Netiskejte o víkendu!

 

„Misantropia Maximalis... co to je? Asi byl zas někdo kreativní.“ prohodila směrem k Davidovi, než zmáčkla zelené tlačítko. Přístroj tiše zabručel a na podložce se objevily první kapky řídké černé kaše.
„Netuším, ale buďme rádi, že konečně poslali něco k vytisknutí. Už se tu ten krám válí skoro měsíc a to říkali, jaký to má být zázrak.“
„Oni toho navykládají. Určitě dneska kvůli tomu modelu nebudu přesčas. Do pondělí vydrží,“ oznámila a sundala si z věšáku kabát. „Taky už jdeš, Dejve? Počkám na tebe s výtahem.“

***

Kanceláře se v sobotu nad ránem stávaly oázou klidu. Ve třiapadesátém patře vládlo dokonalé ticho. Max mnul antistresový míček a zíral na zářící maják monitoru. Přemýšlel, jak zítra na poradě uvést týdenní výkaz. Byl v koncích.
„Možná narážku na mírný růst v Rusku... splnili jsme na 130%... být vtipný mi nikdy nešlo... mladý už taky nejsem... vyhodí tě, vyhodí tě,“ mumlal si pro sebe, když se ve vedlejším oddělení, za stěnou uprostřed stolů, židlí a tmy, ozval protivný, táhlý zvuk Max si zaskřípání nedokázal přiřadit  k ničemu, co znal. Možná vyzvánění telefonu, asi něco prudce moderního, pomyslel si a odložil míček, aby začal se psaním. Nestačil ještě dokončit větu a skřípání se ozvalo znovu. Zvedl prsty nad klávesnici a zaposlouchal se. Něco jako by se pohybovalo chodbou. Blížilo se to. Max se otočil na židli a upřeně zadíval do míst, kde tušil dveře. Měl pocit, jako by se zrovna pomalu otevřely a zas zavřely. Přemýšlel, že dojde rozsvítit, ale někdo z kolegů, by mohl projíždět kolem, všimnout si světla a začít řešit, že se někdo tak třese o židli, až pracuje o víkendu. To neměl zapotřebí, i vrátného uplácel lahví, aby si to nechal jen pro sebe Sundal si brýle, přeleštil je kravatou a povídal si:
„ Halucinace... to se stává, když někdo pořádně nespí. Musím na to začít dávat pozor. Marge měla pravdu, že se zanedbávám.“ 
Vtom si všiml, že se na druhé straně místnosti něco zalesklo mezi stoly a zmizelo.
„Halucinace,“ opakoval si.
Napadlo ho, že pojede domů, jen se odhlásit a vypnout počítač.
Obrátil se zpátky a došlo mu, že nevidí svítit monitor. Než se vzpamatoval, ucítil na tváři žár vycházející z tlamy, která mu stínila obrazovku.
Když se jeho tělo svalilo ze židle, bylo už vařené.

***
Někdo jí zaťukal na rameno.
„Kam jsi dala ten model?“ ptala se nasupeným tónem zastupkyně manažera Phoebe Hauxova. Přitom cpala Alison poprsí až pod nos. Ta tak z Phoebe kromě obřího dekoltu už moc neviděla.
„Jaký model?“
„Ten z nanospeciálu! Suzan mi říkala, žes tu byla ráno úplně první.“
„Ano, ale na tiskárně nic nebylo. Vůbec jsem na ni nesahala.“
„Takže jsi ho nevzala?“
„Ne... Co to mělo být?“
„Nevím. Nechala jsem tisk běžet přes víkend, protože to nějaký trouba poslal v pátek na poslední chvíli.“
„Ale přes víkend se přece nemají přístroje nechávat... Nešlo by to prostě vytisknout znovu?“
Phoebe se tvářila uraženě a podezřívavě. „Dle spotřeby materiálu to musí být šíleně velké. Program se ani nedá znovu otevřít. Asi jsem to bez prověrky vůbec neměla spouštět... Poučení pro příště. “
Alison skopila hlavu. „Aha,“ zalitovala otázky, i toho, jak nadšeně kolem nového výdobytku minulý měsíc poskakovala. Teď si ta káča musí zákonitě myslet, že na tu věc sahala, rozbila ji a pak někam schovala. Přitom to ona sama zas něco vymňoukla a teď to jako obvykle hodí na ní.
„Zeptám se ještě Davida,“ řekla Phoebe a konečně odtáhla prsa od jejího obličeje. Alison teď mohla sledovat vlnící se boky nacpané do upnuté minisukně. Mohla, ale nesledovala. Měla brýle na blízko a z Phoebe zbyla jen čmouha na šedém pozadí.
Pak všude vykládá, jak jí každý kouká do výstřihu, řekla si v duchu a začala se věnovat kopírování čísel z jedné tabulky do druhé. Byla ráda, že má od ní pokoj. Nesnáčela ji stejně jako Suzan a Davida. Přezdívali jí Ošklivka Betty a mysleli si, že to neví.
Když dodělala sedmou stranu a měla jako každý běžný den v plánu zvednout se a dolít si kávu, něco se jí otřelo o nohy. Reflexivně se ohnula a pokusila podívat pod stůl. Cosi se tam hýbalo. Uskočila. Chtěla vykřiknout, ale ustála to. Určitě by na ní všichni civěli a smáli by se.
Vždyť co to tam vlastně viděla? Zdálo se to příliš veliké i na mývala, natož na hlodavce. Mělo to snad opravdu šupiny, nebo divné, lesklé peří? Pohybovalo se to jako had? Ne... spíš jako stonožka... Do háje, kdyby nebyla přisleplá a všichni ji tu neměli za pošuka, tak by tomu možná někdo i uvěřil....
Sundala si brýle a zastrčila si je do kapsy. Natáhla se po hrnku a spěchala ke kávovaru. U něj zaslechla vzrušený hovor na téma, že Max Swarz z vedlejšího oddělení nepřišel do práce a nikdo o něm od neděle neví. Vzpomněla si, jak se o něm vykládalo, že chodí pracovat v noci. Ztratil se tedy ve stejnou dobu jako ten model a možná i na stejném místě. Co když... ?
Vyděšeně postávala u automatu víc než dvacet minut a pořád si dolévala. Bála se vrátit ke stolu. Naštěstí ji všichni přehlíželi natolik, že si toho nevšímali.
„Sakra, už mám hlad. Kde se s tou čínou zasekli? Volal jsem tam snad před hodinou.“ začal se rozčilovat David. Pak na někoho křičel do telefonu, třískl s ním o stůl a zamířil na záchod.
„Poslíček se ztratil?“ zeptala se ho Alison opatrně, když se vracel.
„Tobě taky už vyprávěli starý čínský legendy? Prej se jim hlásil, když byl před budovou a vypařil se. Kdyby radši přiznali, že na objednávku zapomněli... “
Rozbušilo se jí srdce. Zbledla. Přemýšlela, že dojde za Phoebe a řekne jí, že si myslí... Páni, ta by se smála, až by si těmi silikony vymlátila fazety, kráva jedna. Určitě by hned zavolala Suzan, která by jí se svým neupřímným, slaboduchým úsměvem na rtech doporučila návštěvu u psychologa a do pěti minut za ní přiběhla s číslem na nejdražšího odborníka v okrese, s tím, že se mu musí určitě ozvat a pak jí vyprávět co a jak.
Alison si vybavila, co jí ty dvě za poslední tři roky udělaly a co pro ní naopak neudělaly, i když by je to nic nestálo. Pak se zadívala na poněkud neurotického narcise Davida, který zas někoho sjížděl po telefonu. Naslouchala jeho protivnému hlasu a vybavila si ironické poznámky, jimiž jí zpříjemňoval den.
Kašlu na ně, pomyslela si. Nechala hrnek na poličce a svižným krokem nastoupila do výtahu. Kdyby v něm jela jen na chvilinku sama, nejspíš by pod ní zůstala na podlaze loužička. Trochu se uklidnila, až když seděla v přeplněném metru. Do večera přemýšlela, jestli se náhodou opravdu nepomátla a sledovala všechny zprávy. Nebylo v nich ale nic jiného než nehody, politika a další normální události. 
Po probdělé noci sbalila kufry a odjela do rodného města. Před rodiči si vybájila otravného expřítele, od kterého chce mít na čas pokoj. Nic lepšího ji v rychlosti nenapadlo. Měla je snad děsit povídačkou o bubácích z nanotiskárny, kterým sama úplně nevěřila?
Až za dva dny se dověděla, že se rozeběhlo vyšetřování třinácti záhadně zmizelých. Max, Phoebe, Suzan i David byli mezi nimi. Dalších deset pohřešovaných hlásili ještě z jedné firmy a Alison věděla, že i tam měli stejnou nanotiskárnu. Přemýšlela, jestli s tím má jít na policii, kde si budou šeptat, že přišla nějaká pošahaná šereda, co se asi snaží být zajímavá... vlastně zas tak nevadí, když pár lidí něco sežere. Možná měl i autor své důvody, proč se tak namáhat s vymýšlením něčeho takového.Třeba by ho chápala, kdyby ho znala. Nakonec může mít i hezký oči, pevnej zadek...