Mount of hell (2/4)

                                                                 4.

 

Gers se necítil vůbec dobře. S lávou za zadkem by nebylo skvěle nikomu. A on má ještě něco vyšetřovat. O Delingenu mluvil Nicols. Prý tam viděl dost podivné věci.

Gers se ho zeptal:

„Co nás v Delingenu čeká?“

„Jak to myslíte?“

„Říkal jste, že se tam dějí podivné věci. Tak mě zajímá, co můžu čekat.“

„Nevím přesně co. Vyprávěl jsem o tom muži ohlodaném na kost. Slyšel jsem nelidský řev a vystrašené lidi, kteří se na mě dívali s nedůvěrou. Báli se, že nejsem člověk.“

„Evakuovali jste všechny lidi z toho města?“

„Většinu, ale vím, že někteří před námi utekli.“

„Utekli? Kam?“

„Do krajiny, někam pryč. Nevím, měli jsme dost práce zachránit ty, co měli zájem. Ti lidé, co utekli, z nás měli strach. Mysleli si, že jsme démoni.“

„To je sakra divný. Hromadná hysterie. Nezvládnutý stres z tragické události. Lidská psychika je složitá. Nicméně slyším poprvé, že by lidi hromadně utíkali před svými zachránci.“

„Jsme tu,“ zahlásil Skolnick.

Delingen měl klasické rozložený menšího města. Vévodila mu dlouhá a rovná hlavní ulice, která byla lemována obchody a institucemi. Na ní se větvily další ulice a uličky, kolem kterých stály rodinné domy s většími či menšími zahradami. Město vypadalo opuštěně. Stejně jako celá krajina i zde přirozenou podobu města zakryl sopečný popel a na vozovce leželo několik kamenů, které musela až sem vyvrhnout sopka.

Kolona zastavila před budovou policie.

„Opravdu si myslíte, že tu někdo zůstal?“ ptal se při výstupu Gers Skolnicka.

„Všechno je možné. Naší povinností je se pokusit najít přeživší a vy zas sledovat, zda se tu neděje něco, co by vysvětlilo ty podivné události, o kterých mluvili lidé.“

Nicols vypadal rozrušeně. Však sem jezdil často a měl tu spoustu přátel. Vešel na stanici i s několika vojáky a za chvilku byl venku.

„Je pryč,“ konstatoval.

„Kdo?“ ptal se Gers.

„Tělo manžela té paní, se kterou jste mluvil.“

„Podle stavu ve kterém bylo, tak asi sám neodešel, že?“

Nad Gersovou poznámkou se nikdo nepozastavil. Jen vojáci dostali povel k větší ostražitosti. Tělo evidentně někdo odnesl. Důvod? Nebylo těžké si jej domyslet, když už v době kdy ho našel Nicols bylo okousané až na kost.

 

Gerse nebavilo kontrolovat dům od domu. Brzy se začne stmívat a oni vlastně nikam pořádně nedojeli a nic nezjistili. Chtěl z tohodle místa vypadnout. Někam, kde bude sopka v nedohlednu. Spolu s vojáky nechodil do domů, zůstával v autě nebo se šel na chvilku protáhnout a pokračoval po svých. Beztak jen popojížděli. Město se jevilo opravdu opuštěné a jediné, co po dvou hodinách průzkumu našli, bylo malé kotě v jednom z domů.

„Výborně, začíná se nám záchranná akce vyplácet,“ poznamenal ironicky Gers a vysloužil si pár nadávek od vojáků.

„Přemýšlím, že až se vrátíme, podám na vás stížnost,“ řekl mu Skolnick.

„V tom případě si to nenechám líbit, a stěžovat si budu také.“

Vyšli zpět na ulici a Gers vzhlédl k obloze.

„Sněžíí!“ vykřikl nadšeně. Z nebe hustě sněžil popílek. Při pohledu na sopku, která stála jak obrovský přírodní maják, ho zachvátil strach. Z hory opět silně stoupal kouř.

„Doufám, že nebouchne znovu,“ řekl Nicols.

„To není vůbec vyloučené,“ reagoval Burns.

Skolnick stál opodál a bavil se muži z jeepu, který převážel zdravotníky.

„Jedeme ne?“ chtěl popohnat ostatní Gers, protože prohledali, co se dalo. Delingen byl prostě opuštěný.

Všichni byli pro a vraceli se k autům.

„Počkejte,“ upozornil Nicols a vypadal velmi soustředěně.

„Co se děje?“ divil se Skolnick.

„Buďte ticho!“

Skolnick, i ostatní, byli překvapeni Nicolsovým slovním výpadem k nadřízenému, ale pak to slyšel také.

Gers napínal uši. A opravdu. Z povzdálí slyšel nějaké šramocení. Také vnímal, jak vojáci zpozorněli a nabíjeli své zbraně. Nicols stál a hleděl na jedno jediné místo. Na roh domu, který stál asi třicet metrů od nich. Měl malou zahrádku ohraničenou plotem a kolem něj si o své místo na světě říkalo několik malých keřů.

„Co tam vidíte Nicolsi?“ zeptal se tiše Gers.

„Držte hubu, Gersi.“

Nicols byl nyní jak vyměněný. V klidu byl velice slušný, ale teď se choval velice důrazně. Gersovi to však bylo jedno. Šramocení bylo slyšet stále a zdálo se, že šlo zpoza domu. Rozhodl se tomu jít naproti.

„Kam kurva jdete?“ ptal se Nicols i Skolnick současně.

„Podívat se, kdo tu ruší klid města.“

Gers šel s rukama napřaženýma před sebe a držel v nich pistoli. Čím byl blíž domu, tím se hlasitost šramocení zvedala. Pomalu pokračoval podél plotu až k rohu domu.

Zvuk už slyšel jasně a přišlo mu, že se někdo plazí po zemi. To něco navíc ztěžka dýchalo. S pistolí připravenou k výstřelu se vynořil zpoza rohu domu a překvapeně před sebe hleděl. Nestřílel. Pohled, který se mu naskytl, ho šokoval. Za zády slyšel, jak se k němu blíží Nicols a další muži.

Pak se před ním ozval chrčivý hlas:

„Po…moc“.

Znělo to, jak ta nejtěžší věc na světě. Po zemi se plazila bytost, která ještě nedávno byla člověkem. Za sebou nechávala krvavou stopu.

„Do háje,“ vzdechl Nicols a zařval: „Lékaře!“

Bytost se už skoro doplazila ke Gersovi a lidskýma očima na něj pohlédla.

„Po…moc.“

Jenže Gers měl pocit, že tady už není jak pomoci. Pod ním se plazil muž, jež něco ohlodalo až na kost. Tedy alespoň nohy, co vláčel za sebou. Až ke kolenům měl muž jen kosti se zbytky masa, na stehnech byly zřetelné velké a hluboké kousance. Každé stehno vypadalo jako kebab, ze kterého někdo postupně odkusoval porce. Jen muž byl krvavý celý. Byl skalpován a něco mu rozdrápalo celý obličej.

Lékař i s ostatními zdravotníky doběhly v několika vteřinách, ale zasekli se na místě, jako by přemýšleli, zda je vůbec možnost nějak pomoci. To vyřešil výkřik nedaleko od nich.

Výkřik? Zvířecí řev, napadlo Gerse.

Ubíhaly nanosekundy, během kterých se k nim blížil zdroj řevu. Zahlédli to, když už to bylo asi třicet metrů od nich a razilo si to cestu skrz keře a stromy obalené sopečným popílkem.

Jak ve zpomaleném filmu se lékař a zdravotníci skláněli k ubohému pokousanému muži a snažili se mu píchnout něco proti bolesti. Přímo na ně běželo řvoucí monstrum. Vojáci i Gers zdvihali zbraně a chystali se vystřelit. Zdravotníci se také postavili a instinktivně se snažili nějak uskočit. Monstrum však jakoby bylo rychlejší než čas a narazilo do nich se vší silou a v plné rychlosti. Vojáci už stříleli.

Gers viděl, jak lékař letí vzduchem a jeho tělo naráží do zdi domu.

Monstrum, zasažené mnoha kulkami, bolestně zařvalo a zdvihlo se na zadní. Švihem pravé přední tlapy ještě stihlo strhnout k zemi jednoho ze zdravotníků a pak padlo k zemi. Vojáci stále stříleli, Gers už přestal. Věděl, že zvíře padlo.

Jediný ze tří zdravotníků, který se vyhnul nárazu monstra, se šel ihned přesvědčit, jak jsou na tom jeho kolegové. Když se chytil za hlavu a vzdychl -  „Ach ne“- bylo všem jasné, že to nepřežili. Stejně dopadl ubohý ohryzaný muž, jenž již bez známek života ležel s obličejem k zemi.

„Zajistěte okolí!“ vydal rozkaz Skolnick na zkoprnělé vojáky a ti ihned započali kontrolu, zda se v jejich blízkosti neschovává další nebezpečný tvor.

Gerse zajímalo vražedné monstrum a tak se k němu přiblížil. Vypadalo jako přerostlé divoké prase s robustní hrudí a malými, leč svalnatými končetinami. Na rozdíl od prasete nebyly zakončeny kopyty, nýbrž obrovitými tlapami s několik centimetrů dlouhými drápy. Monstrózní hlavě dominovala tlama, z níž vyčuhovaly obrovité tesáky. Rysy měl tvor prasečí, ale také medvědí a Gers by přísahal, že zvíře má i něco z člověka. To ho napadlo, především když se zadíval do pootevřených očí, které na něj hleděly sice už mrtvými, ale i tak hrůznými panenkami modré barvy.

Modré oči? Ptal se sám sebe Gers. Nešlo mu to do hlavy. Tenhle tvor jako by byl křížencem mnoha různorodých a spolu nepříbuzných zvířat. Napadlo ho slovo – „chiméra“. Monstrum si vyfotil z každého úhlu a zapisoval si do notesu, co ho na mrtvole nejvíce zaujalo.

„Tak co, už věříte, že se tu děje něco nadpřirozeného?“ zeptal se Nicols.

„Nadpřirozeného? Proč?“

„Leží před vámi démon.“

Gers se pousmál.

„Démon? Takové zvíře jsem dosud neviděl, ale pořád je to jen zvíře. Odeberu nějaké vzorky tkáně.“

„Je to démon. Nic takového by na Zemi normálně nevzniklo,“ stál si za svým Nicols.

„Souhlasím. Možná je to produkt nějakých experimentů. Musím uznat, že je to velmi fascinující a bizarní.“

„Ten démon stejně jako další vylezl z té díry na úpatí sopky.“

„Ano ano.“

Nicols šel až ke Gersovi a pevně ho stiskl za paži.

„Já si nevymýšlím! Jdeme přímo do pekla!“

„To víš, že jo, chlape. Pusť mě k sakru!“

Nicols pustil a odešel zpět k jeepu, aby se nemusel dívat na tu spoušť.

Mrtvého muže i zdravotníky umístili do pytlů k převozu mrtvých, ale vzít je s sebou nemohli. Skolnick se snažil spojit s táborem v St.Helen, ale nepodařilo se to. Rozhodl, že pro mrtvé pošlou, až budou v bezpečí.

I když tu nechtěli zůstat ani minutu, museli tu přespat. Obsadili několik domů v hlavní ulici a rozmístili hlídky na několika místech. Gers však spát nemohl. Přemýšlel. Jeho práce tady měla být ta, že zjistí, co se tu děje. Vyšetřit podivnosti, co se tu odehrávají. To o čem mluvili lidé.

„Démoni, monstra,“ drmolil si pro sebe. „Přišli z té díry u sopky.“

Myslel na nebohého muže, okousaného až na kost. Jakým zázrakem se ještě dokázal hýbat? Byla to ta nejděsivější věc, kterou ve svém životě viděl. Dumal, co za monstrum je to napadlo.

„Nějaký experiment s křížením druhů? Ojedinělý mutant? Přeci nemůžu uvěřit tomu, že by to byl démon z pekla.“

Vstal z postele a vyšel z domu. Viděl hlídky, kterak baterkami pročesávají okolí, a připadal si o něco klidnější. Černou oblohu narušoval vrchol sopky, z něhož stále vytékala žhavá láva. Ve vší hrůze, co hora způsobila, šlo o nádhernou podívanou. Skoro by si přál být blíž a vidět sílu přírody na dosah ruky. Zdálky cosi zařvalo. Zvuk mohl i nemusel být lidský. Gers stál a poslouchal. Opět se zval řev, tentokrát blíž. Viděl pohyb baterek z povzdálí. Někdo z hlídky zvuk zaznamenal a hodlal se podívat, o co jde. Gers se vrátil do domu a oblékl se. Vzal si samozřejmě i pistoli a vrátil se na ulici. Měl pocit, že se něco stane. Viděl baterku muže, který se vydal o něco dál za své stanoviště. Najednou zazněl výkřik, baterka se zaškubala a zhasla. Kolem Gerse proběhl jeden z dalších vojáků, kteří byli na hlídce a viděl i další pohyb baterek z více stran. Hlídku mělo šest mužů a pět z nich šlo na pomoc svému parťákovi. Gers pokračoval tím směrem obezřetně. Dům, který míjel, otevřel své dveře. Stál v nich Skolnick a v ruce třímal brokovnici. Nejspíš mu někdo z hlídky zavolal vysílačkou.

Opět zazněl řev. Tentokrát mnohem silnější. Vydávalo ho více hlasů.

„Proč jim neběžíte na pomoc?!“ křikl Skolnick a vypadal, že se každou chvilkou rozeběhne za vojáky.

„Protože chci přežít a jestli i vy chcete, tak tam taky neutíkejte.“

Skolnick jako by si uvědomil, že bude nejlepší Gerse poslechnout a sešel k němu.

Zazněly výstřely a salvy z automatických zbraní. Tou dobou byly už všichni členové záchranné operace na nohou a na ulici nebo jako v případě vojáků z hlídky uprostřed boje. Křik se mísil se štěkotem zbraní a Gersovo srdce tlouklo na poplach. Tušil, že vojáci svůj boj nevyhrají, však také kadence střelby slábla, za to bolestné výkřiky byly hlasitější a hlasitější.

Nastalo krátké několikavteřinové ticho, které Gerse vyděsilo víc, než cokoliv za svůj život viděl.

„Skolnicku, víte, co musíme udělat?“

Velitel stál jak zkoprnělý a nevydal ani hlásku.

„Sakra, Skolnicku, slyšíte mě?!“

Velitel se na něj podíval s hrůzou v očích a pokýval hlavou místo odpovědi.

„Musíme okamžitě do jeepů a odjet!“

Aby to Skolnick lépe pochopil, dal se Gers do běhu k autům.

Ticho skončilo. Nastala doba nelidského řevu. Z míst, odkud se nevrátili hlídkující vojáci, se vynořil dav lidí. Desítky, možná stovky. Kráčely po silnici přímo k nim. Šli jako jeden muž. Jeden organismus poháněný něčím větším. Gers se párkrát otočil, ale i tak se především snažil dostat k nejbližšímu jeepu. Za běhu řval, ať tak učiní všichni a někdo konečně nastartuje. Někteří z vojáků stříleli do davu, který se k nim blížil, ale několik mužů pochopilo, že takovou přesilu neustřílí. Skolnick běžel vedle Gerse a ani nedutal.

Deset metrů k nejbližšímu jeepu a padesátimetrový náskok před davem něčeho, co mohlo být lidmi. V očích davu bylo prázdno, pusto, šedivo. Všechny postavy byly zkrvavené a všemožně zraněné či pokousané.

Gers nastoupil do prvního z jeepů na sedadlo spolujezdce, protože řidič tu už seděl. Byl jím Nicols.

„Vidíte? Já jsem říkal, že okolí ovládají démoni.“

Gers na to neodpověděl, jen stáhnul okénko a vyklonil se ven:

„Kurva, Skolnicku, zavelte ústup!“

Skolnick venku opravdu něco zakřičel, ale nebylo rozumět. Vojáci se však nemuseli nechat pobízet, alespoň většina z nich a běželi k vozům.  

„Jedeme!“ zařval Gers na Nicolse.

„Ještě počkáme. Přeci neodjedeme jen ve dvou.“

Otevřely se zadní dveře a nastoupil uřícený Burns.

„To je peklo!“ vypustil ze sebe.

V ten moment nastoupil i Skolnick. Byl celý rozklepaný a zbytky Gersova respektu vůči němu byly pryč. Do jeepu nastoupil ještě jeden voják a chtěli i další, jenže Nicols se už rozjel. Otočit se zpět a jet směrem od davu nešlo, protože tam stály další jeepy a navíc cestu zpět do St. Helen jim přehradila láva. Jet dopředu znamenalo vjet do davu nelidí, kterých bylo tolik, že by se přes ně jen stěží dostali.             Nicols ale neváhal a dupl na plyn. Zabočil doprava a projel plotem zahrady jednoho z domů. Za ním málem narazil do zdi, ale stačil se vyhnout, aby projel dalším plotem. Za ním byla volná plocha, nejspíš pole.

„Zastavte, zastavte!“ nabádal Nicolse Skolnick.

„Proč proboha?“

„Musíme počkat na ostatní.“

Nicols zastavil a vystoupil ven z vozu. Totéž učinili i ostatní. Byli asi sto metrů od města. Viděli záblesky a slyšely výbuchy. Vojáci do davu nejspíš hodili granáty. Když už chtěl Nicols opět nastoupit a odjet, zahlédli dva páry světel mířících jejich směrem.

Po chvilce k nim dorazili dva jeepy. V jednom seděli dva a v druhém tři vojáci. Někteří z nich nesli stopy krvavých zranění na tváři či rukách.

„Kde jsou ostatní?“ ptal se Skolnick.

„Někteří padli, další odjeli zbylými jeepy,“ řekl řidič jednoho z vozů. Někdo ho poškrábal na tvářích až do masa.

„Kam?“

„Na druhou stranu. Byl strašný zmatek. Ti lidé v davu… byli šílení. Chtěli nám rozdrápat obličeje,“ mluvil řidič a hlas mu selhával.

„Nemáme zdravotníka. My nemáme zdravotníka,“ řekl beznadějně Skolnick.

„Já vám pomůžu,“ řekl Nicols. „Ale nejdřív bychom měli poodjet ještě dál. Kam pokračoval dav?“

„Jestli není za námi tak nevím,“ odpověděl řidič a poté Nicols naskočil do jeepu a všechny tři vozidla pokračovala po poli dál.

Po několika minutách se dostali opět na silnici a tam zastavili. Vojákům pomáhal Nicols i Gers s ošetřením. Skolnick se zkoušel dovolat do St.Helen, ale opět se mu to nepodařilo. Rozhodli se trochu se vyspat a tak učinili. Spali na dvě skupiny. Jedna hlídkovala, druhá spala a po dvou hodinách se vystřídali. Po davu nelidí nebyla ani stopa.