Šepot

Byl podzimní večer. Všude leželo spadané listí ze stromů, v barvách od červené až po žlutou. Zrovna pršelo a venku byl cítit krásný čistý vzduch. Přijel jsem z práce domů. Do našeho krásného patrového domu se zahradou. Měl jsem neurčité nutkání, že musím něco udělat.  

Moje nádherná žena se dívala na televizi. Pozdravil jsem se s ní a šel si ohřát večeři. Čína s rýží, moje oblíbené jídlo. Nutkání se změnilo v potřebu. V potřebu jít na zahradu. Dojedl jsem večeři a abych utišil tu vtírající se potřebu jít na zahradu, šel jsem za ženou a začal jí svádět. Děti stejně už spaly ve svých pokojích.  

Krásně jsme se pomilovali. Při sexu jsem potřebu jít na zahradu necítil. Ani po něm se nevrátila. Místo ní přišel šepot. Říkal mi, ať jdu do kůlny. Téměř nevědomky jsem se zvedl a šel tam. V kůlně jsem automaticky vzal kalač a šel zpátky do domu.  

Manželka se opět dívala na televizi. Šeptavý hlas v hlavě mi říkal strašné věci. Nechtěl jsem ho poslouchat. Ale měl jsem potřebu to udělat. Stoupl jsem si za ní, a než se stačila otočit, napřáhl jsem se a čepelí kalače jí prorazil lebku. Všude se rozstříkla krev a mozek jí vytékal z hlavy. Ale asi jsem se trefil špatně. Pořád se cukavě hýbala. Napřáhl jsem se a znovu udeřil. A znovu. A znovu, dokud z její hlavy nezbyla jen rudá kaše.  

Celá sedačka byla od krve a zbytků kostí a mozku. Podlaha a stěny byly postříkané krví. Já jsem byl postříkaný krví. Ale hlas v hlavě mi pořád šeptal co dál. A já jsem ho slepě poslouchal. Možná z podvědomého strachu, možná protože jsem to ve skutečnosti chtěl udělat.  

Potichu jsem šel nahoru do patra. Obě děti tvrdě spaly. Nechtěl jsem, aby se pak ještě hýbaly, takže jsem použil tupou stranu kalače. Sice neležely na tvrdém povrchu, ale i tak to šlo hladce. Jejich hlavičky pukly jako skořápka ořechu. Na všechny strany se rozletěly kusy lebky a mozku. Nakonec jim místo hlav zbyly jen rudé fleky na postelích.  

Ten šepot mě chválil. Přímo mě vyzdvihoval nad ostatní. Ale ani tak jsem neměl klid. Sice jsem usnul, v křesle vedle gauče, kde ležela moje mrtvá manželka, ale ráno se zase ozval. A mnohem naléhavější. Posílal mě za mými rodiči.  

Přijel jsem k nim brzo ráno, ani jsem se nepřevlékl. Otec ještě spal. Otevřela mi matka, a když uviděla v jakém stavu mam oblečení, propadla panice. Šel jsem dál, sedl si s ní do obýváku a v klidu jí řekl co se stalo. Rozplakala se. Šepot v hlavě mi připomněl, co je důvodem mé návštěvy. Vedle ruky jsem měl starou těžkou lampu. Posloužila mému účelu dobře. 

Otce musel vzbudit křik. Rozespalý přišel do obýváku. Muselo pro něj být těžké vidět mě, jak stojím v kaluži krve, s krvavou lampou v ruce a nad mrtvou matkou. Začal mě prosit, ať položím lampu, ať se k němu nepřibližuju, sliboval, že se všechno vyřeší. Ale byl proti mně bezmocný.  

Po tom všem jsem myslel, že už budu mít klid. Ale ten protivný šepot po mě chtěl ještě jednu věc. Dojel jsem na policejní stanici, kde jsem byl okamžitě zadržen. Přeci jen jsem byl celý od krve. Vyslýchali mě. Ke všemu jsem se přiznal a vše jim podrobně popsal. Nevěřili, že mě k tomu navedl nějaký šepot v hlavě. Soudní psychiatr mi naštěstí věřil.  

Nezavřeli mě do vězení, ale od ústavu pro duševně choré. Cpou tu do mě spousty různých prášků ve snaze mi pomoct. Ale já pomoct nepotřebuji. Cítím se naprosto normálně. Za vyvraždění rodiny samozřejmě necítím vinu. Může za to ten temný šepot. Ten, který se od doznání na policii ztratil, takže nemůžu při sezeních správně odpovídat na otázky ohledně mého stavu. Nevadí, je to tu i celkem fajn. Mají tu moc hezkou ošetřovatelku. Byla by škoda si s ní trochu neužít.