Čarodějka

Dnes ráno k nám na statek přijeli dva muži. Měli zapřažené dva krásné hnědé hřebce. Nedovolili mi je ale pohladit. Byli moc nazlobení a chtěli po mě, abych jim zavolal matku.

Matka zrovna vařila polévku. Z toho, co se v tenhle rok dalo vypěstovat, jsme většinu museli odevzdat pánům. Nezbylo nám mnoho, ale moje maminka byla velice šikovná a vždycky dokázala něco k jídlu vykouzlit.

Náš statek byl hluboko v údolí. Pozemky kolem nás byly už dlouho opuštěné, kvůli špatné úrodě. Zůstali jsme tam úplně samotný. Pracovat jsme museli dokud bylo světlo a když přišla noc, schovával jsem se v dece blízko mé maminky. Když byla vedle mě, nebál jsem se.

V temné noci jsme často slyšeli zvláštní zvuky. V takových chvílích mi maminka rukou přikryla ucho, abych to neslyšel. Avšak ten nelidský řev se přeslechnout nedal. Bylo to až moc silné. V duchu jsem si představoval jak musí stvůra vydávající takový skřek vypadat.

V jeden moment jsem z okna zahlédl oheň, který se čím dál víc zvětšoval. Vítr rozháněl kouř směrem na východ.

Ohně a skřeků postupem času čím dál víc přibývalo. Nejhorší na tom byl ten nasládlý a štiplavý smrad, který jsem cítil vždy den potom.

Dnes už je to pár dnů, co odvezli moji maminku. Dnes v noci byla silná bouře a já jsem se strašně bál a nemohl jsem spát. Blesk udeřil přesně do místa, kde vždy vycházel oheň.

Dnes v noci jsem žádný křik neslyšel.