Zrůdy

Paranoia mi vydržela déle než obvykle. Příště už se z toho nedostanu.

Jak zvrácená je myšlenka toho, že nedovedu ani pomyslet natož slovy vyjádřit to, co se mi v ten okamžik zdálo jako zřejmá věc. Zůstaly mi jen podivné, nicneříkající obrazy.

Ven už nikdy nejdu, ať si říká, kdo chce, co chce. Nechci to zažít znova a klidně budu za blázna, s tím se přece nedá normálně žít. Jestli matka zavolá další doktory, uteču. Jedině jí se mohu podívat v klidu do očí. Zajímalo by mě, jestli někdo zažívá stejné muka, jako já.

Nejhorší na tom je, že to o mě ví všechny. Zírají na mě těma hnusnýma očima prolezlýma červy. Je to tady! Zase se mi vybavují myšlenky. Jedna z nich je blízko.

Řve jak siréna! Nedá se to vydržet. Oni už ji přivedli ke mně!! Zrádci! Říkal jsem jim, aby to nedělali. Nemám klid už ani ve vlastním domě, musím utéct. Někam, kde bych byl úplně sám.

Už vím, co po mně chtějí. Jsou to nestvůry z nejhlubších temnot, bytosti Z Carcosy. Zemřu a probudím se jimi obklopen.

Všichni se k nim chovají normálně, jen já strachem omdlévám, když je vidím. Snaží se se mnou komunikovat? Ten sliž, jež jim vychází z toho nesouměrného otvoru. Jediné, co chtějí je rozervat mi srdce na kousky.

Utichne to po chvíli a já znovu v sobě najdu odvahu opustit dům. Znovu zapomenu jaký to je.