Neznámá plavkyně

 

Chvíli zůstal jen tak stát. Jednu nohu na paddleboardu a druhou ponořenou do zlatavého bahna mělké vody u břehu. Opíral se o dlouhé pádlo a pozoroval, jak se vzdalují. Postupovali podél přehrady směrem k lesu. Jirka, Markéta a Zbyněk, který vedl jeho psa. Uviděl siluetu, jak se otáčí, aby mu neurčitě zamávala. Byla to Markéta. Nemohla jej vidět, ale přesto mu mává. Možná se o něj trochu bojí. Ale to nemusí. Za hodinu a půl by mohl být u mola naproti hráze. Tam se mají sejít. Nezná to tu. Jsou tu s Markétou sice poprvé, ale přepádlovat do půli přehrady, zabočit doleva kolem ostrůvku a potom dopádlovat na místo určení nemusí být tak těžké.

Teď však nechá starosti odplynout. Stojí a vnímá krásu kolem. Podzim je tento rok nebývale teplý. Babí léto ještě neskončilo. Nezná přesné astronomické vymezení, ale teď jakoby napůl neviditelně chodilo kolem přehrady. Zlaté listí prořídlých stromů se jemně chvěje v příjemném vánku. Na obloze plují šedé mraky, místy potrhané, jinde pevné, prodchnuté černou barvou nastupujícího šera.

Podíval se na hodinky. Opět  ta zvláštní souhra číslic. 16:16. Stává se mu to dost často. Ledabyle se podívá na hodinky a obě strany displeje ukazují stejné číslice. Zdá se mu to neobyčejné. A navíc zrovna dnes 30. října. Na svátek Halloweenu nikdy na přehradě nejezdil. Ani u nich doma v Pastvinách nebo jinde. Dnes to byla jeho premiéra a navíc na rozlehlé Seči. Jirka tu musí mít skvělé podmínky i zázemí. Jeho chata uprostřed lesa jim všem poskytne skvělou noční zábavu. Těšil se na svařák, na karty i pár dobrých vtipů u plápolajícího ohně  krbu. Měl bys už vyplout, vnímá svůj vnitřní hlas. Je to asi rozumné. Neví, za jak dlouho tam dojdou a on dopluje, navíc tma může mít nečekaný nástup.

Očima ještě uchopil horizont před sebou. Zapomenutou rybářskou židličku hned vedle sebe na břehu, starý hrad na skále, kde se našly artefakty po keltské kultuře, dvě osamělé pramice spoutané rezavými rětězy k molu. Tak jo, vyrazím, pomyslí si.  Natáhne pravou ruku mezi lopatky, uchopí jezdec od zipu a s mírným předklonem si dopne neopren až k zátylku. Poté odstrčí svůj bílý paddleboard do šedivé vody, nastoupí a začne pádlovat.

Byl to skvělý pocit. Jen on a přehrada. Zdálo se mu, že přímo letí vpřed. Možná za to mohl zrychlený tep a adrenalin, který pociťoval v každém záběru  teleskopického pádla.  Možná za to mohl vítr, který začal vát. Žádný chlad však nevnímal. Černý neoprenový oblek mu poskytoval dokonalou izolaci. Přesnými pohyby začal směřovat přímo do středu přehrady. Myšlenky ustoupily do pozadí. Nádech, záběr, výdech a tříštící se kapky chladné vody. Neví, jak dlouho pádluje. Podívá se na hodinky. Je 17:18. Usměje se. O minutu se netrefil do stejného součíslí. Ale mohlo to být těsné.

Na krajinu se začal snášet soumrak. Nebe potemnělo. Vítr zesílil a v rozpustilém reji hnal vodu proti němu. Uvědomuje si stále silnější nárazy vln o příď svého Tamba. Pádluje víc a víc. Po tváři mu stéká krůpěj potu. Musím si trochu vydechnout, pomyslí si. Přestává pádlovat. Paddleboard se po chvíli zastaví. Nehybně stojí a vydechuje. Zatnutými prsty u nohou se snaží udržet rovnováhu na zmítaném plavidle. Daří se mu to dobře. Již dlouhou nespadl. Pociťuje mírný chlad. Neopren není všemocný. Měl si vzít ještě moirové tričko.  Do pádu do vody by se mu vlastně ani nechtělo, i když vodní sporty miluje. Je sám v neznámém středu velké přehrady. Tak mu to připadá. Po levé straně straně vidí šedivý cíp kamenité pevniny. Přemýšlí. Je to ostrůvek, kde by měl zabočit, nebo jen obnažený cíp dna? Vždyť vody je v přehradě méně než obvykle. Letní sucha a pokračující babí léto vykonaly svojí práci.

Prohlíží si ten pás pevniny. Má několik vrstev ostrých kamenů vzniklých postupným sestupem vody. Zdá se mu, že se zužuje a potápí směrem k rozmazané  pevnině. Možná by tam mohl doplout a podívat se, zda-li na břehu není nějaké turistické rozcestí. Vzpomíná si, že Jirkova chata je v osadě Havranka. Na víc si nepamatuje. Po jejich příjezdu s Markétou si ani nestačili pořádně vydechnout a šli hned na vodu. Jede ke břehu. Trochu zpomaluje. Snaží se pádlem dosáhnout na dno, aby se ujistil o možné hloubce pod ním. Nedosáhne. Opře se do pádla větší silou. Náhle se lekne. Uslyšel nějaké hlasy. Prudce zastaví tak, že málem ztratí rovnováhu. Krouží kolem náspu a hlasy se opět vynořují ze soumraku. Rozhlíží se kolem sebe. Nic. Nahání mu to však hrůzu. Na pověry přímo nevěří, na sílu přírodních živlů však ano. Chlad, soumrak a masa vody. A potom už jen on sám s horším orientačním smyslem a bez navigace. Náhle uslyší petardy a vidí žlutavou zář na kopci. Stéká jako déšť po šedém nebi dolů k přehradě. Tisíce jisker svítí a hasne jedna za druhou. Jako věčný koloběh života. Jako rození a umírání. Lidé na kopci v podhradí začali slavit Halloween. Křičí, smějí se a možná i něco popíjí. Znervózní, Jirka, Zbyněk a Markéta již možná budou kousek u mola. Měl by si vážně pospíšit.

Otáčí se. Obepluje násep a bude pokračovat podle intuice. Uvědomuje si, že se možná ztratil. V nastupující tmě ztrácí pomyslné orientační body. Hrad, hospoda ,,U Motýla“ se již nedají rozpoznat. Vše působí tak neurčitě. Má pocit, že padající jiskry má přímo za sebou, ale stejný pocit měl když připlouval k náspu, aby se podíval na turistický ukazatel. S přibývajícími metry je pádlování mystičtější. V tmě a černém neoprenu má pocit, jako že vůbec neexistuje. Pociťuje mírnou únavu a zdá se mu, že jeho bílé plavidlo ubírá na rychlosti. Nebo jen nevědomě pádluje pamaleji, když se noří do chladného neznáma?

Ticho protne jeho vlastní výkřik. Ztrací rovnováhu. Padá neobvykle vpřed. Cití náraz. Do kolen, do loktu a poté i do hlavy. Sesouvá se do chladné vody. Nohy a trup se noří do hlubiny. Rukama se stihne chytit paddlebordu. Vyplivne vodu z úst. Po tváři mu něco stéká. Sáhne si na to prsty a instinktivně to olízne. Je to jeho vlastní krev. Rudá nebo spíš černá. Jako vše kolem. Bolí jej hlava a kucká vodu. Pomalu se vzpamatovává z údivu. Spadnul nečekaně a prudce. Spadnul bez příčiny. Vítr přestal vát. Nad ním se třpytí hvězdy. Opře se bradu o paddleboard a z vody se rozhlíží kolem. Má divný pocit.  Jako kdyby jej něco táhlo dolů. Pomalou a jemnou silou. Možná je to jeho vlastní únava. Z paddleboardingu jej nejvíce bolí nohy z neustálého vyvažování a balancování. Připadá mu, že jsou ze železa. Z rezavého řetězu, kterým byly přivázané ty dvě pramice v zátoce. Jedna ke druhé na věčné časy.  Zdá se mu, že vlny kolem něj víří v kruhu a připomínají hada, který připravuje svoji smyčku.

Pozoruje to v němém úžasu. Vzpomene si na hodinky a podívá se na displej. Opět ta souhra. Je 19:19. Opře se rukama o paddleboard,  a vytáhne se po pás z vody. Položí pravé koleno na prkno, ale náhle sám prudce odskočí zpátky do vody. Měsíc dopadá na hladinu a vytváří na ní světelný pás.  Na zčeřelé hladině něco pluje. Chvíli k němu, potom zase od něj. Pohyb předmětu je úplně nahodilý.  Teď se opět převalil přes vlnu. Pavel nevěří svým očím. Vypadá to jako dívčí šaty. Jsou bílé jako jeho paddleboard. Snaží se uklidnit. Dýchá zhluboka. Přivírá oči, aby více zaostřil. Ano, jsou to šaty. Rozpoznává volánek a dlouhé rukávy. Tak bezvládně a odevzdaně unášené vodou. Srdce mu bije na plné obrátky, zatímco spodní polovina trupu klesá ke dnu. V úleku zapomíná kopat nohama pod sebou. Drkotá zubama. Pociťuje opojnou beznaděj. Narůstá každou vteřinou, kdy se šaty k němu přibližují. Ztratil se, přesto tu není sám. Jsou zase o něco blíž. Možná samovolně, nebo je někdo pohání? Kdo? Je to neviditelná plavkyně? Neví.

Pádluje. Teď už vážně neví kam. Pryč od plavkyně. Daleko od ní. Otáčí se, aby se podíval, jestli se štíhlými pažemi nepřidržuje zádě jeho paddleboardu. Vzadu není nic. Jen tma. Žádné bílé šaty na hladině nesvítí. Odplula. Je opět sám ve svém strachu a zmatení. To si musí přiznat. Podívá se na hodinky. Je 20:20. Jak dlouho to bude ještě trvat, pomyslí si. Vzpomene si na Markétu, Jirku i Zbyňka. Jistě jej již hledají. K molu nedoplul a možná ani nedopluje. Neví, kde je molo, ani Havranka, ani jejich chata. Ví jen, že chata je u lesa, který přechází v kamenitou pláž. Takových pláží tu může být několik.  Jenže tato je vyhlášenou baštou místních rybářů. Mají zde malý přístřešek, před kterým se tyčí  do dřeva vytesaný dvoumetrový sumec.

Jirka je zkušený policajt. Jenže teď nezmůže nic. Pavel nemá s sebou mobil a uprostřed noci se na vodě nemůže nikoho zeptat na cestu. Je tu sám. Markéta možná již rezignovala. Je hodně citlivá a stres a vypětí snáší poměrně špatně. Pavel si teď představuje její tvář. Její velké oči plné horkých slz a zamlžené brýle. Zbyněk je vždycky nad věcí. Možná s Jirkou nakonec něco vymyslí.

Pádluje a konečně má pocit, že je blízko u břehu. Vidí dva malé plamínky. Pádluje blíž. Tma přechází do šera. Kolem plamínku se vynořuje silueta. Vystupuje na břeh. Jde k ní. Je to on. Je to ta socha sumce. Někdo ji omotal kolem očí dvě čelovky. Sumec působí komicky. Žhnoucí oči pána z hlubin a dlouhé vousy. Pavel se zasměje. Je blízko. Ale možná stále daleko. Je na správné pláži, za kterou  je les.  A v lese  osada. Připadá si jako Odysseus, který připlouvá k rodné Ithace. Jenže nemá ještě vyhráno.

Dá si paddleboard do podpaždí a zkontroluje ránu na čele. Krev již necítí. Nahmatá jen bouli. Nic vážného to ve finále nebude. Třese se však únavou, chladem i žízní. Nemá svůj neoprenový batůžek, ve kterém si vždy vozí hroznový cukr pro případ únavy z vyčerpání. Vykročí směrem k lesu, i když neví, jestli správným směrem.

Opatrně našlapuje. Nevidí nic. Možná měl vymontovat jednu čelovku. Normální člověk by to udělal, aby si svítil na cestu. Pavel je však trochu snílek. Měl by pocit, že něco krade. Klopýtá až k okraji lesa. Občas skoro spadne, ale špice paddleboardu, která jde při pádu k zemi první, jej nakonec udrží na nohách. Bez opory by však dávno spadnul. Možná by si na štěrkovém podloží zlomil nohu. Kdo ví?

Postupuje do svahu. Má pocit, že je to správná cesta, neboť k přehradě scházeli z kopce dolů.  Neví, kolik metrů  vystoupal. Třese se zimou. Neopren vážně není všemocný. Na těle má husí kůži a z úst mu stoupá pára. Výrazně se ochladilo.  Slyší motor auta a dívčí křik. Otáčí se kolem. Neví, odkud přichází. Po chvíli auto skutečně zahlédne. Projiždí pomalu s rozvícenými dálkovými světly dole po cyklostezce podél pláže. Někdo jej asi hledá. Chtěl by zakřičet, i když řidič je asi daleko, ale nemá na to sílu. Drkotá zuby a výkřik zkamení přímo na jeho popraskaných rtech. Navíc by ani nedokázal seběhnout zpátky dolů ze svahu. Do té doby by auto zmizelo v ohybu cyklostezky.

Pomalu našlapuje kupředu. Les je stále temnější. Vysune nohu před a ploskou chodidla ohmatává terén. Potom došlápne a přisune druhou nohu. Jeho bílý paddleboard je stále těžší. Těžce vydechuje. Otáčí se zpátky. Za ním je jen černá tma, která splývá s přehradou. Podobný obraz má před sebou. Jen má pocit, že tma před ním je živější. Jako kdyby hrál ruskou ruletu sám se sebou. Narazí do stromu nebo ne? Cítí, že se mu motá hlava. Dlouho pádloval a po celou tu dobu nic nejedl ani nepil. Návrat zpátky k pláži na cyklostezku je v té tmě nemožný. Mohl by si tam sice na chvíli lehnout, ale sestup by byl nebezpečnější než výstup. Za chůze si dýchá střídavě do jedné a druhé dlaně, aby si prohřál zkřehlé ruce a přehazuje si plavidlo s pádlem na levý bok.

Náhle nevidí nic. Svět se s ním mírně zhoupl. Jako by byl zpátky na vlnách. Otáčí se kolem své vlastní osy. Pouští pádlo i paddleboard. Má pocit, že slyší Markétu, jak volá jeho jméno.  ,,Pavleee“  ,, Kde jsi?!“

Leží na zemi a drží něčí dlaně. Jsou hebké a nebývale hladké. Pavlovi se zdá, že jsou nasákle vodou. Patří nějaké dívce. Případá mu, že ji někdy viděl. Ona zná jeho jméno. Vypráví mu, že se znají, že se již spolu potkali na vodě. Chce se k ní blíže přitisknout. Hladí její paže směrem k ramenům. Ona se jen usmívá. Její paže jsou nebývale dlouhé. Objímá ji, ale nemůže ji k sobě přitisknout. Za zavřenými víčky vnímá její záhadný úsměv. Nakonec dívka promluví ,,Pojď, na nic nečekej, ten přechod zvládneš hravě“.

,,Pavlee“, slyší povědomý hlas.

,,Hravě, tak snadno a hravě“, říká ta dívka. Pavel si uvědomuje, že stále nevidí její obličej.

Nakonec mu dopadne do tváře prudké světlo. Pavel pouští kořeny stromu. Nad sebou vidí dva rozmazané obličeje. Jedna postava má na sobě brýle.

,,Našli jsme ho. Uf. Konečně. Ty´s nám dal“ slyší Zbyňkův udýchaný hlas.

,,Markéto, zavolej Jirkovi. Ať přijede z cyklostezky zpátky na chatu“ vykřikne Zbyněk a v předklonu se opírá dlaněmi o stehna.

Ale Markéta nevnímá. Sklání se k Pavlovi a pevně jej objímá.

 

………………………

 

Je něco kolem půlnoci. Pavel leží na chatě pod tlustou dekou na rozkládacím gauči. Rozlíží se kolem. U nohou mu leží Jerry, strakatý španělský vodní pes. Jirka s Markétou  jsou v kuchyni a připravují silný hovězí vývar. Zbyněk odešel  ven, aby přinesl nějaké dřevo.

,,To víš, kamaráde. Musíme ti trochu zatopit, když jsi nám pěkně vymrznul“ pronese Jirka bodrým hlasem z kuchyně.

,,Až se trochu sebereš, budeš nám muset vyprávět. Měl jsem za to, že cesta zpátky je snadná, i když jste tu poprvé“ pokračuje Jirka a velkou vařečkou míchá vroucí polévku. ,, Za chvíli to bude kamaráde. To tě postaví na nohy, neboj“.

Pavel se jen usmívá. Vše dobře dopadlo. Náhle pohledem sklouzne na starou papírovou krabici od banánů. Leží pohozená hned vedle krbu. Je v ní pár šišek na podpal a nějaké staré noviny. Jeden list zůstal přehozen přes lepenkový okraj. Dopadá na něj záře z plamenů a světlo se vpíjí do zašlých inkoustových řádků.

Osmnáctiletá dívka Kamila Lapáčková je stále nezvěstná. Naposledy byla spatřena 5. května u přehrady. Na sobě měla bílé šaty s dlouhými rukávy a výrazným volánem. Policie prosí případné svědky, aby poskytli neprodleně svoji výpověď.

Pavel se podívá na hodinky. Jsou dvě hodiny a dvě minuty ráno. V útulné chatě plápolá oheň, ale drobnými skulinami dřevěné chaty sem vane chladný vítr.  

 

(Hanuš Šparlinek, 4.-6.12.2018, inspirováno skutečným zážitkem)