Do srdce temnoty

Znám jednu opuštěnou zahradu, ukrytou v nejhustší části blízkého lesa. Objevila jsem ji úplně náhodou při podzimní procházce, když jsem opustila vyšlapanou pěšinku a vydala se mezi stromy. Dělávám to často, proto se také často ztrácím, obzvláště s mým dokonalým orientačním smyslem.

I tentokrát jsem záhy ztratila pojem o směru, kterým se má chůze ubírala. Nijak mě to však neznepokojovalo, koneckonců, vždyť je to jen les a někde končit musí. Užívala jsem si čerstvého vzduchu, vonícího deštěm, a doposud stále hřejícího říjnového slunce, jehož neposedné paprsky pronikaly klenbou větví nad mou hlavou. Tmavou zeleň jehličnanů rozjasňovaly rudě zbarvené listy javorů a buků, žlutě svítily břízy s osikami a vlhký mech pod mými kanadami byl příjemně měkký.

Brzy jsem před sebou zaregistrovala hustou stěnu z divoce pokroucené spleti ochmýřeného křoviska ruje vlasaté a dlouhých výhonů břečťanu, bujně se plazícího po rozdrolených zbytcích cihlových zdí. Mohutná kamenná brána, hrdě se tyčící nad troskami cihel, jako by zvala k návštěvě. Prošla jsem na druhou stranu a ocitla se v podivuhodné neopečovávané zahradě.

Podél rozpadlých zdí dokvétaly růže zarostlé vysokým plevelem. Pod koženými podrážkami jsem ucítila pevnější zem. Stála jsem na dlažbě, skryté pod letitými šlahouny ostružin a tenkým plyšovým potahem z mechu. Šla jsem dál, vábena neviditelnou silou. Minula jsem stářím zkroucené jabloně s maličkými dozrávajícími plody, mezi nimiž vyklíčily mladé smrčky a doubky, bojující o svůj prostor s všudypřítomnými kopřivami.

Úzká dlážděná cestička mě dovedla až doprostřed podivné zahrady. Přede mnou stála nízká budova ve viktoriánském stylu, ztrácející se pod liánami břečťanu a dalších popínavých rostlin. Konečky prstů jsem se dotkla masívní mosazné kliky pokryté zeleným povlakem. V rohu dveří se mihl drobný pavouček. Stiskla jsem kliku vší silou, těžké dveře se s nepříjemným skřípěním pootevřely. Ovanul mě silný pach zatuchliny.

S bušícím srdcem jsem si uvědomila, že okolí náhle utichlo, neozval se ani jeden z lesních ptáků, kteří doposud bezstarostně švitořili ve větvích. Vstoupila jsem dovnitř. Na kamenné podlaze pod mýma rozechvělýma nohama zachrastil štěrk. Dolů do tmy vedlo schodiště s ozdobným zábradlím, vytesaným do kamene.

Trochu jsem se v přítmí rozkoukala a pomalu sestoupila po strmých schodech dolů. V nepříliš prostorné místnosti bylo možno rozeznat obrysy nějaké truhly. Natáhla jsem roztřesenou ruku a nahmatala chladný žulový náhrobek s jakýmisi plastickými ornamenty, vše pokryto vrstvou navlhlého prachu. Na stěně se cosi zablesklo. Vytáhla jsem z kapsy zapalovač a posvítila na zeď. Světýlko odhalilo pozlacený nápis: „VÍTEJ, NÁVŠTĚVNÍČE, V SRDCI TEMNOTY.“

Chvatně jsem opustila strašidelnou budovu a zabouchla za sebou dveře. Ptáci se opět rozezpívali a slunce mile pohladilo mou tvář svou teplou dlaní. Rozhodla jsem se, že tam dolů už nikdy nepůjdu. Onu tajemnou zahradu ale občas navštěvuji a její kouzlo mě uchvacuje dodnes.