Lopata v kaviáru

Vyhraněná rajská

Začal hladit lepenkovou podobiznu Taylor Swift v životní velikosti. Rozepnul si poklopec a vytáhl svého malého přítele. Začal masturbovat a jeho bytná mu strčila mop mezi nohy.

            „Pořádně se jako na tu děvku fakt vystříkej!“ poroučela mu. „Je jako mladá a já jí fakt závidím. Nezaslouží si proto nic jinýho, než tvoje špinavý semeno!“

            Vystříkal se na lepenku. Bylo toho několik kapek.

            „To je jako všechno, fakt jo?“ okomentovala to bytná. Setřela semeno mopem z podobizny.

            „Taylor Swift je árijská bohyně“ šeptl.

            „Drž jako fakt hubu“ řekla bytná a strčila mu mop do obličeje.

Vyrazil do práce, ale pak si uvědomil, že žádnou nemá. Vytýkali mu, že má málo přesčasů. Pak že jich má moc. Pak že tam nechodí. Pak to, že tam přespává. Nakonec ho vyhodili.

            Šel si dát rajskou do lidové jídelny. Stoupl si s talířem k bufetovému pultu a pustil se do prvního knedlíku.

            „Máte problém s vlastní matkou, že?“ přitočil se k němu podivný mužík. Přemýšlel, co je na něm divného. Neměl obočí ani víčka, proto vypadal tak divně. Dokonce ho spíš děsil. Pro stoupence bílé nadřazenosti byla existence takové kreatury rouháním.

            „Ne, nemám. Spíš s bytnou…“ řekl váhavě po chvíli. Mužíka se bál. Ostatně nebyl o moc větší a silnější než cizinec bez víček.

            „Na ní se nemusíte zlobit. Ta paní mám problém s Neškopem. A chybí jí gogulka“ vysvětlil mu mužík.

            „Co?“

            „Gogulka. Nechala si jí vyoperovat. V osmdesátých letech v Rumunsku byly amputace gogulek populární.“

            „Asi ti nerozumím“.

            „To nevadí. Ani jsem s tím nepočítal. Nevypadáš popravdě jako někdo, kdo by studoval figmentomedicínu.“

            „A to je zas co?“

            „Věda zabývající se smyšlenými nemocemi a tkáněmi“.

            „A co po mě chceš?“ utrhl se na mužíka. Kdyby tu měl celou bílou partu, to by příšerka viděla to tóčo!

            „Nechat vás dojit rajskou“.

            „Dojit? Jsem snad nějaká kráva?“ utrhl se vztekle.

            „Nejsi. Ale dá se to zařídit, pokud budeš souhlasit“.

            „A proč? A jak si na mě vůbec přišel.“

            „Jsem syn vaší bytné. A na vaší první otázku odpovím takto“ řekl mužík a vytáhl z náprsní kapsy nátělníku šek.

            Z nul na šeku mu šly oči kolem. „To je humus“ vydechl.

            „Slušné, že? Do konce života můžete nabírat kaviár lopatou“.

            „To teda“.

            „Půjdete tedy se mnou. Je to tady za rohem.“

            Přikývl a nechal se odvést mužíkem. Bylo to skutečně za rohem. Velký, okrový, dům na rohu ulic Chaplinova a Rohožnická. Trochu nervózně se nechal zapsat na recepci a vstoupil do výtahu.

            Mužík zmáčkl tlačítko označující šesté patro. Myslel na peníze, které dostane.

            Vystoupili. Kráčeli po chodbě, kde se povalovaly dráty. Vstoupili do jedné z místnosti.  Byla v ní jen sláma, sloupek s přivařenými řetězy a dojička napojená centrální systém.

            „Zde si prosím stoupněte.“ požádal ho mužík.

            Poslechl ho a stoupl si ke sloupku. Mužík mu vložil do ruky šek. Zatímco se jím kochal, mužík mu na kotníky a zápěstí připevnil okov. Když se železa spojila, prostrčil oky v nich vyraženými visací zámky, které zaklapl.

            „Co to děláš?“ křikl na mužíka.

            Ten se jen zasmál: „Uvězňuji tě! Peníze jsi dostal, ale budou ti k ničemu!“

            Zazmítal se v okovech, ale nemohl se hnout. A to ani tehdy, když mu mužík k tělu připínal dojičku.

Další dny byly jeden jako druhý – třikrát denně mu přinášeli kbelík nahnilých rajčat a on je poslušně jedl. Dojička mu masírovala tělo a cítil, že z něho vysává tekutinu.

            Ztratil zcela pojem o čase. Mohl tam být týden nebo rok, když běh dnů přerušila neobvyklá událost.

            Do místnosti vstoupila bytná s vidlemi na rameni.

            „Fuj, to je jako smrad fakt. Sereš rovnou jako pod sebe, fakt jo? Musím to tu jako fakt vykydat.“ řekla a začala vidlemi kydat slámu.

            „Za chvlí fakt přijde můj jako syn. Tak se tu jako z toho fakt nepobleje“. vysvětlovala mu.

            „Co se tu děje? Proč tu jsem?“ zmohl se na reakci a slabým hlasem položil otázku, která ho zajímala od začátku.

            „Dojíš jako rajskou fakt. Jak jako myslíš, že se fakt vyrábí? Z rajčat jako fakt? To se jako fakt mýlíš. Jako se dojí fakt a pak se jako prodává ve fakt plechovkách“.

            „Aha“ přikývl. „To jsem nevěděl“ dodal.

            „Tak já jako jdu fakt. Za chvíli je tu jako Taylor Swift fakt“.

            Odešla a ve dveřích se minula s mužíkem bez víček a obočí.

            „Slíbil jsem ti, že budeš nabírat kaviár s lopatou, že?“ řekl na uvítanou.

            „Ano“ hlesl.

            „Já slovo držím. A slibuji, že ho budeš nabírat spolu s Taylor Swift. Minimálně s její lepenkovou podobiznou v životní velikosti. Neškop se o to postará.“

            „To by bylo fajn“ odpověděl na to pomalu.

            „Stačí, když sníš tohle?“ řekl mužík a podal mu talíř s rajskou.

            „Co to je?“ zeptal se.

            „Rajská s přidanými muchomůrkami. Zelenými, abychom si rozuměli“.

            „A proč?“

            „Aby si umřel“ zachechtal se mužík a odešel.

Byly to žampiony. Když jednoho večera usnul, probudil se v kanále. Ostře páchl alkoholem. Zaradoval se, že je svobodný. A musí tu podivnou mučírnu nahlásit na policii!

            Vyrazil na policii. Tam se mu vysmáli, protože roh ulic Chaplinova a Rohožnická neexistuje. Chtěli ho zavřít na záchytku, ale nedal se.

            Vyšel před policejní stanici. Nevěděl, kam se vrtnout, protože do bytu, kde bydlel se bál vstoupit.

            Rozhodl se jí na nádraží a odjet co nejdál odsud.

            Cítil, že ho někdo pozoruje. 

            „Neškop“ to slovo jako by měl vypálené na víčkách. Neškop ho pozoruje!

            Přidal do kroku a za chvíli utíkal. „Musím ho setřást“ říkal si.

            Náhle měl pocit, že je Neškop za ním. Vrhl se do silnice, aby mu unikl.

            Smetlo ho sportovní auto, řízení smějícím se mužíkem bez víček a obočí.

           

 

Kočka s ruličkou v tlapkách

„Pane doktore, myslím, že by se nenarozené děti neměly rentgenovat.“

            „Poslyšte, slečno, jsem lékař. Vy máte osm tříd základní školy. Uznávám, že z důvodu nečekaného těhotenství, ale přeci jen se v gynekologii vyznám lépe.“

            „Dobře, ale rentgen může způsobit mutace nenarozeného dítěte“.

            „A to jste vzala kde?“

            „Na internetu…“

            „Tam píše kdekdo kdeco. Já jsem studoval šest let a vím, že dítě rentgenovat lze“.

            Lékař byl již viditelně nervosní. Vleze tam ta holka nebo ne?

            „Já se bojím…“

            „Nemáte čeho. A svlékněte se do naha“.

            „Jako i kalhotky?“

            „A jak je jinak do naha?“.

            „Hmm.“

            Dívka se k tomu pořád neměla. Seděla na židli rentgenové ordinace, objímala oběma rukama vystouplé břicho, jako by chtěla své nenarozené dítě bránit před světem.

            Lékař cítil, že mu dívka nedůvěřuje. Jak v ní vzbudit důvěru?

            „Váš praděd měl v podpaždí vytetovanou svou krevní skupinu“.

            „Jo, máma říkala, že její děda tohle měl… A jak to vůbec víte?“

            „Ehm, ze zdravotní dokumentace. Jeho“ vyhrkl lékař. Není tak hloupá, jak se dalo čekat! „Tak svléknete se a půjdete na ten rentgen? Musíme dítě vyšetřit, jestli je v pořádku!“ křičel skoro hystericky.

            Dívka sebou začala škubat, ale za okamžik se uklidnila.

            „Ne. Nelíbí se mi to. Nechci se svlékat ani ozařovat své dítě“. Zvedla se.

            „Okamžitě si sedněte!“

            Dívka zaváhala a zdálo se, že si zase sedne. Ale ovládla se. Vykročila ke dveřím.

            „Najdu si jiného doktora. Nashle!“

            „To si děláte legraci! Okamžitě se vraťte“ křičel lékař za dívkou. V prvotním návalu vzteku ji chtěl pronásledovat na chodbu, ale ovládl se.

            „To by bylo nápadné“ řekl si sám pro sebe. Sedl si a vytočil telefon.

            „Ochranka? Nebezpečná těhotná pacientka. Okamžitě ji zastavte. Chce provést infanticidu!“. Zavěsil. Chvilku se díval z okna. Pak znovu vytočil číslo na telefonu.

            „Ahoj. Je to důležitý. Tak chvíli nebudeš přehazovat kaviár lopatou, oni to tam taky vydrží.  Utekla, ale já ji zastavím. Necháme jí odvést na psychiatrii a tam neuteče. Jo, posral jsem to. Je chytřejší, než jsem si myslel. Jo to je. Nemoh´ jsem nic dělat. Já vím, vyřídíš si to se mnou. Nazdar.“

            Otřesený zavěsil. Ochranka jí sebere. Pak jí dají psychiatrům a už si s ní budou moci dělat, co chtějí.

Dívka zmateně pobíhala po chodbách polikliniky a hledala východ.

            „Stůjte!“ křičel na ni muž v černém.

            Zrychlila. Slyšela, jak i kroky v těžkých botách zrychlují.

            Běžela.

            „Stůj nebo střelím!“

            Srdce měla až v krku a zadýchávala se. Ještě že už přestala kouřit, jinak by se tu teď svíjela v křečích.

            Konečně východ!

            Rychle vběhla do turniketu a byla venku. Cítila, jak má v patách ochranku.

            Rozhlédla se po ulici. Z autobusu viděla jen zadní světla.

            Dostanou jí!

            „Hej, nastupte!“ ozvalo se ze sportovního automobilu.

            „Tak vás máme!“ slyšela odzadu a cítila, jak jí za ramena chytá ocelový stisk.

            Vytrhla se ze sevření a vběhla do auta.

            Ochranka běžela za ní, ale když dívka usedla do automobilu, řidič zamkl dveře a vyrazil. Muži v černém jen odskočili do automobilu, aby je nepřejel.

Konečně si prohlédla řidiče. Je to drobný muž bez víček a obočí.

            „Kdo jste a kam jedete?“ zeptala se ho. Trochu jí děsil. „A proč jste mě naložil?“.

            „Neškop.“ zašeptal mužík.

            „Prosím? Vy se jmenujete Neškop?“

            „Ne“.

            „Tak kdo je Neškop?“

            „Neškop je jen slovo. Zbytečné slovo. Ostatně jako všechna slova.“.

            „Prosím?“

            Osoba bez víček a obočí jen mlčela.

Jeli dlouho a rychle. Vyjeli z města na dálnici a cesta jim ubíhala. Když minuli ukazatel 52 km, mužík konečně promluvil.

            „Mají vás v hrsti jako kočka ruličku v tlapkách“

            „Prosím?“

            Řidič jen ukázal dozadu, odkud se ozýval zvuk sanitky.

            „Jdou si pro vás. Otevřete prosím kazetu v palubní desce. Měla by tam být pistole.“

            Poslušně vytáhla pistoli.

            „Umíte s tím zacházet?“

            „Vůbec… A co chcete dělat?“.

            „Podejte mi ji. Děkuji. Budete mi držet volant, prosím?“

            „Co chcete…“

            Mužík stáhl okýnko a vyklonil se. Zahájil palbu na sanitku. Vystřelil několikrát a ozval se náraz.

            „Prostřelil jsem jim kola. Máme o trochu víc času.“ oznámil, když zatáhl okýnko.

            „A co se děje? Kurva!“

            „Operace Ahenobarbus“

            „Cože? Jaká operace?“

            „Váš praděd měl v podpaždí vytetovanou krevní skupinu?“

            „Ano, a co s tím všichni máte?“.

            „Tak právě proto. To je důvod toho všeho.“

            „Čeho všeho?“

            „Nevěřte lékařům. Žádnému“.

            „A proč?“

            Automobil sjel z dálnice a pokračoval po okresní silnici.

            „Proč?“ křičela dívka zvědavostí i děsem, ale řidič stále mlčel.

Pokračovali stále po silnici a všude kolem se nesl řev sirény sanitky.

            „Řidiči jim uhýbají z cesty. Proto nás tak snadno dohnali.“

            Mužík sjel ze silnice a vjel na polní cestu.

            „Zkusíme ji ujet.“

            Dívka pozorovala strniště. Byl listopad a pole byla hnědá od bahna. Jak automobil uháněl, plašil hejna vran.

            „Tady to opřu o strom“ řekl řidič a zpomalil. Nasměroval automobil, aby vjel do stromu.

            „Co děláte?“ křičela dívka, když viděla, jak se řítí do stromu.

            „Dva řitní otvory“.

            Náraz. Tma.

„Je v pořádku.“ slyšela, když přišla k vědomí. Ležela v nemocnici a sklánělo se nad ní několik osob v bílém plášti.

            „Tak jste se probudila.“ usmíval se nad ní lékař. „Byla jste dvě hodiny v kómatu. Ale budete v pořádku. Přesto musíte na rentgen. Sestro, svlékněte tu slečnu do naha prosím!“

            Výkřik „Néééé!“ bylo to jediné, na co se zmohla.

 

Odstavná kolej

Prší a fouká vítr. Možná přijdou i kroupy. Všude kolem je tma. Pouze v opuštěném vagonu na odstavené koleji se svítí. Při nahlédnutí okénkem se oku pozorovatele naskytne scéna, kterou by nečekal. Ve vagonu je interiér luxusní restaurace. Hedvábní tapety s jemným květinovým vzorem, mahagonový nábytek, bílé ubrusy, personál ve fracích. Je zde ale pouze jeden stůl. U něho sedí dobře oblečená rodina a jedním z nich je i mladý populární komunální politik Rozlíval.

            „Ano, jsem gay“ říká svým rodičům.

            „My víme“ zní odpověď. „Už od doby, kdy jsme byli u babičky a ty si pojídal pikao“.

            „Nevadí vám to?“

            „Chtěli bychom mít potomky a dědice, ale respektujeme to“ říká otec.

            Náhle mu do ucha vnikne chapadlo, zvolna se připlazivší po opěradle tonetky. Mužova tvář se vzdouvá a v nosní dírce se objeví přísavka. Ale to už chapadlo vyráží očním důlkem. Otec se náhle obrací naruby a místo něho sedí v okamžiku na židli chobotnice.

            „V práci mě chtějí povýšit“ vysvětluje překvapené rodině.

            „To je dobře“ říká Rozlíval.

            „Dostanu přidáno o dvacet tisíc a budu mít pod sebou o osmdesát lidí víc. Plus nějaké akcie podniku.“

            „Myslel jsem, že si vrátný“.

            „Ne, jezdím s taxíkem jako OSVČ. Ale nechtěl jsem, aby to ublížilo tvé kariéře politika“.

            „Jsi skvělý, otče. Ale byl bych na tebe hrdý, i kdybys léčil v Africe ebolu“.

            „I ty jsi syn, jakého si přeje každý otec“.

            Matka mlčí a jen přehazuje hromadu kaviáru lopatou.

            Scéna se náhle rozvlňuje a mění; vidíme předního odborníka na etiketu a presidentského protokoláře, jak šňupe kokain s presidentova ztopořeného penisu.

Rozlíval kráčí po Náplavce. Je šedivo a není vidět nic než nekonečná řeka, mlha a zápach starých houslí. Vytahuje z náprsní kapsy tahitského smokingu telefon.

            Mačká na displeji číslo a okolo něho prochází šedivý, shrbený muž v šedivém kabátu a klobouku, opírající se o Babylonskou hůlku.

            „Únok“ ozve se na druhém konci telefonu.

            „Makčá?“ ptá se Rozlíval.

            „Neškop.“ zní odpověď.

            „To bude asi omyl.“

            „To nevadí, splést se může každý. Hezký den“.

            „Vám také. Ještě jednou se omlouvám.“.

            Rozlíval znovu vytáčí telefonní číslo.

            „Allo?“ ozve se z telefonu.

            „To si ty?“

            „A kdo jinej?“

            „Potřebuju pomoc.“

            Scéna se přenáší a sledujeme bohatě zařízený fialový pokoj ve Versailes, kde sedí u telefonu jezevčík.

            „Co potřebuješ? Zase šli dva a prostřední upad?“

            „Nedělej si srandu. Potřebuju píchnout s kampaní. Volby jsou už za týden. Řekl jsem, že jsem gay, takže naberu čtyři procenta hlasů. Ale co s tím jedním procentem, abych se dostal do sněmovny“.

            „Předstírej, že tě zajímá ochrana softwaru. Nebo lépe – problémy obyčejných lidí.“

            „To je dobrý nápad.“

            „Za to mě také platíš“.

            „Ok. Díky moc:“

            „Nemáš zač.“

            Pes zavěsí telefon a jde do koupelny. Otevře kohoutek. Vana se pomalu napouští za zvuku Requiem od Gyorgy Ligetiho. Konečně vyleze vodník.

             Rozlíval stále stojí na Náplavce a proti němu kráčí drobný muž bez víček a obočí.

            „Dobrý den, nevíte náhodou kolik je hodin?“ ptá se Rozlíval.

            „Vaše matka je slavná pornoherečka“ říká mužík.

            „Ne, to nemůže být pravda!“ brání se Rozlíval.

            „Zde je důkaz.“ směje se mužík a strká Rozlívalovi do obličeje mobilní telefon.

            Mladý politik bere přístroj do ruky a na displeji vidí bublající hrnec rajské omáčky. Pokrm se náhle mění v opuštěný vagon na odstavené koleji za děsivého chechotu muže bez víček a obočí.

           

Paprička z oliv

 

„Pane primáři. Je tady ta dáma.“

            „Ta s dvěma řitními otvory?“

            „Nene. Ta se závislostí na papričky z oliv.“

            „Na tu si nevzpomínám. Připomeňte mi ji“.

            „No, tahle dáma trpí neovladatelnou chutí po papričkách, které jsou náplní některých druhů nakládaných oliv. A aby toho nebylo málo, musí jí je do úst vložit osoba mužského pohlaví.“

            „To je zajímavá sexuální úchylka.“

            „Ano. Na narozeninách slečny Irmy ztropila takový skandál, že musila být hospitalizována.“

            „Slečny Irmy?“

            „Dcera pana premiéra a vévodkyně Ohen-Lohen“.

            „Ach tahle“.

            „Tato slečna slavila osmnácté narozeniny. Ohromná akce pro tisíc lidí. Samá smetánka. I Karel Gott tam byl.“

            „Kaviár se nabíral lopatou?“

            „Přesně tak. A tato dáma se tam neovládla a dorážela na všechny osoby mužského pohlaví, aby jí do úst – dle jejích slov – vstříkli papričku z olivy. Došlo ke skandálům – mnozí ctihodní muži, včetně pana ministra zdravotnictví, se k tomu propůjčili. To se pochopitelně nelíbilo jejich manželkám a kněžna z Niezsna se bude rozvádět“.

            „Kdyby si je hlídaly, tak se to nestalo“.

            „Dámě to ale nestačilo, a poté co jí skupinově asi padesátka mužů nakrmila papričkou z oliv, začala obtěžovat služebnictvo. Údajně přímo před zraky vévodkyně Ohen-Lohen svedla komorníka a, klečící na kolenou, vysrkla mu z olivy papričku. Stará paní údajně na místě omdlela. Ale bylo to pro ni lepší, protože ten pravý skandál měl teprve přijít“.

            „O jaký skandál šlo?“

            „Komorníkova paprička dámin hlad neukojila. Tak vešla do pokoje k vévodkyni Ohen-Lohen mladší a věnovala se jejím olivám.“

            „Tak to je pikantní“

            „Nejpikantnější na tom je, že se to mladé slečně líbilo a neskončilo to u jedné papričky“.

            „Rozumím. Takže teď je u nás, v sexuologické nemocnici a na nás je, abychom ji diskrétně vyléčili“.

            „Přesně tak, pane primáři. Chápejte, že jde o strašlivý skandál. Neškop, jestli mi rozumíme.“.

            „Aha. To smrdí. Tak se na tu dámu podíváme“.

Oba lékaři si zapnuli televizor a přepnuli na kanál, který přenášel záběry kamery z pokoje, kde byla zmíněná dáma hospitalizována.

            Dáma klečela na kolenou a sváděla zřízence, aby jí dal svojí papričku z olivy. Zřízenec odolával, ale nakonec ho přemohla. Vytáhl olivu a dáma jí rychle vzala do úst. Zkušenými pohyby jazyka jí rozloupla a vypila z ní, trochu rozmoklou, papričku. Pak zbytek olivy koketně vyplivla na podlahu.

            „Máš dobrou papričku“ zasmála se směrem ke zřízenci, který jen ztěžka oddechoval.

            „Pošlete mi jí sem“ řekl primář.

Dáma seděla před oběma lékaři.

            „Chci vaše papričky“ svíjela se a hladila se po celém těle. Vyzývavě vyplazovala na muže jazyk a smyslně si olizovala rty.

            „Ehm, zde se máte vyléčit, nemůžeme vás v tom podporovat“ snažil se jí vysvětlit primář.

            „Ale já je prostě chci!“ oznámila dáma a přiblížila se k lékařům blíž.

            Pohladila primáře po stehnech a naznačila, že mu rozepne kalhoty.

            „Podívejte, jste krásná. Ale já vám nemohu pomoci…“

            „Ale můžete“ řekla dáma a začala si cucat prst v ústech.

            „Chci vaše papričky tady!“ ukázala si na jazyk, rty a patro. „Nemůžu se toho dočkat“.

            „Pane primáři, tak pro jednou se snad nic nestane.“

            „Když myslíte, pane kolego“.

            Lékaři se postavili a vytáhli olivy z nálevu.

            „Jo, vražte mi je tam pořádně!“ křičela dáma a sála z oliv papričky. Když jich měla plná ústa, tak je spolkla.

            „Áaaaaáááaah“ vzdychala slastí. „Ještě a víc!“ poroučela.

            „Promiňte madam“, říkali oba muži, zpocení a udýchaní. „To nezvládneme. Jsme již starší pánové…“.

            „Ale já to potřebuji!“ vykřikovala dáma smutně.

            „Zavoláme doktorku Cienciealovou“.

            „A ta mi jak pomůže? Je to žena a já potřebuji muže.“.

            „Ještě to není žena“ smáli se lékaři. „Biologicky je to stále muž, jestli nám madam rozumíte“.

            „Tak to je jiná. Sem s ní“.

Doktorka Cienciealová přišla okamžitě. Když jí lékaři vysvětlili situaci, souhlasila a ihned strčila olivu do dáminých úst.

            Dámě oči plály vzrušením, když papričku rozkousala nadrobno a pokryla si jejími kousky celá ústa.

            „A co vy pánové? Nenajdete ještě trochu sil?“

            „Tak, něco by se našlo“ řekli lékaři a také jí položili olivy na jazyk. Dáma je obě spolkla, ani se neobtěžovala z nich papričku preparovat. Rozmazala si pak nálev po tváři.

            „Ale to bylo naposledy“ vyhrkl notně udýchaný primář. „Jinak z vás budeme mít infarkt. Teď dostanete léky, abyste se ovládala. Taková dáma jako vy přeci nemůže být děvka“.

            Podivný mužík bez víček a obočí vše pozoroval kamerovým systémem léčebny a poctivě si zapisoval každé slovo do notýsku…

 

Dodatek - Po stopách Neškopových

Onoho dne se L. rozhodl vypátrat tajemného Neškopa. 

Hledal ho po chodbách a ve dvorcích. 

Hledal ho na půdách a ve vikýřích.  

Hledal ho v uličkách i v lesích. 

Hledal ho v odrazech na vodní hladině i prázdných řečech opilců. 

Hledal ho v čárách na dlani a letu oblaků. 

Hledal ho v knihách i na internetu. 

Hledal ho po kameny a ve vysokých budovách.

Hledal ho v myšlenkách druhých i v nápisech na zdech. 

Nenašel ho. Jednoho večera se podíval do zrcadla, a spatřil tam svou tvář.

Bez víček a obočí.