Moucha

Každý den jsem proklínala tu svoji dělohu. Můj slabý a tak neschopný orgán - zatracený zrádce mého ženství… Již čtyřikrát mě její nehostinnost přinutila zabalit dětské oblečky a schovat je opět na půdě, již čtyřikrát mi její absolutní neschopnost v sobě něco udržet vzala vidiny na šťastnou spořádanou rodinu, již čtyřikrát mě přinutila, abych sledovala Petrův zkamenělý k smrti vyděšený výraz pokaždé, když mě v noci musel probudit, jen abych opět viděla, že jsem spala v kaluži krve.

 

Poprvé jsem byla zklamaná, ale samozřejmě odhodlaná pokoušet se o to znovu, stává se tolika párům, že? Jen si budu dávat větší pozor. Podruhé jsem se ale už vyděsila, protože jsem začala zvažovat, že přivést na svět dítě by pro nás dva mohl být problém. Potřetí jsem začala nenávidět každou maminku s kočárkem, která kolem mě prošla, myslela jsem, že si žárlivostí snad vytrhám všechny vlasy.

 

Počtvrté… počtvrté mě to zlomilo. Opravdu jsem neměla vůli žít, dýchat, neměla jsem vůli pokračovat. Byla jsem tak zmatená a poražená. Přitom poprvé to vypadalo, že to vyjde! Byla jsem už v sedmém měsíci bez jediného problému a opravdu jsem na sebe dávala pozor – přestala jsem úplně chodit do práce, z postele jsem se téměř nehnula, vyhýbala jsem se stresu, jedla jsem správně, spala jsem správně, cvičila ty pošahaný dechový cvičení, přečetla každou pitomou knížku typu „Co očekávat, když očekáváte” a aplikovala všechny možné rady a tipy.

 

A přesto…

 

Byl to neuvěřitelný nápor na moje tělo, myslela jsem, že to nepřežiju. Popravdě, chtěla jsem to nepřežít. Chtěla jsem, aby se ta svírající bolest z podbřišku rozrostla do celého těla a sevřela i mě samotnou a už nepustila, dokud bych nevydechla a neuhasla.

 

Nestalo se. Bohužel. Počkali, dokud se nezotavím a pak mě Petr zase odvezl domů. Nesnášela jsem, když za mě v nemocnici chtěl všechno tahat a se vším mi pomáhat. Rozčilovalo mě to, ale chápala jsem to. Byl to pro něj jen způsob, jak se on mohl cítit užitečně, zatímco já se utápěla v pocitech poraženosti a neschopnosti. Já ale nechtěla, aby se cítil užitečný.

 

Doma jsme ani nemluvili. Prvních pár dnů jsme vždycky přežívali v tichu, které nám jen připomínalo, že se nám opět nepodařilo naplnit náš domov smíchem, pláčem a jásotem novorozeněte.

 

Proto jsem to už předem vzdala, když jsem otěhotněla popáté asi půl roku po naší poslední ztrátě. Petrovi jsem o tom nejdřív ani neřekla. Pokaždé, když jsem mu oznámila, že jsem v očekávání, začal skákat a radovat se a nevím, proč bych much opět dávala tu naději, že by se se mnou mohl stát otcem. Už předem jsem věřila, že to dopadne špatně. Dokonce jsem mu navrhla, abychom se rozešli a on si našel někoho jiného, někoho silnějšího a schopnějšího, kdo mu bude moci dát dítě. Strašně se rozzuřil, že o něčem takovém už nechce nikdy slyšet.

 

Udělal dobře, že mě neopustil, že vydržel… že my oba vydrželi. Tadeášek mi obalil palec svými malinkatými prstíčky a pevně jej stisknul, vytrhl mě tak z mých vzpomínek na všechen ten horor a trápení, které předcházely jeho vytouženému příchodu na svět, zároveň mojí bytost naplnil vřelý pocit vděčnosti a tělem mi projela blažená vlna adrenalinu. Při pohledu na Tadeáškovy růžovoučká líčka, veliké skleněné oči, malinký nosík a tenké červené rtíky mi začaly slzet oči. Byla jsem tak šťastná a naplněná. Dočkala jsem se a stala se matkou. My se dočkali a stali se rodinou. Vše nakonec dobře dopadlo.

 

„Škoda, že jsme nepočkali na taťku, až přijde z práce, abychom do parku na procházku vzali i jeho, viď?“ mrkla jsem na Tadeáška, když jsem se zvedala z lavičky k odchodu. Tadeášek nadšeně výsknul, skoro jako by mi rozuměl.

 

„Můžu se podívat na miminko?“ zeptala se mě malá zvědavá holčička, když jsem odbrzďovala kočárek. Vůbec jsem si ji nevšimla a trochu mě zaskočila.

 

„Ehm… no, jasně, to víš, že můžeš, pojď,“ řekla jsem jí nadšeně a pootočila kočárek k ní. Holčička se k nám přiblížila a zeptala se, jestli je to holčička nebo chlapeček, já jí odpověděla a dívka se plná očekávání naklonila do kočárku.

 

Chvíli se na Tadeáška dívala a z její tváře začal pomalu mizet úsměv, pohlédla pak na mě a zeptala se znepokojeně: „Co je mu?“

 

„Nic mu není, co by mu bylo?“ odvětila jsem udiveně.

 

Vyděšená holčička začala pomalinku nejistě odstupovat od kočárku a ode mě. Podívala jsem se rychle do kočárku, jestli se malému něco nestalo. Tadeášek si spokojeně cumlal prstík a vše se zdálo být v pořádku. Ta malá holka zatím vzala nohy na ramena a utíkala, jen co jí nohy stačily na protější stranu parku k ženě, která byla nejspíš její matkou. Udivená jsem tam chvilku stála a přemítala nad tím, co se stalo. Holka jedna pitomá, pomyslela jsem si. Kdo ví, co jí to přelítlo přes hlavu…

 

Já a Tadeášek jsme se vydali domů. Nemohla jsem se dočkat, až Petrovi povím o Tadeášově první návštěvě v parku. Snad se nebude zlobit, že jsme na něj nepočkali.

 

*****

 

Věděl jsem, že se na ni ty potraty podepisovaly, ale rozhodně jsem podcenil, jak moc. Měl jsem se ozvat, když jsem viděl, že se její stav zhoršil, ale nic jsem neřekl. Nikdy jsem nic neřekl. Obzvlášť když jsem věděl, že by ji to mohlo rozrušit.

 

Nejhorší to vždycky bylo, když jsme přijeli z nemocnice domů. Nedovolila mi ani s ní spát v ložnici a já těch prvních pár dní musel prospat na gauči v obýváku. Ty první dny jsem snažil, aby si se mnou o tom všem promluvila, chtěl jsem ji ujistit, že jí strašně miluju a že jsem nechtěl, aby to všechno prožívala sama, ale ona mě vůbec nevnímala, jako by tam snad ani nebyla. Ložnice byla vždycky nasáklá jen zoufalstvím a sebelítostí… Asi věděla moc dobře, proč nechtěla, abych tam s ní spal. Nikdy nechtěla pomoct, nikdy mě nepotřebovala. Té bolesti mohla rozumět jen ona a jen ona se s ní mohla vypořádat. Připadal jsem si tak zbytečný a bezmocný zároveň.

 

Přišel jsem právě domů, do mého osobního pekla. Utíkal jsem do práce, kdy jsem jen mohl, abych nemusel sledovat Lenku doma, jak… jak… nedokázal jsem ani pomyslet na to, co u nás doma probíhalo bez toho, abych se pomalu nezhroutil.

 

Doma všude byly snad dva tucty mucholapek – lepivé pásky pověsila úplně všude – na chodbách, v kuchyni, ložnici i v koupelně. Všechny pásky byly úplně prázdné, protože na oknech jsme měli nainstalovány sítě, takže tenhle byt neviděl mouchu Bůh ví, jak dlouho.

 

Doma nikdo nebyl a mě to strašně vyděsilo. Z tohle toho všeho by mohl být dost velký průser… Kde by mohla být? Kam by mohla jít? Na chvíli ve mně zajiskřila naděje – třeba se vrátila k sobě a šla do nemocnice nebo na kliniku. Třeba to bude všechno v pořádku, třeba se přes to dostane. Pak jsem slyšel odemykání zámku.

 

„Jo, on tady má boty,“ slyšel jsem Lenku, jak si říkala pro sebe.

 

„Haló, ty už jsi doma? Hádej, s kým jsem byla v parku,“ volala radostně, když vcházela do bytu s Tadeášem.

 

 „Tys byla venku? S NÍM?!“ zdůraznil jsem a bojoval jsem sám se sebou, abych na Lenku nezvýšil hlas.

 

„Uklidni se, taťko, bylo to jenom na chviličku, tak deset minutek, víc ne,“ ujišťovala mě.

 

„Nemůžeš s ním ven! Zbláznila ses!“

 

„Když jemu se tam tak líbí, měl jsi ho vidět! Zítra na tebe počkáme a půjdeme všichni spolu. Zase jenom na chvilku. Co ty na to?“ celá zářila, když se mě ptala, zatímco přede mnou v náručí pohupovala s Tadeášem, který byl zabalený do peřinky.

 

A právě tohle byl důvod, proč jsem to nechal zajít tak daleko. To, jak zářila, jak byla spokojená a šťastná. Takovou jsem ji neviděl už pár let. Byla spontánní, uklidněná a naplněná. Tak moc mi taková chyběla. Byl jsem slaboch. Všechno to byla moje vina. To já to dovolil.

 

„Leni,“ začal jsem, „žádné zítra nebude,“ snažil jsem se jí vysvětlit a sledoval, jak v ní pomalu pohasínalo to světlo, které v sobě jen před nedávnem opět objevila, „takhle to dál nejde,“ naléhal jsem a doufal, že se probudí z toho jejího snu a ukončí tak moji noční můru.

 

Vyčkával jsem její reakce, ona se zahleděla do Tadeášovy tvářičky a úplně se v něm ztratila.

 

„Je tak překrásný, Petře,“ rozplývala se nad ním, „tak nevinný,“ dodala a pohladila ho na jeho tvářičce.

 

„Ty… ty sis ho ani ještě jednou nepochoval,“ zesmutněla a odmlčela se na chvíli. Po tváři jí stekla slza.

 

Je to pravda, ještě jsem si ho nepochoval, popravdě jsem se na něj ještě ani pořádně nepodíval. Přestala plakat, pohlédla na mě.

 

„Pochovej ho,“ požádala mě potichu nekompromisně a zápolila s hněvem, který se dral na povrch.

 

Pomalu ke mně začala přistupovat. To světlo v ní vyhasínalo a já měl možnost poprvé spatřit, co se v ní skrývalo uvnitř v temnotě.

 

„Napřáhni ty tvoje ubožácký hnáty, Petře, a pochovej svýho syna!“ procedila mezi sevřenými zuby.

 

Nenašel jsem v sobě sílu vzdorovat, už ne. Tak dlouho jsem to odkládal, tak dlouho jsem se vyhýbal pohlédnout mému děťátku do tváře. Napřáhl jsem svoje ruce a Lenka mi do nich uložila Tadeáška v peřince.

 

Držel jsem ho v náručí, jako by byl z porcelánu a snažil jsem se na něj podívat, ale ne… nedokázal jsem to.

 

„Lenko, prosím,“ žádal jsem ji.

 

„Ale, no tak, podívej se na něj,“ vlídně mě vybízela a to světlo v ní začalo opět trošičku plápolat.

 

Její oči plné naděje mi říkaly: Prosím, prosím, Petře, taky se oddej tomu krásnému snu.

 

Podíval jsem se na Tadeáška a tělem mi projela zimnice, zvedl se mi žaludek, sevřely plíce a nemohl jsem vůbec nabrat dech. Začernilo se mi před očima a v hlavě mi bzučelo, po chvilce vše ustalo a já pak jen slyšel, jak se ze mě derou hlasité vzlyky a jak se dovolávám Boha. Ucítil jsem pod sebou tvrdou zem a uvědomil si, že sedím na zemi. Na peřinku padaly proudy mých slz jako vodopády, nedokázal jsem přestat, jako bych přestal být pánem svého těla.

 

Na mém rameni jsem ucítil Lenčinu ruku. Přisedla si k nám, chytila nás oba do své náruče a klidně nás konejšila: „Šš, šš.“

 

*****

 

Byla jsem tak pyšná na rodinu, kterou jsem vytvořila. Muži, kterého bezmezně miluji, jsem před dvěma týdny dala syna a učinila z něj otce. Myslím, že se vyděsil té ohromné zodpovědnosti, kterou nyní měl přijmout, uzavřel se do sebe a postavil před sebe hradby, přes které mně s Tadeáškem nechtěl pustit. Až doteď.

 

Konečně nás pustil do jeho srdce a pohlédl na svého překrásného syna.

 

„Pokaždé, když se na něj podívám,“ utřela jsem Petrovi mokré tváře, „vidím v něm tebe,“ zašeptala jsem. Petr ztišil své nářky, ale nepřestával plakat.

 

Bylo mi ho líto. Snad neviděl tu anděly vytesanou tvářičku? Tak moc jsem chtěla, aby ji viděl, jako ji vidím já.

 

Pohlédla jsem Petrovi do očí a snažila se ho přesvědčit: „Copak nevidíš, Petře? Tu božskou krásu? Ten vymodlený dar z nebes, co nás zachrání. Copak nevidíš ta růžová líčka, oči barvy nočního oceánu, nosánek jako knoflík a drobounké rtíky k zulíbání?“ usmála jsem se.

 

„Copak nevidíš ten život v našich rukách?“ naléhala jsem, s jeho hlavou v mých dlaních a hleděla mu do jeho uslzených očí.

 

Po chvilce se uklidnil a pokusil se o hluboký nádech. S politováním se na mě podíval a klidně a smířeně spustil: „Ne, Leni. Nevidím.“ Zamrznula jsem. „Vidím jen zmodralé rty, vidím jen popraskanou pokožku černou jako uhel a vidím vyschlou pusinku s vyschlým jazýčkem,“ můj sluch penetrovalo známé hlasité bzučení, „vše, co vidím, Lenko, je jen smrt v mých rukou,“ na Petrovo rameno si sedla první moucha, „vše, co vidím, je naše mrtvé děťátko, které se už mrtvé narodilo,“ kolem Petra a Tadeáška teď poletoval celý roj much. Copak je Petr nevidí? Proč nechá ty mouchy, aby poletovaly kolem našeho děťátka?

 

„Musíme ho schovat! Jsou všude, copak je nevidíš?!“ vytrhla jsem Tadeáška Petrovi z rukou a utíkala do naší ložnice, abych Tadeáška uložila do jeho postýlky, kterou jsem vždycky přehazovala starou záclonou, aby se na něj nedostaly mouchy, které se nám přemnožily v bytě.

 

Všude byly mouchy! Nestačila jsem kupovat mucholapky. Všude nám v bytě visely a vždycky byly do pár hodin zaplněné několika vrstvami much. Nechápala jsem to. Sundala jsem staré mucholapky kolem Tadeáškovy postýlky a pověsila nové.

 

Vůbec jsem si nevšimla, že mě celou dobu pozoroval Petr opřený o zárubeň dveří.

 

„Pořád nevíš, co ty mouchy znamenají?“ zeptal se.

 

Nelíbilo se mi, jak tam stál. Tahle tam stál vždycky, když se chtěl hádat.

 

„O čem to mluvíš?“ věšela jsem už třetí novou mucholapku.

 

„Jsi sobec! Ty šílíš a já to musím nést sám, tu ztrátu a veškerou tu bolest! Potřebuji tě v realitě, potřebuju, aby ses vzchopila a přijala, čím si musíme projít,“ pronášel a přibližoval se ke mně. Opět ho začaly obletovat všechny ty mouchy. „Musíš přestat Lenko! Musíš přestat předstírat a vrátit se ke mně do reality,“ s každým krokem ho obletovalo více a více much. „Musíš přeci vidět, že v tom tvém snu já nejsem. Nevidím to, co ty. Já jsem  sice v bolestivém světě ale za to skutečném světě. Vrať se ke mně nebo zůstaneš ve svém snu sama, protože v tvém snu kromě tebe nikdo jiný není. Tadeášek tam není!“ a pak jsem to viděla.

 

On ty mouchy nepřitahoval zvenčí, ty mouchy vycházely z něj – z jeho pusy pokaždé, když promluvil!

 

„Vezl jsem tě do porodnice, ale něco bylo špatně a Tadeášek se nám narodil mrtvý přímo v autě na dálnici. Ty jsi chtěla domů, ukázat mu, jakou by měl postýlku a hračky a začala jsi předstírat, že je živý. Ale on není!“ pohlédla jsem na jeho stín na zemi a nevěřila jsem vlastním očím. Bylo to, jako by jeho stínu na zádech vyrostla velká muší křídla, která napínal a z nich vylétávalo více a více much, Celá ložnice jimi byla zamořena.

 

„To já jsem živý! Ale nejsem ve tvém snu,“ po celém jeho těle začaly vyrůstat chlupy.

 

„Spolu tu bolest překonáme. Poprvé si tím neprocházej sama, využij mě, buď silná a buď se mnou. Proto tu jsem. Spolu nejsme selhání, spolu neprohrajeme. Netrp sama a jen si se mnou vzpomeň a připusť si, co se doopravdy stalo,“ jeho vrchní část hlavy se náhle přeměnila ve velké muší složené vínově zbarvené oči.

 

Přišel až ke mně k postýlce a já se všemi silami snažila pohnout tělem, vzít Tadeáška a utéct před ním z bytu, ale nešlo to. Byla jsem jak přikovaná k zemi. Stál vedle mě a hleděl na mě těma svýma obříma očima mouchy a pak se zadíval na Tadeáška, já se celá klepala a cítila, jak mi po tváří a zádech rychle stékaly čůrky potu.

 

„J… j… jdi pryč. Ne… nech nás… pr… prosím,“ vykoktala jsem ze sebe a modlila se, aby se nám s Tadeáškem nic nestalo.

 

„Vezmu ho s sebou a odnesu ho do nemocnice… nebo na policii,“ sdělil jen. Chtěl mi vzít mé dítě, to je to jediné, co můj mozek vnímal.

 

Mé tělo zaplavil ohromný nával adrenalinu a zbytek už byla jen záležitost mého mateřského ochranářského instinktu.

 

Petr natáhl jeho hmyzovité ruce směrem k Tadeáškovi, kterého mi chtěl vzít, a já popadla tu nejbližší věc, která se zdála být v mém periferním vidění dostatečně velká a pevná. Vrhla jsem se na tu velkou masitou obří mouchu, která se už skoro dotýkala Tadeáška, povalila jsem ji na zem a bez slitování jsem začala bušit tou věcí, kterou jsem popadla, do těch velkých tmavých vínových očí, dokud to monstrum nepřestalo bzučet.

 

Náhle všechny mouchy, které poletovaly v ložnici, spadly na zem, všechny byly mrtvé a já si na své ruce prohlížela žlutou tělní tekutinu toho mušího monstra, které jsem zabila.

 

Na jeden kratičký moment, zlomek vteřiny, jako bych prorazila tlustou vrstvou zamrzlého ledu, pod kterým jsem se do té doby topila v ledové vodě, na tu chvilinku jsem měla jasnou a čistou mysl. Žlutá se proměnila v červenou a živé bylo odhaleno jako mrtvé.

 

Čekala jsem, že přijdou vina nebo žal, ale ani jedno nepřišlo. Nepřišlo nic, jen čistá neposkvrněná prázdnota, absolutní duto.

 

Sundala jsem všechny mucholapky, zašla jsem do kuchyně a pootočila pár knoflíků na troubě.

 

Pak mi trvalo asi deset minut, než jsem Petrovo těžké tělo dotáhla a uložila na postel. Vzala jsem černé tvrdé tělíčko Tadeáška a položila jej mezi mě a Petra. Podívala jsem na Petra, na jeho rozkřáplou hlavu a vzpomněla si na moment, kdy jsem mu řekla, že jsem těhotná poprvé. Tolik se vyděsil a hned na to toho litoval, jen aby neranil mé city a hned se začal omlouvat a radovat. Já se tehdy začala smát, políbila ho a řekla mu, že ho jen za tu reakci miluju.

 

V mém snu jsem nezklamala jako žena, jako přítelkyně, jako milenka, jako matka. Jen ty mouchy tam byly. Znak smrti, neboť vše, na co by sedly, by bylo mrtvé a v rozkladu. Byly použity jako trik mé mysli, snaha mého podvědomí mi připomenout, že svým krásným snem jsem zakrývala smrt ve svém skutečném světě, kterému jsem nechtěla čelit.

 

Zavřela jsem oči a ponořila se opět do té ledové vody a čekala, dokud jsem neuslyšela Tadeáškův smích. Petr mě vískal ve vlasech a spokojeně sledoval Tadeáška. Pak se objevila první moucha a po ní další.