Zlá krev

Voják přijíždí do města, které na první pohled působí opuštěně. Nikde ani noha. Je to příjemná změna, pomyslí si. Ještě pár dní zpět, když bojoval na frontě by dal cokoliv za to, aby bylo takové ticho. Seskočí z koně a jde do místní hospody. Během cesty mu pořádně vyhládlo. Když vešel dovniř, stál tam pouze on a hostinský. Voják se posadí k nejbližšímu stolu a objedná si jídlo spolu se sklenicí whiskey.

„Máš tu nějak prázdno,“ řekl voják.

„Je neděle,“ odpověděl hostinský, „všichni ještě budou v kostele.“.

„Ty nechodíš?“.

„Ne. Bůh tuhle zemi už dávno opustil.“.

„To mi povídej,“ řekl voják znechuceně.

Hospodský přinese sklenku s talířem a zeptá se, „je to tam opravdu tak hrozný?“.

„Horší!“.

Hospodský jenom přikývne a jde zpět za bar.

Otevřou se dveře a dovnitř vchází muž v černém hábitu a s velkým kloboukem. Je to místní kněz. To tedy znamená, že dnešní mše už skončila.

„Opět jsi chyběl Chucku,“ pronese kněz.

„Měl jsem tu zákazníka otče,“ a ukážuje rukou na vojáka.

Kazatel přistoupí ke stolu a podívá se na něho. Dívá se na něj až podezřele dlouho.

„Můžu si přisednout?“.

Voják pouze rukou ukáže na prázdnou židli naproti.

Otec si sedne a pořád se na něj dívá, jako by viděl ducha. Nakonec se zeptá, „znáš příběh muže a ďábla?“.

„Ne, neznám.“.

Kazatel položí klobouk na stůl vedle jeho pití, „a chceš ho znát?“.

„Jsem už trochu starej na pohádky, ale prosím, pouč mě otče.“.

„Muž versus ďábel. Trochu pošetilý název, jako by měl nějaký smrtelník vůbec šanci, že ano.“.

„Hmm,“ dodá voják.

„Muž, jeho jméno se v ruzných vyprávění dost často mění. Každý ho zná jinak, nicméně to teď není tak důležitý. Tenhle ten muž seděl v cele. Byl to špatný člověk. Měl na svědomí několik loupeží, z dětí dělal sirotky a z žen vdovy.

Momentálně seděl v cele a čekal až se utáhne smyčka kolem jeho krku.“.

Koukne na vojáka, který se pořád cpe jídlem.

„Vnímáš mě?“.

„Hmm,“ dodá voják s plnou pusou.

„Několik dní seděl sám v té tmavé místnosti. Jen on a jeho myšlenky. Svědomí mlčelo. Jako by tam žádné nebylo. Věděl, že tentokrát už je opravdu konec. Už bude viset. Už budu opravdu viset. Řekl si pro sebe nahlas. Jenže z rohu místnosti se ozval hlas, velmi potichý, ale znatělně hluboký. Opravdu? To nebylo svědomí nebo podvědomí, ale úplně něco jiného. Ze stínu vylezl obrys těla. Nebylo mu vidět do tváře, jen oči mu zářily. Tak zvláštní barvou, tak zvláštním pohledem, který muž zatím ještě neviděl. Pod očima se objevil úsměv, né upřímný nebo milý, ale na první pohled opravdu zlý. Kdo jsi? Zeptal se ho hned vyděšeně. Už tam je zavřenej pár dní, přísahal by, že cela byla prázdná. Správná otázka je, kdo bys chtěl, abych byl. Kat a nebo soudce? Nevěděl co se děje, co má říct. Myslí si, že mu přeskočilo. Strach ze smrti se začíná projevovat. Nakonec, ale promluvil. Kdo jsi? Ten tajemný cizinec se jen usmál a řekl mu, že si s ním může vyměnit místo. Vlastně mu nabídl možnost odejít svobodný. Jeho oběsí místo něho a to byla samozřejmě lákavá nabídka. Proč by to, ale nějaký cizinec dělal? Proč by zemřel za někoho koho zrovna potkal.“.

Voják dojedl jídlo. Opřel se na židli a zápalil si cigaretu. Kazatel pokračoval.

„Muž ihned souhlasil, ale věděl, že nic není zadarmo. Okamžitě se zeptal co za to bude chtít. Slib! Cizinec vykřikl. Chtěl od něho slíbit, že až odtuď odejde změní svůj život o 180 stupňů. Musí si najít ženu, založit rodinu, koupit pozemek a začít žít. Muž souhlasí a spolu si podají ruce. Stále mu nevidí do tváře, avšak ten jeho pohled je přiliš nepříjemný, že odvrátí zrak. O pár minut později tam příjde šerif a muže pustí, protože tam podle jeho slov nemá co dělat a cizince odnese k šibenici. Když muž opouští město, všimne si plakátu, kde předtím pod nápisem Hledá se byla jeho tvář, avšak plakát byl prázdný. Nastoupil na první vlak a zmizel.“.

„A proč mi to vlastně řikáte otče? Je to jenom povídačka, co se říká mezi blázny a další blázni ji pak šíří dál.“ řekne voják.

„Vypadám snad jako blázen,“ zeptá se kněz.

„Teď už ano.“.

„Nicméně, ten příběh pokračuje. Zbytek už znám jenom já, ale mužeš ho znát taky jestli chceš,“ dodá kněz.

„Normálně bych tě poslal do hajzlu OTČE, ale kdy jindy uvidím člověka na pokraji šílenství. Tak prosím, pokračuj.“.

„Tak tedy, muž odjel vlakem do nejbližšího města. Hned co vystoupil ho napadlo to místo vyloupit, ale dal slib. Dal své slovo. Dal na to svou ruku. Jak řekl, tak udělal. Na místě se otočil o 180 stupňů a v tu chvíli ji spatřil. Ženu, do

které se na místě zamiloval. O pár let později se vzali a koupili vlastní pozemek. Začal farmařit. O dalších pár let později se jim narodil kluk. Netrvalo dlouho a měli i holčičku. Muž byl konečně poprvé ve svém životě štastný. Měl krásnou ženu a dvě zdravé děti. Jednoho dne se na okraji jejich farmy objevil člověk. Pouze tam stál a kochal se výhledem. Děti, které si hráli venku si ho všimli a zavovali na svého otce. Ten vzal pušku a šel k němu. Když k němu došel tak ztratil sílu v rukou a pušku sklonil k zemi. Důvod byl prostý, když zahleděl cizinci do očí, spatřil pohled, který už neviděl desítky let. Tvář neznal, ale ty oči a ten úsměv ho dlouho budil ze spaní. Měl být přece po smrti. Tohle mu teď běželo hlavou. Na jeho krku si všiml jizvy, která odpovídala oběšení. Chtěl vědět co tam chce. Cizinec na to řekl pouze dvě slova, Tvoje štěstí. Do rukou se mu vrátila síla a chtěl na něho vystřelit, jenomže byl příliš pomalý a on mezitím vytáhl nůž, s kterým ho podřízl. Muž se zkácel k zemi. Manželka popadla děti a vešla rychle do domu. Špatná volba! Byli v pasti. Cizinec se dostal dovnitř a během pár minut ležela na zemi také ona a v bolestech pomalu umírala. Děti vyběhli z domu ven. Chlapec utíkal opravdu rychle, ale jeho mladší sestra, která měla oči plné slz, zakopla. Její bratr se k ni chtěl dostat, ale cizinec byl rychlejší. Jedno dupnutí na hlavu a byl z něj jedináček.“.

Voják sedící vedle kazatele hlasitě polknul. Kněz pokračoval dále.

„Chlapec sebral pušku u mrtvoly svého otce a třikrát z ní vystřelil. Pokaždé minul. Cizinec k němu přiběhl a rozpálenou hlaveň mu přimáčkl na tvář.“.

Voják se podíval na kněze a viděl, že má tváři malou popáleninu. Předtim si toho vůbec nevšiml, avšak teď z ni nemohl pustit oči. Kněz opět pokračoval.

„Chlapec spadl na zem. Nebrečel, ale byl naštvaný. Měl opravdu zlost. Věděl, že nemá šanci zvítězit. Cizinec k němu přiklekl a pohleděl chlapci do očí. Oči, které dříve strašili jeho otce, se na něho dívaly a chlapec ani nemrkl. Věříš v boha? Zeptal se ho cizinec hlubokým hlasem. Chlapec věřil a dal mu to jasně najevo, pokývnutím hlavy. Cizinec se pousmál děsivým úsměvem a pak mu řekl něco co mu utkvělo v hlavě. Kde je dobro, musí být i zlo. Nacož chlapec zareagoval, kde je bůh musí být i ďábel. Opět se cizinec ďábelsky usmál a od té doby jsem ho už nikdy neviděl.“.

Voják měl sucho v krku. Cigareta byla celá dopálená. Napije se pití.

„Co to má být? Snažíš se mě zastrašit. Nic takového není!“.

Ruce se mu klepali.

„Víš, ty oči,“ řekl otec.

„Dost,“ přerušil ho.

„Ty jeho oči, jsem dlouho hledal. Jakmile jsem, ale vešel a podíval se na tebe, jsem je spatřil. Ne ty samé, ale jejich podstatu ano.“.

Voják začal zhluboka dýchat.

„Oči jsou oknem do duše,“ dodal kněz, „a ty tvé tě prozrazrují.“.

Voják se prudce zvedl a kazatel taky.

„Proudí ti tělem zlá krev,“ zašeptá kazatel.

Voják se natáhne pro pistol u pasu, ale kněz rychleji vytáhne nůž a zabodne mu ho do krku.

„Jednou najdu ty správne oči, do té doby se, ale smířím s těmi tvými.“.

Nuž vytáhne a schová zpět. Nasadí si klobouk na hlavu a jde pomalu pryč z hospody.