Její malý úsporný vůz smetl ze silnice kamion. Zemřela hned na místě, Kitty právě operují. Několik hodin čekal v nemocnici na zprávy z operačního sálu a poprvé v životě se modlil. Vyhlídky nebyly dobré. Komplikované fraktury, rozsáhlé poškození mozku. Týdny v umělém spánku nepřinesly žádnou změnu. Jeho život se změnil v monotónní záležitost. Většinu dne prožil v kanceláři, tam se mohl soustředit jenom na práci. Pak do nemocnice, přečíst pohádku tichému dítěti s promodralou pletí, ztrácejícímu se v bílém povlečení a změti hadiček. Tiše posedět a naslouchat syčení ventilátoru, který dýchal za jeho dceru. Pak návrat do pustého tmavého domu. Bezduché pořady v televizi, které snášel jen proto, aby mu ticho neprotrhlo ušní bubínky, sklenice whisky k tomu. Pozvání přátel odmítal, chtěl být jen s Kitty nebo sám.

K osmým narozeninám přinesl Kitty růžového plyšového medvídka. Několik týdnů poté mu lékař navrhl, aby jeho dceru odpojili od přístrojů. Odmítl podepsat souhlas a málem doktora zbil. Víc a víc se propadal do temnoty a křehká nehybná dívenka v nemocničním pokoji byla v jeho světě jediné světlé místo. Po několika týdnech lékař návrh za asistence nemocniční ochranky zopakoval. Ed znovu bouřlivě odmítl a hledal útočiště v dceřině pokoji. Vlídná sestřička mu přinesla kávu a sklenici vody. Pak si s ním dlouze povídala o jeho bolesti, osamění a o duších, které by rády opustily své zmučené tělo ale nemohou. Nakonec Ed souhlasil.

Pohřbil Kitty s růžovým medvídkem v náručí. Večer si nalil bohatou dávku whisky a pustil televizi. Pak si dal druhou a třetí. Otupěle zíral na obrazovku. Parta bláznů běhala po opuštěném polorozbořeném hotelu a nahrávala na magnetofon hlasy duchů. Hlasy duchů...

Ráno se Ed omluvil v kanceláři. Po sprše a rychlé snídani vytáhl starý magnetofon. Založil pásku, připojil mikrofon a spustil nahrávání. Pak tiše seděl a naslouchal šumění prázdné pásky. Nezdar ho neodradil, vyzkoušel obývák, ložnici i dětský pokoj. Zkusil volat svou ženu a dceru. Pouštěl potichu hudbu, šumění mořských vln, mantry tibetských mnichů. Začal hledat informace na internetu. Zakoupil lepší vybavení. Čas, který dříve strávil v nemocnici a dlouhé večery teď proseděl u přístrojů. Jeho neúspěchy ho doháněly k šílenství. Většina přátel ho odepsala coby naprostého blázna. Jen Paul, kolega z práce, to ještě nevzdal. Nakonec Ed, deprimovaný marným snažením, přijal pozvání na drink. Z nahodilých setkání se stal páteční rituál, postupně se přidalo pár dalších přátel. Někdy si s nimi vyšla i Simona, hezká světlovlasá dívka, kterou Ed vídal v recepci. Občas to na ni některý z hochů zkusil ale zdálo se, že dává přednost společnosti zamlklého podivína. Měla krásný úsměv a na rameni vytetovaného motýlka. Něco v jejím pohledu mu připomínalo Grace. Přátelé se jeden po druhém vytratili a v baru zbyl jen Ed a Simona. Nezbylo mu nic jiného, než zavolat taxík a doprovodit ji domů.

Po několika měsících Simona podala v práci výpověď. Svatební obřad proběhl jen v přítomnosti svědků a několika přátel. Eda nikdo nepoznával. Jako by mu bylo znova dvacet, sršel energií a vtipem. Po večeři se Ed a Simona rozloučili, čekal je let do Benátek. Paul Eda objal. „Přeju ti hodně štěstí, kamaráde. Čert ví, že si ho zasloužíš. A skoncuj s tou parapitomostí, nikam to nevede."

Ed přikývl. „Hned jakmile se vrátíme z Itálie, všechno prodám."

Opálení a šťastní novomanželé vystoupili z auta před domem na předměstí. Taxíkář vyložil několik kufrů a tašek a dostal velkorysé zpropitné. Ed přenesl Simonu přes práh. Políbil malého motýlka. „Napusť si vanu a odpočiň si, zlato. Přinesu kufry a ještě si něco zařídím."

Simona otočila kohoutkem a nalila do vany trochu koupelového oleje s citrusovou vůní. Otevřela láhev Chianti, nalila dvě sklenice a odnesla je do koupelny. Horká voda ji objala jako milující náruč. Podložila si hlavu ručníkem, zavřela oči a slastně vdechovala vůni bergamotu.

Ed vzal z police v obýváku cédéčko Lionela Richieho, tiše vyběhl do podkroví a zavřel za sebou dveře. Přehrávač zhltnul disk, zamrkal a místnost naplnila tichá hudba. Ed zapnul nahrávání. „Nikdy jsem toho chlapa neměl rád, Grace, ale tys ho milovala. Tohle je moje rozloučení. Nezapomenu na tebe, ať už jsi kdekoliv." S očima zalitýma slzami seděl v šeřícím se pokoji, dokud ho šustění přetočené pásky nevrátilo do přítomnosti. Automaticky přehodil kotouče, založil pásku a spustil přehrávání. Jeho hlas ze záznamu zněl cize a dutě. A pak už jen tak dobře známé ticho. Simona na mě čeká, uvědomil si a natáhl ruku k tlačítkům magnetofonu.

„Edwarde!... Edwarde, kde je Kitty?"

Ed roztřesenou rukou vrátil pásku zpět a znovu si ji přehrál. Byl to hlas jeho ženy. Jeho milované ženy, sametový hlas, který neslyšel tři roky. „Jsem tu, miláčku," zasípěl do mikrofonu s obličejem hořícím jako v horečce. Nechal pásku běžet. Když doběhla ke konci, rychle ji převinul zpět a stiskl Play. „Jsem tu, miláčku," ozvalo se z přístroje.

„Kde je Kitty?" Opakoval naléhavý hlas otázku. Eda se zmocnil zmatek a podivná tíseň. Jak přijme mrtvá žena zprávu, že její dítě nežije? „Tady není, zlato, musí být s tebou."

Simona dopila druhou sklenici vína. Voda ve vaně začala být protivně chladná. Zabalila se do velké osušky a přeběhla do ložnice. Práskla za sebou dveřmi. Ed ránu nezaznamenal. Grace se už neozvala.

První společnou noc doma Ed prospal na gauči v obýváku, dveře ložnice byly zamčené. Cestou z práce se staví v květinářství, koupí kytku žlutých růží, ty má Simona nejraději a začne udobřování. V kanceláři ho čekaly halasné gratulace kolegů. Cestou na oběd si vzal Paula stranou. „Včera jsem mluvil s Grace!" Vybafl na něj. Paul si všiml šíleného lesku v jeho očích.

„Zbláznil ses? Co to zase zkoušíš? Slíbils, že se všeho zbavíš!"

„Chtěl jsem, vážně jsem chtěl. Jenom jsem se loučil. A ona mi odpověděla!"

„Někdo si z tebe dělá srandu, ty moulo."

„Kdo?"

„Někdo, kdo tě zná a má vysílačku."

„To není možné. Technicky to není možné, nepoužívám vysílačku, jen mikrofon. A ona mi říkala Edwarde. Jenom ona mi tak říkala a ptala se, kde je Kitty!"

„To je hodně hnusnej fór. Radím ti, už si s tím nehrej. Grace je mrtvá, s tím nic nenaděláš. A máš Simonu, to je přece fajn holka, ne?"

„Jasně že je ale Grace byla moje láska už od školy, prožili jsme spolu tolik let, měli jsme Kitty a ona pak odešla a já se s ní ani nestačil rozloučit, víš, jaké to je?"

„Dobře, tak jsi se s ní rozloučil. Teď ty krámy vezmeš a vyhodíš z okna, jestli máš alespoň zbytky zdravého rozumu."

Ed se zastavil. „To nemůžu."

Veliká kytka žlutých růží, lístky do divadla a manželův zkroušený obličej vykonaly své a Edovi bylo velkolepě odpuštěno. Když už Simona tvrdě spala, Ed se vytratil do podkroví. Diody poblikávaly jako barevné bludičky, Lionel Richie někomu tiše telefonoval, kotouče magnetofonu se otáčely.

„Edwarde?"

„Ano, lásko."

„Poslouchej."

„Tati!" zavolal dívčí hlásek. „Mám medvídka!"

Ed pokusům s transkomunikací naprosto propadl. Každý večer čekal jako na trní, až Simona usne. Ne vždy se mu Grace s Kitty ozvaly. Někdy také usnul první a ráno se vzbudil rozmrzelý z promarněné příležitosti. Do kanceláře chodil unavený a nevyspalý, na jeho práci to začínalo být znát. Vtípky o náročné mladé ženě přehlížel. Jen Paul znal pravou příčinu jeho našedlé pleti a hlubokých kruhů pod očima. Ed se mu od jejich posledního rozhovoru vyhýbal. Jeho posedlost se stupňovala, nechtěl ženu a dceru jen slyšet, toužil je i uvidět. V té době ho vyhodili z práce. Ani si to valně neuvědomil. Zakoupil špičkovou kameru, počítač, monitor a tiskárnu.

Simona už nebyla ta veselá rozesmátá dívka. Nechápala, co se s Edem děje, proč se jí tak odcizil. Celé dny trávil zamčený v podkroví. Často tam na starém gauči i spal. Čas od času sešel dolů, něco zabručel, nachystal si sendvič. Dávno se nestaral o to, jestli se jeho žena zlobí.

„Rozbil se vysavač, Ede."

Manželova záda jako by měla krunýř.

„Nemůžu si dovolit koupit nový. Nemůžu ani nechat opravit tenhle. Budeš se na to muset podívat."

Ed cosi zamručel s ústy plnými chleba.

„Měl by sis hledat nějakou práci, Ede," řekla a pokoušela se o klid. „Nevyděláváš a strašně utrácíš."

„Jsou to moje peníze," zavrčel.

„Budeme je potřebovat, miláčku, jsem těhotná."

Ed se k ní obrátil. Pohled jeho opuchlých, zarudlých očí ji překvapil tak, že o krok ustoupila. Muž na ni chvíli zíral. Pak ji poplácal po rameni s motýlkem. „Šikulka," zachrochtal a zmizel v podkroví. V zámku zarachotil klíč. Ed spustil počítač a na zářící monitor zaměřil objektiv kamery. Ve změti světelných záblesků se na obrazovce začaly rýsovat dvě postavy.

Simona se nevzdávala snadno. Snažila se v Edovi probudit zájem o sebe, o budoucí dítě, o cokoliv. Pokoušela se dostat ho k doktorovi. Odmítl. Pozvala doktora domů. Ed neopustil svou pevnost. Lékař navrhl Edovu hospitalizaci. Na to neměla peníze. Tak jí alespoň napsal léky na uklidnění ale do lékárny ani nešla. Přestože těhotenství nezvládala nejlépe, našla si práci v supermarketu. Něco málo vydělala a mohla si odnést prošlé potraviny. Ed se měnil v přízrak, potulující se po domě výhradně v noci. Začala se ho bát a v ložnici se zamykala. Ke schodišti se ani nepřibližovala. Domů se vracela unavená po desáté večer, rychle se najedla a pak zmizela za dveřmi své vlastní pevnosti.

Když při návratu odemkla vstupní dveře, chvilku napjatě poslouchala. V domě byla tma a klid. Ed nebyl na své obchůzce. Rozsvítila světlo v hale, posadila se do křesílka a z oteklých nohou stáhla s úlevou těsné boty. Sebrala nákupní tašku a zamířila do kuchyně. Žárovka zablikala a praskla. Slyšela na zem dopadnout pár střípků. Zkusila další vypínače, žádné světlo se nerozsvítilo. Najednou v ní vykypěl všechen zadržovaný vztek. „Ede!" zaječela pod schody. „V kuchyni praskla žárovka a leží tam střepy! Já přece nepolezu po žebříku, abych ji vyměnila! Edééé!" Jak byla v ráži, chytila kovovou plastiku objímající se dvojice a začala s ní mlátit do zábradlí. Cvakl zámek a na schodišti se rozsvítilo. Ed kolem ní prošel, jako by byla vzduch, přehraboval se chvilku v šuplíku a s novou žárovkou v ruce se vydal ke skříni s pojistkami. Vypnul jistič a přesunul se do kuchyně. Dveře do chodby si nechal otevřené kvůli světlu, posunul židli pod lustr a vystoupil na ni. Opatrně se pokoušel bez pořezání vyšroubovat zbytky žárovky z objímky. V tom okamžiku Simona uposlechla náhlý impuls. Několika kroky stála u pojistkové skříňky a znovu zapnula jistič kuchyňských světel. Pootevřenými dveřmi šlehl záblesk, ozvala se rána, výkřik a žuchnutí těla na podlahu.

Opatrně vstoupila do kuchyně, krev jí divoce pulzovala ve spáncích. Ed byl evidentně mrtvý. Připravená okamžitě ucuknout sáhla manželovi do kapsy a vytáhla klíč. Poprvé za ty dlouhé, hrozné měsíce, kdy zde žila, vystoupala do podkroví. Klíč se hladce protočil v zámku a dveře třinácté komnaty povolily. Veškerá technika v místnosti mírumilovně poblikávala, roleta v okně byla zatažená. Na gauči ležela zmuchlaná deka, po zemi se povalovaly prázdné obaly od sušenek a keksů. Každé volné místo na zdech pokrývaly fotografie přízračných tváří ženy a dítěte. Místnost osvětlovala jen stojací lampa a velký monitor. V podivných záblescích Simona rozpoznala tři mlhavé postavy. Jedna z nich, ta větší, se jako by naklonila kupředu a její hlava zaplnila téměř celou obrazovku. Simona rozpoznala Edovu tvář a zděšeně vyjekla. Ed ji nehnutě pozoroval a pak se jeho ústa pozvolna roztáhla ve šťastném úsměvu. Jeho tvář se pomalu rozplývala ve světle. Simona škubla za kabel vedoucí ke kameře a vytáhla zástrčku ze zdi.