Podzemí

Podzemí

6. září 2005

Konečně jsem to nalezl. Celou dobu před očima... Celý život chodím kolem vrcholu své práce, ale nikdy by mě nenapadlo, že tyhle plechové dveře jsou jeden ze vstupů do mé ''země zaslíbené''.

Získal jsem kontakt na bezpečáka z K-111. Poradí mi, jak se dostat dovnitř. Zítra mu zavolám, domluvím schůzku. Vypadá to na vyvrcholení té nekončící dřiny.

Přečetl si to ještě několikrát. Nemohl tomu uvěřit. Posledních 5 let svého života strávil snahou dokončit otcovu práci a nyní měl poprvé po letech pocit, že se zase někam dostává.

Jeho otec, Josef Švandrlík, byl celý život fascinován Prahou. Její historií,temnými zakoutími, legendami... Doteď si živě pamatoval, jak ho prováděl těmi nejzapadlejšími uličkami Malé Strany a doslova ho sytil snad všemi místními tajemstvími. Jeho znalosti byli až udivující, překonal by kde-jakého místního historika, a to sám dějiny nikdy nestudoval. Obrovský nadšenec. Pohřešovaný. Od začátku září 2005 ho již nikdo nikdy nespatřil. Nevrátil se večer domů. Žena byla přesvědená, že od nich prostě slabošsky utekl. Dlouhá léta se celé rodině nevěnoval, byl pohroužen sám do sebe. Neustále zavřen v pracovně, zabořen v knihách o historii města nebo někde venku na ,,průzkumu'', jak sám své cesty nazýval. Syn ale nikdy nevěřil, že by od nich utekl. Ano, byl to podivín, který kašlal na rodinu jen kvůli své posedlosti, ale slaboch to rozhodně nebyl. Navíc si s sebou ani nic nevzal, mimo několika nepotřebných věcí, co si vždy na svoje téměř denní vycházky bral. Jenže po letech neúspěšného pátraní se případ pohřešovaného Josefa Švandrlíka odložil k ledu. Bez jakýchkoliv výsledků. Úplně se vypařil.

Nikdo kromě něho samotného o důvodu této posedlosti neměl tušení až do chvíle, kdy pět let zpět jeho syn náhodou objevil jeho deník. Z něho zjistil, že otec zasvětil život hledání tzv. Velkého pražského podzemí. Staletí zapomenutý systém chodeb spojující Pražský hrad a všechny katedrály v Praze. Byl vybudován za vlády Karla IV.. Jedna velká pokladnice, truhlice všeho vědění a úkryt pro téměř celou tehdejší Prahu. Byla to skoro zapomenutá pověst. I přesto Podzemí mnoho lidí hledalo, ale nikdo po něm nenašel ani stopu. Všechny možné vstupy se pokaždé ukázaly jako falešné. Jen starého Švandrlíka a později i jeho syna to nenechalo spát Oba dva hltali tajemství staré Prahy a tohle pro ně bylo rozhodně to nejzajímavější. A opředeno nejvíce dohady a mýty.

Ta pro ně nejzajímavější pověst vyprávěla o tom, že při hloubení nejhlubších tunelů dělníci narazili na bránu samotného pekla a aby uchránili vnější svět, zbořili všechny vstupy a nechali tak obrovské dílo navždy očím schované. Josef byl celkem racionálně založený muž, takže ho kýčovité povídačky o pekelných branách nějak zvlášť nebraly. Zaujala ho však představa zbořených vchodů. Byl to pro něj hnací motor. Když ne vstupy ,,oficiální'', musel si najít svůj.

Léta se jeho jediný potomek snažil pokračovat tam, kde otec skončil, ale nevedlo se až do včerejšího večera, kdy seděl otráven v tátově staré pracovně. Na všechno se chtěl vykašlat. Zapáleností do své práce přišel skoro o všechno. Neměl kamarády, přítelkyni a dokonce přišel i o práci. Jeho vlastní matka se ho stranila také. Svým podivínským chováním jí až nebezpečně připomínal manžela.. Ale náhodou ho zaujala kniha, které si za celou dobu nevšiml. Nechápal to, protože mezi všemi historickými svazky v otcově rozsáhlé knihovně působil tento jako pěst na oko. Historie pražského metra hlásalo zlaté písmo na obálce knihy. Vytáhl ji z knihovny a v tu chvíli mu k nohám z knihy vypadl onen ztracený poslední list z otcova deníku. A teď tu stál. Před ošoupaným činžovním domem u Karlova náměstí. Schůzku se starým bezpečákem domluvil bez problémů.

Ten na otce vzpomínal moc dobře. Hlavně na nemalým obnosem naplněnou obálku, co mu kdysi Josef na oplátku dal, takže nynější osobní setkání pro starého bezpečáka bylo celkem bez problémů.

Po chvíli se ve dveřích objevil šedivý, zarostlý, obtloustlý pán. Chvíli se na něj upřeně díval a pak ho pustil dovnitř.

Seděli v ošoupané místnosti naplněné starým nábytkem u malého dřevěného stolu.

,,Dáš si čaj?'' zeptal se bezpečák.

,,Ne, děkuji.''

Pokrčil rameny a sedl si naproti mladému Švandrlíkovi.

Věděl o co mu jde, otec ho musel zaujmout, když si ho tak živě vybavoval i po dvanácti letech.

,,Jakpak se daří, panu otci?''

,,Opustil nás.''

,,Huh.. Nooo.. Předpokládám, že jsi si nepřišel jen tak popovídat... Zajímá tě to samé?''

Jen pokýval hlavou.

,,No... K-111... Vlastně to není nic moc zajímavého. Do roku 2002 o ní veřejnost neměla ani tušení. Vznikala v 50. letech, jako úplně první stanice metra, později jako vládní kryt. Možná to bylo naopak, nikdo si není jistej. Každopádně v 70. letech přešla do rukou Dopravního podniku. Pro vládu nakonec nepoužitelný místo, který údajně nefungovalo tak, jak mělo. Furt se něco ničilo. Praskaly zářivky, rozbíjely se stroje a dokonce se i říkalo, že pracovníci slyšeli nějaký divný hlasy nebo co. Takhle. Dělám tam od roku osmdesát a nic z toho se mi nikdy nestalo. Každopádně, všechny tyhle úkazy sváděli na divnej podzemní prostor, do kterýho se prokopali při výstavbě. Myslím, že ti ani nemusím říkat, že je to ta věc, co zaujala tvého otce. Není to vlastně vůbec nic zajímavýho, nechápu, co na tom viděl. Vypadá to jako starej sklep, ze kterýho se nedá nikam dostat.Všechno úplně zasypaný. Nevím, jak se o tom tvůj táta dozvěděl, ale oči mu svítily jako žárovky, když za mnou přišel. Hádám, že by ses tam taky rád podíval, co?''

Švandrlík jen pokýval hlavou.

,,Jsi fakt celej tatík, taky toho moc nenamluvil. No.. Hale, zadarmo ani kuře nehrabe a za ty nepříjemosti, co bych z toho mohl mít..''

S tím počítal, vytáhl naplněnou obálku a hodil ji před starého bezpečáka na stůl. Ten ji zvedl, prohlédl a požitkářsky se usmál.

,,Uděláme to takhle..'' nahnul se k protější straně stolu a ztišil hlas. Působilo to až trochu komicky, vzhledem k tomu, že v celém jeho malém zatuchlém bytečku byli jen oni dva.

,,Kde je na Klárově vstup do stanice, předpokládám, víš. Takže tam přijď zítra před půlnocí a zazvoň na zvonek, co je hned u vchodu. V noci tam se mnou nikdo není. Občas tam teda chodí technici kontrolovat funkčnost ochrannýho systému metra, ale tyhle pochůzky mám nahlášený a v tenhle čas by tam nikdo neměl bejt.''

,,To je dostat se tam opravdu tak jednoduché?''

,,Jo. Cos čekal? Vždyť je to jenom prázdnej podzemní prostor..''

,,Kvůli tomuhle jste po mně chtěl tolik?!''

Dědek si založil ruce za hlavu a s klidem prohlásil: ,,Ber nebo nech bejt, mladej. Beze mně se tam jen tak nedostaneš...''

Nastal Den D. Nervozitou a nadšením měl rozklepané celé tělo. Před ním přes silnici zely na úpatí kopce šedé plechové dveře. Vydal se k nim a stiskl zvonek. Po chvíli tísnivého ticha se ale rozezněl bzučák. Zabral za dveře a ocitl se v málo osvětlené, dlouhé chodbě.

,,Tak tě vítám v tajemné K-111, mistře!''

Trhl sebou, když se z ničeho nic ozval rozjařený hlas starého bezpečáka. Podal si s ním ruku a vyrazil za ním tmavou chodbou vpřed.

Scházeli po strmém schodišti- velmi připomínající eskalátory ve známém metru - dolů do stanice. Akorát tady nesvítily žádné reklamní banery, neprocházely davy lidí a hlavně tu ani nebyly pojízdné schody, nýbrž dosti nebezpečné kamenné stupně. Když sešli až dolů, naskytla se mu zvláštní podívaná. Ocitl se na nástupišti. Nebo spíše v dlouhé, slepé, šedivé místnosti připomínající nástupiště. Nic tak prapodivného dosud neviděl.

,,Hej!'' křikl na mladého, ,,tady do těch bočních dveří.''

,,To je údržbářská místnost?'' zeptal se překvapeně.

,,Přesně tak.'' odpověděl bezpečák, který se zrovna krčil nad velkou bednou naplněnou zrezivělým harampádím. ,,A teď buď uhni anebo mi pomoz, ty vole! A nekoukej tak blbě. Tím tvym věčnym zamyšlením a mlčenim mě fakt děsíš!''

S námahou odsunuli velkou bednu, pod kterou se objevil kovový poklop. Bezpečák pak odemkl velký, masivní zámek, který na něm visel.

,,Dál už nejdu, ten průlez už dávno není pro mou postavu... Každopádně ztratit se nemůžeš, je to jenom po žebříku dolů a jsi tam. Až skončíš, zaklepej na mě nahoře.'' Otočil se a vyšel z místnosti. V poslední chvíli se ale ještě zastavil u dveří a mimoděk prohlásil: ,,Doufám, že máš baterku. Je tam jedna žárovka, která to tam osvětluje dost blbě. Tak hezký objevování.''

Teď už byl třes naprosto k nevydržení. Byl tak nadšen, že se nemohl ani nadechnout. Konečně tak blízko.. Vlastně ani neměl žádnou jistotu, ale věděl, že tohle místo rozhodně bude v jeho objevování to nejzásadnější. Sundal si ze zad batoh, vytáhl čelovku a za pásek u kalhot si strčil pár chemických světel. Odklopil poklop a dal se na sestup.

Nebylo pochyb. Ocitl se v nevelké obdélníkové místnosti v gotickém slohu osvětlené jednou zmírající žárovkou. Z místnosti skutečně nevedlo nic. Všechny portály, které vypadaly, že někam vedly, byly dávno zasypané. Dal se na průzkum.

Snad celou věčnost strávil ohledáváním celé místnosti centimetr po centimetru. Bezvýsledně. Nenašel nic, co by ho dovedlo někam dál. Začínal propadat beznaději. Celou místnost znovu prošel ještě několikrát. Stále nic. Nakonec si sedl na zem a zády se opřel o okraj jednoho z portálů. Vytáhl z batohu cigarety. Slzy beznaděje a zklamání mu tekly po tvářích. Cítil se zdrcen. Poražen. Velkou část svého mladého života strávil bádáním po něčem, co už pravděpodobně nikdy neodhalí. Neměl nikoho. Jen Podzemí a vidinu toho, že ho jednou za tátu objeví. Možná proto táta zmizel, napadlo ho. Taky neměl nic... Zjistil, že tady nic k vidění není, neunesl to a... prostě odešel.

Seděl, plakal a kouřil. Najednou ho ale zaujal jeden zvláštní úkaz. Zadíval se na kouř z rozžhavené cigarety. Vlnil se v potemnělém prostoru a stáčel se k jeho boku, mizel mezi kameny v zasypaném portálu. Padl na bok a jako zblázněný začal odhazovat kámen po kameni. Po chvíli se před ním objevila malá černá díra vedoucí někam do neznáma. Světlo z čelovky nedosvítilo až nakonec nízkého tunelu, ale hned u okraje si všiml křídou nakresleného křížku. Znovu se rozplakal. Tentokrát radostí. Věděl, že je to práce jeho otce. Nemohlo to být nic jiného. Na nic nečekal a začal se plazit vstříc starodávné temnotě.

Po několika metrech plazení se ocitl v dlouhé temné chodbě. Jediným zdrojem světla byla jeho čelovka, která na stěnách vytvářela strašidelné stíny. Mísil se v něm tísnivý strach z neznáma a všudypřítomné tmy s obrovským vzrušením. Po své levici si všiml dalšího křížku. Nadechl se a vyrazil tmavou chodbou, přidržujíce se pravou rukou vlhké, chladné, kamenné zdi.

Chodba stále klesala někam do hlubin a zdála se téměř nekonečná. Bylo mu vedro. Což na takovém místě bylo dost zvláštní. Člověk by očekával spíše chladno a vlhko. Čím hlouběji pod zemí byl, tím bylo teplo nesnesitelnější. Byl celý zpocený a špatně se mu dýchalo. Navíc mu začínala problikávat čelovka, dokud nezhasla úplně. Znovu se mu ji už rozsvítit nepodařilo. Chvíli stál jako opařený. Neviděl ani vlastní ruce. Strach ho svíral jako svěrák. Ohmatal si boky, ale bezvýsledně. Světelné tyčinky musel ztratit v portálu. Stál na místě. Ochromen. Už si nebyl ani jistý, zda-li stojí čelem k východu nebo do nekonečné, černé, horké chodby. Po chvíli se ale rozhodl zkusit štěstí. Vyrazil vpřed. Podle narůstajícího vedra odvodil, že jde chodbou dále po směru, ale něco ho nutilo jít navzdory strachu a slepotě stále dál. Lekl se, když pod jeho pravou rukou zmizela zeď, které se přidržoval. Zároveň ale zjistil, že se viditelnost o něco zlepšila. Ocitl se na rozcestí ve tvaru písmena ''T'' osvětleném slabým, naoranžovělým, až oheň připomínajícím světlem neznámého původu. Levá strana byla zasypaná, vydal se tedy oranžově světélkující chodbou napravo. Všiml si dalšího křížku. Teplota už byla naprosto nesnesitelná, ale byl neunavný. Nic už ho nemohlo zastavit. Necítil strach. Necítil vlastně vůbec nic.

Najednou se ocitl v obrovské zdobené místnosti. Nikdy neviděl nic tak majestátního a zvláštního.Gotický základ. Stěny a strop zdobené snad renesančními sgrafity. Strašně děsivými a netypickými. Jako z nočních můr. V rudooranžově svítícím prostoru na něj zely v hrozném utrpení šklebící se obličeje lidí, mučených těmi nejstrašnějšími způsoby. Místnost byla přeplněná nezměrným bohatstvím. Truhly plné zlata a drahých kamenů, kolem knihovny plné starých, zachovalých svazků obsahující všemožné znalosti a nikdy neodhalená tajemství. On ale pokračoval dál úzkou uličkou mezi tím vším bohatstvím. Promočený potem a emočně prázdný. Nechápal sám sebe, nechápal nic. Našel to, co hledal on i jeho otec tak dlouho a navíc to mnohonásobě překonalo i jeho nejdivočejší sny. Kvůli nalezení tohoto místa obětoval všechno. Ale když ho objevil, měl pocit, že ztratil smysl života. Prvotní pocit euforie zmizel navždy. Už se mu nechtělo vracet. Chtěl jen dospět tam, kam jeho otec.Z jedné obří místnosti přešel do další. Působila naprosto zvráceně. Hořící, pokroucená, plná stínů a vzpomínek z jeho života. Smířen s vlastním duševním krachem, procházel onou monstrózností s klidem a hlavou vztyčenou, dokud nedošel na další zvláštní místo. Věděl, že je to konec jeho cesty. Ocitl se v malé místnosti s obyčejnými kamennými zdmi. V jednom z rohů si všiml zvláštní hromady starých hadrů. Přišel blíž, aby onen úkaz prozkoumal. Hleděl na schoulenou kostru vlastního otce, jež v ruce svírala pomuchlaný kus papíru. Byl to vzkaz. Vzkaz jen a jen pro něj.

Můj nejdražší synu,

celý život jsem zasvětil hledání něčeho dávno mrtvého a ztraceného. Kvůli své posedlosti jsem zavrhl vše, co jsem měl. Své přátele, svoji práci, jedinou ženum která mě kdy milovala a hlavně Tebe. Svého jediného syna. Měl jsem ti dát vše, ale místo toho jsem ti nedal nic. Nebyl jsem pro Tebe dobrým příkladem, protože to samé se stalo i z Tebe. Jenže ve Tvém případě ještě není pozdě... Já jsem svůj život promrhal, místo toho abych se z něj radoval. To mě uvrhlo sem. Do pekla mé vlastní hlavy. Neudělej tu samou chybu! Zapomeň na Podzemí a vrať se do reality! Nezahazuj svůj život, nebo Tě čeká věčné utrpení. Ještě máš šanci.

Táta

Probudil se v bílé místnosti nemocničního pokoje. Skláněla se nad ním jeho matka. Rozplakala se, když viděla, že se probouzí.

Našli ho v onom nikam nevedoucím sklepě pod K-111. Asi hodinu potom, co ho starý bezpečák nechal dole. Už skoro usínal za svým pracovním stolem, když byl probuzen strašným řevem vycházejícím z tajemného prostoru. Nalezl Švadrlíka, jak leží u jednoho z portálů, naříká a rve si vlasy v nezastavitelném záchvatu hysterie...

Po několika dnech ho z psychiatrické léčebny propustili. Byl zdravý a především plný nekonečné touhy užívat si života. Na Velké pražské podzemí už radši nemyslel..