Hra s jednou neznámou

 

 

Hra s jednou neznámou

 

 

         Byla tam. Odbilo přesně osm a byla tam. Dneska je to právě deset dní, kdy mu začala psát. Zprvu mu to bylo nepříjemný, furt se na něco ptala. Úplně cizí holka. Vůbec nevěděl, jak na něj přišla? Podezříval kámoše, že ji na něj poslali. Aby jako nebyl sám. Jako by mu vadilo, že je sám. Houby. Je rád, užívá si to a nějaký holky ho fakt nezajímají. Má svůj svět, a to mu stačí. Když má náladu, rozstřílí třeba něco na hadry, a když má náladu na něco jinýho, tak si jednoduše pustí něco jinýho. Má klid, nepotřebuje druhou Lenku, aby mu zase do všeho kecala, aby jí dělal poskoka a pak ho klidně kopla někam. Jen tahle byla nějaká jiná . . .  Začalo mu to vrtat hlavou, když mu kluci přísahali, že voni v tom opravdu nejedou . . .

 

        Vypadalo to, že ji   o n   vážně zajímá. Vypadalo to, že ji snad zajímá úplně všechno, co s ním jen trochu souvisí. Prvně jí odpovídal jen tak suše jednoslabičně. Jo anebo ne . . .,  ale pak . . . No, nakonec jí vykecal i to, jak to tehdy s Lenkou bylo. Vůbec nechápe, proč se s ní takhle zapletl? A ještě k tomu všemu měl dost často takovej zvláštní pocit, že ona stejně všechno! ví . . .  že jeho odpovědi zná předem dřív, než on je napíše . . .  A k tomu byla „neznámá“!  Bylo to celý divný. Ale dneska, dneska už na ni čekal. Ne, jenom čekal, musí bejt alespoň k sobě upřímnej, vyloženě se na ni těšil.  Na ty její všetečný otázky, na její úsměvy. Představoval si ji jako vysokou blondýnku, jak jinak, s dlouhýma štíhlýma nohama, a oči? Tak oči jedině modrý a zářivý, to je jasný!

 

           Byla tam! A jemu spadl kámen ze srdce. Ahoj! . . . Ahoj, usmála se. Jsi tady. To´ s napsal fakt hodně chytře, vynadal si. Ale zdálo se, že jí to nevadilo, protože pokračovala dál. Jsi sám, viď? Ne, nejsem, mám tu kolem sebe plno lidí a nevím, co dřív. Chápeš, mejdan . . . Usmál se. Taky se usmála. Já vím, sedíš tu a než jsem přišla, rozstřílel jsi na kousky tam toho cvoka v tý hře. Překvapila ho, ale nedal se. To se teda pleteš! Nepletu, přece mě už znáš.  Úsměv. Ten cvok měl černej hábit a střílel na tebe kuší, ale tys ho dostal. Jako obvykle. Je to tak, viď? A zase ten její úsměv. Do háje, jak to vůbec může vědět?! Nechápal to. Je snad od nějaký tajný služby? Fakt by ho zajímalo, co je ta holka zač? A hlavně! Jakou hru to tady s ním hraje . . .

 

        Jenomže, kdykoli se snažil během toho jejich pokecu z ní něco bližšího vymámit, stáhla se jako šnek do ulity a konec. Už s ní nebyla žádná řeč. Byla zkrátka záhadná jako tři bermudský trojúhelníky dohromady. Asi   t o   ho k ní tak táhlo. Jo, už si to musel přiznat. Zajímala ho den ode dne čím dál víc a víc. Ale nic mu neprozradila a jemu to už začínalo bejt líto. Tak hele, seš snad od tajný služby, že víš i to, kdy chodím na wécé?, vypadlo z něj. V ten moment se ale zarazil, jestli to s tím vtipem zrovna teď nepřestřelil. Nic se nedělo, zatrnulo mu. Chceš o mně něco vědět, co? Objevilo se. Oddechl si. Jo, všechno! OK, úsměv, tak čím začneme? přelítl její slova. Srdce mu radostí poskočilo. Konečně! Konečně se dozví, kdo je jeho „neznámá“. Musel se usmát jen tak pro sebe  j e h o ? A nakonec proč ne?! Další zpráva od ní byla: Ty si nějak fandíš!!!

 

         Byl v takovým šoku, že nebyl schopnej hned reagovat. Ona mi snad čte myšlenky??? Ty mi čteš myšlenky? . . . Hm, a kdyby? Vadilo by ti to moc? Byl totálně zmatenej. Já . . . a odmlčel se, vůbec nevěděl, jestli je to možný. Byly věci mezi nebem a zemí, který mu vždycky připadaly vzdálený něco jako fatamorgana a nepochopitelný, takže je ani nezkoušel pochopit . . . Tak třeba . . . jak se jmenuju? Vyťukala otázku, na jejíž odpověď se těšil.  Možná, se jmenuju . . . Andrea. Objevilo se najednou konkrétní jméno jeho „neznámé“, a to ho probralo.  Andrea? To je hezký jméno.  Co taky na to jinýho říct? Taky si myslím, že je docela hezký. Usmála se. A dál? Co teď jako bude dál? Sotva si to pomyslel, už psala: Chceš to opravdu vědět? Jo! Skoro to slovo vykřikl nahlas. Chceš mě vidět? . . . Cože???

 

        Tak ty mi o sobě celou věčnost nechceš nic říct, pak po deseti dnech mi teprve prozradíš svoje jméno a teď zničežhonic!  mě zveš na rande?! A proč ne?! Úsměv. Úsměv.  Už tě docela znám, nezapomeň, že dneska je to   u  ž   c e l ý c h   deset dní! Myslím, že seš připravenej. Aha, a co o mě teda vlastně víš? Chtěl napsat, ale bylo to zbytečné. Už odepisovala. No, že nejsi žádnej hajzl, že jsi normální. Tak to ho docela potěšilo. Poslal jí úsměv. Já vím, že tě to potěšilo. Poslala mu dva. Tak mrkni ven. Proč? Jsem tam, pod lampou. Cože??? No, čekám venku a začíná pršet. Je to fakt ujetý, je to strašně ujetý, blesklo mu hlavou, když popadl bundu a vyběhl ven na ulici.

 

        Rozhlížel se. Hledal vysokou blondýnku s dlouhýma štíhlýma nohama. Asi to byla pěkná blbost, omyl, hloupej vtip . . . Pod lampou stála malá tmavovlasá a už docela zmoklá holka a něco volala kamsi do tmy. Zbystřil. Bene, Bene, kde seš? Její hlas zněl dost polekaně. Poď sem, ty moulo! Pochopil, že jí asi utekl pes. Najednou mu tý neznámý holky bylo líto, jak tam tak stála bezradná. Šel k ní. Když k ní došel, přestala volat a koukla na něho udiveně. Ve světle tý lampy uviděl její oči. Byly docela modrý, a jak v tom světle zářily, připomněly mu letní oblohu. Co je? zeptala se ho. Pomůžu ti toho psa najít, nabídl se. Po tváři jí tekla voda. Nebyl si jistý, jestli to byl déšť nebo jestli brečela. Chvíli jen mlčela, krčila u toho čelo, jakoby dumala nad celým složitým vesmírem a pak řekla: Tak jo, popotáhla, to bys byl hodnej . . .

 

         Von Ben je strašnej rapl, ale většinou neuteče daleko a spustila vodopád slov, jejichž smysl mu unikal, ale vlastně to vůbec nevadilo, protože stejně vnímal jen její příjemný hlas. Hele, je malej, štěká, ale nekouše, zakončila svoji řeč. A přes ten déšť nebo ty slzy, nebo co to vlastně bylo, se rozesmála. A ten její smích byl zase natolik příjemný, že ho při něm zahřálo až tam někde u srdce. Taky se zasmál. To je dobrej vtip, starej ale dobrej, ocenil.  Já to teda vemu vlevo a ty jdi napravo, jo? Jo, a kde se sejdem? No, přece tady, pod lampou, kde jinde? Řekla s takovou samozřejmostí, jako by se znali a scházeli pod tou lampou každej den. Hm, tak jo, a vykročil. Ještě než zašel za roh, zaslechl, jak na ni nějaká žena tam z okna protějšího domu volá: Andrejko, tak co? Už ho máš?

 

       Když se asi po hodině a půl konečně vrátil úplně promoklý domů, už tam nebyla. Zíral na ten tmavý monitor bez jakýchkoli známek života. Nepřekvapilo ho to. Cítil v sobě smutek, ale kupodivu nebylo to tak hrozný.  Spíš měl v sobě klid a vyrovnanost. A pak taky radost! I když klepal kosu přesně jako ten Andrein ratlík, kterýho nakonec našli až tam vzadu v parku pod keřem. Jo, přesně takhle! Navíc z tohohle zážitku bude zcela určitě nějaká ta chřipajzna. Jen mu to prostě v tuhle chvíli bylo upřímně šumafuk. Ta radost mu kolovala celým tělem, s jeho krví proudila v pravidelných intervalech nahoru a dolu a on si nepřál nic jinýho, jen aby to tak zůstalo věčně. Jsem asi šťastnej, uvědomil si. Jo, je šťastnej, ale brzy bude navíc mrtvej, jestli hned nepůjde spát do teplý peřiny. A za to můžeš ty, naposledy kouknul na monitor, než ho zaklapl, ale už si nevšiml, že tam ještě naposledy zablikal její úsměv . . .