Revenanti

 

       Motto : zkus uvěřit

 

 

 

        

     Byl poslední říjnový den, právě dopadly poslední kapky deště, zpoza mraků vykouklo slunce a na okraji města, na autobusové zastávce se začali pomalu shromažďovat cestující do nedaleké chatové osady. Dvě starší ženy, jedna z nich se psem, muž středního věku s košíkem na houby, mladá žena s batůžkem na zádech. Právě tu si vyhlédl muž stojící nenápadně opodál. Muž v džínové bundě, s krabičkou cigaret v kapse u kalhot a vypnutým mobilním telefonem. Nikdo ho nesmí rušit, když sleduje svou kořist. Vždy si vybíral mladé ženy, spíše ty slabé, které se mu jen těžko ubránily.

Řidič autobusu zajel vozem do stanice a všichni nastoupili. Muž v džínách prošel dveřmi jako poslední, dával si pozor, aby jej ta žena nezahlédla. Sedl si do zadní části vozu a autobus vyjel. Cesta probíhala nerušeně, až ospale, lidé nemluvili. Muž měl štěstí, všichni pasažéři postupně vystoupili a ve voze zůstala jen ta žena a on. Poslední zastávka - konečná. Žena vystoupila prostředními dveřmi, on zadními. Přešla na levou stranu silnice a vydala se směrem k lesu. Muž šel za ní pomalu, ale přitom tak, aby ji neztratil z dohledu. Minuli posledních pár chat, nikde žádní lidé. To bylo dobré, nemohl potřebovat svědky. Vzrušeně si olízl rty a přidal do kroku, blížili se k okraji lesa. Ještě než žena vstoupila na pěšinu mezi stromy,ohlédla se. Viděla toho muže.Věděla,že neuteče a věděla, co se stane.

Než vstoupila mezi stromy,na chvíli se zastavila, jakoby váhala. Nadechla se a vykročila. Muž za ní zrychlil a vzdálenost mezi nimi se zkracovala. Deset metrů, sedm, pět, už byl skoro u ní. Otočila hlavu a pár metrů popoběhla. Ušklíbl se, už mu neuteče. Byl si jistý a jeho vzrušení se stupňovalo. Ovšem najednou se stalo, s čím nepočítal, žena se najednou obrátila a zůtala stát proti němu. Co se děje, proč neutíká, blesklo mu hlavou. Zůstal zaraženě stát asi tři metry od ní a čekal, co udělá. Stála proti němu nehnutě, ve tváři byla bledá, měla strach? Najednou potichu promluvila : "Prosím nechoďte ke mně, nechci vám ublížit." Cože ? Myslel si, že špatně slyší, co to řekla, že mu něco udělá, chce se bránit?! Nevěřícně zdvihl obočí a zadíval se na ní. Vážila snad jen šedesát kilo, co ta by mu mohla udělat?

Žena najednou rozpažila ruce a natáhla je před sebe, jakoby mezi ní a mužem chtěla vytvořit neviditelnou bariéru. Zavřela oči a soustředila se jen na sebe. A po chvíli to muž ucítil. Vzduch kolem jakoby zhoustl, zesklovatěl. Najednou bylo zvláštní ticho, jako když les oněměl. Ani lístek se nepohnul. Útočník vykročil kupředu, ale svůj pohyb nedokončil. Ta žena vykřikla, ale on nic neslyšel. Bylo pozdě. Jakoby narazil na neviditelný štít, který jej silou odhodil zpět. Dostal šílený strach a chtěl utéct, ale už to nebylo možné. Ucítil, jak se na něj vrhly nějaké neviditelné bytosti a začaly jej bít po celém těle. Údery měly takovou sílu, že bylo slyšet praskání kostí, muži začala téct krev z uší, z nosu, z očních důlků. Jeho tělo se zmítalo a nakonec padlo do trávy jako hadrová loutka. A náhle bylo po všem. Jako by se nic nestalo. Všude byl klid a mír.

Žena otevřela oči, připažila ruce k tělu a chvíli zírala na tělo. To byla v pořadí už pátá oběť. V očích se jí zaleskly slzy, neměla by skoncovat se životem? Ne,nebyla to její vina, ti muži ji přece pronásledovali. Skončí to vůbec někdy? Sklonila hlavu, otočila se a pokračovala ve své cestě.

 

Revenanti. Kdo jsou, proč se vracejí, proč zabíjejí ? A kdo je ta žena?

NIKDO VÁM NEODPOVÍ.