PROKLETÝ VRCH

Pablo zhluboka vdechl mořský vzduch. Koutky úst se mu spokojeně zvedly vyhůru, jako každé ráno. Pohled na průliv byl úchvatný. Tak blízko Španělsku a přitom tak daleko od jeho poválečných problémů. Nechal se chvíli bavit tou myšlenkou.
Miloval tento výhled. Pro kluka z Madridu bylo vidět oceán přímo z ložnice něco úžasného. Pablo byl vůbec v Tangeru velice spokojený. To byla změna oproti Berlínu! Teploucko i v listopadu. Minulý rok, touto dobou, se už třepal v zimníku!
Zatímco mu mořský vánek ošlehával tvář, nakoukl pod vysutý balkón. Ten pohled mu vždy vlil adrenalin do žil. Dobrých dvacet metrů volného pádu ho dělilo od osrých útesů pod městskými hradbami, do nichž byl dům zasazen.
Tentokrát však zaregistroval drobnou změnu. Okenice vedlejšího domu byla otevřená. Cedule, že se pronajímá, tam včera ještě byla, tím si byl Pablo naprosto jistý... Naklonil se ještě víc. Jeho prsty sevřely kovové zábradlí. Výška mu nedělala dobře, ale zvědavost ho přemohla. V okně se třepetala bílá krajková záclona. Někdo za ní stál.
,,Pablo!“
Hlas paní Marlén Bauerové proletěl vzduchem jako ostrý šíp. Volaný mladík se rychle vzpřímil a vstoupil zpátky do ložnice.
,,Také mám ten výhled ráda!“ usmála se na něj ode dveří. ,,Uklidňuje mě...“
Z dolní haly přicházely mužské hlasy. Pablo se udeřil do čela. „Seňor Rodriguez! Úplně jsem zapomněl!“
Manželé Bauerovi hledali vhodný pozemek na konstrukci vily. Chtěli zde zapomenou, začít znovu. Pablo, jehož otec býval řidičem paní Marlen, odletěl s nimi do slunného Tangeru jako tlumočník. Práci, kterou se snažil provést, co nejlépe mohl. Nehodlal se vracet do Německa. Ani za rodiči do Madridu. Líbilo se mu ve španělském Maroku. Cítil, že i on by tu mohl zapustit kořeny.
Proto rychle seběhl po točitých schodech do vstupní haly. Klaus Bauer si ho měřil nepřátelským pohledem. Nesnášel nedochvilnost! Seňor Rodriguez si zakroutil knírek. „Takže ty jsi ten německej Španěl!“ zabručel. Pablo horlivě přikývl. Atmosféra v místnosti se mu vůbec nelíbila. Stalo se něco před jeho příchodem?! Naštěstí paní Marlen právě vplula doprostřed trojúhelníku. „Můžeme jít!“ usmála se sladce na manžela. Klaus pokynul směrem k vozu, zaparkovaného před otevřenými dveřmi.
I v rychlosti, s jakou dům opouštěli, si Pablo vzpomněl na třepetající se bílou záclonu. V poslední chvíli se otočil. Na balkóně stála dívka v dlouhých, bílých šatech. Její plavé vlasy rozevláté vánkem. Sledovala jejich vůz.
Vypadala jen jako přelud. Výplod Pablovy fantazie. Víla z pohádky...
„Řekni těm Němčourům, že teď budou muset kousek pěšky,“ zavrčel pan Rodriguez. „Pokud to koupí, budou si muset tu cestu udělat sami.“
Díky těmto ne příliš přátelským slovům Pablo pochopil situaci. Rodriguez byl zřejmě stoupenec Druhé republiky. Prokletý červeňák, jak by ho jistě označil jeho otec. Pabla politika nezajímala. Byl rád, že už je po válce. Ale bylo jisté, že lidé nejsou ochotní jen tak zapomenout.
Klaus přijal nečekanou procházku s nevraživostí, jemu tak vlastní. Zato paní Marlen radostně vyskočila z vozu.
„To je ale vzdoušek!“ chválila si. V dálce byl slyšet oceán.
Rodriguez se na ni usmál. Její osobní kouzlo ho přeneslo přes zeď zášti.
Ze shora byl pohled skutečně velkolepý. Širý oceán. Pocit volnosti téměř naháněl hrůzu.
„Řekni jí, že odsud může pozorovat západ slunce!“ ťukl Rodriguez Pabla do ramene, zatímco hlavou naznačoval komu, a pouze komu, je informace určená.
Paní Marlen stála na samém okraji útesu, její pohled upřený v dál. Ale kde byl pan Bauer? Pablo ho našel skloněného nad jakýmsi plochým kamenem, ukrytým v suché trávě.
„Pablo!“ křikl na něho v té chvíli, aniž by zvedl hlavu. „Přiveď ho sem!“
Rodriguez se otočil po hlase a jeho zjihlý pohled, jímž pozoroval paní Marlen, okamžitě zostražitěl. Po Pablově výzvě chvíli váhal, nakonec se vydal loudavým krokem.
Když konečně stanuli vedle Klause, Pablo s hrůzou poznal, co to tam leží. Náhrobní kámen!
„Co je to za písmo?!“ zeptal se Klaus zaníceně.
„Jsou to breberské znaky,“ procedil Rodriguez skrz zuby. Očividně nebyl rád, že Klaus kámen objevil. Logicky se bál, že ho podobný nález může od koupi odradit. To však neznal Bauera! Jeho chladné árijské oči blýskaly vzrušením.
„Postav se sem, ať to nevidí!“ houkl na Pabla, načež ho postavil mezi náhrobek a svou ženu, která se stále ještě kochala výhledem.
„Je jich tu víc?“ zeptal se vášnivě.
Zmatený Rodriguez zakroutil hlavou. „Když jsem pozemek zdědil, už tu zbýval jen tenhle.“
„Kdo byl původní majitel?“ zbystřil Bauer.
„Můj švagr.“
„Co se mu stalo?“ chtěl vědět tentokrát Pablo, který rozhodně nesdílel Bauerovo nadšení nad nálezem.
„Utopil se. Vtáhl ho proud,“ zašeptal Rodriguez.
To už se ale začala nebezpečně přibližovat paní Marlen.
„Rychle, rychle!“ pobízel Bauer nervózně oba muže vstříc své ženě.
„Líbí se ti to, miláčku?“ zeptal se až příliš mile. Marlen si však ničeho nevšimla, nebo si nechtěla všimnout.
„Je tu krásně!“ vydechla zjihle. „Umíš si představit, vidět tohle, jakmile se probudíš?“ zvolala, načež přejela rukou celý modrý horizont.
Bauer podal Rodrigezovi ruku. „Koupíme to!“
Tentokrát byla atmosféra v autě zcela odlišná. Všichni byli spokojení, ač každý z jiného důvodu. Paní Marlen vesele švitořilo o jakémsi portugalském architektovi, kterého jí doporučily její přítelkyně. Klaus Bauer se snažil předstírat, že ji poslouchá, ale jeho úsměv naznačoval, že jeho myšlenky jsou zcela jinde. Pablo se snažil ukout plán na seznámení se s krásnou sousedkou, zatímco bujarý Rodriguez mu bez ustání vyprávěl cosi o svém dětství na pobřeží Granady a jak se mu tato krajina podobá.
Rodriguez vypadal se všech nejspokojeněji!
Když konečně dorazili k úzkému, třípatrovému domku, obývaného manželi Bauerovými, Pablovi se sevřelo srdce. Okenice balkónu, kde plavovlásku prvně spatřil, byly zavřené! Jen co mohl se omluvil a rychle vyběhl do svého pokojíku v horním patře. S malou duší se vyklonil z balkonu.
Okno bylo otevřené, bílá záclona se třepetala v mořském vánku.
Pablo se spokojeně usmál. Snažil si představit, co teď asi dívka dělá. Češe se před zrcadlem? Zkouší si nové šaty?
Vtom něčí drobné prstíky odhrnuly záclonu.
Pablo zatajil dech.
První, co spatřil, byly rozevláté vlasy, zářící v ostrém slunci pravého poledne. Když si je dívka uhladila dozadu, mohl se kochat roztomilým pršáčkem, dlouhými řasami, plnými rty ... a ... mezi krajkami záclony se rýsovala její ňadra!
Pablovi se zatočila hlava. Jeho prsty se zaryly do tvrdého kovu zábradlí. Dýchal z hluboka.
Y ona dívka brala vzduch plnými doušku. Její kůže lačně přijímala ostré slunce, jehož svit se od ní odrážel. Pablo nikdy neviděl něco tak krásného.
Zřejmě netušila, že ji někdo může pozorovat. Pablův balkón byl jediným místem, odkud to bylo možné.
Vtom přímo nad ním zachechtal obrovský racek. Dívka se automaticky otočilo po hluku. Pablo se jen tak tak dokázal přikrčit. Nemohl si být jistý, zda ho viděla. Když si konečně troufl znovu se naklonit přes zábradlí, okno už bylo prázdné.
Pablo zůstal jako opařený, neschopný se na nic soustředit, uvažovat. Ani v noci na krásnou sousedku nezapomněl. Ve snu ji viděl tančit jako vílu po mlhavé louce. „Pojď!“ pobídla ho s úsměvem. Čekala ho nahá v ostrém, horkém slunci.
„Pablo!“ zahřmělo od někud.
„Co se děje? Co se děje?“ pištěl Pablo s bušícím srdcem. Zdálo se mu, že země se otřásá!
Rázem si však uvědomil, že je to jen Klaus Bauer lomcující mu ramenem. Nyní mu přimáčkl dlaň na ústa. „Mlč, nebo probudíš Marlen!“ zasupěl. „Jdem pro náhrobek!“
Za svitu měsíce náhrobní kámen skutečně naháněl hrůzu. Oceán zlostně duněl.
„Kolik jich tu asi bude pohřbených?“ dumal Bauer hlasitě.
„Nebojíte se, že najdou kosti, až budou dělat základy?“ zeptal se bojácně Pablo. Nikdy Bauerovi neoponoval, ale tato otázka mu opravdu vrtala hlavou.
„S tím počítám!“ zavrčel. „Budu je sbírat. A až bude dům postavený... Kdo by nechtěl mít své vlastní katakomby?!“ rozesmál se hlasitě.
Pablovi přejel mráz po zádech.
Zvlhlý kámen jim prokluzoval mezi prsty. Byl těžší, než oba předpokládali. Když jej konečně dostali do auta, Pablovi se ulevilo. Chtěl od tama odejít co nejdřív.
Bauer se ještě naposledy poživačně nadýchl vlhkého vzduchu, spokojeně se usmál a vlezl do auta. „Možná to byl nakonec dobrý nápad odstěhovat se z Berlína!“ sdělil Pablovi velkoryse. „Měl bych Marlen poslouchat častěji!“
Když konečně náhrobek uložili do sklepa, už začínalo svítat. Přesto si Pablo ještě na chvíli lehl do postele. Doufal, že bude pokračovat onen sladký sen. Mýlil se. Probudil se výkřikem. Zvlhlý potem. Třásl se po celém těle. Nedokázal si na noční můru vzpomenout. Jen věděl, že to bylo něco strašného.
Ačkoliv čekal, že okno sousedního domu bude ještě zavřené, šel se na něj podívat. Potřeboval se rozptýlit! Jakmile se však naklonil, polilo jej příjemné horko. Dívka stála u okna, kochala se mořem koupajícím se v ranním slunci. Okamžitě se po něm ohlédla.
„Bonjour!“ zamávala mu s úsměvem.
„Gu –Guten Morgen!“ zakoktal Pablo.
„Ah tak, mluvíte německy!“ pochválila si dívka toutéž řečí. „Myslela jsem, že jste Francouz!“ zasmála se zvonivě.
„Španěl, ale od mala žiju v Německu,“ vysvětli Pablo. Dívčina bezprostřednost mu dodala odvahy. „A vy?“
Krásná neznámá se znovu zasmála. „Nechcete se projít po pláži?“
„Rád!“ téměř vykřikl Pablo.
„Za hodinu před hotelem Majestic,“ mrkla na něho, načež okamžitě zmizela za záclonou.
Pablo profičel jako vítr po schodech do jídelny. S bušícím srdcem se usadil na židli za veliký dřevěný stůl s arabskými motivy.
Paní Marlen, která právě od snídaně vstávala, si Pabla starostlivě prohlédla.
„Nemáš horečku!“ zeptala se mateřsky. Dokonce mu položila ruku na čelo.
„Ne, jsem v pořádku!“ uklidnil ji Pablo rychle. „Jen jsem byl včera dlouho na slunci!“
Marlen se usmála. „Nesmíš zapomenout, že už nejsme v Berlíně!“
Pablo přikývl, a aby dokázal svůj skvělý zdravotní stav, zakousl se do palačinek, které před něj kuchařka položila. Nemohl však vnímat jejich výbornou chuť. Byl příliš rozrušený. Znovu a znovu si v hlavě přehrával každou podrobnost krátkého rozhovoru se záhadnou kráskou. Proč mu asi nechtěla říct, z které je země. Pablo se lišácky usmál. Měl své teorie... Během krátkého pobytu manželů Bauerových v Praze viděl u tamních dívek podobné jemné, okrouhlé rysy. Byl jimi tenkrát učarovaný, avšak příliš mladý na to, aby si troufl je oslovit.
„Žádná z nich ji nesahá ani po paty!“ ujistil sám sebe tiše, vychutnávaje každé slovo. Věděl, že za necelou hodinu bude s ní. Na promenádě! Co asi bude mít na sobě?! Pablo doufal v bílé šaty, ve kterých ji prvně spatřil.
Snad vlivem této představy se sám oblékl celý do bílého. Krátké kalhoty s puky, jak to vídával u Američanů, které považoval za nejelegantnější, kombinované s bílou propínací vestou olemovanou červeně. Cítil se jako Gery Grand na pláži v Cannes!
Nebyl však ani v půli schodiště, když domem otřásl hluk zvonku. Znovu a znovu. Zněl skutečně naléhavě. Sám pan Bauer se se zakletím zvedl z pohodlného křesla a šel se podívat koho to k nim čerti nesou.
Pablo ztuhl. Věděl, že se blíží katastrofa. Dívka v bílých šatech se začínala halit do mlhy...
Ve dveřích se objevila uculující se tvář Rodrigueze. Nic nedbaje vražedného pohledu Klause Bauera vesele vpadl do domu. V jeho stínu jakýsi ostýchavý pán s kufříkem.
„Procházím se tak ráno a najednou vidím tady kamaráda. A on je to notář. Tak si říkám, proč nezajít k Bauerům a všechno zúřednit! Ať už můžou začít s tou stavbou, nemám pravdu, paní?!“ usmál se přátelsky na Marlen, která, ač nerozuměje slovu, mu úsměv přívětivě vrátila.
Oba manželé se otočili na Pabla, který stále ještě stál, co by solný sloup, na schodišti.
V jeho duši právě vybuchla bomba, přesto se snažil své rozpoložení zastřít. Mírně hlubším hlasem, než je u něho zvykem, Bauerovým vysvětlil, co tam Rodriguez hledá.
Bauerův výraz se okamžitě změnil. S úsměvem, u něho tak vzácným, pozval oba muže do pokoje. Pablo je chtě nechtě musel následovat.
Slunce už vcházelo do pokoje z jiné strany, když konečně skončili. Podával se oběd. Na počest obou Španělů dala paní Marlen připravit paeju. Dům jí krásně voněl, ale Pablo se omluvil. Věděl, že už je pozdě, ale i tak chtěl zkusit štěstí na promenádě. Možná tam stále ještě byla!
Jako šíp proběhl Medinou k přístavu. S bušícím srdcem se začal rozhlížet. Prošel tímto způsobem celou promenádu, znovu a znovu. Nakoukl do přilehlých kaváren. Po dívce se však zem slehla...
Smutný, zpocený a vyčerpaný, se šel na chvíli natáhnou na prohřátý písek. Zavřel oči. Poslouchal příboj.
Na tvář mu dopadly chladné kapky vody. Něco ho zastínilo.
Prví, co spatřil, byla sluncem vytvořená svatozář kolem dívky v bikinách.
„Myslela jsem, že už nepřijdeš!“ řekla vesele, zatímco si sedala vedle Pabla.
Rychle se vzpřímil. „Měl jsem práci!“ omluvil se bez dechu. Snažil se nedívat na její vlhké tělo. Vonělo mořem... Byla tak blízko!
„Není ti horko?“ usmála se. „Dnes praží sluníčko, jako u nás v létě!“
„Kde u vás?“ zbystřil Pablo.
Zvonivý smích místo odpovědi.
„Tykej mi přece,“ pobídla ho. „Nesnáším konvence!“
„Já taky ne!“ ujistil ji Pablo náruživě. V té chvíli si byl jistý, že se narodili jeden pro druhého. Chtěl ji obejmout, pohladil mokré vlasy, políbit slanou kůži. Něco mu v tom však bránilo. Konvence... Polilo ho horko.
„Na co myslíš?“ zeptala se s vážnou tváři. Její jasně modré oči se zaryly do jeho tmavohnědých.
Horko se stalo pravou výhní.
Jak jen to dělají ve filmech? Nakloní se, přivřou oči a... dívka jej políbila na tvář.
Když se zmatený Pablo znovu rozkoukal, už stála vedle něho. „Jdu se obléct,“ kývla hlavou směrem k šatnám. „Doprovodíš mě domů?“
Pablo vyskočil jak nejmrštněji dokázal. Tem pohyb mu způsobil bolest. „Samozřejmě!" vyrazil ze sebe prudce.
Dívka se spokojeně usmála a vykročila směrem k městu. Pablo se konečně mohl bez obav kochat jejími křivkami. Neotočila se ani jednou.
„Mimochodem, já jsem Pablo ...“ nacvičoval si v hlavě snad tisíckrát, zatímco na ni čekal před šatnou. „A ty?“
Vypadalo to jednoduché, až do chvíle, kdy ji znovu spatřil. Měla na sobě ty bílé šaty, které si tolik přál! Šel za ní jako pejsek.
Mlčky stoupali po schodišti vzhůru k Medině. Ona vypadala zamyšleně, snad dokonce smutně. Pablo si zoufale přál zeptat se, co se jí děje, ale netroufal si. U svých domovních vrat se k němu obrátila.
„Markéta,“ zašeptala. „Jmenuju se Markéta a jsem z Prahy.“
„Pablo,“ podal jí zpocenou ruku. „Prahu znám!“
„Opravdu?“ znejistila Markéta.
„Klaus Bauer, pro kterého pracuji, tam jeden rok pobýval.“
„Pracoval jsi tam s ním?!“ zeptala se dívka šokovaně.
„Tatínek byl řidič jeho ženy. Já jsem tenkrát ještě studoval,“ vysoukal Pablo ze sebe. Styděl se za svůj věk. Dívka zřejmě předpokládala, že je starší.
Ta však vypadala s odpovědí velice spokojená. Před jeho dychtivýma očima se znovu proměnila v onu bezstarostnou dívku z pláže.
„Potom asi chápeš, proč jsem tady!“ zasmála se. „Pokud znáš Prahu v listopadu... Nesnáším plískanice!“
Pablo znovu ucítil tu absolutní jistotu, že patří jeden k druhému!
„Já taky nemám rád zimu! Tady se mi moc líbí! Moře a teplo, to je moje!“
„Tak to je dobře,“ mrkla na něho Markéta, přičemž ho letmo pohladila po tváři.
„Brzy na shledanou!“ zasmála se zvonivě a zmizela ve dveřích.
Pablovi se chtělo radostí skákat, ale udržel se. Mohly ho z okna pozorovat jak Markéta, tak paní Marlen...
Druhého dne ráno dívka v okně nebyla. Zklamaný Pablo musel na poštu poslat doporučeně dopis do Berlína. Bylo zataženo a foukal studený vítr. Roztoužený mladík začínal pochybovat, jestli se mu to celé jen nezdálo v jakémsi horečném snu.
Na terase kavárny, hned vedle pošty, uviděl známou tvář. Rodriguez pomaloučku usrkával černou kávu. Před ním ohromný puket růží.
„Pro koho jsou?“ zeptal se Pablo s úsměvem.
Rodriguez však zůstal vážný. „Pro ženu. Na hrob.“
„To ... to je mi opravdu líto!“ vykoktal Pablo. Styděl se za svou lehkomyslně položenou otázku. Ale kdo by něco takového čekal? Rodriguez nemohl mít víc, než nějakých padesát let. Jeho žena jistě byla mladší...
Znovu ucítil onen nepříjemný pocit v břiše. Nedalo mu to. Musel se zeptat.
„Už je to dlouho? Co se jí stalo?“
Rodriguezův výraz dával jasně najevo, že chce být sám. Než odpověděl, znovu upil kávy.
„Před měsícem. Uhořela. Vznítil se nám dům. Zřejmě zkrat.“
Pablovi začala měknou kolena. Sílící pískot v uších a mžitky před očima nevěštily nic dobrého. Kdyby mu pohotový číšník nepřistrčil židli, byl by dost možná skončil na zemi.
Hmátl po ubrousku, aby si otřel studený pot z čela. Zachytil Rodriguezův lehce výsměšný pohled. Podával mu dopis, který mu upadl.
Pablo jej bezeslova vzal a rychle odešel na poštu. Jako by před Rodriguezovými slovy mohl uniknou. V hloubi duše věděl, že ne.
Vracel se domů v pochmurné náladě. Náhle zahřmělo a začalo hustě pršet. Pablo se rozběhl domů, byl však stále příliš daleko. Promokl na kost a večer mu nebezpečně stoupla teplota.
Doktor Herrero, kterého k němu přivolali, mu nasadil antibiotika a přikázal odpočinek. Přesto se Pablo každý den hned několikrát doplížil na balkon. Okno zůstávalo zavřené a nebe zamračené. Stejně jako Pablova duše.
Čtvrtý den konečně Pabla probudil z odpoledního spánku sluneční svit. S bolestí v zádech se napřímil a šel se podívat, jak dlouho tato pauza potrvá.
Výhled na zapadající slunce, jehož paprsky se prodírají mezi černými mraky, byl tak velkolepý, že se Pablo zapomněl podívat na Markétino okno.
„Už jsem myslela, že tam ani není!“ zazvonil Pablovi v uších sladký hlas. „Stejně, jako ty!“
Jako ve snách se otočil. „Markéto!“ vydechl.
„Co se ti stalo?“ zeptala se polekaně. Její blankytně modré oči otevřené do široka.
„Byl jsem nemocný,“ vysvětlil spěšně a teprve nyní si uvědomil, jak asi musí, po tolika dnech strávených v posteli, vypadat.
„Chudáčku!“ usmála se laškovně.
Kdesi v dálce zahřmělo. Slunce znovu překryl černý mrak.
„Ať jsi brzy jako rybička!“ popřála mu Markéta a zmizela v okně. Pablo se otřásl zimou.
Příští ráno se už skutečně cítil lépe. Sešel na snídani do jídelny. Paní Marlen se rozzářila štěstím. „Ale to jsem ráda, že už je ti líp!“
„Co asi potřebuje?“ proletělo Pablovi hlavou. A nemýlil se!
Paní Marlen měla veliký problém. Pozvali ji na slavnostní ples v duchu arabské kultury. Zoufale potřebovala slavnostní marocké roucho, poseté perličkami. Tolik chtěla zapadnout mezi místní smetánku! Tušila, že právě tento ples bude rozhodující. Už dva dny netrpělivě čekala, až se Pablo uzdraví, aby společně mohli jít na nákup.
Pablo správně vytušil její rozpoložení. Nedbaje své slabosti a bolesti v zádech, se oblékl a vyšli do mlhavého Tangeru.
Celé ráno strávili smlouváním cen pestrobarevných látek, později hledáním krejčího, neboť, jak zjistili, v tomto světě je šití rób výhradně mužská záležitost! To paní Marlen znervóznilo. Nijak se jí nezamlouvala představa muže, beroucí její štědré míry. Přání zapadnout mezi místní vysokou společnost byla však silnější, než stud.
Pablo se tím dokonce trochu bavil. Měl paní Marlen za zlé, že během jeho nemoci ho nepřišla ani jednou navštívit. Vidět ji v rozpacích bylo pro něho jistým zadostiučiněním.
Stále se však cítil slabě a sílící bolest v zádech ho přinutila posadit se do křesla v krejčovské dílně. Z tohoto úhlu, mezi pootevřenými okenicemi, zahlédl něco známého. Příjemný pocit tepla se mu vlil do žil dříve, než pochopil, kdo to stojí u zlatnické výlohy.
Markéta!
Vyrazil z krejčovství jako smyslů zbavený. Být znovu u ní! Tak blízko, že se jí může dotknout! Ta představa ho přímo nadnášela.
„Dobrý den!“ pozdravil bez dechu a zlehka sevřel dívčino rameno.
Polekaně se otočila.
Její výraz ho zmátl. Měla slzy v očích.
Rychle si je však setřela a omluvně se na Pabla usmála. „Jsem dnes trochu melancholická. Nejspíš tím počasím.“
Jen to dořekla, paprsek slunce ozářil výkladní skříň. Oba naráz se k ní otočili.
„Krásné šperky!“ poznamenal Pablo s obdivem. Jemná práce po evropském stylu. Snad jen trochu staromódní.
Vtom jeho pozornost zaujal zlatý medailón vykládaný safíry. „Viděl jsem přesně takový na krku paní Marlen!“ podivil se nahlas.
Markéta přerývaně vydechla. Její obličej v té chvíli vypadal jako vytesaný z kamene. Nikdo to však neviděl. Pablův pohled byl stále upřený do výkladní skříně.
„Pablo!“ zavyla paní Marlen zoufale na celou ulici. Stála ve dveřích krejčovství, zahalená do své nové třpytící se látky. Propichovala Pabla na ni skutečně velmi rozhněvaným pohledem.
„Musím jít!“ omluvil se Pablo nervózně. Mohl jen doufat, že o této příhodě neřekne svému muži...
Markéta se rozesmála. „Nemyslíš, že to s tím přizpůsobováním trochu přehání?!“
„Pozvali ji na ples inspirovaný arabskou kulturou,“ vysvětlil jí Pablo.
„Brzy?“
„Už příští týden. Proto je tak nervózní!“ pokračoval Pablo už za chůze. Paní Marlen netrpělivě podupávala ve dveřích.
„Potom by jsi mi mohl ukázat ten šperk! Až budou oba na plese,“ mrkla na něho. „K téhle látce si ho určitě brát nebude.“
Pablo se zastavil. Představa mít dívku ve svém pokoji, v prázdném domě, naprosto zastínila představu rozlíceného Klause. „Rád,“ odpověděl bez dechu.
Markéta mu poslala polibek vzduchem a zmizela v tmavé uličce Mediny.
Paní Marlen byla na tolik rozčílená, že se ani nezeptala, s kým to Pablo mluvil. Zajímaly ji pouze své nové večerní šaty, které musí být naprosto perfektní! Myšlenka, kterou Pablo překládal chudákovi krejčímu v různých slovních obměnách do omrzení.
Západ slunce byl ten večer nádherný. Hradby se koupaly v rudém světle posledních paprsků, sápajících se z pod černých mraků. Nádhera!
Markétina okenice však zůstávala vůči té kráse netečná.
Každé ráno přicházel krejčí vyzkoušet svůj výtvor na paní Marlen. Každé ráno Pablo vysvětloval, kam dát novou mašli, perličku, či ozdobný lem.
Dny se krátily a jak paní Marlen, tak Pablo, byli stále nervóznější a nervóznější.
Po Markétě ani stopy. Dům vypadal naprosto opuštěně.
„Kdo byla ta slečna, co jsi se s ní bavil?“ zeptala se, jakoby mimochodem, paní Marlen po jedné ze zkoušek své barevné róby.
Pablo oproti své vůli zčervenal.
„Naše sousedka!“ odpověděl rychle.
„Máme sousedku?!“ podivila se upřímně. „Vždť je to na spadnutí!“
„Z druhé strany,“ vysvětlil jí Pablo. „A mluví německy!“
„Opravdu?!“ zajásala paní Marlen. „Ale proč jsi mi to neřekl dřív?! Příště ji musíš pozvat na kávu!“
„Víte co? Udělám to hned!“ rozhodl se Pablo mužně. Zvedl se od stolu a vědom si svého dobře načesaného tupé vykročil pevným krokem ke dveřím. Paní Marlém spokojeně přikývla.
U Markétiných dveří nebyl zvonek. Zabušil tedy pěstí. Nejprve zlehka. Potom silněji. Ještě silněji. Dům však zůstal stejně nepřátelsky zavřený. Pabla popadl vztek. Měl dojem, že si s ním dívka jen zahrává! Začal bušit na domovní dveře jako smyslů zbavený.
Paní Marlen vyšla ven. „Pablo!“ okřikla ho rychle. „Asi není doma!“
„Nikdy není doma!“ vypliv Pablo rozlíceně. Ucítil slzy v očích. Měl chuť schoulit se u jejích dveří a vyplakat všechny obavy, zklamání a vztek vyplynutý z tohoto zvláštního vztahu.
Nechápavý a lehce pohoršený pohled paní Marlen ho částečně zklidnil. Natolik, aby byl schopný kolem ní projít zpět do vstupní haly a lhostejně pronést: „Zkusíme to později.“
Na Markétu se však stále zlobil. „Objeví se, kdy se jí zlíbí!“ bručel sám pro sebe, když osaměl po obědě v jídelně. Byl tak zabraný do své milostné patálie, že si ani nevšiml jedné důležité nepřítomnosti. Klaus Bauer byl celý den pryč. Pablo si to uvědomil, když zamračená kuchařka brala ze stolu prázdný talíř, ze kterého měl pán domu jíst.
Zeptal se na to paní Marlen, které se okamžitě rozzářila tvář. „Přectav si, že můj milý manžel už našel architekta. Přijel sem až z Vídně! Je to přítel nějakého přítele,“ rozhodila pobaveně rukama. „Jeli se dnes společně podívat na náš pozemek!“
„Plánovat katakomby,“ pomyslel si Pablo ponuře. Dnes neměl dobrou náladu! Raději se dosoukal až do svého pokoje a na chvíli si lehnul do postele.
Něco cvrnklo o zábradlí. Otevřel oči.
„Pablo!“ volal tlumeně Markétin hlas. Už už chtěl letěl na balkón. V poslední chvíli si vzpomenul na svůj hněv. „Musím vzít opratě naší lásky pevně do rukou!“ řekl si po stylu filmových hvězd a znovu se pohodlně položil na postel.
„Pablo!“ zaznělo naléhavěji.
Musel se chytit pevně prostěradla, aby se udržel, kde byl. Čekal na další zavolání. To však nepřišlo.
A co když něco potřebuje? Co když není v pořádku?!
Tato myšlenka ho vyšvihla vzhůru, jako by ležel na trampolíně. Jedním skokem byl na balkóně.
„Markéto!“ zavolal, ale její okno už bylo znovu zavřené. Pablo vztekle kopl do zábradlí. Zase je nad ním! Tentokrát to však nechtěl jen tak nechat plavat. Věděl, že je doma! Bral schody po třech, takže byl v mžiku u jejích dveří. Neměla čas odejít! Viděl by ji alespoň na ulici.
Zabušil.
Ve dveřích se otevřela malá škvíra. Drobná dívčí ručka mu sevřela zápěstí a nečekanou sílou ho vtáhla dovnitř.
V místnosti vládla naprostá tma. Byla cítit vlhkostí, prachem a ... úžasným parfémem Markéty. Jejich tváře se téměř dotýkaly. Objal ji kolem pasu, lehce se sklonil. Jejich rty se spojily v dlouhém, vlhkém a horečném polibku. Tiskl ji k sobě vší silou. Přál si ji mít v té chvíli, právě tam, kdekoliv. Její jemné dlaně mu vklouzly pod košili. Přejížděly mu po zádech jako dvě nenasytné lasičky. Rozhodl se ji napodobit. Nebránila se. Mysl mu tikla ke vzpomínce na její plná ňadra, které spatřil ze shora svého balkónu. Pomaloučku se k nim začal sunout. Čekal, že ucouvne. Markéta ho však svírala ve svém obětí. Její rty stále na jeho. Pokračoval po dívčině sametové kůži. Když jeho hladové prsty dorazily k cíli, přerývaně vydechla. Její tělo se přimklo k jeho.
Bum! Ozvalo se silně hned vedle nich. Oba sebou trhli. Chvíli trvalo, než si Pablo uvědomil, co se děje. Někdo bušil na dveře. Markéta tiše klela v řeči, které nerozuměl, zatímco si urovnávala šaty a účes.
„Přinesl jsem vám ty dokumenty, slečno!“ hlaholil zvenku mužský hlas.
„Musím ho pustit dál,“ vzdychla Markéta. „Budu několik dní mimo Tanger, ale na den plesu se vrátím, slibuju!“ políbila ho zlehka na rozpálené rty. „Potom nás snad nikdo nepřeruší!“ dodala slibně a vysunula Pabla z polootevřených dveří. Před nimi stál starší, tlustý pán, ve staromódním obleku, který Pablovi okamžitě připomněl předválečný Berlín.
Markéta ho formálně pozdravila a pozvala dál. Pablo se otočil. Její zrůžovělé tváře prozrazovaly, co se pokoušela skrýt uhlazením vlasů a šatů. Usmál se na ni a ona mu odpověděla tím nejkrásnějším úsměvem, jaký si jen dokázal představit.
Zbývaly čtyři dny.
Pablo chodil jako ve snách. Stále si jen znovu a znovu přehrával v hlavě každou podrobnost jejich krátkého, ale tak intenzivního setkání ve tmě. V noci se touha po Markétě stávala nesnesitelnou. Kdyby nevěděl, že není doma, neudržel by se! Šel by si pro ni!
„Řekni mu, že tohle moc plajdá!“ hromoval Klaus Bauer, oděný do tradičního marockého oděvu pro muže. Paní Marlen v něco takového ze začátku ani nedoufala. Její muž byl však z pokračujících prací na parcele v tak dobrém rozmaru, že se nakonec nechal přemluvit.
„To tak má být, miláčku!“ uklidňovala ho jeho žena trpělivě.
Pablo se stále jen usmíval. Všechny trable šly mimo něj. Dokonce zapomněl i na Rodrigueze. Jeho obavy mu nyní připadaly, jen jako zlý sen, který dávno pominul.
Konečně nastal kýžený den. Lilo jako z konve. To však nevadilo nikomu jinému, než Klausi Bauerovi, kterému pršelo do základů jejich budoucího sídla. Paní Marlen dočasně pustila vilu z hlavy. Měla ji na to příliš plnou různých sponek a mašlí. Zrovna u ní byla kadeřnice. Pablo překládal jako divý, zatímco přičinlivé děvče se snažilo vyhovět fantastickým přáním paní domu. Dívka se na něho tu a tam ostýchavě usmála. Její líčka vždy sladce zrůžověla. Nenacházela však u Pabla kýženou odezvu. Nejspíš si jejích naivních pokusů o flirt vůbec nevšiml. Měl oči zastřené zlatým pramenem Markétiných vlasů.
Konečně nadešla noc. Déšť se uklidnil, dokonce na malý okamžik, když Bauerovi nastupovali přede dveřmi do vozu, vykoukl měsíc. Ozářil svým chladným světlem celé náměstí. Pablo si spokojeně mnul ruce. Už před hodinou si všiml světla v Markétině okně. Byla doma, jak mu slíbila!
Vůz zmizel z dohledu. Pablo ještě chvíli počkal, pro jistotu. Znal paní Marlen, mohla doma zapomenout jakoukoliv hloupost. Dlouho to však nevydržel. S bušícím srdcem vykročil k masivním dveřím Sousedovic domu. Právě když zvedal ruku sevřenou v pěst, dveře se před ním razantně rozevřely. Markéta zářila v měsíčním světle jako bludička. Pablovi však připomínala anděla.
Nabídl dívce své rámě, ta ho ale se smíchem vzala za ruku a svižně vykročila k jeho dveřím.
„Pěkně zařízené!“ pochválila znalecky přijímací pokoj. „Mají vkus!“
„To paní Marlen,“ usmál se Pablo nervózně. Neměl chuť na prohlídku domu. Snad až potom... „Můj pokoj je nahoře,“ sunul zlehka Markétu ke schodům.
„Počkej!“ okřikla ho. „Slíbil jsi, že mi ukážeš ten medailón.“
„Pravda,“ utrousil Pablo a šel rychle pro něj. Věděl, kde je uložený. Markéta ho bez pobízení následovala.
Pablo otevřel skříň, aby se dostal k vnitřním šuplíkům. Dívka vedle něj zkameněla. Její ledový pohled upřený na Bauerovu vojenskou uniformu.
„Tady je!“ podával jí s vítězným úsměvem žádaný šperk.
„Neuvěřitelná podoba!“ žasla Markéta, zatímco něžně hladila chladný kov. „Jistě ho dědí v rodině po generace!“
„Ale kde pak! Je to dárek k narozeninám od jejího muže,“ opravil ji Pablo.
Markéta povytáhla obočí.
„Napijeme se něčeho?“ navrhla.
Pablo znejistěl. Proč ho to jen nenapadlo?! Mohl dnes koupit láhev vína... Znovu se cítil tak nezkušeně!
„Bauerovi si na alkohol moc nepotrpí. Je tu jen koňak pana Klause a zažívací likér.“
„Snad trochu koňaku,“ usmála se pobaveně Markéta. Pablo ještě víc zčervenal.
Dívka se usadila do sametového křesla. Ladně překřížila nohy a s lehkým úsměvem čekala na svou číši.
Když Pablo dlouho nepřicházel, šla se po něm podívat. Našla ho dřepícího u otevřené skříňky baru, jak odkapává poslední obsah sklenice. Zoufale se na Markétu otočil. Číše měla jen cosi málo na dně.
„Jé! Pravá Jägermeister!“ zaradovala se upřímně a sáhla po zažívacím likéru. „Tu jsem neměla, ani nepamatuju!“
Zpocený Pablo s úlevou vstal a rozlil likér do malých štamprlek. „Na zdraví!“ pronesl vítězoslavně. Věděl, že právě zdolal poslední překážku, která ho dělila od Markétina sladkého těla.
Po prvním doušku se ale neubránil zašklebení. „Eh!“ vydechl. „Jak tohle někomu může chutnat.“
Markéta se rozesmála. „Vidím, že ty si s nima nedáváš!“
Pablo jen zakroutil hlavou.
„A Bauer?!“
„Ten to miluje! Není jídla bez likéru! Stejně tak paní Marlen.“
V Markétiných očích vzplál oheň. Pablo si ho dobře všiml. Nadešla jejich chvíle. Oba s úsměvem odložili své skleničky. Z jejích nervózních prstů však sklenička vyklouzla a lepkavý obsah se rozlil po leštěné komodě.
„Rychle! Běž pro utěrku!“ křikla na Pabla.
Ten okamžitě odběhl do kuchyně. Když se vrátil, Markéta vylizovala číši od koňaku. „Dobrý!“ chválila si. „Kde ho tu asi kupuje?“
Pablo utřel likér z komody, vzal Markétě skleničku z ruky a pevně ji k sobě přivinul. „Tu si přivezl z Berlína,“ usmál se, ještě než políbil její zvlhlé rty. Dívka mu bez zábran polibek opětovala.
Nikdy do Pablova pokoje nedorazili. Milovali se přímo na sametové pohovce Bauerových.
„Raději už půjdu,“ políbila ho Markéta na tvář, po notné chvíli strávené v tichém objetí. „Mohli by se vrátit.“
Pablovy oči těkly k hodinám. Měla pravdu!
Markéta si líně oblékla své bílé šaty, přehodila si přes rameno kabelku a vykročila ke dveřím. „Nemusíš mě doprovázet,“ zastavila Pabla. „Máš tady co uklízet!“
Bauerovi se vrátili ve skvělé náladě. Cítili se naprosto a bez výjimek přijati místní smetánkou do svého exkluzivního kruhu. Přesně tak, jak si paní Marlen přála.
Po slavnostním obědě, kdy ku podivu oba Pablovi barvitě líčili svůj společenský úspěch, se sáhlo po zažívacím likéru. „Dnes je náš šťastný den,“ usmála se paní Marlen spiklenecky na Pabla. „Dnes si musíš dát s náma!“
To Pablovi připomnělo včerejší večer. Ani kousnutí do rtu mu nepomohlo od širokého úsměvu. Paní Marlen si ho vysvětlila po svém a postavila před něho vrchovitě plnou skleničku.
„Až do dna!“ zahlaholil spokojeně Klaus Bauer, načež si notně přihnul.


Markéta seděla v temné místnosti, na složených dekách, sloužících místo postele. V ruce třímala malou lahvičku. Zbývalo jen trochu na dně. Pro ni. Prohlédla si ji skrz měsíční světlo, které teď už přicházelo ze západu. Svítalo.
Strávila celou noc ve vzpomínkách. Když něco skončí, přemýšlíš, jak to začalo. Znovu ucítila vůni čistého prádla. Mrzly jí tenkrát prsty, když ho věšela na chladné půdě. Uslyšela hluk ze zdola. Přitiskla se k zábradlí, aby viděla, co se děje u nich doma. První, co zahlédla byly nacistické uniformy. Zatajil se jí dech. Proč jen neodešli do hor, jak chtěla maminka?! Teď už bylo pozdě. Uviděla své rodiče, jak je vedou po schodech dolů, zimníky přehozené jen tak přes domácí oblečení. Markétin mladší bratr byl stále ještě vevnitř. Na chvíli doufala, že, stejně jako ona, není doma. Vtom však vyběhl ze dveří a zlostně vrazil do jednoho z vojáků. Jejich velitel se zasmál. „Taky se mě to zdálo nudné!“ utrousil. Chytil dítě za lem u košile a vší silou ho shodil ze schodů. Při dopadu si zlomil vas.
Velitel si odplivl. „O jednoho smrada míň!“
Voják, který právě vyšel z bytu mu něco tiše sdělil. Velitel se rozhlédl kolem sebe. „Nemáme čas ji hledat. Jdeme!“ zavelel. Naposledy se podíval nahoru. Markéta rychle ucouvla. Viděla ho jen na zlomek vteřiny, ale jeho obličej zůstal navždy vrytý do její paměti. Tenkrát si slíbila, že se pomstí. I kdyby měla čekat leta, pomstí se!
Od té doby žila jen tou myšlenkou. Zjistila, jak se onen velitel jmenuje. Klaus Bauer. Nenáviděla to jméno vší silou, která jí zbývala. Myšlenky na jeho smrt ji udržovaly při životě. Po válce najala soukromého detektiva, aby ji přivedl na jeho stopu. Našli ho v Tangeru. Markéta utratila za cestu poslední peníze, které jí zbývaly. V Tangeru musela prodat jediný šperk, kterého se ještě nezřekla. Medailón dědící se v její rodině po generace. Vlastně byly dva. Jeden zapomněla maminka na klopě zimníku, v kterém ji odvedli... Markéta si dokázala představit, kde asi skončil!
Když zjistila, že dům vedle Bauerových se pronajímá, zdálo se jí to znamením, že čas se naplnil. Přišla její chvíle. Potom uviděla Pabla a v mžiku měla plán, jak se k Bauerům dostat, aniž by s nimi musela přijít do styku. Představa, která ji skutečně hnusila. Získat Pablovu přízeň bylo nečekaně lehké. Byl tak naivní a upřímný... Udělala chybu. Cit, který v ní Pablo vzbuzoval, rozhodně nebyl v plánu. Musela si ho znovu a znovu představovat vedle Klause, aby mohla pokračovat ve svém úmyslu.
S Pablem chronická bolest v hrudi mizela. Tišilo ji příjemné teplo, které se jí rozlévalo po celém těle. Představy o životě plném štěstí a lásky tu a tam proletěly její myslí. To ji zaskočilo. Skutečně začala přemýšlela, zda by něco takového bylo možné. Zapomenout a pokračovat se svým životem. S Pablem? Navždy by jí připomínal Kaluse. Přesto v ní svitla naděje. Po své pomstě bude schopná žít!
Schovala malou lahvičku s jedem, který vlila do zažívacího likéru, zpátky do kabelky. Za hodinu odplouvá loď do Lisabonu. Dokonce se na cestu těšila! Ještě za šera naposledy zavřela těžké dveře opuštěného domu a tiše sešla po kočičích hlavách k přístavu.


Prokletý vrch si tímto vybral další oběti z dlouhého seznamu vlastníků, kteří okouzleni výhledem, hodlali zprofanovat staré pohřební místo. Dodnes nikdo nestačil udělat víc, než základy.