Manžílek

1) Divili byste se, jak jednoduché je v téhle době koupit jed. Je to jako jít do cukrárny a koupit si kousek čokoládového dortu. V dobách všemocného internetu si ho jednoduše objednáte a oni vám ho doručí až domů. Kurýr zaklepe u vašich dveří, usměje se, požádá o podpis, předá balíček a neví, že vám právě předal něco, čím otrávíte svou manželku.
Já vím, zní to hrozivě. Ale když nenávidíte člověka tak, že mu maté chuť při každém kontaktu rozbít hlavu, tak vás časem zákonitě napadne myšlenka, že mu ji opravdu rozbijete. Mohl bych se rozvést. Jistě, šlo by to. Naše jediná dcera je už dávno z domu a nevlastním nějaký horentní majetek, o který bych se nemohl rozdělit. Já ale chci vidět, jak trpí. Chci se jí pomstít. Nechci se od ní jen odpoutat. Chci se postarat o to, aby se smažila v pekle.
Chci mít jistotu, že ji už nikdy neuvidím.
Vím, co mě čeká. Vím, že pokud nechci strávit zbytek života ve vězení, budu muset předvést herecký výkon, hodný prvotřídního herce, ale jsem ochotný to podstoupit.
Zítra to provedu. Jsem docela nervózní, ale těším se na to.
Těším se, až se volně nadechnu.
Těším se, až se bude dusit vlastními zvratky.
Víte co?
Těším se na to, jako malý kluk.

2) Vstávám brzy. Musím připravit snídani do postele. Než jsem šel spát, vyřídil jsem pár telefonátů. Docela dobrý herecký výkon. Obvolal jsem pár jejich kamarádek a našich společných přátel. Předstíral jsem, že se nevrátila z práce domů. Byla mi samozřejmě doporučena policie, ale řekl jsem, že počkám do rána, jestli se nevrátí. Sehrál jsem to parádně. Dokonce jsem se přistihl, že mi ukápla strachy slza. Bral jsem to jako generálku na to, co mě čeká a pokud tohle zvládnu po telefonu, tak to zvládnu i při osobním kontaktu. Jo. Jsem si docela jistý, že jo.
Lahvičku s jedem jsem schoval do garáže. Skočím si pro ni a pak začnu vařit. V plánu mám její oblíbenou snídani. Vajíčka, slaninu, toasty, kávu a džus. Do všeho dám trochu jedu, aby byla jistota, že to nepřežije. Nebudu riskovat, že to vmíchám jen do džusu a ona nebude mít na džus zrovna chuť. Jahodový džus. To má ráda. Moc ráda, ale jistota je jistota.
Podívám se na kalendář a vidím, že máme pětadvacáté výročí svatby. Nemám to neuvěřitelné štěstí? Ta snídaně jí nepřijde ani trochu nápadná. Bude si myslet, že jí chci udělat hezký den. Perfektní. Dobré ráno miláčku, tady máš svou oblíbenou snídani. A speciálně dochucené jen pro tebe. K výročí. Miluji tě. Jo, to bude slast.
Jdu udělat snídani. První dám vařit kávu. Tu nemá ráda vařící. Spíše vlažnou. Se lžičkou cukru a pár kapkami smetany. Nasypu tam trochu jedu. Více, než jsem původně plánoval, ale já chci, aby chcípla, ne aby se přiotrávila. Takže jak říkával můj děda, lepší více než méně. Upil se k smrti.
Potom začnu na rozpálené pánvi smažit slaninu. Než se začne scvrkávat, tak ji posypu malou dávkou. Četl jsem na internetu, že jed je naprosto bez zápachu a bez chuti, ale co kdyby? V kuchyni to začalo hezky vonět.
Mezitím jsem rozklepl vajíčka do misky a začal je vidličkou vyšlehávat. Sůl, pepř, trochu kari – tak to má ráda – a špetku jedu. Budou výborná. Cítím to v kostech. Jsem si sebou dost jistý. Jsem si jistý, že všechno bude, jak má.
Je sedm hodin ráno a já vylévám vajíčka do pánve, vedle slaniny, která již získává zlatohnědou barvu. Je trochu tmavší, než obvykle bývá. Asi to bude tím jedem, ale tohle mě netrápí. Věřím, že si toho ani nevšimne. Věřím, že do poslední chvíle nebude ani v nejmenším tušit, co se děje.
Divoce míchám vajíčka a za chvíli jsou hotová. Mezitím jsem dal to opékače na toasty dva chleby. Ještě pár posledních úprav a snídaně bude hotová. Bože, jak jsem napjatý.
Vše naskládám na podnos a ten beru do obou rukou. Voní to skvěle. Hned jak bude po všem, tak si takovou snídani dopřeju i já. Samozřejmě bez mé malé jedovaté přísady. Jdu nahoru po schodech. Po schodech, jež jsou součástí domu, který jsme společně se Sylvií koupili před dvaceti lety. Mám náš dům rád.
Když vejdu do ložnice, vidím, že je vzhůru a kouří v posteli. Přivádí mne to k zuřivosti, ale úsměv mi ze rtů nemizí. Vždyť je to naposled, co to její odporné kouření budu muset tolerovat. Potom vyperu povlečení, peřiny, polštáře, prostě vše, co je nasáté tím odporným pachem.
„Dobré ráno miláčku. Šťastné výročí“
„To jsem opravdu nečekala, Steve“ řekla, típla cigaretu do popelníku a páčkou ho uzavřela. Ten popelník jsem ji koupil já, abych alespoň nemusel čichat ty nedopalky. Hned jak chcípne, tak ho vyhodím. Další příjemná věc, na kterou se těším.
Položím podnos před ni. Mezitím se ona přemístila do polosedu a uhladila peřiny.
„Voní to báječně miláčku.“ Usmála se a hladově nasála vůni do nosních dírek
„Doufám, že ti bude chutnat“ usmívám se jako nikdy v životě. Doufám, že to bude bolet, ty děvko.
Upila jahodového džusu. Oblízla si rty a hlasitě mlaskla. Cítím, že se blíží vítězství. Už jen pár soust a její smrt bude jistá. A já budu smutný vdovec a ten nejšťastnější chlap na světě v jedné osobě. Vzala si příbor a ukrojila si kus slaniny a snědla ho.
„Mám pro tebe dárek.“ řekla, položila příbor a vytáhla z podpolštáře malou zelenou krabičku s nápisem David Beckham. Moje oblíbená značka parfému.
„Děkuji, lásko, já mám pro tebe taky překvapení, ale to dostaneš až po snídani.“ Ano pěkně hlubokou jámu v lese, nedaleko domu, ve kterém jsem prožil ty nejkrásnější roky života. Mé dětství bylo krásné už jen díky tomu, že jsi u něj nebyla ty, abys mi ho nějak zprotivila.
„Nějaké překvapení ano? Hm. To se těším.“ Vajíčka, toast a zapít to velkým douškem kafe. Ano. Už je vyhráno. Každou chvíli to začne. Musí.
A také začalo.
Nejdříve začala pokašlávat, jako by se jí zasekla v krku rybí kost. Zkoušela to zapít džusem. Znamenité. To bylo jako hasit oheň olejem. Začala kašlat víc a položila příbor na tác, protože se jí nekontrolovatelně začaly třást ruce. Oči ji temně zrudly a začaly slzet
„Zlato, zav...olej zá…chra…“ Zbytek už nebyla schopna doříct. V mocném přívalu dávivého kašle nebyla schopna vůbec ničeho. Sundal jsem ji podnos z klína a položil jej na noční stolek. Nechtěl jsem, aby kávu rozlila do peřin. To se hodně blbě čistí. Sedl jsem si vedle ní a přistihl se, že můj obličej zdobí úsměv tak široký, že jsem měl pocit, že mi musí koutky rtů narazit do ušních boltců. Její oči na mě se strachem hleděly a v tu chvíli – jsem si tím téměř stoprocentně jistý -, že v tu chvíli pochopila, co se ve skutečnosti děje. Věřím, že pochopila, že se blíží její smrt. Že už zubatá klepe na dveře.
V tu chvíli začala zvracet. Místnost zaplnil zápach nakyslých zvratků a já věděl, že už jen pár minut a bude po všem. Má svoboda začínala pomalu, ale jistě nabývat reálných rozměrů.
Třes zesiloval a z očí, nosu a uší, jí začínaly proudit čůrky rudé krve. Jak jsem později zjistil, nebyly to jediné otvory, ze kterých tahle blahodárná tekutina unikala. Její slzy se mísily s krví. V ten moment jsem prsty stisknul nos, protože se má skoro bývalá žena právě posrala. S tím jsem nepočítal. Ani jsem nepočítal s tím, že to bude trvat takhle dlouho, myslel jsem, že v tuhle chvíli už bude po ní a já ji budu balit do igelitu. Bude to větší oříšek, než jsem myslel.
Musel jsem si z postele odsednout, protože do mě začala kopat. Neuvěřitelně mě nasrala.
„Ty kurvo! To nemůžeš ani v klidu umřít. To mi musíš dělat peklo i po smrti!“ křičel jsem na ni, ale věřím, že má slova neslyšela.
O další nekonečnou minutu později třas ustal. Stejně tak zvracení i krvácení. Byla mrtvá a já byl volný. Kdyby to v ložnici tak strašně nepáchlo, tak bych se zkusil volně nadechnout, jestli poznám nějaký rozdíl. Všechny ty roky hádek, omezování, milenců, to všechno bylo najednou pryč. A bylo to rychlejší, než rozvod.
Na radost a slavení bude však ještě dost času, teď mě čeká ta nejtěžší část. Fyzicky nejnáročnější. Vytáhl jsem ze skříně černý igelitový pytel a začal ji do něj balit. Je těžká jako prase.
„To jsi musela tak žrát, ty krávo.“ Řekl jsem si spíš tak pod nos. Když jsem ji balil do igelitu, tak jsem si své triko ušpinil krví a zvratky. Bylo mi jasné, ze bude muset být pohřbeno spolu s ní. Ale to je jen malá cena za to, že už je po ní. Chvála Bohu.
Celou jsem ji obalil a oba dva konce zalepil izolepou. Zkouším ji zvednout, ale první pokus byl ubohý. Byla docela hubená, ale i tak byla těžká. Druhý pokus už byl úspěšnější. Přehodil jsem ji přes rameno a pomalými krůčky jsem ji nesl ze schodu, rovnou do garáže. Pátý schod znovu zavrzal, tentokrát však o poznání víc. Na malou chvilku mám strach, že se pode mnou ten schod prolomí a mé snažení bude zbytečné, protože si zlomím obě dvě nohy a mě tady najdou pod tělem mé otrávené manželky.
Naštěstí se tak nestalo.
Když jsem přišel do garáže, shodil jsem její tělo na zem a pocítil okamžitou úlevu. Už nejsem nemladší a má záda tímto stěhováním dostala dost zabrat, ale na to teď není čas. Teď ne. Zapomněl jsem si klíče od auta, ale to nevadí. Vrátil jsem pro ně do předsíně, kde visely na věšáku. Vzal jsem je a při té příležitosti jsem se rozhodl, že se i převléknu. Koneckonců, nepotřebuji, aby mě nějaký soused viděl s tričkem od krve a zvratků, potažmo výkalů.
Převlékl jsem se do svého oblíbeného trička a džínů a špinavé oblečení jsem zabalil do igelitového pytle. Vzal jsem také lahvičku se zbytkem jedu. Všiml jsem si, že jsem postupným kořeněním snídaně vypotřeboval půlku lahvičky. Vzal jsem ji a dal ji k oblečení. Nemá smysl stírat otisky. Pokud to tělo bude nalezeno, tak se trestu stejně nevyhnu.
Vrátil jsem se zpátky do garáže a odemknul klíčem kufr auta. Když jsem se ji pokusil zdvihnout, tak se má záda znovu ozvala a hodit ji tam mi zabralo notnou chvíli, ale povedlo se. Setřel jsem si hřbetem ruky pot z čela a naložil ještě lopatu na zadní sedadlo a odjel.
Když vyjíždím, tak na chodníku u mého domu stojí soused se svým malým psem. Otevřu okénko a zeptám se, jestli náhodou Sylvii neviděl. On řekl, že ne. Samozřejmě, že ne ty tupče. Řekl jsem, že objedu ještě pár našich společných přátel a pojedu na policii. To také chystám udělat, ale až poté co ji zakopu do předem připravené, dva metry hluboké jámy, kterou jsem vykopal už předvčerejšky ráno. Vzal jsem si kvůli tomu volno v práci a zašel k zubaři, abych měl alibi.
Nic se nemá podceňovat.
Jel jsem necelou hodinu. Podle předpisů. Nepotřeboval jsem, aby mě zastavili policisté a našli tam moji bývalou manželku. To by asi nepodalo příliš dobře.
Měl jsem štěstí, cesty byly v podstatě prázdné a policejní auto jsem nezahlédl ani jedno.
Zaparkuji na zašlé cestě v lese, po které už dlouhé roky nikdy nešel. Vytáhl jsem tělo – ven to šlo rychleji než dovnitř – a táhl ho po zemi. Za sebou jsem zanechával ne příliš hlubokou rýhu, kterou se po cestě zpátky budu snažit zahladit.
Za pár minut jsme na místě. Jáma je tam, kde má být a země čeká až mou manželku příjme a bude ji několik desítek let trávit, dokud po ní nezbude jen pár kostí a zuby, ale z toho už nikdo nepozná, že byla otrávena. Jde o to, aby ji nikdo nenašel alespoň deset let. Potom už bych měl být za vodou.
Přemýšlím, jestli se ještě naposled podívám na její tvář, ale pak se rozhoduji, že ne. Viděl jsem ji každý den, po pětadvacet let, což je přes devět tisíc dní a to si myslím, že mi stačí bohatě po zbytek života.
Hodím její tělo do jámy a začnu ji zasypávat hroudou zeminy, která leží vedle. Za necelých deset minut jsem to měl hotovo. Kus zeminy zbyl, takže jsem ji rozsypal po okolí. Udusal jsem zem a zasypal ji podzimním listím. O pár minut později už nebylo poznat, že tam ještě před půlhodinou byla obrovská díra. Vypadalo to tam tak, jak jsem to našel. Byl jsem celý zpocený, a na rukou se mi objevily puchýře. Jen malé, ale byly tam.
„Sbohem Sylvie. Můžeš si za to sama“ říkám, beru lopatu a odcházím zpět ke svému autu.
Cestou zpátky se cítím tak, jak jsem se už dlouho necítil. Volný. Jako by ze mě spadla obrovská tíha. Konečně jsem měl pocit, že jsem mohl být sám sebou. Je to jako proměna v nového člověka. Člověka s přesvědčením, že budoucnost bude mnohem lepší, než si kdy vůbec dovolil pomyslet.
Zbývala poslední část plánu. Na lesní křižovatce jsem místo doprava, odbočil doleva a vydal se směrem k manželčiným rodičům. Do prdele. Pořád říkám, že je to manželka. Zvyk je železná košile. Tak jinak, k rodičům mé bývalé manželky.
Když budu mít štěstí, zastaví mě policisté a dají mi pokutu za překročení vysoké rychlosti. Pojedu schválně rychle. Chci, aby mě chytili. Potřebuji spolehlivé svědky toho, že jsem ji hledal po všech čertech a skoro se rozbrečím, že je mi nějaká pokuta u zadku, hlavně ať ji najdu živou a zdravou.
Je to přece má manželka, nebo snad ne?
Překračuji rychlostní limit o třicet kilometrů v hodině a cítím, že to klapne. Je sobota a policejní patroly by, kvůli alkoholem povzbuzeným řidičům, měli stát ne meziměstské silnici co pět kilometrů.
Až mě těší, jak jsem geniální. Můj předpoklad je zcela správný. Zastaví mě obtloustlý policista, který vypadá, že neumí ani do pěti napočítat. Jeho kolega, o poznání mladší sedí v autě a kontroluje něco na počítači. Dal bych krk za to, že mou poznávací značku. Ovšem, že nezjistí nic neobvyklého, ale rutina je rutina.
„Zdravím Vás pane řidiči. Jestlipak víte, proč jsme Vás zastavili?“ Hovořil s úctou a s lehkým skotským přízvukem. Nasadil jsem smutný a ztrápený pohled, což je dost obtížné, když se mé tělo v tu chvíli topilo ve vlnách euforie. Je to jako dobře promazané soukolí a já jsem jeho největším a stěžejním ozubeným kolem.
„Vím, ale je mi to jedno. Dejte mi pokutu a nechte mě jet. Má žena. Od včerejška se neozvala a jediné místo, kde ještě může být, je dům jejich rodičů. Proto jedu jako blázen. Tak to vypište rychle prosím.“ Uviděl jsem v jeho tváři soucit a pochopení.
„Buďte v klidu. Moje stará se takhle dokáže zatoulat i třikrát do roka. Určitě bude v pořádku. Dejte mi Vaše doklady, ať to můžeme vypsat a nezdržujeme ani jednoho z nás.“ Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl peněženku a z ní řidičák a občanku. Vzal si oba doklady a odešel do policejního auta za svým kolegou, který obratem doklady vzal a začal je evidovat do počítače. Je mi do smíchu z toho, jak to všechno vychází, ale úsměvu se bráním. Možná mi sem tam cukne koutek úst, ale nemyslím si, že si toho policisté všimli.
O pár minut později vyšel obtloustlý policista z auta a předal mi doklady, i s pokutou na třicet liber za nedodržením povolené rychlosti.
„Tak pane McGregore, tohle je Vaše. Bude v pořádku. Uvidíte.“ Řekl, laksně zasalutoval a popřál mi hodně štěstí a šťastnou cestu.
Rozjel jsem se a v první zatáčce jsem dostal záchvat smíchu. Vyhrkly mi z toho až slzy do očí.
Zapálil jsem si cigaretu a jel klidným tempem až k domu, kde má ubohá zesnulá manželka prožila dětství.
Její rodiče mě nikdy neměli rádi, ale nikdy by mi to neřekli do očí. Možná ze strachu, možná jen ze slušnosti.
Uvítají mě, zeptají se, co mě k nim přivádí v takhle časnou hodinu, já se zeptám, jestli je u nich Sylvie. Oni zpanikaří a její matka propukne v pláč. Její matka je korpulentní dáma živená kriminálkou Miami a odkojená Sherlockem Holmesem. Okamžitě volá policii.
„Pojedu domů, kdyby se vrátila.“ Její otec mne pochválí, že je to skvělí nápad a že ještě zavolají pár rodinným přátelům, jestli není náhodou u nich. Pochválím já jeho. Pak se kvapně rozloučím a jedu domů. Už jedu pomalu.
Na cestě zpátky potkám policisty a ti mi pokynou jako starému dobrému známému. Budou si mne pamatovat. Tím jsem si byl jistý.
Když jsem dorazil domů, očistil jsem lopatu a znovu ji zašpinil hnojivem, které používám na zahradě. Nikdy nevíš.
Pak se svleču jen do spodního prádla a naliju si vrchovatou sklenici ginu. Chci, aby ze mě byl cítit alkohol, až se dostaví policisté. Aby viděli, že jsem opravdu ztrápený.
Tak takhle jednoduché to je.
Jen doufám, že jednou seberu odvahu a tenhle můj skvělý plán uskutečním.
Teď půjdu udělat snídani manželce.
Máme přece výročí.
Jed nemám.
Nedokážete si představit, jak je těžké sehnat jed tak, aby Vás bylo nemožné na internetu dohledat.