Dáma v bílém

„Kdo jsi?“ ozvalo se napříč místností lehce a ladně, jakoby se hlas, kterým byla tato slova pronesena, více než prostorem linul spíše po hladině vody. Jako kdyby pomalu s grácií plul až ke strachem zkamenělému tělu zhruba osmiletého chlapce, který v místnosti stál, a pak spolu s naskakující husí kůží stoupal po jeho zádech až k uším. Byl to ženský hlas. Drásal se ven chraptivě a sípavě, přesto nezněl agresivně ani staře. Připomínal spíš hlas trápené, na duši i těle zraněné bytosti; jako hlas pavouka, kterému utrhali nohy.

Tohle jediné se vybavilo v hlavě Maxe Zdislava, když ten hlas uslyšel, ačkoli překvapením nebyl schopen plně poslouchat, co přesně říká. Nedokázal v ten moment ani vyrozumět smysl oněch slov, které proneslo to něco za jeho zády. Hleděl pouze před sebe na otevřenou okenici, kudy do sklepa tekly proudy deště, které mistrně závodily v uličkách mezi šedivými cihlami, až dokud nestekly do tmavé kalužovité kapaliny, která se rozprostírala po celé místnosti, jako by to byla stoka. Kapka za kapkou dopadaly ve všech koutech na povrch tohoto prazvláštního bazénu a ačkoli by je člověk v normální situaci ani nezaznamenal, Maxovi nyní připadaly hlasité stejně jako rány z pušek.

„Nic zde není. Jen se mi něco zdálo. Nic zde není,“ začal si chlapec šeptat poté, co ho přešel prvotní šok, přesto ale stále nebyl schopen ovládat své tělo. Jako kdyby najednou zapomněl, jak vlastně má pohnout svými končetinami; jako kdyby je už snad ani neměl. Necítil je. Ani brnění, ani chvění. Přesto je ale stále mohl vidět až tam, kam mu to tma v místnosti dovolovala. Klepal se jako osika a snažil se zpomalit svůj dech, protože doufal, že tím utlumí i srdce, které v něm bušilo tak, jakoby se mladý Max právě o přestávce zotavoval po hodině tělesné výchovy.

Náhle se něco v chlapci prolomilo. Pohnul prsty na rukou a ucítil nohy. Bušení srdce i lapání po dechu začalo ustávat a Maxova mysl se přestala panicky zaobírat tím prapodivným cosi, co slyšel za sebou. Nic dalšího, kromě neustálého kapání vody, už neslyšel a tak začal nabírat dojmu, že to opravdu byl jen výplod jeho představivosti. Ale stále byl až po kolena vody uzavřený po tmě ve sklepení svého rodinného domu.

Nesnášel tohle místo. Pokaždé když měl sem dolů jít po těch schodech, představoval si, jak na jejich konci v odbočce do sklepa čeká něco, co ho sežere. Něco děsivého, co se rodičům a starším bratrům vyhýbá, ale děti to neustále sleduje a loví. Věděl, že to tu je, i když mu to každý vyvracel. Leč přesto tu stál, nevědě proč, na konci místnosti; na druhé straně od východu. Neměl jinou možnost, než se otočit, pokud se chtěl odsud dostat.

Šel na to opatrně. Pomalu otáčel hlavu tak, aby mohl koutkem oka prozkoumat, co za ním je. Mohl by se sice otočit celý, ale to mu něco v něm zakazovalo. Jeho zrak pomalu přejížděl po stěně místnosti až do jejího rohu a dál, dokud neuviděl východ. Nic tam nebylo. Otočil hlavu zpátky a s úlevou, jakou nepamatoval, se nadechl, zatímco mu svalstvo, které dosud bylo stále ještě sevřené strachy, už začalo polevovat. Ale jakmile se jeho plíce dostatečně naplnili vzduchem, tak se mezi kapkami, které bubnovaly do hladiny vody, ozval daleko zvláštnější a silnější zvuk. Krok. Nyní už Max nezkameněl, ani se neotočil s klidem, ale v úleku sebou celý ucukl, aby spatřil, co za ním je. Nic. Stále viděl jen šedé cihlovité stěny a povrch černočerné vody, která zatopila sklep. Teď už ale věděl, že tu něco je. Nemělo cenu si už nic namlouvat, protože něco tam opravdu bylo.

Max se opět zhluboka nadechl, sebral odvahu a udělal první krok směrem k východu. Poté druhý krok, pak další a další. Každý mu šel hůře než ten předchozí, jak se po kolena brodil skrz načernalou kaluž, ale přesto vytrvával, protože chtěl být pryč dřív, než se tam objeví to něco, z čeho má takový strach. Očima hypnotizoval obdelníkový otvor, který byl jeho jedinou nadějí na záchranu a s každým dechem sípal, jako by se měl za chvíli rozbrečet.

Ale v tom spatřil něco, co zastavilo jeho krok, strhlo ho to do nasmrádlé kaluže a zanechalo ho to v bezmezné panice. Z vody předním se začala vynořovat bílá kopule, ze které se na samém vrcholu tyčily útvary, které matně připomínaly dráty, nebo kabely. Byl to moment, kdy chlapec ustrnul ve strachu větším, než jaký kdy pamatoval; ve strachu, který mu vháněl slzy do očí. Nechápal ten výjev, co se předním děje a ani ho chápat nechtěl. Kopule se sunula dále nahoru a nahoru, dokud z vody nevylezly i černé oči, ústa, ramena a pak i celé kostěné tělo. Max nikdy nic takového neviděl. Jak by ve svém věku také mohl? Klečela před ním vyzáblá sněhově bílá postava posázená něčím, co zdánlivě připomínalo šedé až černé rány, jež oddělovali její kůži tak, jakoby nikdy ani spojená nebyla, a které rovnoměrně byly posázeny po celém jejím těle i obličeji. Ten zdobil smutný, bázlivý výraz. Výraz, který Maxovi ubíral na zděšení, které ho zachvátilo v prvním okamžiku tohoto prapodivného výjevu. Kvůli nedostatku světla, které panovalo v místnosti, vypadala žena šedě stejně jako ty stěny a splývala tak s tímto morbidním interiérem, zatímco po ní tekly krůpěje té odporné hnisavé vody, ale přesto ji Max viděl ostře tak, jak jindy ve tmě nedokázal vidět vůbec nic. Upřeně zírala do chlapcových očí, jako tygr sledující svou oběť, ale nijak se k němu nepřibližovala. Ten na oplátku hleděl do těch jejích. Do těch skleněných černých očí.

„Ty tu žiješ?“ zeptala se tato prapodivná příšera stejně chraptivým a klidným hlasem, který chlapec slyšel, když do sklepa dorazil a dál pokračovala v tom zaujatém zírání na chlapce, které nepřerušila jediným mrknutím. Byl to tento moment, kdy si chlapec všiml jejích zubů, které byly černé stejně jako její oči, ale zároveň ostré a jehlovité, jako kdyby patřily nějaké rybě, a které v chlapci opět rozohnili ten počáteční panický strach.

„A… a… ano. Bydlím tu,“ vysoukal ze sebe Max šeptem, protože hlasitějšího zvuku nebyl právě schopen.

Žena pomalu a opatrně začala zvedat hlavu nahoru, zahleděla se do vodou nasáklého stropu a hlasem, který připomínal povzdech plačícího člověka řekla: „Já tu také žiju. Sama,“ a podívala se zpět na chlapce. Toho místo strachu začala pohlcovat jiná emoce. Lítost. Lítost pro tu kreaturu, co viděl před sebou, jako kdyby kvůli bolestnému tónu jejího hlasu přestal z ní cítit jakékoli nebezpečí. Jako kdyby to, co stojí předním, bylo zosobněním veškeré bolesti, kterou může živá bytost zažít. Aspoň tak na něj začala působit, ale stále se nedokázal jakkoli pohnout či zvednout z té načernalé kapaliny.
„Počkat? Jako tady? Tady dole v našem sklepě?“ dostal ze sebe Max. Nyní už hlasem překvapeným a snad i lehce ustaraným, jaké jenom dítě může mít. Nedokázal si představit, že by někdo mohl žít na tak strašném místě; vyhoštěný od ostatních.

Žena už neodpověděla. Dál jen hleděla upřeně na chlapce, zatímco se pomalu vytrácela do prostoru tak, jako se vytrácela i voda, tma a stěny sklepa, skrz které začalo prosvítat teplé jasné denní světlo do chlapcových očí. Ty náhle spatřily úplně jinou stěnu. Ne šedou a vlhkou, ale bílou, sem tam lehce ušpiněnou od nějaké té barvy či šmouhy. Zároveň koutkem oka chlapec hleděl na modrou postel a měkký oranžový polštář, který podpíral jeho hlavu. Max stále nechápající, co se děje, náhle uslyšel silný a naříkající ženský výkřik, který jakoby se protrhl celou jeho myslí, připomínající tak povodeň. Ten už ho dokázal probudit tak, že si uvědomil, kde je.

„Sen. Byl to jen sen,“ říkal si v duchu, zatímco se pohledem na své tělo ujišťoval, že mu není osm let, ale stále čtrnáct tak, jako tomu bylo i včera a odhrnoval si pomocí ruky z očí mastné dlouhé tmavé vlasy a ospalky. V ústech měl zvláštní zkvašenou pachuť, která mu nepříjemně protékala celým tělem. Nebylo to pro něj krásné probuzení. Stále byl sevřený tou podivnou hrůzou a lítostí, kterou zažíval i ve snu, ale nyní to pramenilo z něčeho úplně jiného. Ten sen se mu zdál být až příliš povědomí, jako kdyby ho už jednou zažil, ale jistě to nevěděl. Jako kdyby se mu zdál už hodně dávno, tak dávno, že už ho zapomněl. A ten výkřik, kterým byl sen zakončen. Ten bolestný ženský výkřik. Max nevěděl, co si o tom všem má myslet. Nepamatuje si, kdy naposledy se mu sen zdál být takhle živý a reálný.

Pomalu zvedl své tělo, posadil se polonahý na postel a prohlídl si celý svůj pokoj. To už mu přetrhlo myšlenky na sen. Vypadalo to tam jak na skládce, jak si každé ráno s takovou zvláštní pubertální pýchou chlapec říkal. Podlaha byla celá pokrytá oblečením, které Max na sobě vystřídal za celý předchozí týden. Možná za dva. Kolmo k posteli stál stůl, na němž se povaloval monitor od počítače, klávesnice, myš, pět ušpiněních talířů s příbory, dvě láhve od mléka a nepřeberné množství nejrůznějších obalů od sušenek. Pod stolem se krčil koš pod nánosem dalšího odpadu, který přetékal tak, že vyprazdňoval v pokoji ty místa, jež neskončila pod oblečením. Jediné místo, které nebylo postiženo nepořádkem, byl roh místnosti. Sevřený mezi dvěma skříněmi na druhé straně pokoje od Maxovi postele. Tam se chlapec, kvůli jistým pošetilým fóbiím, neodvažoval ani podívat, natož se tam vůbec nějak pohybovat. Ačkoli je už v letech, kdy by podobné věci měl házet za hlavu, aspoň tak si to myslel, stále si pamatuje, jak jako kluk každý večer očima svíral tento roh pokoje a zjišťoval, zda se tam něco v noci nepohne.

Přesto tu dnes bylo něco jinak. Uprostřed místnosti v malém důlku kolem nevypraného oblečení seděl v tureckém sedu zhruba dvacetiletý muž. Měl dlouhé tmavé vlasy, vousy, černé ošacení posázené pentagramy a díky jeho světle zeleným ale zarudlým očím vypadal, že se právě probudil také. Předním ležela na talíři už dohořelá svíčka.

„Čau, brácha!“ vysoukal ze sebe muž uprostřed místnosti, zatímco si Max snažil vybavit, co tam vlastně jeho starší bratr Leonard dělá. Ve spánku už zapomněl, že za ním večer Leo přišel s tím, jestli by se nemohl u Maxe v pokoji věnovat vyvolávání duchů, protože ve vlastním pokoji prý nemá to správné prostředí.

Zatímco všechny tyto informace ve své hlavě Max úpěnlivě hledal, snažil se už nějakým způsobem bratrovi odpovědět na pozdrav: „No čau! Tys tady byl proboha celou noc? Tak co? Viděl jsi něco?“ Otázky to byly položeny značně sarkasticky a s opovržením. Max žádným věcem ohledně ezoterismu už dávno nevěřil. Považoval to za nesmyl. Parablbosti, jak rád říkával. Bylo tomu zhruba ve dvanácti s jeho první fyzikální encyklopedií a snad i s objevem jistých nihilistických filozofií, kdy se zařekl, že bude věřit pouze chladné logice, vědě a fyzice. Dávalo mu to tak smysl a mohl se díky tomu i opájet svoji inteligencí, když holkám ze třídy vysvětloval, jak moc jsou blbé, když tvrdí, že spatřily ducha. K bratrovi a jeho zájmům se vyjadřoval nějak tak obdobně, ale nedával to už tolik najevo, protože věděl, že po těch letech už to prostě nemá smysl.

Přesto odpověď, kterou mu bratr poskytl, byla první z mnoha věcí, které chlapce donutily do budoucna pochybovat o svých postojích a pravdách. Odpověď, která ho zanechala oněmělým, a kvůli které už na sen z tehdejší noci nikdy nezapomněl: „No... jako... asi viděl. Nevíš o nějaký ženě, kterou tu našli pořezanou a utopenou pod mostem?“

Pod tím mostem přes řeku, na který se chlapci každý den naskýtal pohled z okna jeho pokoje.