Nebe na Zemi

Mladý kněz stál uprostřed zatemněné místnosti, osvětlené desítkami voskovic. Horký vzduch těžkl jejich čmoudem a vůní kadidla. Byl to jeho první samostatný případ vymítání. Ruka, pevně svírající svatou knihu se třásla.

Na židli proti němu seděla mladá žena. Vypadala úplně obyčejně a neškodně, byla drobné postavy, měla vlnité hnědé vlasy stažené do volného uzlu v zátylku, svetřík, džíny, tenisky. S plachým úsměvem si ho prohlížela velikýma oříškově hnědýma očima.

„Můžeme začít, otče?“
Kněz přikývl a zhluboka se nadechl.
„Ve jménu Ježíše Krista tě žádám, démone, opusť tělo této ženy…“
Dívka se divoce roztřásla, koulela očima, uzel vlasů se prudkým pohybem uvolnil a kadeře se jako vzteklá háďata svíjely kolem smrtelně bledé tváře. Hutný vzduch místnosti prořízl nelidský řev. Z koutku rozšklebených úst kanula zelená slina. Stvoření upřelo na kněze oči, nyní temně rudé a bez zřítelnic a promluvilo změněným, hlubokým, šelmím hlasem:

„JÁ SI BUDU STĚŽOVAT!“

Kněz málem upustil bibli ze ztuhlých, ledových prstů. Zcela mimo naučený rituál zablekotal:
„Cco prosím?“

„VYMÍTÁNÍ NBYLO V CENĚ, JÁ SI ZAPLATIL KLIDNOU DOVOLENOU U MOŘE S CELODENNÍM VÝLETEM NA LODI A S GRILOVÁNÍM.“

„Já… obávám se, že nechápu…“ Kněz zaváhal ale pak se vzchopil. Pevně stiskl bibli a v druhé ruce pozvedl kříž. „Apage satanas…“

„JÁ TO TAK NENECHÁM, BUDU SI STĚŽOVAT,“ řeklo stvoření poněkud mírnějším hlasem.

Kněz si otřel kapesníkem zpocené čelo.
„Na mě?... Kde?“

„Ne na vás, na cestovku. To jim nedaruju. Já jim vylepším profil…“
Mladý muž v sutaně si v té chvíli přál, aby s ním byl jeho mentor, otec Anselm. Ten by si s takovou komplikací věděl rady. Cítil, jak se mu ve vyschlých ústech jazyk lepí na patro a zoufale zatoužil po doušku ledové vody. Nebo něčeho ostřejšího. Pevně přitiskl bibli na prsa jako štít a se zavřenýma očima zasípěl: „Vyzývám tě ve jménu…“

„Nech toho, nebudu spolupracovat, brali by to, jako že jsem program čerpal a nevrátili by mi thingy.“ odpověděl démon.

Kněz otevřel oči. Žena seděla pokojně na židli a studovala manikůru na svých rukou. Poklepala prstem na barevnou plošku nehtu druhé ruky.
„To je zvláštní, připadá mi to jako přilepený. Ukaž ruce,“ obrátila se ke knězi. Ten, blízek mrákotám, uvolnil sevření jedné ruky na bibli a neochotně ji natáhl k démonovi. Když po ní stvoření chňaplo, zděšeně ucukl.
„No ták,“ zavrněl démon. „Neplaš se. Nechci ani tvoje tělo ani tvou duši, já jsem tu na dovolený.“ Uchopil chvějící se knězovu ruku a očichal ji. „No vždyť to říkám, to modrý tam nepatří!“ Zajásal vítězoslavně a ukázal knězi nalakované nehty. „A vůbec mi připadá, že máte leccos jen tak přišitý, prohlásil démon a zaujatě studoval výstřih svetříku.

Kněz si volnou rukou zakryl oči. „Ó Pane, střez mě všech pokušení…“

„Jak se jmenuješ, Pozemšťane, budu tě muset uvést jako svědka ve své stížnosti,“ zeptal se démon.

„Jakub,“ pípnul kněz.

„A dál? No máš snad ještě nějaké druhové označení nebo tak něco…“

„Chvojnický.“

„Jo. Tak… už to posílám.“

„Smím se zeptat… kam?“

„To se takovýmu trojrozměrnýmu tvorovi špatně vysvětluje… v podstatě by se dalo říct… na ředitelství.“

„Troj…jedinému?“ Zablekotal zmateně farář.

„Ale ne, trojrozměrnýmu, výška, šířka, délka… nižší forma existence, jeden by řek, že to budeš znát, když v tom žiješ, ne?“

„Promiňte, trochu jsem se ztratil. A jak jste to tam poslal? Nebo poslala?

„Když nejsem tady na dovolené tak jsem… něco jako proud energie, takže genderové problémy neřeším. No a z toho taky vyplývá, jak jsem poslal tu stížnost.“

„Jak mám rozumět tomu, že jste tady na dovolené?“

„No tak nějak jako u vás, pošlou ti katalog, ty si vybereš destinaci, program nebo výlety, zaplatíš a pak už tě čeká čtrnáct dní moře, slunce, míchaných drinků a nevázaného sexu… Teda pardon, otče. No a já jsem si vybral destinaci zde tuto mladou dámu a to povalování na pláži se vším všudy. A místo toho trčím tady s tebou. A to jsem si ještě připlatil za tu loď a grilování.“

„Takže vy neusilujete o duši této hříšnice?“

Démon se uchechtl. „Co tě nemá? K čemu by mi byla? A komukoliv z nás?“
„Komukoliv z vás? Kolik vás vlastně je?“

„Jako hvězd na obloze.“

Kněz ztěžka dosedl do křesílka za malým stolkem, na kterém stála nádobka se svěcenou vodou a porcelánová soška Panny Marie. Jedním douškem vodu vypil a upřel zmučený pohled do líbezné tváře Bohorodičky.

„Většina destinací si nikdy ani neuvědomí, že byla navštívena,“ pokračoval démon. Skvěle si užije u moře, na horách nebo na nějakém podnikovém školení a ještě má spoustu zážitků, na které by se sama nikdy nezmohla. Jen při tom vymítání… Á, už tady máme odpověď! Moment…
„JAK NEJDE ZRUŠIT? TO BYCH SE NA TO... Promiň, rovnou tam zavolám. Omluv mě na okamžik.“ Ženinu tvář ovládl nepřítomný výraz. „Haló? To je cestovka Nebe na Zemi? Mám tady reklamaci… vy už víte… no ano, ztemnělá místnost, svíčky… jo, kněz tady taky je… ALE MĚ TO NEZAJÍMÁ, JÁ MÁM OBJEDNANÉ GRILOVÁNÍ...“ Žena během hovoru vstala, rázně přecházela po místnosti a živě gestikulovala. „MOJE VINA? JÁ PŘECE... aha... že jsem místo grilování označil vymítání… no to jsem se asi splet… tak vám teda děkuju.“ Démon si zhluboka povzdechl. „Takže z veselic na pláži nebude letos nic.“

Usedl na svou židli a kývl na kněze. Protočil oči, až se objevilo krví podlité bělmo. Z koutku jemných růžových úst skanula zelená slina a židle i s dívkou se vznesla do výše knězových očí.
„Tak chopte se zase bible a pojďte na to, velebnej pane, ať si to za svý prachy aspoň užiju.“