Vítání Luny

Zvládnu to? – říkal si ve chvíli, kdy udeřila dvanáctá noční a hodiny odbíjely čas, který zbýval.

Za svitu luny se potichu nadzvedl a posadil se na posteli. Mžoural oknem na lesní stromy a přemýšlel, jak krásná noc to přeci jen je. Ticho, čerstvý vzduch a nádherné zvuky přírody. Voda z řeky se nesla hypnotizujícím tónem a pronášela duševní nespokojenost kamsi ven a odnesla ji, aby mohl z postele nakonec vstát a upravit si své tričko na spaní.

Nohy ladně vpluly do domácích bot, které byly tak měkké, že by se v nich dalo spát, ale příjemný pocit on nevnímal. Nesl se kupředu místností ve tmě, otevřel dveře a vyšel ven.

Dostát spokojenosti vyhýbáním se života je nemožné, ale to on nevěděl.

Jeho svalnaté ruce prohrábly tmavou kštici vlasů a s únavou si zívnul, aby následně mohl pronést v myšlenkách, jak je unavený, ale zároveň odhodlaný.

Po cestě chodbou ještě stihnul letmo zakopnout o vypuklý kus parketu, leč bez emocí se vydal vpřed a zamířil do své pracovny, kde se podíval na několik fotografií ženy, rodinných zájezdů a podíval se na děti, kterými oplývaly vskutku všechny fotografie. Jednu si potichu odlepil od zdi a vrátil z fotografie hmotu zpět na zeď, aby mohl mít v ruce čistou fotografii, kterou později použije jako silnou vzpomínku.

Posadil se ke stolu hladíc mahagon, jehož byl velkým milovníkem. S povzdechem rozsvítil konečně stolní lampu se vzpomínkou, která se mu vrátila, kdy se ho muži ptali na otázky, na které neznal odpovědi, a za nimi se houpala lampa a svítila mu přímo do obličeje tak, aby nemohl nic vidět.

S vráskou vzniklou mezi obočím a chmurnou aurou vytěsnil vzpomínku z mysli a povytáhl šuplík u stolu, kde měl uložené papíry a důležité doklady. S jistotou ve tváři a odhodláním v srdci se natáhl pro své drahé a těžké pero a podepsal několik listů, s klidem vše vložil do obálek, které následně uložil na stůl a pár si jich vzal do kapsy.

Leč v Boha nevěřil, víru jakousi měl, neměl vlastní modlitbu ale, a tak s nepatrným pokrytectvím použil modlitbu, kterou znal a pronesl si ji potichu pod vousy, které si následně upravil s uzavřenýma očima a po otevření se rozhlédl po místnosti.

Cítil uklidnění a smíření se s osudem.

Vstal a podíval se na hodinky na levé ruce. Bylo 10 minut po půlnoci. Akorát.

Prošel se po chodbě a vešel do místnosti svých synů. Obvykle by v tichosti oba spali, ale tentokrát tu nikdo nebyl, jelikož večer si jednoho syna vyzvedla manželka v domnění, že manžel se připojí příští den po práci, aby mohli společně zajít na hřbitov položit krásné květiny na hrob a společně truchlit.

Nevědomky uchopil plyšového vlka do ruky a přivoněl si k němu. Posadil se na postel a opět se díval z okna na měsíc a užíval si ten klid a světlo luny, které hladilo parkety kouzelným dotekem. S povzdechem vytáhl z kapsy svých kalhot na spaní jakousi obálku a dal ji na postel. V tichosti se odebral k druhé posteli, na kterou uložil vlka, poté ke dveřím, naposledy se ohlédl směrem k posteli, k hračkám a zavzpomínal na šťastné chvíle, které utnuly vzpomínky bezduchých a trpkých dnů, bezesných nocí a děsivých zážitků, špinavých doteků a nezapomenutelných fyzických a psychických bolestí. Vzpomínky příšerných nocí v cele, kde ho trápila nejvíce společnost lidí a samota.

Jak ironické – pomyslel si.

Ticho tak ohlušující a hlasité.

S klidem, že nejdůležitější je připravené, se prošel až ke vchodovým dveřím. Nějakou chvíli se díval na kliku a zámek. Přehrával si v hlavě, zda udělal vše správně, jestli je vše tak, jak má být, zdali nedělá chybu.

Nakonec opatrně otočil klíčem v zámku a vzal za kliku. Otevírajíc dveře vítal paprsky měsíce po celém svém těle. Zavřel oči a nechal se jimi ovinout až ho začalo utrpení zevnitř těla pálit. Měsíc byl již celistvý a zcela magicky děsivý. Zhluboka se nadechl a odevzdal se světlu na krátkou chvíli, aby posléze položil další obálku na zem přímo na rohožku se vzory vlčích stop.

Zatímco se zvedal, uchopil za kliku a jednoduše zanechal otevřené dveře a klíče v zámku.

Vydal se pomalu zpět do své pracovny, kde ani nemusel zavírat dveře. S narůstajícím opojením nervozity a zármutku si nalil dobrou whisky do sklenice a třesoucíma se rukama uzavřel lahev a položil zpět na skleněný stolek, který vydal zvuk takřka zvoněnkový, a probral ho z jeho nervozity. Vzpomněl si, proč toto vše dělá a se smutkem usedl do koženého obrovského křesla čelem ke dveřím.

Naposledy klidem vydechl a napil se své whisky. Zespod křesla vytáhl doutník a zapalujíc se mu vzpomínka na gangsterské filmy, které tak synové milovali, i když polovině nerozuměli.

Trochu se pousmál a popotáhl si tabáku. Díval se na dveře a na světlo, které k nim zvenčí vedlo a čekal. Nakonec se podíval na hodiny na zdi, které našeptávaly svým znervózňujícím tikáním, že už je čas.

Pootočil se v křesle zády ke dveřím, napil se svého oblíbeného nápoje a popotáhl další část doutníku, a již ve vzduchu cítil, že se blíží.

Z dálky cítil cizí přítomnost, ale tento částečně lidský pach velice dobře znal. Pronásledovala ho již po staletí. Několikrát s ním byl i velice blízko v kontaktu, ale nikdy ho neviděl. Pouze o něm slyšel.

Ty příšerné zvěsti o tmavých botách a tmavém plášti odrážejícím měsíční svit. O krvavých stříbrných kulkách okupující jeho zbraně. O nemilosrdném přístupu, který získal nenávistí k sobě samotnému, jelikož sám nejlépe ví, jaké to je být takto proklet.

Povytáhl se na křesle a hrdě vzpřímil s přesvědčením, že tímto to bude uzavřené, že nikdo další z jeho rodiny trpět nebude.

Uslyšel kroky po schodech blížící se ke vchodu, které se na chvíli zastavily, aby daly všanc lovci zvednout obálku a dát si ji do kapsy. Poté se zvuk blížících se kroků zvyšoval a lovec již stál v pracovně.

Muž se naposledy s přicházejícím vzlykem v duši napil whisky a se zavřenýma očima a třesoucíma rukama odložil paže na křeslo a vítal svůj osud.

Lovcův krok byl ještě nepatrně slyšet kdesi v dáli a s ním i sklenice padající na zem a palčivý oheň v hlavě.

Konečně se setkáváme. Na shledanou, v příštím životě. – Pomyslel si a potichu vrátil muži fotografii jeho rodiny do klína, kde chyběl jeden syn.