Tlustá

Zase jsem usnula při jídle. Vytřeštím oči a rychle pohmatem kontroluju obličej. Vypadá to dobře. Váhavě klopím zrak ke svému tělu. Nerada se na něj dívám. Nelíbí se mi. Nikdy se mi nelíbilo. Ne, že by mi až tak vadilo, že jsem se popatlala. Ale to jídlo! Takový škody!

 

Nechápavě zírám na svý gigantický kejty. Jsou holý. Kde mám sakra kalhoty! Možná mi bylo vedro a sundala jsem si je. Budou někde na zemi. Chci se sehnout, a tak se nakloním dopředu. AU! Do prkýnka! Záda se mi přilepily ke stěně za mnou. Úplně se tam přicucly. A jak jsem je odtrhla... Kurňa, nic moc.

 

Masíruju si podrážděnej špek. Najednou strnu. Šokovaně zírám sama na sebe. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem usnula u televize. KDE JE? Zírám na svůj oplácaný obličej a marně přemýšlím, kde ve svým bytě mám takový zrcadlo. Já přece zrcadla nesnáším! Mám akorát zrcadlo v koupelně nad umyvadlem a pak jedno trochu větší v předsíni u věšáku, abych viděla, jestli jsem se nesekla s výběrem barev. TAKŽE CO JE SAKRA TOHLE!

 

Nějakou dobu mi trvá, než si uvědomim, že se v tom zrcadle vlastně vidim celá. Fuj! Ty dva odporný lívance, který se mi rozvalujou na mým monstrózním břiše,  budou asi moje prsa. Asi určitě. Zavřu oči a několikrát zavrtím hlavou. Ne, ne, ne. Takhle hrozný to určitě není. Bojácně pootevřu nejdřív jen jedno oko. Mžourám na toho napůl rozmazanýho mastodonta. Otevřu i druhý oko. Jo, to tlustý prase jsi ty, bejby. Přiznám si konečně. Nahrnou se mi slzy do očí. Jak jsem to sakra mohla nechat dojít až takhle daleko?

 

Když se vzpamatuju z pohledu na svý sloní já, začnu uvažovat nad dalšíma věcma. KDE jsem? CO tu dělám. A PROČ JSEM NAHÁ, DO HÁJE? Roztáhnu paže a všechno se mi na nich rozhoupe. Z toho by jeden dostal mořskou nemoc. Jako vážně. Fuj! Snažím se nahmatat jednotlivé stěny. Všechny jsou totiž obloženy zrcadly, takže si nejsem tak úplně jistá, jak velkej prostor mám vlastně k dispozici. Ty podělaný zrcadla nemaj ani žádný rámy. Jsem prostě jen obklopená skleněnýma plochama, který mi dopřávaj velmi realistickej obraz mýho špekatýho rosolovitýho těla.

 

Zjišťuju, že místnost je dost vysoká, abych se postavila. Rukama ale dosáhnu na strop bez problému. Ani je nemusím nijak zvlášť natahovat. Vzhledem k tomu, že nejsem zrovna čahoun, tak nic moc. Půdorys je čtvercovej. Asi. Z rohu do rohu mi to vyjde vždycky tak na 3 velký kroky. No, nic moc. Vyčerpaně klesnu na podlahu. Ta je, jak jinak, taky zrcadlová. Ale to není tak strašný. Chvíli jsem dokonce stála a pozorovala svoji frndu. Z tohohle úhlu ji prostě člověk normálně nevidí. Já ji teda vůbec většinou moc nevídám.

 

Horší je, když stojim proti jedný stěně a vidim se nejen zepředu, ale zároveň zezadu. To prostě nechceš! Moje prdel je tak velká, že by se do každý půlky vešlo lidský embryo v poměrně pokročilým stádiu vývoje. Je to fakt humus. Chudák embryo, utopilo by se v tuku.

 

Bože, jsem vážně nechutná. Zase mi vytrysknou slzy. Sednu si na to debilní zrcadlo a o další, minimálně stejně debilní, se opřu. Cejtim, jak se mi k tomu hladkýmu povrchu přicucly špeky. Zajímalo by mě, jak to tu je se vzduchem. Někudy ho sem musí přivádět. Neslyšim žádnou ventilaci, ani nevidim žádnej otvor nikde. Jo, jedna stěna vypadá, že tam je něco jako dveře. Jinak nemám představu, co by tam dělaly ty dvě svislý rejhy.

 

Zkoušela jsem tlačit, klepat, bušit, řvát. Nic. Akorát jsem se zpotila jako prase. Je mi šílený vedro. Na podlaze nechávám mastný ťápoty. Jsem vážně nechutná. Fakt humáč. Začínám mít hlad. Vyvalím se v rohu a myslím na svý oblíbený jídla. Miluju donutky s barevnejma polevama. Růžový, žlutý, bílý, modrý... Taky mám ráda ty čokoládový s lentilkama. Ty jsou strašně roztomiloučký. Úplně božííí. A k tomu bych si dala obří lattéčko. A pak bych byla už přeslazená, tak bych si dala pár pytlíků nachosek a kýbl salsy. Pálivý, ta jemná je dost o ničem. A zapila bych to colou nebo nějakým polotmavým pivem. Sakra, sbíhaj se mi sliny.

 

Znovu se snažím křičet a bušit do stěn. Moc to ale nepřehánim. Nechci se pořezat. Nevim, jak jsou ty stěny silný. Buším a buším, řvu, ječím a zajíkám se. Všechno zbytečný. Obličej mám rudej jak rajče a akorát jsem se zase zpotila. Musim si sednout. Funim jako sentinel. Jsem šíleně unavená. Strašně, strašně vyčerpaná. Zavírají se mi oči.

 

Nemám ponětí, jak dlouho jsem spala. Snad chvilku, snad věčnost. Nemám absolutně žádnej pojem o čase. Před těma „asi dveřma“ leží talíř s navršenejma donutkama. Vedle něj stojí velikánskej hrnek latté. Podezřívavě se rozhlídnu kolem. Pusu mám plnou slin. Ne, nevezmu si. Co když v tom je jed?

 

Umřela bych radši hlady nebo na otravu? Otrava by zřejmě byla rychlejší.

 

Snažím se na to jídlo nedívat. Ne, nevezmu si. Já to nechci. Nemám hlad, snažím se přesvědčit sama sebe. Nepomáhá to. Do háje, já taky miluju donutky. Jsou růžové a bílé, žluté a modré. Jsou tam i ty čokoládové s barevnými lentilkami. Ňam, kurva, ňam! Já je chciiiii! Otáčím se k donutkám zády. Vydržím ale jen několik vteřin.

 

Hltavě zpracovávám tu horu sladkých donutek. Lattéééééčkooooo, zpívá si můj mozek sám pro sebe. Neví, že ho slyším. Je fakt blbej. Hahaha, mám blbej mozek! MILUJU DONUTKY. Poslední skoro vdechnu. Vyvalim se v rohu a popíjím latté. To je život, tohle! Seru na všechno. Hlavně, že mám jídlo!

 

Za chvíli vidím, jak se „asi dveře“ otáčí a přede mnou se objeví tác se smaženýma křidýlkama. KFC by okamžitě zavřelo všechny svý pobočky, kdyby někdo z nich tuhle nádheru někdy spatřil. Je tu všechno, co ke křidýlkům patří. Omáčky, hranolky, řapíkatej celer (trochu zeleniny musí bejt) a pivo. Tuplák polotmavýho piva. JO! Tady chci zůstat do konce života. Budu jen žrát, žrát, žrát...

 

Opřu se o stěnu naproti té s „asi dveřma“ a ta se se mnou otočí. Rozhoupe se mi žaludek. NEEEEEEE, MOJE JÍDLOOOOOO!!! Oproti zrcadlům je tady docela šero. Mžourám, než si zvyknu na nedostatek světla. Záchod! Už bylo na čase! Udělám si místo na další jídlo!

 

Jídlo, jídlo, jídlo, jídlo!, prozpěvuju si, zatímco vykonávám potřebu. Zrcadlo na protější straně už mě netrápí. Myslím jen na to, jak se zase budu cpát.

 

Zkouším se dostat zpátky. Tak dlouho mlátím do  zrcadla, až vyčerpáním klesnu k zemi. Po chvíli usnu. Celou dobu se mi zdají sny o jídle. Jím dorty a kremrole, svíčkovou s knedlíkem, hotdogy a burgery, donutky zapíjím lattéčkem a utopence pivem. Pořád mi nosí další a další jídlo. Asi jsem se zbláznila, vidím jídlo, jak mi nosí jídlo. Pečený králík s dírami místo očí mi nese tác s červeným zelím a bramborovými knedlíky. Položí ho na stůl a sám si ulehne doprostřed. Pak znehybní. Šťouchám do něj prstem. Nic. Žádná reakce. Sežeru ho.

 

Láhev tequilly stojí u kávovaru a šlehá mléko do latté. Dělá takové to s tím proužkem uprostřed. Žádná světle hnědá brynda. Ovocné pendreky vypochodují kdo ví odkud, seřadí se přede mnou a sami mi skákají do pusy. Pendrekiri. Jděte se vycpat, samurajové!

 

Už jsem vážně přecpaná. Je mi fakt špatně. Můj žaludek dělá kotrmelce. Je to vážně chudák. Zkoušeli mi dělat bypass. Několikrát. Marnost nad marnost. Vždycky jsem to přežrala. Jenže teď už nemůžu. Chce se mi zvracet. Dlouho to neudržím. Už to jede. Bleju, bleju a bleju. Strašně se mi točí hlava. Z tequilly? Doktor mi říkal, že nemám chlastat. Že musím omezit cukr.

 

Padám přímo do těch blitek. Strašně to smrdí. Ležim v tom jako prase v bahně. Velryba na poblitý souši. Chce se mi znovu blít. Ale nejde to. Ne v týhle poloze. Cejtím, jak mi řídký žaludeční šťávy vytejkaj z pusy. Tečou mi slzy. Je to strašně, strašlivě nechutný a ponižující. Mám pocit, že se se mnou všechno točí. Cukr, cukr, cukr. Moje slinivka už určitě vzala roha.

 

Miluju tě, jídlo. Sbohem.