Městečko Silevin

Les byl tichý, pouze zpěv několika ptáků ozývající se ze vzdálených korun stromů prořezával vlhký ranní vzduch, prosycený vůní smůly a hlíny. V ohništi stále žhnula pod vrstvou popela troška žhavých uhlíků. Timothy se protáhl, promnul si oči a začal sbírat suchou trávu a lámat drobné větvičky. Když byl hotov, opatrně vložil obsah svých dlaní do ohniště, kde se krátce nato objevily první plamínky. Ve stanu se mezitím vzbudili ostatní členové výpravy. Začali si nazouvat promrzlé boty a sápat se ven rychle ohřát k nově zažehnutému ohni, který dokáže člověka vždy naplnit pradávným pocitem bezpečí a jistoty. Slunce už svou září prosvětlilo téměř každý kout lesa, který byl přesto však stále tichý a pokojný. Dokonce i více než v noci, kdy i přes neprostupnou tmu uslyšíte žáby kuňkat, cvrčky cvrkat, či sovy vylétající na své štace za bezbrannou kořistí, která pak ve smrtelných agoniích drásá vaše uši svým zoufalým řevem a pištěním. Nyní byl les však až znepokojivě tichý. Šlo pouze slyšet jak si stále silnější vítr pohrává s všudypřítomným listím a stébly trávy na nedaleké louce, které pod jeho náporem prohýbají páteř téměř až k zemi a vydávají u toho šustivý zvuk. A také občas meluzína, to když se vítr rozrážel, drtil, rozděloval a zase spojoval mezi kmeny mohutných borovic a brousil svým ostrým jazykem jejich stovky let starou kůru.
"Tak za jak dlouho vyrazíme?" Řekla rozespalá Helen, mnouc si ruce nad teď již vysoko šlehajícími plameny.
"Nevím dáme si nějakou snídani, sbalíme se a můžeme vyrazit, ještě ale musím prostudovat mapu. Ale podle mých předpokladů budeme od toho městečka tak 20 mil. Do stmívání jsme určitě tam. „Time přines mi mapu“ Zavelel Tom.
Timothy se ještě chvíli díval do ohně, poté sebou trhl a odebral se do stanu, kde začal hrabat v obrovské krosně. Z její boční kapsy vytáhl mapu složenou v nepromokavé folii.
„Tady“ řekl. Otočil se na čtyřech a hodil mapu Tomovi k nohám. Ten jí zvedl, pohodlně se usadil na pařez, rozevřel jí a soustředěně začal zkoumat svým bystrým pohledem změť vrstevnic a turistických značek. Po dlouhé chvíli pravil:
„Jo 18 mil tímhle směrem, za támhletou loukou, snad nás po cestě nic nepřekvapí, ty mapy jsou spoustu let staré a nejsou už moc aktuální.“ Usmál se a začal pečlivě skládat mapu zpět do obalu.
„No super“ Pronesla jízlivě Claudie a dlouze mrkla.

Následovala vydatná snídaně, jejíž hlavní složku tvořila instantní bramborová kaše uvařená v kotlíku nad ohněm za pomocí nepříliš stabilní konstrukce z klacků a provázků. Dále fazole, rybí konzervy a pár čtverečků čokolády. Poté všichni během několika minut sbalili obsah celého tábora na svá bedra. Uhasili a zahrabali ohniště a vydali se směrem k městečku Silevin. Městečko Silevin oplývá necelou pětistovkou obyvatel, hospodou, obchodem a hlavně teplou postelí v místním malém motelu. Po necelém týdnu v divočině se všichni těšili na teplou vodu, pořádně vydatné jídlo a načechranou měkoučkou postel mezi vytopenými stěnami. Šli celou cestu dolů, prostředí kolem nich houstlo a bylo čím dál více tiché. Nyní se dokonce zdálo, že i šustot stébel, které stále svižněji setrvačně kmitaly ve větru ustával a koruny stromů jakoby se vzdalovaly víš a víš a s nimi i zvuk jejich energického tance. Pět lidí mlčky postupovalo vyčerpaně za sebou, zahledění do kamenné cesty plynoucí jako řeka pod jejich chodidly. První, nejzkušenější, vykračoval Tom. Vysoký s kadeřavými blond vlasy a s pronikavýma kočičíma očima, které klidně spočívaly uprostřed sešlého, ostře řezaného obličeje, očividně ošlehaného rozmarnými vrtochy osudu. Vykračoval si sebejistě a vyzařoval při tom až podivně autentickou, přirozenou autoritu. Byl ze všech nejstarší. Za ním šly popořadě tři dívky, Alexa, Claudie a Helen, všechny s krásným, půvabným zevnějškem, jenž však po tolika dnech v horách značně utrpěl, což však zanedlouho nahradí pár drobných úprav v koupelně. S touto vidinou mlčky šlapaly poslušně dál a dál i pod náporem těžkých batohů, jejichž popruhy do jejich jemných ramen vyryly tvrdé mozoly. Jako poslední pak šel Timothy. Spíše introvertní mladík, ničím nevýrazný, snad až na jeho velký špičatý nos. Přesto když chce, dokáže se v partě dobrých přátel rozpovídat a dojdete k poznání, že je to velice charakterní a dobrosrdečný člověk, na kterého je vždy spolehnutí.

A tak šli, všichni mladí, plní ideálů, touhy po životě a poznání, pokračovali stále níž a kolem bylo stále větší ticho. Jen vítr sílil a velkou rychlostí svištěl skrze žlábky v uších až k bubínkům, do kterých nesoustavně, silně narážel a mlátil jako malé dítě do činelů. Snad jakoby se chtěl prodat k mozku a unášet ho ve svých spárech směrem do nebes.
„Protivnej vítr, to je strašný jak vyvádí, takhle tu ještě nikdy nefoukalo.“ Pronesla sklíčeným hlasem Alexa.
„Mě to zas tak neotravuje, když se do toho zaposloucháš uslyšíš tam svou oblíbenou melodii“ V dálce pod nimi se začaly blýskat střechy domů a klikatit asfaltové silnice.
Bylo dlouho po poledni.

Jak se skupina přibližovala k městu ,zdálo se na první pohled naprosto opuštěné. Vypadalo to, že jeho obvod kopíruje takřka dokonalý kruh. Kolem dokola bylo obehnáno hustým jehličnatým lesem, tvořícím iluzi, že z městečka nevede žádná cesta. Ten mnohdy také přerůstal i do zahrad, oken a nesouvisle se v ostrých úhlech klikatících komunikací. Koruny vysokých borovic a smrků také zahalovali značnou část města do temného stínu a tak jeho sluncem prosvětlená část působila jako biblický výjev. Nejpodivnější však byla chvíle, kdy si uvědomili, že všechna okna na všech domech ve všech patrech jsou dokořán otevřená a jen se odevzdány větru pohybují sem a tam. Jakmile se ale dostatečně přiblížili natolik, aby zaregistrovali několik postav jdoucích po chodníku jejich chmury opadly, zapomněli na všudypřítomnou bolest svalů, lýtek a stehen a vesele se takřka rozeběhli vstříc civilizaci.

Když se opatrně dostali dolů přes strmý sráz a stanuly na začátku města, vykukujícího z lesa jako přízrak, Oněměly. Město bylo tiché a na první pohled neobydlené. Jak už bylo zmíněno všechna okna byla otevřená, nyní si ale všimli, že jsou uvázána tlustými provázky k háčkům trčícím z omítky, aby zůstala co možná nejvíce dokořán. Přesto některé z těchto provázků povolovaly a tak se okna mírně pohybovala ve větru. Díky tmavému oleji, který doslova kapal z každého pantu, tak však činila bez jediného zavrzání. Po silnici nejezdila žádná auta a ani nikde nestála, žádné garáže ani parkoviště. Nejvíce na první pohled upoutal chodník, který byl z nějakého záhadného důvodu potažen jemným, slabým filcem, činícím vaše kroky naprosto neslyšnými. Domy kolem nich byly všechny postaveny naprosto totožně, až na pestré a novotou působící jasné barvy, posbírané ze všech možných koutů barevného spektra, jimiž každý z nich zářil. Jejich identičnost byla v silném kontrastu se silnicí, která byla vybudována zmateně a chaoticky. Kroutila se a divoce svíjela zleva doprava, že jste si na ní ani více aut nedokázali představit. Postupovali pomalu a nejistě, stále sešikovaní v řadě a kroutili hlavami ze strany na stranu po všech těch podivných vjemech okolo nich. Kliky a rámy dveří a oken, lavičky dokonce i ptačí budky umístěné na telegrafních sloupech, jejíchž dráty lemovaly oblohu nad nimi, vše bylo potaženo vrstvou slabé látky. Jediné co bylo ve městě slyšet krom jejich dechu byl vítr. Hlasitý a burácející vítr, který jakoby se hrnul ze všech směrů a zákoutí do jejich hlav. Byl hlasitější než byste na vítr jeho síly řekli a s každým krokem rostl víc a víc. Sílil a jeho zvuk se stával pro citlivé uši bolestivý, mnohdy snad až nesnesitelný.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se Timothy.
„Pojďme pryč, já se bojím“ Řekla ustrašeně Alexa a s hrůzou v očích udělala několik křečovitých kroků zpět.
„Proč je tu takové ticho, kde jsou všichni, pár lidí jsme viděli, ne?“
„To je v pohodě, někoho najdeme a zeptáme se, kde je obchod.“ Odpověděl s ledovým klidem Tom.
„Proč to proboha všechno potáhli plyšem?“ Zeptala se Claudie
„To netuším, někdo nám to určitě řekne.“
„Nemám páru ale je to sakra divný, proč by někdo dal na chodník koberec a všechno tohle, ty kliky vždyť...“ Brblal zmateně Timothy, nervózně si prsty přejíždějíc po popruzích batohu napnutých přes hruď. Zpoza rohu vyšla osoba, starší paní oblečená do značně volných, vlajících šatů. Našlapovala pomalými krátkými krůčky a v obličeji se jí skvěl nepřítomný, blažený výraz. Oči měla přimhouřené, vrásky, koutky úst a každý její sval byl uvolněný, jako by se nacházela na hranici Nirvány. Zároveň v její tváři bylo i něco podivně nepřirozeného, zlověstného, až děsivého. Ladně se vznášela po vystlaném chodníku, tiše prořezávajíc vzduch směrem k nim. Chvíli trvalo, než se někdo odhodlal jí oslovit, nakonec se toho ujmul Tom.
„Madam, Mohu se na něco zeptat, kde je tady obch...“ Stařena přerušila jeho řeč prudkým škubnutím hlavy, její tvář se náhle napnula, rozhněvala a z jejích úst se skrze vyceněné žluté zuby ozvalo důrazné „pšttt.“ Poté všechny káravě probodla zlým pohledem. Rázem se však uklidnila a po chvilce ukázala již pomalu a rozvážně směr. Jemně, snad trošku škodolibě se usmála a pokračovala ve své nezvyklé chůzí.
Skupina zůstala nehnutě stát, ale krátce nato se mlčky a zmateně vydala směrem, kterým ukázal stařenin dlouhý, vyhublý prst. Vítr stále sílil, dral se skrze póry kůže do krve a odtamtud proudil až do jejich srdcí, kde vířil, tancoval a radoval se. Po pár minutách se před nimi začala rýsovat velká, blyštivě tyrkysová budova. Nad hlavami se začaly sbíhat houfy bouřkových mračen.

Obchod byl, jak očekávali, pro město typicky krychlová stavba, jen mnohem větší. Jeho zeď lemovalo nespočet dřevěných dvoukřídlých oken, které byly uvázány podstatně pečlivěji a setrvávaly ve své otevřené poloze jako sochy. Ve vchodu byli obrovské dveře, tentokrát celé potažené měkkou, modrou látkou. Vstoupili neslyšně dovnitř. Odtud vypadala místnost mnohem menší a stísněnější, než na první pohled budova působila. Naskytl se jim zde smutný pohled jen na několik málo poloprázdných polic, kde jak později zjistili, nebylo plno základního zboží, které byste očekávali i v nejzapadlejším koutě světa. Nikde žádné konzervy, balené pečivo, základní domácí a hygienické potřeby, krom krabice s volně poházenými, papírovými kapesníky zatěžkanými kostky mýdla před všudypřítomným větrem. Nikde žádné sklo, perlivá voda a limonády zde byly pouze v plastových láhvích, rozdělené po kusech. Balíčky s chipsy a tyčinkami, plechovka piva, tabulka čokolády nebo lískooříšková sušenka, na kterou se Timothy se Sárou tolik těšili. Chybělo téměř vše. V regálech, zarytých v nánosech stoleté vrstvy prachu a špíny postávaly jen polorozpadlé koše s ovocem a zeleninou, na kterých hodovalo stádo k prasknutí nacpaných much. Několik dávno prošlých paštik, chléb vágně obalený zažloutlými ubrousky, pár poházených instantních polévek, kaší, koření a sáčků s čajem. Ve skromném chladícím boxu na konci pak pár kousků oschlého sýra, krabicové mléko a smetana, dále párky a štangle salámu v povoskovaném, hedvábném textilu. Jeden celý roh pokrývala zásoba spousty rolí s mnoha desítkami metrů filců, látek, koberců, minerolu a molitanu. Několik postav se zde se stejně děsivě klidným výrazem jaký měla tvář stařeny, plavilo jako mořské panny po měkoučké podlaze a zenovým pohledem zvědavě nahlíželi do prázdných polic. Snad jakoby s jistotou očekávali jejich brzké naplnění, spoustou nového, čerstvého jídla a pití. Vítr uvnitř budovy divoce burácel, odrážel se od stěn a zase se s hrozivým kvílením vracel zpět. Rychlostí komety svištěl sem a tam mezi stojany a podstavci, bušejíc do hrudi jako zápasník v ringu. Tom se po chvíli odhodlal a ostatní ho tiše následovali. Rychle popadli chléb, několik jablek, polévky, pět obstojně vypadajících párků a odebrali se k pokladně.

Zde seděla na kancelářské židli, zapadlá za vysokým prodejním pultem, malá, důstojně působící žena s prošedivělými, na krátko střiženými vlasy kroutícími se ve větru jako hadi.
„Dobrý den.“
Pokladní to zaskočilo, vytržena ze svého nepřítomného vzezření, jakým očividně oplývali snad všichni obyvatelé toho podivného místa, na ně s údivem nevěřícně pohlédla. To trvalo však pouze několik sekund, poté se rázem její výraz vrátil nazpět. Prohlédla si zboží na pultu a nastavila ruku. Timothy vytáhl z kapsy hrst drobných, což prodavačku z nějakého důvodu velice vyděsilo. Trhla rukou zpět, přiložila jí na svou hruď a z chvějících se úst vydala slabý, krátký jekot. Clauidie s klidem sáhla po napnuté Timothyho ruce svírající několik centů a plynule jí svěsila dolů. Poté vytáhla z bundy papírovou bankovku, kterou s úsměvem nabídla vystrašené prodavačce. Ta si jí po dlouhém váhání vzala, uložila do papírové krabice pod pult a vytáhla nazpět drobné. Hrst drobných, v níž každá stříbrně blyštící se mince byla zvlášť potažená několika vrstvami průhledného celofánu. Bylo tak poznat přesnou hodnotu a pravost mince, ale jakýkoliv pokus vyloudit z nich pro ně typický kovový zvuk by jistě skončil neúspěchem. Zmatení absurditou a neuvěřitelností situace v jaké se ocitli, je po chvilce popadli a rychle zmizeli stejnými dveřmi ven.

„Jak si věděla co máš udělat?“ Zeptala se již v bezpečí liduprázdné ulice Alexa.
„Já ani nevím, prostě věděla, nějak mi to došlo nevím proč.“ Odpověděla tajemně Claudie a zadívala se do mraku plujícího rychle po obloze, který důvěrně připomínal beránka.
„Ten vítr, to je nesnesitelný. Bolí mě strašně uši a třeští mi hlava jako nakupnutej míč.“ Pravila Helen a silně si dlaněmi sevřela hlavu. A opravdu, cítila jakoby jí mozek svíral neviditelný svěrák a s každým dalším protočením šroubu mizela i duše v něm. Po kouskách unášena ve víru větru tam, kde jí už nikdo nenajde.
„Chci odsud pryč.“ Řekla zoufale Alexa a z očí jí vyhrkly slzy.
„Ne přece nepůjdeme spát do lesa.“ Odvětil Tom. „To bude dobrý, jsou tady všichni sakra podivíni to je fakt. Ale takový místní lidé prostě jsou. Myslím že motel bude naprosto v pohodě. Bude to určitě lepší, než strávit další noc v mrazu na tvrdé karimatce.“ Důrazně se přitom zatvářil. „Můžeme se po cestě podívat ještě do hospody na pivo, stejně pokud sem dobře informován, tak kolem ní půjdeme.“
„Chceš vlézt ještě do hospody? Bůh ví co nás čeká tam. Já teda nikam nejdu ani do toho tvého motelu. Půjdu spát do lesa na tohle místo fakt nemám.“ Řekl Timothy. „Od chvíle, kdy jsme to město spatřili se cítím nějak divně, jako kdybych slyšel hlas co mi říká, co mám dělat, ale přitom nic neslyším. Jen ho cítím. Cítím ho v každé buňce svého těla, ale nic neslyším. Jen ten vítr.“
„Proč to dělají? Proč to všechno včetně mincí balí do nějakých látek a folii? O co jim jde, nejde mi to na rozum“ Řekla Alexa. Vítr skučel víc než kdy předtím, byl rytmický a hlasitý jako startující tryskáč. Museli na sebe takřka řvát aby se slyšeli a i přesto jim kradl slova od úst a nesl jejich hlasy ve svých spárech. Začínalo se stmívat a město zahaloval temný stín.
„Neblbněte, pojďte s náma, uděláme si hody, zbylo nám plno jídla“
„Bude tam teplo a měkká matrace“
„A horká sprcha.“
„Když vás to tu tak děsí, kde se budete cítit bezpečněji, v temném lese kousek za městem. Nebo s námi v pěti na pokoji?“
Naléhali všichni tři ustavičně a bez přestání.
„Bude to skvělé, konečně večer kdy se budeme moci bavit a ne jen klepat kosu a mačkat se na sebe. Na to jsme se přeci všichni tolik těšili.“
„Alex prosím, pojď se námi, já chci abys šla s námi, mám o tebe strach prosím pojďte.“ Vítr se řítil úzkou ulicí jako závodní vůz a vydával hypnotizující zvuk tepajícího srdce. Slunce zapadlo za obzorem a na nebesích vykoukly první hvězdy.
„Nebudeme se takhle rozdělovat posledních pár dní. Musíte jít s námi“
„Dost proboha, dobře půjdu, půjdu. Ale jestli se tam budu celou noc bát, do smrti vám to budu vyčítat“ Pravila zlomená Alexa a podívala se dlouze na Timothyho. „Prosím pojď s námi.“
Timothy se zamyslel: „Dobře půjdu“ Řekl nejistě.
Možná to nebude tak špatný, pomyslel si a na malou chvilku se při tom zaposlouchal do vzduch vyplňující hudby. Bez dalších řečí se otočili a vydali směrem na Jih.

Procházeli stále dokola kolem těch stejných budov, po stejných chodnících a stejných silnicích. Pouliční lampy se rozsvítily a vytvořili úzké sloupy světla, jež vždy po pár krocích ozářili jejich unavená těla .Potkali i několik osob, ty na jejich dychtivé otázky však vůbec nereagovaly a jen přidávali do kroku. Jediné co je přesvědčovalo o tom, že nechodí stále do kola byli rozmanité barvy rozpraskaných omítek a později, podobně jako obchod o trochu větší budova hostince, která začala vykukovat z ostré zatáčky před nimi. Dveře byly otevřené a tak když procházeli kolem, mohli nahlédnout na scenérii odehrávající se uvnitř. Několik postav sedělo nehnutě před stoly. Ty byly místo ubrusu pokryty vrstvou drolícího se molitanu, do něhož opatrně a s rozvahou odkládali plastové kelímky. Všichni bez výjimky pili brčky a jejich ústa jakoby strnula ve znepokojujícím úsměvu. Pevným sevřením chránili své nápoje a přivírali oči před vlajícími vlasy. Vypadali jako publikum toho nejkrásnějšího, nadpozemského koncertu. Naprosto tiší a soustředění, bedlivě poslouchali a každý tón prožívali celým svým já. Pětice bez jediného komentáře minula vchod, kterému věnovali krátký pohled a pokračovali dál ve své cestě.

Motel byl nejspíše největší budova ve městě. Vešli mohutnými dveřmi do recepce, kde na konci dlouhé místnosti seděl vrásčitý muž s černými, havraními vlasy. Nad ním byli na zdi umístěné masivní, jelení parohy. Všichni mlčeli. Tom ukázal na jedno z čísel vypsané na korkové tabulce na zdi s označením pěti míst s nálepkou volné a vyzývavě pohleděl na recepčního. Ten pomalu zvedl z bavlněné podložky starý mosazný klíček s jedním velkým zubem vpředu, vstal, pokynul hlavou a kulhavými, šouravými kroky zamířil na točité schodiště. Timothy si všiml telefonu na konferenčním stolku pod tabulkou s čísly. Když ho zvedl a přiložil k uchu, nic se neozývalo. Položil jej tedy zpět a spolu s ostatními následovali recepčního nahoru a dále ponurou, dlouhou chodbou s ušmudlanou zdí, natřenou na kdysi zářivě červenou. Lemovalo jí plno obrazů zaznamenávající výjevy ze zdejších lesů a hájů a také spousta masivních dveří s vypálenými římskými číslicemi. Stropy byly nezvykle nízké a plné nerovností. Na konci chodby bylo umístěno malé okénko beze skla, kterým se dovnitř hnal vítr proti nim a znesnadňoval cestu vpřed. Zastavili se asi uprostřed, u dveří s číslem třicet devět. Jejich průvodce s velkou opatrností vsunul klíč do zámku a poté s ním ještě opatrněji a pomaleji otočil. Ozvalo se zapadnutí zámku a recepční se ušklíbl. Vysunul neslyšně klíč, vložil ho Tomovi do dlaně a vydal se zpět. Vstoupili dovnitř. Pokoj byl stejně temný a chmurný jako chodba. Všechny zdi byly tentokrát však čistě bílé. V rozích byly umístěny dvě manželské postele a mezi nimi byla jedna jednolůžková. Všechny bez polštářů a peřin, pouze se slabou dekou přeloženou v půli. U manželských postelí byly noční stolky bez zásuvek a uprostřed místnosti pak stál jeden velký stůl, křeslo a několik židlí. Ze stropu visel na zlatém řetízku zdobený lustr, jenž před rozsvícením několikrát zablikal a houpal se ve větru, pronikajícím skrze rozvalené okno.
„Vidíte, o hodně lepší než les.“ Řekl nadšeně Tom a pohodlně se usadil do křesla.
„Není tady koupelna.“ Řekla vyčítavě Alex
„Nejspíš bude společná na patro, nebo někde dole, pak se podíváme. Jsme tady skoro sami tak je to jedno, ne?“ Odpověděl Tom a zavrtal se ještě hlouběji.
„Čekám kdy po mě skočí smečka švábů.“ Řekl podrážděně Timothy.
„Nebuď takový pesimista.“ odvětila Claudie „Uvolni se, poslechni si ten vítr.“
„Co?“ Zeptal se zmateně Timothy? „Co to povídáš? Zavřete to okno to je strašný, bude tady zima a bolí mě z toho už hrozně hlava. To se nedá vydržet“ Vstal a vyrazil směrem k oknu.
„Ne nech to okno mně to nevadí.“ Řekla Claudie.
„Ne nedělej to, my to chceme mít otevřený, ten vítr je přeci příjemný, jak tě ovívá a sladce šelestí v uších, jako déšť co ti bubnuje o střešní okno v pozdní nedělní večer.“ Naléhala Helen
„Nech ho být!“ Vykřikl Tom. Timothy však nedbal jejich slov, vyklonil se z okna a začal rozplétat provaz, kterým bylo pevně uvázané k háčku čouhajícím ze střechy. Tom ho však silným trhnutím za rameno povalil zpět na vybledlý koberec.
„Co to sakra děláš?“ Vyjekla Alexa a rozeběhla se k Timothymu.
Ten v mžiku vstal, už byl připraven se po něm ohnat když ho zarazily, jeho oči. Byly prázdné a zlověstné jako tmavá, vlhká studna, na jejímž nedohledném konci se však nachází ty největší, nadpozemsky věčné strasti a muka. A jež ze sebe řine studený, zatuchlý vítr. Jak tam všichni stáli všiml si, že je mají i Claudie s Helen. Děsivý, prázdný, mrtvolný pohled.
Alex která ustaraně a hystericky opečovávala Timothyho rázem přestala a zkameněla.
„No tak jen sem ten vítr pusť, je to moc dobrý.“ Řekl Tom bez známky emocí
"Je to skvělý, ten vítr je to nejlepší co mě kdy potkalo.“ Přitakala Helen
„Ničeho se nebojte, není to nepříjemné. On ví co je pro vás nejlepší. Odevzdejte se mu a bude vám mnohem líp.“
„To ten vítr. Zblbl vás jeho hlas, zmanipuloval vás a ovládl“ Řekl vyděšeně Timothy a udělal několik kroků zpět.
„Je to jako droga, jak ho uslyšíš chceš víc a víc, je to krásné poddejte se tomu, pojďte s námi.“ Řekla Claudie.
Vítr byl tak silný že přetrhl provázky a za doprovodu velké rány prásknul s oknem. Sklo se roztříštilo a s další ránou dopadly drobné střípky k Timothyho nohám.
„Vy hlupáci, rozhněváte ho.“ Pravil někdo.
Timothy se otočil a podíval ven. Naskytl se mu hrůzný pohled na zdánlivě nekonečný, mohutný zástup stovek a stovek postav. Stály strnule, seřazeny v jednom mohutném šiku. Nepřítomné a umělé tváře ve svitu vyšlého měsíce, vypadaly všechny jako porcelánové masky. Některé z nich v rukou svíraly nože a jedna vedle druhé hleděly do vyskleného okna, připomínaje pradávné sochy antických válečníků, pohřbených po tisíce let v mramoru. Timothy se otočil.
„Pojďte s námi ven, bude to tak pro všechny lepší“ Řekl Tom, nyní již s rozezleným výrazem. „Nebude to bolet.“ Vítr vznesl přikrývky na postelích a začal si s nimi pohrávat po pokoji.
„Nikdy.“ Vykřikl Timothy, rozeběhl se proti Tomovi a jednou silnou ránou pod oko ho srazil na zem. Alexa se přitiskla k jeho tělu a křečovitě ho sevřela. Claudie se jí pokusila od něj odtrhnout ale marně. Před motelem a na chodbě se začal ozývat tlumený zvuk, připomínající vzdálená kopyta buvolů, ženoucích se prérii. Dav rozrazil dveře, ze kterých jako první vyletěl vítr a po něm oni. Svými těly a hněvem žhnoucím v jejich očích, vyplnili každičký kout místnosti. Neslyšně a bez jediného slůvka obklopili Timothyho. Někdo mu zacpal ústa a ostatní ho povalili na zem, kde jej desítky rukou pevně drželo a svíralo. Náhle pocítil na boku pupku dlouhou, ledovou čepel ostrou jako papír, pronikající měkkou kůží. Jak si prodírá a prořezává cestu svaly a masem skrze břicho pod žebry, které drtí a láme až do plíce, jež se okamžitě začala vylévat krví. Poté nůž někdo vytrhl zpět, doprovázeje velkou bolestí vystřelující Timothymu do každého nervu. Následovalo mnoho dalších a dalších bodnutí, až do chvíle kdy vyhasl v jeho očích poslední plamínek života, jako sfouknutá svíce. Pomalu ho pustili, vstali a obrátili svou pozornost na Alexu, jež se krčila u zdi s tváří v dlaních a naléhavě brečela. Blížili se. Už na svých rukou zacítila jejich horký dech.
„Dost.“ Vyhrkla. „Já půjdu, půjdu s vámi, prosím nezabíjejte mě.“
Bylo ticho, otevřela oči. Všichni stáli kolem a vlídně se usmívali, odložili pomalu na zem nože a Tom, stojící vpředu jí nabídl ruku. Vítr ustál a nyní z něj byl jen slabý, příjemný vánek. Alexa vstala, smutně si utřela slzy a odevzdaně zamířila spolu s nimi směrem ven, do podivně klikatících se ulic. Naslouchat větru.