Mount of hell (3/4)

                                                                    5.

 

Gerse probudilo zemětřesení.

„Do hajzlu, nemohlo to počkat ještě hodinu?“

Otřesy trvaly jen několik desítek vteřin a pak ustaly. Sopka vychrlila k oblakům mohutný sloupec kouře a kamení. To začalo dopadat nedaleko zaparkovaných jeepů.

„No to snad ne!“ zhrozil se Gers.

„Naprosto běžná věc,“ tvrdil Burns. „Jsme už velice blízko sopce.“

„Běžná? To možná, ale pěkně na hovno.“

Kameny měli velikost i středně velkého psa a případný dopad na některý z jeepů by byl zcela zničující.

„Jedem,“ řekl Nicols.

„Opravdu chcete kličkovat mezi padajícími šutry?“ divil se Gers.

„Spíš nechci čekat, až na nás nějaký spadne.“

Tři jeepy kličkovaly po silnici a kameny dál padaly. Nejednalo se o kámen za kamenem a kadence s jakou dopadávaly, nebyla rovnoměrná, ale Gers obdivoval Nicolsův talent vyhnout se dopadu na poslední chvíli.  Jednou se ale uhnout nepovedlo. Naštěstí to byl jen pár centimetrů velký kus, který ale udělal do střechy vozu pořádnou prohlubeň.

Pak se situace uklidnila a k zemi se snášel jen sopečný popílek.

„Vánoce!“ zvolal Gers, ale nikdo z vozu na něj nereagoval. Nejhůř vypadal Skolnick. Byl zcela ponořený do sebe.

Zastavili, když dojeli k hranicím dalšího města. Na ceduli, která tu hranici tvořila, stálo jméno Ardentcity.

„Nedáte nějaké rozkazy, pane Skolnicku?“ ptal se Gers.

Dotazovaný muž seděl a dál si dumal něco, o čem ostatní neměli ani tušení.

„Haló, veliteli! Vaše jednotka vás potřebuje zpět. Já sice ne, ale oni ano!“

Skolnick s sebou trhl.

„Ano, ano, co se děje?“ ptal se překvapeně.

„Myslím, že si s vámi chci promluvit, ale mezi čtyřma očima.“

Skolnick kývl na souhlas, ale stále vypadal dost zmateně.

„Doufám, že mi potom řeknete, jak se věci mají,“ řekl Nicols Gersovi.

„To vám řekne Skolnick sám. Teda doufám.“

Gers si vzal Skolnicka několik metrů stranou, aby je nebylo slyšet.

„Vy jste se z toho všeho pořádně zesral, že jo?“ nechodil kolem horké kaše Gers a Skolnicka svou otázkou šokoval. Ten prošedivělý muž se jako by probudil. Nebyl zvyklý, aby s ním někdo takhle mluvil.

„Co si to dovolujete?“

Skolnickův hlas nebyl zdaleka tak silný jako před útokem davu nelidí a tak působil jak směšná snaha o to vyžádat si respekt.

„Myslel jsem, že máte spoustu zkušeností s nasazením přímo v bojích. Měl jsem za to, že jste rozený vůdce. Místo toho jste se sesypal jak domeček ze špatně poskládaných karet.“

Velitel pokýval hlavou a hleděl do země. Styděl se.

„Máte pravdu Gersi, nezvládl jsem to. Víte, já nikdy přímo v boji nebyl. Jen jsem řídil pohyb jednotek a hlavně… zvládl bych střet s nepřítelem. S reálným nepřítelem! Ale tady proti nám jde něco nadpřirozeného, démonického a já se… prostě zalekl a začal bát. Tam u té sopky je díra do pekla. A já do pekla nechci!“

„Něco se tady děje. Zatím nejsem přesvědčený, že se tu děje něco nadpřirozeného, ale i kdyby, tak vy jste velitel zásahu. Tak se seberte, ti vojáci čekají na vaše rozkazy. V prdeli už jsme, ale potřebujeme se z ní dostat.“

Skolnick se Gersovi podíval do očí.

„Možná jsem se ve vás mýlil. Jste lepší, než se zdáte, na rozdíl ode mě. Proč ale nevidíte, že tu máme co dočinění s démonickými silami?“

„Protože tohle není díl ze seriálu Krajní meze. To monstrum… to mohl být výsledek genetických pokusů, ti lidé v davu, mohli být pod vlivem nějakých drog nebo plynu. Kruci, to zní pořád jak díl z Krajních mezí, ale to je jedno. Nevíme zatím nic. Potřebujeme najít někoho, kdo přežil a má všech pět pohromadě. Prostě svědectví. Každopádně nejradši bych odtud prostě vypadl. Slíbil jste mi, že se mi nic nestane, ale nějak se to nedaří splnit.“

„Máte pravdu, že nemáme nic. Říkáte, že vojáci čekají na mé rozkazy. Ale já popravdě nevím, co jim mám říct. Nejsem už v situaci, kdybychom někoho zachraňovali. To my potřebujeme pomoc. Ale cesta zpět je ztracená pod lávou. Můžeme jen vpřed. Ale tam může čekat smrt a…“

„Peklo,“ doplnil Gers a pousmál se. „Možná, že když k němu přijedeme s kuráží, tak ho překvapíme. Zatím bych se však držel toho, že musíme zkusit najít někoho, kdo třeba přežil a je svéprávný.“

„Asi máte pravdu. Berte ale v potaz, že primární je pro mě, dostat se odtud.“

„To chceme všichni. Tak doufám, že při dalším setkání s něčím agresivním, se nebudete někde schovávat,“ řekl trochu posměšně Gers a Skolnick se zatvářil dotčeně.

„Toho se bát nemusíte a já doufám, že mě nebudete shazovat před mými lidmi.“

„Shodit se před nimi můžete jen vy sám.“

Rozhovor skončil a mlčky se vrátili zpět k vozům. Skolnick dal rozkaz prozkoumat město a najít případné přeživší.

 

                                                                    6.

 

Ardencity vypadalo jako běžné město. Dominantami byly kostel v centru města, hotel, který se tyčil skoro do stejné výše, nákupní centrum, které bylo na okraji města a množstvím příjezdových cest se snažilo nalákat, co nejvíce zákazníků. Gers by se vsadil, že sem jezdili všichni z okolí sopky. Ostatní zástavbu tvořily obytné domy. Ardencity mělo i poměrně velký park, koupaliště a vypadalo přívětivě. Z dálky.

Z dalekohledu zjistili jen, že se město zdá být zcela opuštěné a nevysledovali žádné nebezpečí. Alespoň tedy polovina města vypadala v pořádku, ta druhá už nikoliv. Prohnal se tudy pyroklastický proud a mezi obytnými domy zůstala silná krusta směsi žhavého magmatu, plynů a sopečného popelu. Zastavil se symbolicky u kostela, jako by snad vyšší síla zabránila jeho pokračování. Bylo otázkou, zda jsou pozůstatky proudu již vychladlé nebo mohou být stále nebezpečné.

„Nasaďte si roušky,“ apeloval na všechny Burns a sám tak učinil.

Jeepy zaparkovali na začátku města a vystoupili ven.

Šest vojáků šlo v první řadě a v druhé Skolnick, Burns, Nicols a Gers. To bylo všechno. Ostatní zůstali v Delingenu nebo odjeli zbylými dvěma jeepy neznámo kam.

Stejně jako v Dilingenu kontrolovali dům po domu.

„Opravdu si myslíte, že zvládneme projít všechny baráky v tomhle městě pro tři tisíce lidí?“ ptal se Gers Nicolse a Skolnicka.

Pro Nicolse to znamenalo otázku cti. Měl pocit, že to lidem dluží, protože on byl odtud. Skolnick byl zpočátku při něm, ale po Gersovo otázce změnil názor.

„Máte pravdu, Gersi. To bychom tu mohli hledat ještě týden. Vrátíme se do aut a budeme pomalu projíždět ulice a megafonem informovat, že tu jsme na pomoc. Když se nikdo neozve, jedeme dál.“

„Když tu budeme jezdit a vyřvávat megafonem, můžeme dost snadno nalákat démony,“ oponoval Nicols.

„Dobře, vidím, že už jste přesvědčený o tom, že jde o démony. Když je nalákáme, tak je nalákáme, ale musíme se alespoň tímhle způsobem pokusit zjistit, zda tu nezůstal přeživší.“

„Když bude nemohoucí někde ležet, tak stejně se nezmůže dát nám o tom vědět. A jestli tam někdo takový je, spoléhá na to, že uděláme vše proto, abychom ho našli!“

„Máte pravdu, ale dům po domě prostě chodit nebudeme. Sami jsme ve svízelné situaci,“ řekl Skolnick. „Uděláme, co půjde, jinak musíme myslet na sebe.“

„Záchranná operace na hovno,“ ulevil si Nicols.

„Ne, tohle nebyla operace na záchranu lidí, ale na zjištění toho, co se tu děje. Záchranáři přijedou, až nebude hrozit bezprostřední nebezpečí,“ osvětlil Skolnick.

„Jo, já zapomněl. Tady pan Gers musí zjistit pro FBI, jestli se tu děje něco nadpřirozeného,“ řekl zhnuseně Nicols. „Zachraňovat lidi se půjde až potom. Až když nebude nikdo živý.“

„Snad budou,“ řekl Gers. „Přeci není možné, že se všichni někam vypařili. V Delingenu prázdné domy a tady to nevypadá o moc lépe. To znamená, že lidi utekli. Možná už jsou dávno St. Helen jako ta paní, ke které jste mě dovedli.“

„Anebo jsou někde mimo město,“ přemýšlel Nicols a Burns ho doplnil:

„… a srocují se v podivných davech.“

„A chovají chiméry,“ dodal Gers.

 

Nemuseli projezdit celé město. Nebylo třeba projezdit ani mnoho ulic. Dokonce ani jednou nepoužili megafon. Než totiž vůbec vyjeli, objevil se před jedním z okolních domů jako duch muž. Byl šedivý. Úplně celý. Šedý jak sopečný popel. V jedné ruce držel brokovnici a na zádech nesl batoh. Na krku měl malý triedr. Stál tam jak socha a hleděl na ně. Nejevil známky agresivity, ale vojáci na něj namířili.

„To jste jako všichni?“ zeptal se muž. „Vždyť je vás jen hrstka.“

„Kdo jste?“ zeptal se Skolnick a stále nevydal rozkaz sklonit zbraně. Muž však ignoroval skutečnost, že se na něj míří.

„Ben. Ben Glassner. Občan Ardencity. Jak je kurva možný, že je vás tak málo?“

„Odložte zbraň,“ pobídl ho Skolnick.

„Tak to ani za zlatý prase. Tahle moje holka mi zachránila život a já jí nepustím z ruky.“

„Mí muži vás odzbrojí.“

„Počkejte Skolnicku. Tenhle chlap je přesně co hledáme. Přeživší,“ vmísil se Gers.

„A hele, člověk s mozkem. Neuvěřitelný. Už jsem nedoufal, že někoho takovýho potkám,“ řekl Ben Glassner, občan Ardencity.

Skolnick se zatvářil kysele a pak dal povel vojákům sklonit zbraně.

„To vy můžete za to, že vás tak málo?“ zeptal se Ben Skolnicka.

„Ne. Můžou za to jeho nadřízení a nadřízení jeho nadřízených a taky parta divných lidí, kteří se chovají jak zombie,“ odpověděl za Skolnicka Gers.

„Jo s těma je kurva velkej problém, ale nejsou ti nejhorší.“

„Viděl jste nějaké další přeživší?“ zeptal se doposud mlčící Nicols. Jemu na zdejších lidech skutečně záleželo.

„Ano. Ti co vás napadli, jsou přeživší.“

„Myslím normální lidi.“

„Ti na tom nejsou vůbec dobře. Mají už jen málo času, než je odvedou. Jinak já jsem jediný, jak vy říkáte přeživší tady ve městě. O nikom dalším nevím.“

„Kam odvedou?“ zeptal se Gers.

„Přeci do pekla. Chlape, myslel jsem, že máš mozek.“

Gers si povzdechl. Další člověk co tu mluví o pekle nebo démonech.

„Do pekla?“

„Jo. Na úpatí sopky je do něj díra a přesně tam démoni lidi odváděj. Sám s nima nic nezmůžu, proto jsem doufal, že sem přijde armáda a ne… pár chlapů, co vypadaj dost utahaně.“

„A vy jste mi nevěřil,“ řekl Nicols Gersovi. „Je to díra do pekla.“

„Pro mě za mě to může být díra třeba, víte kam. Je mi i jedno jestli jsou to démoni nebo chipmunkové, což vyjde nastejno, ale zajímá mě, o kolika lidech se tu bavíme,“ řekl podrážděně Gers, protože ho štvaly tyhle řeči o pekle. Celá Amerika je pořád silně věřící a peklo vidí na každém rohu.

„Nevím přesně, ale určitě mnoho desítek lidí.“

„A kolik je démonů?“ ptal se Nicols.

„Desítky. Taky desítky lidí, ze kterých už udělali…přisluhovače pekla. Nevím, jak to mám pojmenovat. Jedno je jasný, my na to nestačíme.“

Gers se podíval na Skolnicka.

„Musíme se o to pokusit, že ano?“ ptal se s tím, že jasně chtěl souhlasnou odpověď.

„Ano, to bychom měli. Ne, zcela jasně musíme,“ odpovídal s přemáháním Skolnick. „Doveďte nás za těmi lidmi,“ apeloval velitel na Bena.

„Jste blázni, ale začínáte mi být sympatičtí. Ale musíme pěšky.“

„Proč?“ zeptal se Nicols.

„Na východě i západě je silnice přerušena lávou. Musíme přímo k hoře. Samotná cesta bude dost nebezpečná. Stačí blbě šlápnout a máte nohu v plamenech.“

„Pekelných,“ dodal Gers.

 

                                                                    7.

 

Za městem se rozléhaly ohromné pláně bez jediného stromu. Bývala tu pole s kukuřicí, ale tu nyní vystřídala láva. Většina už byla zatuhlá do nevzhledných černočerných útvarů a do budoucna slibovala úrodnou půdu. To co láva zahubila, za pár let vrátí. Nalevo viděli šedou zatuhlou řeku hmoty pyroklastického proudu, který se krajinou pod sopkou prohnal. Napravo se rozlévala jako malé moře hladina tmavě rudé lávy. Mount of hell stále chrlila popel, ale kadence otřesů již zeslábla. Brzy se opět odebere ke spánku.

„Jak daleko ještě?“ ptal se Skolnick. Čekal, že mu to řekne Ben, ale ozval se Burns:

„K sopce je to ještě kilometr a pod sopkou je ještě jedna usedlost.“

„Ano,“ přisvědčil Nicols. „Last rest. Žije tam ale jen asi dvacítka lidí. V podstatě tři rodiny, které tam chovají dobytek nebo sklízí kukuřici.“

„To jsou názvy. Poslední odpočinek. Takže celý den makaj na poli a pak si jdou na poslední odpočnek. Super,“ říkal si sám pro sebe Gers.

„Bene, když víte, kde lidi shromažďují, tak jste tam už musel být. Proč jste se vracel do Ardencity?“ pokračoval otázkou Gers.

„Hledal jsem lidi. Když jsem se probral po zemětřesení u sebe doma, vyšel jsem ven a nikdo nikde. Napadli mě démoni, ale ubránil jsem se. Pak jsem i některé sledoval a dovedlo mě to až do Last rest. Jenže byl jsem sám proti ohromné přesile. Vracel jsem se každý večer domů, abych se vyspal, to je jediný důvod. Je to jen pár dní, ale přijde mi to jak věčnost.“

„Jaktože vás nechytli, když jste byl až v Last rest?“

„Nejsem blázen, nebyl jsem uprostřed té usedlosti. Kousek od ní, je malá budova na uskladnění kukuřice. Sice shořela střecha a vše uvnitř, ale stěny zůstaly stát.“

Našlapovali opatrně, ale hornina už byla opravdu natolik ztvrdlá, že nebyl problém dojít až k vyhořelé stodole.

Jak říkal Ben, byla opravdu vyhořelá, ale poskytla úkryt.

Last rest byl nadohled. Pár domků soustředěných blízko u sebe a velká stodola pro zvířata. Mohlo to být hezké místo nebýt nánosů ztuhlé lávy a sopečného popílku.

Nad usedlostí se vypínala k nebi Mount of hell. A několik desítek metrů od Last Rest byla v úpatí ohromná díra o které Nicols i Ben tvrdili, že je rovnou do pekla.

„To snad ne,“ řekl Gers, když spatřil v dalekohledu něco, co mu vyrazilo dech. Musel si konečně přiznat, že tady logika neplatí a díra na úpatí sopky skutečně není přirozeného původu.

„Panebože,“ připojil se Nicols. „Teď už mi věříte, Gersi?“

„Jo, co jiného mi zbývá.“

Z Last Restu až k díře šel po úpatí sopky dlouhý průvod postav. Byli to lidé se svázanýma rukama a každý z nich měl doprovod v podobě netvora, jenž je při cestě častoval kopanci, údery do obličeje nebo ranami bičem. Kaleidoskop lidí, nelidí a chimér, podobných té, která je napadla v Ardencity.

„Démoni odvádí lidi do pekla a tam z nich udělají sobě rovné,“ řekl Ben. „Pak zas vylezou, ale už jako netvoři.“

„Tohle je nad naše síly,“ upozorňoval nervózně Skolnick.

„To víme už dlouho,“ reagoval Gers. „Je to buď anebo. Buď zkusíme najít cestu pryč a pak zavoláme armádu nebo se vydáme nahoru zkusit ty lidi zachránit od pekla.“

„Tady nic nezmůžeme. Jít tam nahoru by byla sebevražda,“ řekl Skolnick a díval se po ostatních jako by hledal v jejich tvářích souhlas s jeho názorem.

„Vidíme, kam ty lidi vedou. Víme, co se s nimi stane. Přeci nebudeme jen tak přihlížet,“ sdělil svůj pohled na věc Nicols.

Gers souhlasil.

„Možná je to sebevražda, ale máme šanci je zachránit.“

„Myslel jsem, že chcete za každou cenu mít zadek v bezpečí, Gersi. Pořád jste s tím otravoval a teď najednou takový obrat?“ divil se Skolnick.

„Když uvidíte na silnici ošklivou bouračku, taky odjedete s tím, že za další zatáčkou zavoláte záchranku a oni mu jistě pomůžou? Skolnicku, vlítneme na ně, zkusíme ty lidi zachránit.“

„Nejdřív se ještě zkusíme naposledy spojit se St.Helen.“

„Zkuste.“