O koblize a lidech

Snídaně do postele?, pomyslela si Stela a mlsně okukovala tác s koblihami a voňavým čerstvým kakaem. Rozhlédla se po pokoji, ale byla tam sama. Pozornost podniku? Neznámý ctitel? Co na tom záleží! Po ránu měla vždycky takový hlad! Pokrčila rameny a přitáhla si nízký servírovací vozík blíž k sobě.

Nejprve vzala do ruky hrnek s kakaem a pozorně si prohlédla jeho hladinu. Výborně, nikde ani škraloupek. Lačně se napila. "Dokonalost.", zašeptala. Téměř láskyplně položila hrnek zpátky na tác. Pak se zaměřila na koblihy. Byly vyskládané na starožitném ručně malovaném talířku. Přesto byla každá kytička vyvedená precizně a bez jediné chybičky. Jen stěží zřetelné tahy štětce prozrazovaly, že nejde o tovární kousek.

Obřadně sejmula vrchní koblihu, s přehnanou grácií, jako by se jednalo o důležitý náboženský rituál, nikoli o pouhou snídani. Je tak nadýchaná, tak měkkoučká!, zašvitořila v duchu. Pak sebu ale překvapeně trhla. Zdálo se jí to, nebo skutečně kobliha v její ruce náhle zavibrovala?

Přelétla očima místnost, aniž by pohnula jakoukoliv jinou částí těla. Zaposlouchala se do ticha. Nic. Zamračeně si začala koblihu prohlížet. Otáčela ji v prstech a skenovala každý milimetr jejího povrchu. Kobliha jako každá jiná., pomyslela si, prostě mi jenom hrabe. Natočila koblihu tak, aby viděla otvor, kterým byla dovnitř vstříknuta náplň. Zmáčkla prsty střed koblihy a náplň začala vytékat ven.

Stela měla ve zvyku vždy nejdříve z koblihy vymáčknout náplň, tu olízat a pak už to jen zajíst tou vyprázdněnou koblihou. Tenhle styl konzumace neměl chybu. Tedy až do dneška. Jen co se však špičkou jazyka dotkla milované sladké marmelády, zůstala naprosto paralyzovaná. Nemohla se hnout. Bezmocně těkala očima po okolí. Lepkavá hmota se jí rozlézala po těle, kousek po kousku, centimetr za centimetrem. Jak se marmeládová plocha rozšiřovala, zároveň jako by se zvětšoval svět kolem. Trvalo hodnou dobou, než si Stela uvědomila, že je to jen její dojem a ve skutečnosti je to ona, kdo mění svou velikost, nikoliv hotelový pokoj.

Byla k smrti vyděšená. Chtěla křičet, volat o pomoc, ale místo toho tu jen ztuhle seděla s vibrující koblihou v ruce, vyplazeným jazykem a vytřeštěnýma zoufalýma očima. Pokrytá silnou vrstvou marmelády se postupně scvrkávala. Bylo nesnesitelné sledovat, jak všechno kolem ní jako by rostlo. Bože, chtěla zašeptat v hrůze, ale nemohla pohnout rty. Během několika minut byla už tak maličká, že plnící otvor na koblize najednou působil jako vstup do ohromného temného tunelu. Marmeládová masa ji pomalu vtahovala dovnitř. Trvalo sotva čtvrt minuty, ale Stele se to zdálo jako věčnost. Je konec, pomyslela si, když se ocitla uvnitř a pohupovala se v marmeládové záplavě. Stále se nemohla pohnout. Jak dlouho tu takhle zůstanu? Jak dlouho bude asi trvat, než se tu udusím nebo umřu hlady?, přemítala se slzami na krajíčku.

Kobliha se pokojně vznášela v hotelovém pokoji, a kromě nezvyklého umístění v prostoru se jevila jako naprosto obyčejná. Jako by snad váhala, na co, nebo koho, by měla chuť příště. Náhle se vznesla výš a elegantně zamířila otevřeným oknem ven. Věděla, že drobná blondýnka ji nejspíš nezasytí na dlouho. Než úlovku došel vzduch, trvalo někdy i půl hodiny. Následovala spotřeba, ta trvala různě dlouhou dobu, kterou bylo možné jen stěží odhadnout. Když se poštěstilo, tak takový průměrný mladý muž mohl vydržet i pár dní. Jenže muži měli vždy takovou divnou pachuť. Snad to za to mohla ta podivná nádivka, kterou býval vyplněn ten jejich podivně zvrásněný kožený váček. Ten ženy neměly, což bylo na chuti znát. Bylo to vždycky složité rozhodování – chuť nebo spotřeba?

Kobliha labužnicky zamlaskala plnícím otvorem. Spotřeba právě začala.