Renfieldův syndrom

Renfieldův syndrom

Vitae animum nobis est. - Krev je tvá duše.



Nevím, jak mám začít vyprávět svůj příběh. Pochybuji, jestli vůbec budu mít sílu vylíčit pravdivě vše, co se stalo. A především odvahu, abych nic nezamlčela navzdory tomu, že mnohé věci, o kterých hodlám mluvit, ve vás asi vyvolají značné pochybnosti o zdravém rozumu vypravěčky.
Díváte se na mne se zjevnou nedůvěrou v očích. Jsem nervózní. Bojím se, že mi nebudete věřit!
Sedíte proti mě na židli a čekáte, až začnu mluvit. Prosím, buďte trpelivá. Je to těžké.
Mlčíte. Trapná chvíle, plná nerozhodnosti, se začíná nebezpečně protahovat. Zvažuji, co říct.
Se sklopeným pohledem bázlivě upírám zrak na své ruce, složené v klíně. Snažím se promluvit, ale nemůžu. Jazyk bezcílně klouze po bledých rtech. Ztěžka hledám ta správná slova.
Někdy mám pocit, že už dávno nežiju a jenom moje tělo stále odmítá zemřít. Kdybych se obrátila v prach, byla bych na tom lépe než teď. Mé bytí pohltila hluboká beznaděj.
Ptáte se, co tím myslím? Nedokážu vám to vysvětlit. Jestli jste někdy měla pocit, že vás život je k ničemu, pak to pochopíte.
Sedím v potemnělé místnosti, kam ve večerních hodinách dopadá oknem málo slábnoucího slunečního světla, a dívám se ven. Tímto stereotypním způsobem jsem již strávila nespočetné hodiny. Ačkoli vím, že nic netrvá věčně, ztratila jsem naději. Co když to nikdy neskončí!?
Dlouhé dny ubíhají pomalu a s příchodem jarního slunovratu je každý delší, než ten následující. Já pořád trčím tady.
Ocitla jsem se v časové smyčce. Jenže život se nezastavil! Plyne kolem mne, ale já se jej neúčastním. Mám pocit, že se brzy zblázním. Všechno se neustále opakuje.
Vlahé jaro se nesměle mění v počátek léta. Každá noc začíná s nasládlou vůní nezralých plodů na větvích stromů, s tichým šustěním mladých břečťanových šlahounů, které pomalu šplhají k mému oknu přes hřbitovní zeď…
Žulové kříže a náhrobní kameny ležící za ní nevidím, protože je vyšší než já. Vnucuje se směšná myšlenka, že je tak vysoká, aby nic, co zůstává uvězněné za touto mlčenlivou hradbou zvětralého zdiva, nemohlo uprchnout z ponurého pohřebiště. Podobná je i zeď okolo ústavu pro duševně choré, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra.
Bylo to nesmírně depresivní místo. Když zavřu oči, dovedu si je vybavit až do těch nejmenších podrobností:
Sanatorium bratří Manských působí jako starý blázinec z konce devatenáctého století, té úděsné doby plné hysterie a šílenství. Špinavě vyhlížející zdi z červených cihel, silné pilíře podpírající pyšnou terasu, zábradlí zčernalé vysokým věkem a zamřížovaná okna s lomenými oblouky, díky kterým celá rozlehlá budova léčebny připomínala gotický hrad ze středověkých dob.
Strávila jsem v jeho hlučných chodbách nesčetné dny utěšováním neklidných pacientů, podáváním léků a starostlivou péčí o nemocné. Říká se, že naše práce je jako řehole.
Musím se vám přiznat, že jsem to místo tajně nenáviděla. Vyvolávalo ve mně tíživé pocity. Pokaždé jsem si oddechla až v dobu, kdy jsem odcházela domů. Toužebně jsem očekávala okamžik, až se za mnou zavřou vrata ústavu, monitorovaná kamerami. Bylo to, jako kdyby ze mne naráz spadla obrovská, drtivá váha a já mohla po dlouhé době konečně volně dýchat!
Vybrala jsem si nevděčné zaměstnání. Moji kolegové mívali stejné pocity, jako já. Chápala jsem je.
Pavla - mladá zdravotní sestřička - vždycky říkala, že musí jít na chvíli ven. Na vzduch. Dodávala, že kdyby nemohla na pár minut vypadnout z toho blázince, tak by asi sama brzy skončila ve svěrací kazajce!
Nedivila jsem se, protože jsem na tom byla úplně stejně. Jednou o pauze jsme postávaly jsme na sesterně s kouřícím hrkem kávy v ruce a nespokojená kolegyně se mi svěřila, že kvůli tomu chce dát výpověď. Jenže se jí zatím nepodařilo najít jiné místo. Zeptala se mne, jestli jsem taky někdy přemýšlela o tom, že tu skončím.
Odpověděla jsem, že nepřemýšlela. I když ne poprvé mne napadlo, zda na nás každodenní pobyt mezi duševně nemocnými lidmi nemá negativní vliv.
Dnes se směju. Možná, že na mne měl mnohem horší vliv, než bych se odvážila tušit!
Naštěstí my ošetřovatelky jsme měly moc napilno, než aby nás trápily takové otázky. Typický den v sanatoriu byl natolik náročný, že já a ostatní sestry jsme se ani na moment nezastavily. Při práci jsme zapomínaly, kde jsme. Nebyla to obyčejná nemocnice.
Dlouhá, dvanáctihodinová sněma v ústavu byla jako zběsilý kolotoč obličejů, blábolení a vyčerpávajících úkolů, na které vám mnohdy nestacil jenom milý úsměv a vlídné slovo. Když to nešlo po dobrém, přišla ke slovu sedativa. Nejhorší ze všeho bylo, když naši pacienti odmítali spolknout pilulky, které jim předepsal lékař.  
Nesnášela jsem takové vyhrocené situace, protože jsme museli nutit naše chovance násilím, aby se uklidnili. Ale nedalo se nic dělat. Tak to prostě chodilo všude.
Nemohu se pamatovat na každého pacienta, který mi prošel rukama. Velice přesně si ovšem vybavuji ten zdánlivě obyčejný, všední den začátkem září, když k nám přivezli Renfielda.
To samozřejmě nebylo jeho skutečné jméno, ale všichni mu tak říkali a já jsem se měla záhy dozvědět proč. Pacient trpěl renfieldovým syndromem.
Toto vážné psychické omenocnění, rovněž známé pod pojmem klinický vampirismus, se projevuje nezvladatelnou, nutkavou touhou pít lidskou či zvířecí krev. Lidé, postižení renfieldovým syndromem, také zpravidla vykazují obsedantně kompulsivní poruchy chování anebo skryté sklony k fetišismu. Oním fetišem, kterému propadli, je pochopitelně krev.
Netušila jsem, odkud k nám našeho nového chovance přivezli. Vím jenom, co jsme se dozvěděli od policie. Pozdě v noci jim někdo zavolal a zděšeným hlasem vylíčil, že zloději se vloupali do krevní banky na kraji města. Když přijeli, našli vyražené dveře, slizké kaluže rudé tekutiny na podlaze a pachatele v poskvrněném oblečení, jak se krčí u lednice a zírá na ně s ústy od krve. Musel to být příšerný pohled. Šokovaní policisté tvrdili, že ji lačně pil z rozříznuté plastové konzervy. Prý ho chytili přímo při činu.
Měl jít do vězení, jenže u soudu vzhledem k několika silně emocionálním výpovědím očitých svědků rozhodli jinak. Myslím, že to udělali především kvůli nevšední povaze jeho zločinu. Obžalovaný byl prohlášen za duševně chorého, proto jej přemístili do našeho ústavu.
Měla jsem službu v právě v den, kdy k nám přijel. Renfield seděl u stolu v kanceláři doktora Novotného a poněkud neochotně hovořil s lékařem. Pozorovala jsem ho, jak mluví a jak doktor začíná psát na papír. Vyplňoval nějaký dotazník ohledně pacientova zdravotního stavu. Zatímco pacient odpovídal na jeho otázky, měla jsem příležitost ji jej důkladně prohlédnout.
Byla jsem z něj nervózní. Něco na mi něm nahánělo strach, jenže já nevěděla, co to je.
Na pohled působil spíš nenápadným dojmem. Něco okolo čtyřicítky, silnější postava, tuctový obličej s hnědýma očima a tmavé vlasy, které mu na skráních už začínaly šedivět. Takových tváří jsou přece stovky.
Nepůsobil na mne jako krvežíznivý maniak, za kterého jej prohlašovali u soudu. Když zachytil můj zkoumavý pohled, okamžitě sklopil oči a zadíval se na desku stolu. To nebyla reakce, na kterou jsem čekala. Byly to prostě oči člověka, který se cítí nepříjemně, když na něj zírá někdo cizí. Vypadal úplně normálně. Nikdo by neřekl, že trpí vážnou duševní chorobou.
U dveří ordinace stál ošetřovatel v bílém mundůru, připravený zasáhnout v případě, že by potenciálně nebezpečný pacient začal jevit jakékoli známky neklidu.
Naštěstí zůstalo všechno v pořádku. Zřízenci tu byli zbytečně. Když vstupní vyšetření skončilo, odvedli Renfielda do jeho pokoje.
Po zbytek dne už jsem ho neviděla. Kolem mne vládl obvyklý chaos. Po chodbách ústavu chodili lékaři a sestry, vše bylo jako vždy.
Bylo už pozdě a blížila se večerka. Moje směna skončila. Převlékala jsem se v šatně. Jak ráda jsem po náročném dni odložila nemoderní bílou uniformu zdravotní sestry. Když jsem si před zrcadlem rozčesávala vlasy, přemýšlela jsem o práci.
Znovu jsem si zrekapitulovala dnešek. Jen jedna věc mne zarazila - možná i vyděsila. Uvědomila jsem si to až poté, co našeho nového chovance odvedli z ordinace. Měl obvázané zápěstí na pravé ruce. Kdyby se zranil, měla bych ho na starost já. Jenže já jsem ho neošetřovala a pokud vím, žádná kolegyně také ne. A ještě podivnější bylo, že doktor Novotný se ho při vyšetření nezeptal, co se mu stalo.  

Přišel deštivý podzim, toho roku velmi ošklivý a teskný svou samotou, pozvolným umíráním vší přírody.
Renfield pro nás stále zůstával záhadou. Odmítal mluvit s lékaři. Nechtěl nám prozradit své pravé jméno, neřekl je dokonce ani u výslechu na policii. Neměl u sebe žádné doklady, a tak jsme nemohli zjistit, odkud je a jak se jmenuje. Vyšetřovatelé z něj byli stejně zoufalí, jako doktoři na psychiatrii. Vždyť ten člověk prakticky neexistoval!
Začala ranní sněma. Roznesla jsem prášky a doprovázela doktory na vizitách u nemocných. Snažila jsem se působit profesionálně a optimisticky.
Šla jsem zkontrolovat Renfielda ale sotva jsem vkročila do jeho pokoje, uskočil, jako kdybych ho přistihla při něčem nekalém. V jeho tváři se na vteřinu mihl strach.
Byl to zvláštní pohled. Jakmile se otevřely dveře, trhnul sebou a ustoupil ke zdi. Vypadal jako zvíře zahnané do kouta.
Pochopila jsem, že se mne bojí. Něco schovával za zády. Vytrhla jsem mu to z ruky a div nevykřikla hrůzou. Byla to krevní konzerva.
Její obsah, označený jako A negativní, byl zpola vyčerpán. Hustá rudá tekutina odkapávala z tenké plastové hadičky splasklé konzervy. Teď jsem viděla, že ten muž je opravdu šílený. Jeho ústa byla umazaná od krve.
Podařilo se mi ovládnout leknutí a zavolala jsem lékaře. Renfield se krčil v rohu pokoje jako spráskaný pes. Tušil, že přijde trest! Nemýlil se.
Byl přemístěn na samotku. Když ho odváděli, nesnažil se klást odpor. Zřízenci říkali, že se choval rozumně.
Moc se mi tomu nechtělo věřit. Může se šílenec, který pije krev, chovat rozumně?
Říkali, že zůstal klidný, i když ho zavírali do vypolstrované cely. Když za ním zamkli těžké dveře, nekopal do nich ani nekřičel jako jiní. Spousta pacientů ve tmavé cele bez oken propadla panice. V záchvatu hněvu na nás vřískali ty nehorší výrazy, jaké znali. Pokud nedostali svěrací kazajku, zuřivě tloukli rukama nebo hlavou do měkkých zdí samotky. Jenže on ne.
Divila jsem se, že zůstal klidný. Dovedla jsem si představit, jak musel být zoufalý. V malé holé cele se sotva dokázal narovnat a udělat pár kroků. Měl na výběr z velmi omezeného množství činností: sedět, ležet nebo zírat do zdi. Nic jiného dělat nemohl. Měl hodně času přemýšlet!
Kdyby chtěl, mohl si během dlouhých hodin poté, co zhasla světla, vymyslet vhodné odpovědi pro případ, že se ho začnou vyptávat lékaři.
Doktor Hanák ho navštívil na samotce. Přišel sám, bez obvyklého doprovodu dvou zřízenců, aby se s ním pokusil promluvit. Snažil se zjistit, jak se Renfield dostal ke krevní konzervě. Bylo to marné, protože vzpurný pacient odmítal odpovědět na jeho otázky. Nemělo smysl přemlouvat ho.
Mlčel, i když jeho prohřešek byl odhalen. Seděl před doktorem, zády opřený o zeď, a díval se do země. Po celou dobu výslechu zůstal tiše. Nechtěl prozradit, kdo mu dal krevní konzervu.
Doktor Hanák měl za to, že někdo podporuje našeho pacienta v jeho nebezpečných bludech.
Představa, že se po ústavu potuluje někdo, kdo věří na pohádky o upírech a o pití krve, mi byla z duše odporná. Byla jsem z toho nervózní. Ostatní sestry také. Kdybychom tak věděly, kdo to je!
Šeptalo se, že jde rovněž o nesvéprávnou osobu, možná dokonce o jednoho z našich chovanců!
Slyšela jsem i pomluvy o lékařích. Kdyby nebyli neschopní, už by tomu dávno přišli na kloub. Doktor Hanák s ním strávil celé hodiny, jenže Renfield nepromluvil. Sestřičky si najednou připadaly jako v nějakém hororu.
Možná jsem byla zvědavá - anebo mi ty řeči o upírech už lezly na mozek - a začala jsem číst Draculu. Sice jsem ho znala z filmů, ale byly vesměs hodně vzdálené knižní předloze. Nikdo by nevěřil, jak děsivá může být obyčejná kniha. Byla psaná staromódním, poněkud zdlouhavým stylem, příznačným pro všechna díla z 19. století.
Nemám ráda horory, jenže Stokerův mrazivě zneklidňující příběh, psaný staromódní formou deníkových záznamů, mne okamžitě vtáhl do děje. Nemohla jsem se od něj odtrhnout.
Dočetla jsem kapitolu, pojednávající o tragickém ztroskotání lodi a podivných věcech, které se odehrály na palubě během hrůzyplné plavby do Anglie. Kniha ležela na nočním stolku. Byla jsem zvědavá, co bude dál.
Měla jsem pár dní volna. Když jsem se zase vrátila do práce, čekaly na mne zajímavé novinky.
Nemocnici navštívil cizí muž, který si neprodleně přál mluvit s primářem. Ukázalo se, že je lékařem ze Sanatoria Milosrdných bratří pro duševně nemocné. Znal Renfielda. Prozradil primáři jeho pravé jméno.
Zjistili jsme, že náš chovanec byl až do nedávna hospitalizován ve výše zmíněném zařízení a doktor Líbner jej léčil. Pacient trpěl schizofrenií doprovázenou utkvělými představami a bludy. Věřil, že musí pít krev, jinak zemře.
Jelikož jeho stav byl stabilizovaný, lékaři se jej rozhodli propustit. Renfield byl považován za neškodného.
Před pár měsíci opustil město, kde se léčil. Pokusil se začít nový život. Podle všeho se však rychle vrátil se ke svým starým zvykům.
Krátce pro propuštění ze špitálu u Milosrdných opět propukla jeho zhoubná upírská mánie. Co se dělo potom jsme si mohli domyslet. Zřejmě přestal brát prášky, které mu předepsal psychiatr, a v jeho mučivě vyprahlém mozku se probudila rudá žízeň po krvi...
Lékař od Milosrdných měl s podobnými případy bohaté zkušenosti. Mluvil o nemocných s velkým zaujetím. Mnohé duševní poruchy, se kterými si dříve nikdo nevěděl rady, dokáže medicína v dnešní době vyléčit. Primář mu vyprávěl o krevní konzervě. Líbner tvrdil, že jde pouze o exces, který se už nebude opakovat. Za předpokladu, že Renfield bude každý den užívat léky a pravidelně docházet na terapii, by se měl znovu začlenit do normální společnosti.
Doktor Líbner trval na tom, aby byl jeho bývalý pacient neprodleně propuštěn.
Náš primář s tím nesouhlasil. Obával se, že Renfield by mohl být nebezpečný. Neměl žádné doklady, žádnou minulost ani žádnou budoucnost. Jeho osudem bylo shnít zaživa v ústavu pro duševně choré...
Líbner odjel zklamaný. Zdálo se, že na Renfieldově případu mu velmi záleží.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že z šedivých, neutěšených budov nemocnice vyrazím domů pěšky. Bylo celkem pěkně a čekal mne teplý podzimní večer.
Sanatorium, obklopené vysokou zdí, se nacházelo v tiché, klidné čtvrti až na kraji města. Ulice lemované nízkými domky zalévalo hřejivé světlo zapadajícího slunce. Procházka ospalým předměstím potrvá asi půl hodiny.
Užívala jsem si nesmělý dotek slunečních paprsků na tváři. Pohyb na čerstvém vzduchu mne povzbudil, přesně jak jsem doufala.
Spadla ze mne únava uplynulých hodin, strávených mezi věčně nespokojenými pacienty. Několik posledních dní bylo obzvlášť náročných. Doktor Hanák si vzal volno a nový lékař, který jej tento týden zastupoval, neuměl všechno zorganizovat zdaleka tak dobře, jako on. To znamenalo, že jsme museli zvládnout dvakrát tolik práce. Bývala jsem vyčerpaná.
Někdy jsem si říkala, že post zdravotní sestry v ústavu pro duševně choré není zrovna ideální zaměstnání. Ale co se dalo dělat?
Neměla jsem v úmyslu s tím skončit. Rozhodně ne teď, když práci tak nutně potřebuji.
Přišla jsem o spolubydlící, nájem jsem musela platit sama a navíc se musím přiznat, že jsem neměla žádné úspory. Zlobila jsem se na sebe, že moc utrácím za zbytečnosti. Umínila jsem si, že musím začít víc šetřit.
Z triviálních myšlenek na peníze, složenky, účty a nové boty mne vytrhl pohled na důvěrně známou ulici. Zamířila jsem ke dveřím mohutného třípatrového domu po chodníku pokrytém žlutým a červeným listím stromů.
Donedávna jsem se dělila o byt s jednou kolegyní z nemocnice, ale Radka se odstěhovala za svým přítelem a od té doby jsem bydlela sama. Zvykla jsem si vracet se každý večer do tichého, tmavého bytu.
Samota mi nevadila. Někdy jsem ji dokonce vítala, protože jsem si potřebovala odpočinout od lidí.
Připravila jsem si něco lehkého k večeři, umyla nádobí, poklidila. Potom jsem se šla osprchovat. Když jsem odešla z koupelny, zalité teplem z horké vody, bylo už skoro jedenáct hodin.
Zítra jsem měla mít volno, takže jsem se konečně mohla pořádně prospat. Opravdu jsem to po náročném dni potřebovala.
Měla jsem málo času na čtení, proto jsem se ke Draculovi vracela až večer. Vždycky jsem si před spaním stihla přečíst kapitolu. Bavilo mne zalézt si pod peřinu a třást se hrůzou u strašidelného příběhu. Připadala jsem si trochu jako malá holka.
Brzy jsem usnula. Ale sladký odpočinek neměl trvat dlouho. Neklidně jsem se převalovala na lůžku.
Zdálo se mi, že na ně dopadá dlouhý stín upíra v rudém plášti. Cítila jsem, že něco je špatně.  
Otevírám oči do temnoty. Oknem padá do zšeřelého pokoje měsíční světlo. Uvědomím si, že někdo mne sleduje a možná se mi chystá ublížit...
Zažívala jsem zvláštní pocit strachu a dezorientace, ačkoli jsem po celou dobu zůstala na místě. Ležela jsem ve své posteli, ale ložnici jsem kupodivu nepoznávala. Všechno kolem mne bylo najednou jiné než normálně, i když bych nedokázala říct proč. Kde to jsem!?
Znovu zavírám oči a pevně k sobě tisku těžká víčka, abych neviděla ani náznak pohybu či slabý záchvěv života ve tmě. Jenže popírat přítomnost někoho cizího v povědomé místnosti je marné.
Co když poznal, že nespím? Možná ví o tom, co se mi honí v hlavě. Ať je to kdokoliv, jistě má nějaký důvod, proč si přeje zůstat nespatřen.
Vytuším, že blíží ke mě. Už nemá smysl předstírat, že tu není. Opět otevírám oči zastřené spánkem a vzápětí strnu smrtelným leknutím, i když ze sebe nevydám ani hlásku.
Uviděla jsem výhružnou postavu, jak se sklání nad mým ložem. Vychrtlé ruce mi s nelidskou silou sevřely hrdlo.
Začala mne rdousit. S vytřeštěnýma očima jsem jí zírala do tváře. Co to je za obličej, co je to za odpornou karikaturu lidské bytosti? Bledá tvář mrtvoly, s očima potaženýma bílou blánou. Hrůza pohledět!
Nedokázala jsem se bránit. Byla jsem moc slabá a nemohla jsem se vymanit z rukou, které mne škrtily. Jak jsem se dostala do téhle noční můry?
Není cesty ven. Najednou jsem se nemohla hýbat. Přestávala jsem dýchat. Na prsou se mi usadila dusivá tíha té ohavné, žíznivé bytosti.
Dusila jsem se. Jako v děsivých vidinách uprosřed deliria jsem zpozorovala, že ten tvor není sám. Z noční temnoty vystupovaly nebezpečné stíny, podobné bledým démonům. Sápaly se mi po krku. Umírám...
Přišel můj konec. Jsem v podsvětí, v černočerné jeskyni, kde leží mrtví. Anebo v pekle mezi ďáblovými služebníky!?
Kdo přijde na můj pohřeb? Slyším kostelní zvony, zrovna vyzvánějí hodinu po půlnoci!
Probudila jsem se svalená na okraji postele, s nohama zamotanýma do deky. Posadila jsem se, natáhla ruku a rychle stiskla vypínač. Když se rozsvítila malá lampa na nočním stolku, uviděla jsem, že pokoj je prázdný. Oddechla jsem si, byl to jen zlý sen. Přesto v ponuré, slabě osvětlené místnosti zůstával viset nepříjemný pocit.
Spolkla jsem odpornou pachuť strachu, která se mi usadila v ústech. Nebylo se čeho bát! Vyzvánění přestalo a všude se zase rozhostilo ticho...
Tvář maniaka mi byla povědomá. Poznala jsem v ní Renfielda. To mne vyděsilo ještě víc.
Horečnatě jsem přemýšlela, co to má znamenat. Přece není možné, aby ten šílenec utekl z blázince. Věděla jsem, že nemohl vtrhnout do mého bytu.
Trochu mne to uklidnilo. Ale ne dost na to, abych si šla zase lehnout. Pořád mi rychle bušilo srdce a přerývaný dech zdvíhal hruď, kde předtím ležela hnusná tíha upíra. Dýchala jsem těžký vzduch, prosycený nasládnou vůni jahodové svíčky. Vedle ní ležel můj chatrný výtisk Draculy, který jsem si před nedávnem vypůjčila. Asi bych neměla číst před spaním strašidelné příběhy, napadlo mne trochu dopáleně.
Musela jsem se vzpamatovat z noční můry. Otevřela jsem okno a rozpálené čelo ochladil studený vítr. Venku mohlo být několik stupňů nad nulou. Noci byly velice chladné.
Vyklonila jsem se z okna. Město tu přede mnou leželo klidné a tiché, zatím nepřipravené na příchod nového dne. Zadívala jsem se na temnou oblohu. Měsíc zářil jasně. Brzy bude úplněk...

Přišel úplněk a Renfield byl nezvladatelný. Museli jsme ho dát na samotku, jinak by si mohl ublížit. Tentokrát nebyl tak klidný jako minule. Zuřivě se bránil, když ho odváděli, a jednoho ošetřovatele dokonce pokousal!
Slyšeli jsme, jak křičí. Váha šílencova těla dutě narážela do zdí jeho temného vězení. Určitě by se zranil. Cela však byla vypolstrovaná a navíc dostal svěrací kazajku.
Zvláštní, jak velký vliv mají fáze měsíce na narušené, duševně nevyrovnané jedince. V dávných dobách z nich možná vznikly děsivé pověsti o vlkodlacích.
Měla jsem přes den moc práce a nevšimla jsem si, jak brzy se začíná smrákat. Blížil se chladný říjnový večer a  s ním i konec mé směny. Nemohla jsem se dočkat, až půjdu domů.
Denní světlo už vybledlo, ale tma stále nepřicházela. Měsíc stoupal po obloze a světlo zalévalo usínající krajinu. Nad korunami stromů se třpytily hvězdy a kdesi zazněl kvílející hlas netopýra. Vyrážel na lov okřídleného hmyzu anebo sát krev spícím lidem, kteří nemají, a ani nemohou mít nejmenší ponětí o tajích temné noci?
Otřásla jsem se při vzpomínkách na noční můru. Později jsem se dozvěděla, že tomuto jevu se říhá spánková paralýza, nebo lidově návštěva staré čarodějnice. Nemůžete se hýbat a máte pocit, že něco vás rdousí.
To jsem zažila na vlastní kůži a doufala jsem, že už se to nebude opakovat. Zakoušela jsem intenzivní pocit strachu doprovázený vědomím, že v pokoji je se mnou někdo cizí. Lidský mozek se dá snadno oklamat. Divné, co všechno s vámi může provést, když spíte.
Moje směna se pomalu chýlila ke konci. Jestě jsem musela splnit jednu povinnost, než odejdu domů. Byl čas na injenkci. Doprovázel mne zdatný ošetřovatel pro případ, že pacient by jevil nějaké známky agresivního chování.
Odemkla jsem dveře ztichlé samotky. Uvnitř vládla tma. Někdo vypnul světlo, i když na spánek bylo ještě brzo. Obvykle jsme zhasínali až před desátou. Uvědomila jsem si, že to není v pořádku. V následujícím okamžiku jsem zpozorovala šokující záblesk cizoty z šera.
Zahlédla jsem dva rudé body nad pacientovým ramenem, které se mi s nesnesitelnou intenzitou propadlovaly přímo do mozku...
Zamrkala jsem. Ve zlomku vteřiny jsem pochopila, že se mi to jen zdálo. Žhnoucí oči za Renfieldem zmizely v temnotě cely a nenechávaly mne na pochybách, že to byl zase další zlý sen.
Hrůza odezněla, ale když se rozsvítilo, ihned se mi zvedl žaludek. Stěny místnosti pokrývaly ošklivé krvavé šmouhy. Chtělo se mi křičet!
Zřízenec, stejně znechucený jako já, zůstal stát ve dveřích. Vykročila jsem k Renfieldovi.
Vypadal jako odepsaný případ, když se tak krčil v rohu vypolstrované cely. Bude zavřený na samotce tak dlouho, dokud se jeho chování nevrátí do normálu. Musí zůstat pod dohledem. Nikdo nevěděl, co se děje v jeho hlavě.  
Sklonila jsem se k němu a odhnula mu vlhké pramínky vlasů z rozraženého čela. Vlasy měl slepené krví. Místo očí  měl jenom černé díry, plné nicoty.
Pacientova povaha mne mátla. Na té jeho tupé lhostejnosti, výmluvném mlčení a naprosté vnější netečnosti k bolesti, pasivnímu přijímání ran a ohýbání hřbetu v odevzdanosti necitelnému osudu je něco tak nelidského, až z toho mrazí.
Zaslechla jsem jeho hlas. Věděla jsem, že mluví na mne, i když se mi nepodíval do obličeje.
Nebyla to slova, byl to jen šepot temnoty, jako když vám při chůzi nevlídnou ulicí křupe pod podrážkami seschlé mrtvé listí. Sta a sta vět z jeho úst, jedna jako druhá a všechny stejně hrozné...
Pořád opakoval nějaká jména. Nechápala jsem to. Co se mi snažil říct!?
Neměla bych to dělat, ale naklonila jsem se k němu blíž. Mohl by se mne pokusit kousnout, ale v tomto stavu byl příliš slabý. Něco mi říkalo, že se ho nemusím bát. Zašeptal: "Musím ván říct něco o doktorovi."
Napjatě jsem poslouchala, jenže Renfield už nevyslovil konec věty. Ještě než ji stihl doříct, začala působit sedativa a usnul!
Odcházela jsem zmatená. Jenže jsem neměla čas pozastavovat se nad tím. Pochybnosti přišly až v noci, když jsem se marně pokoušela usnout.
Doopravdy se mi snažil Renfield sdělit něco důležitého, nebo blábolil nesmysly? Byli tu dva lékaři, kteří měli co dočinění s jeho případem. Oba evidentně věděli o našem pacientovi víc, než já. Možná bych se měla zeptat některého z nich, o co jde?
Trápilo mne to. Jeho stav se viditelně zhoršil. Vůbec nevypadal dobře. Potřeboval pomoc, jenže jak? Nerozuměla jsem, co mi chtěl říct.
Znovu jsem si - snad po stokrát - v duchu důkladně zrekapitulovala celý den. Snažila jsem se přijít na to, co ve mně vzbuzovalo ten pocit, že něco tu není v pořádku. A pak jsem na to přišla - tmavá cela, kde spal Renfield! Přísahala bych, že někdo tam byl bez mého vědomí. Co tam proboha dělal!?  
Možná to s tím nesouvisí, ale pro pořádek musím také zmínit, že se mi moc nelíbil doktor Novotný. Nikdy jsem mu nevěřila.
Nemocný v naší léčebně pro něj byl prostě další případ, ne člověk jako my. Bylo mi za těžko uvěřit, že to s našimi chovanci myslí dobře. A teď tohle!

Chtěla jsem si promluvit s doktorem, ale pořád jsem se k tomu nedokázala odhodlat. Během několika dní jsem měla řadu příležitostí oslovit ho, jenže jsem je nevyužila.
Byla jsem v pokušení zajít za primářem a všechno mu říct. Ale neudělala jsem to. Považoval by mne za blázna. Lámala jsem si hlavu s tím, co mi pacient pod sedativy už nestihl prozradit.
Zbývalo mi posledních pár minut pauzy. Stála jsem na terase, vzhledem k nevlídnému počasí úplně prázdné, a s melancholickým pohledem sledovala černá mračna na obloze. Ladila s mým temným rozpoložením lépe, než by kdo tušil.
Koupila jsem si ve vetešnictví laciný křížek na krk, abych se cítila v bezpečí. Nikdy jsem nebyla nábožensky založená, ale podle pověstí se přece upíři bojí křížů, nebo ne?
Takhle to přece bylo v Draculovi. Možná jsem neměla tu zatracenou knihu číst. S pomyšlením, že to nemusí fungovat, mi zašlý stříbrný křížek poskytoval jen chabou ochranu před dětmi noci.
Nebyla jsem pověrčivá, ale to se změnilo. Pomalu jsem propadala podobným bludům jako naši šílení chovanci, kteří si ustašeně šeptali o pijácích krve. Nikdy jsem si neuvědomila, jak zhoubně na nás působí ústav pro duševně choré.
Ani jsem se nedivila, že mezi psychiatry se vyskytuje nejvyšší počet sebevrahů ze všech možných profesí.
Přišly hektické dny plné práce. Zase nám přibylo pár nových pacientů a všichni vyžadovali čas a péči.
Musela jsem být neustále po ruce vytíženým lékařům a navíc mi nezbýval čas zkontrolovat, co dělá Renfield. Měla jsem o něj starosti. Možná, že začínám být v jeho případě až moc zainteresovaná osobně.
Opět nás navštívil doktor Líbner. Tentokrát jsem se s ním setkala osobně a zavedla jsem jej do primářovi kanceláře. Uvařila jsem jim silnou černou kávu a zaslechla jsem něco málo z toho, o čem mluvili.
Návštěva cizího doktora nás překvapila. Omlouval se, že přijel tak pozdě večer, ale nedalo se nic dělat. Měl mnoho práce. V místech, kde působil, lékaři nikdy nespali.
Líbner měl na srdci to samé, co minule. Žádal, aby byl Renfiel přemístěn do jejich zařízení. Primář řekl, že o tom bude přemýšlet.
Blesko mi hlavou, že jestli je Renfield doopravdy upír, pak ten doktor musí být jeho sluha a snaží se dostat svého pána na svobodu. Zbláznila jsem se!?
S takovými myšlenkami jsem se dívala na koruny stromů, zmítající se ve větru. Z terasy byl dobrý výhled na rozlehlou zahradu, obehnanou vysokou zdí. Někdy tam za pěkného počasí sedávali pacienti. Židle i stoly pod žloutnoucími stromy zůstávaly opuštěné, protože pršelo. Vtom jsem si všimla, že někdo se klidně prochází v kapkách deště.
S údivem jsem poznala Renfielda. Byl sám. Nechápavě jsem se na něj dívala. Neměl by být touto dobou ve svém pokoji a odpočívat? Kdo ho pustil ven!?
Potřeboval přece klidový režim, to mi říkali lékaři. Rozhodně se nesměl potulovat po ústavu bez dozoru. To nepřicházelo v úvahu. Dohonila jsem jej, nedbaje na déšť a rozzlobeně se ptala, co tady dělá. Odvětil, že si může jít, kam chce. Dodal, že ho brzy propustí. Doopravdy?
O tom jsem silně pochybovala, ačkoli pacient působil sebevědomě. Rána na čele se mu skoro zahojila. Zdálo se, že se mnou nechce mluvit. Otočil se a pomalu zamířil ke vchodu do budovy. Musel být venku už dlouho, byl celý promáčený. I když bylo docela chladno, měl na sobě jenom nemocniční pyžamo a papuče, jako kdyby právě vylezl z postele. Pantofle při každém kroku tiše pleskaly do betonových dlaždic. Zůstala jsem konsterovaná jeho drzím chováním.  
Toho dne, když náš potenciálně nebezpečný chovanec bez dovolení bezcílně bloumal po chodbách ústavu, jsem konečně sebrala odvahu k činu. Musela jsem si nutně promluvit s doktorem.
Stůl doktora Novotného byl zavalen papíry. Na nich stálo kýčovité skleněné těžítko ve tvaru slona, asi dárek od některého z hospitalizovaných lidí. Ptala jsem se doktora Novotného, jestli byl v pacientově pokoji, a on odvětil, že ne.
Zajímalo mne také, zda má být skutečně toto narušené individuum v brzké době propuštěno. Odpověděl mi pobaveným smíchem. Podle všecho neměl primář nikdy v úmyslu dotyčného propustit, ba ani přemístit jej do jiné léčebny. Něco takového nepřicházelo v úvahu. A už vůbec ne pro potenciálně nebezpečný, problémový případ, jako byl Renfield. Primář přislíbil přemýšlet o této možnosti pouze proto, aby neurazil doktora Líbnera. Vážil sem přece tak dlouhou cestu. Navíc mu velmi záleželo na osudu jeho bývalého pacienta, kterému věnoval tolik času a péče.
Můj kolega mne ujišťoval, že vše je v naprostém pořádku. Musela jsem mu věřit.
Jenže to nešlo tak snadno. Na celé té záležitosti s Renfieldem bylo něco divného. Co když se ho doktor Novotný snaží nějak krýt? Ale nevědela jsem, proč by to dělal. Začínám být paranoidní?
Jak ho ten cizí doktor vlastně našel, když nikdo neznal jeho jméno a tudíž nemohlo být uvedeno v našich záznamech? Tušila jsem, že to on měl co dočinění s Renfieldem. Co když doktor Líbner ví o pacientovi víc, než nám hodlá prozradit?
Ve všem jsem viděla něco nekalého. Možná tuhle mánii způsobil můj pravidelný, téměř každodenní pobyt v blázinci. Mé zaměstnání si na mě pomalu, ale jistě vybíralo svou daň.
Renfieldův případ mi naháněl strach. Nikdo nevěděl, co od něj můžeme čekat. To nás děsilo. Byla jako časovaná bomba, která může každým okamžikem vybuchnout a zničit vše kolem sebe. Umínila jsem si, že od teď na něj musím dávat pozor.
A trápila mne ještě jedna otázka - kdo mu tenkrát podstrčil krevní konzervu? Copak někdo cizí mohl mít klíče od pokoje v ústavu pro duševně choré!?
Pak - o mnoho hodin později, když jsem nemohla usnout - mi to došlo: Musela to být některá se sester. Anebo jeden z lékařů. Ale já věděla, že je to hloupost, tak jsem na ten zlý sen už nemyslela. Byl čas vstát, obléknout se a jít do práce.

Cítila jsem se mizerně, a vlastně jsem ani nevěděla proč. Možná to mělo něco společného s tím, jak málo jsem v posledních dnech spala. Nemohla jsem usnout, protože mne pozdě v noci trápily neodbytné myšlenky na pacienty a jejich šílenství.
Někteří z nich byli odepsané případy, odsouzení strávit zbytek života zavření v ústavu pro duševně choré. Nečekalo na ně nic víc, než smrt.
Nic než pomalé umírání mezi deprimujícími zdmi sanatoria. Každý den další dávky uklidňujících léků, odpuzující živoření v polospánku, které bylo naprosto k ničemu. Nezáviděla jsem jim.
Když už jsme u šílenců, musím vám něco říct o Renfieldovi. Jeho chování začalo vykazovat jisté změny, které byly bizarní dokonce i v prostředí psychiatrické léčebny, kde se nacházela řada podivných případů.
Začala jsem jeho zuřivé stavy podvědomě připisovat abstinenčním příznakům, když jsem si s mrazivým pocitem jistoty uvědomila, na čem je závislý. Potřeboval krev.
Před nedávnem u nás došlo k velmi ošklivému incidentu. Vím z doslechu, co se stalo.
Obcházel nás strach. Nic takového jsme zde dosud nikdy nezažili. I když o tom všichni mluví, jako kdyby u toho byli osobně, nikdo si to nedokázal představit. Napadlo mne, co bych dělala na jejich místě.
Jednoho dne měla moje kolegyně Pavla směnu ještě s jednou sestrou. Renatu jsem moc dobře neznala, a bohužel musím poznamenat, že při práci v naší psychiatrické nemocnici už ani nebudu mít příležitost poznat ji lépe.
Jako každý den musely před spaním zkontrolovat všechny pacienty. Během plnění svých rutinních poviností prošly první patro, kde byly umístěny ložnice našich chovanců. Jenže když přišla řada na Renfieldův pokoj, uviděly, že se tam stalo něco strašného.
Našly zničenou, zaneřáděnou místnost plnou rozbitého nábytku, kde ze stěn natřených bílou barvou odpakávala krev.
Vrazily do pokoje, celé bez sebe hrůzou, že v něm najdu nehybné tělo člověka, který byl brutálně zavražděn.
Renfield ležel na zemi, s tváří otočenou ke zdi. Byl zabalený do bílého prostěradla strhaného z lůžka, prosáklého krví a močí. Připomínal sestřičkám bizarní obrovský hmyz, ukrytý v kokonu. V první chvíli je napadlo, že je mrtvý. Mílily se.
Jeho ložnice byla celá od krve, úplně v ní plavala. Kde se tady proboha vzalo tolik krve? Jako kdyby mu někdo podříznul krk!
Zdravotní sestra začala hystericky ječet. Měla slabé nervy a vyděsil ji šokující pohled na ohavnou rudou záplavu, co potřísnila celý pokoj.
Zmačkaná kukla svinutá u zdi se pohnula, vyrušena Renatiným křikem. Renfiled se probral a špinavá, vlhká látka z něj sklouzla na zem. Bez varování zaútočil!
Člověk, který sice působí jako slabý, je ve skutečnosti silnější, než by kdo tušil. Vyčkával jako mladá zmije stočená do klubíčka. Zůstává bdělá a připravuje se k útoku, ačkoli je zcela tichá a nebybná. Nikdo neznal tu strašlivou sílu a vytrvalost, tu nezdolnou vůli plaza, ukrytou pod zdánlivě neškodným zevnějškem tuctového čtyřicátníka.
Pavla mohla jen sledovat, jak se šílenec vrhá na ječící sestřičku a bije ji rukama zamazanýma od krve. Zuřivě drásal její krk a ramena, kde zanechával hluboké škrábance. Jeho dlouhé, ostré nehty byly spíš jako spáry dravce.
Renfield věděl, proč si nikdy nestříhá nehty. Byla to jeho zbraň. Zakousl se ječící ošetřovatelce do hrdla a snažil se sát horkou krev.
Moje kolegyně, vystavená úděsnému divadlu, byla vyděšená k smrti. Příliš pozdě si uvědomila, že cela je prázdná a krev rozmazaná po podlaze a po zdech pocházela z jeho rukou, které si rozkousal. Pochopila, že ta zranění si způsobil sám, aby ji mohl pít. Krmil se svou vlastní krví!!!
Pavla popadla židli a vší silou jí udeřila Renfielda do hlavy. Na moment se mu zatmělo před očima a jeho ruce, křečovitě sevřené kolem Renatiných ramen, povolily svůj stisk. Pár vteřin nepozornosti stačilo na to, aby se sestra vyprostila a šílená hrůzou se dala na útěk.
Pavla odhodila židli a běžela se za ní. Rychle zabouchla dveře a díky bohu stihla otočit klíčem v zámku dřív, než se k nim dostal Renfield.
Renata zbledla hrůzou, když uslyšela jeho křik. Nedokázala se vzpamatovat z šoku. Pavla pochopila, že teď není čas utěšovat ji. Rozběhla se k telefonu a třesoucíma se rukama okamžitě vytočila číslo. Brzy přišli zřízenci se svěrací kazajkou a doktor Hanák s injekční stříkačkou. Pacient dostal silná sedativa.
Byl to boj! Předtím, než ho stihli zpacifikovat, je málem také pokousal. Zuřivě se zmítal a snažil se vyprostit ze svěrací kazajky. Z úst mu kapala krev.
Všechno jsme se dozvěděly od Pavly. Zdravotní sestry byly v šoku. Začaly jsme se bát!
Zavládlo mezi námi napětí, silné jako elektrický proud, i když na první pohled na nás nebylo vidět. Pohybovaly jsme se po chodbách sanatoria jako v tranzu a přestože všude vládl klid, nedokázaly jsme se zbavit dojmu, že ve zlověstné budově a v jejích pokojích se skrývá nějaká hrozba. Čekaly jsme, že na nás někdo zaútočí?
Začala jsem na krku nosit stříbrný řetízek s křížkem. Byla to mizerná ochrana proti nemtvým, ale dodávala mi jakýsi pocit jistoty. Pohybovala jsem se po ústavu jako loutka - plastová figurína oblečená v uniformě zdravotní sestry, nervózní a nepřipravená čelit nebezpečím, která na mne mohla číhat za každým rohem.
Nikoho nepřekvapilo, že napadená ošetřovatelka dala ihned výpověď. Primář se jí dokonce omlouval za ten politováníhodný incident, ačkoli na ničem nenesl vinu. Koupil jí květiny a když odcházela, dal jí odškodné.
Po útoku na naši kolegyni se všechno začalo pomalu vracet do normálu. Během několika týdnů se situace v ústavu uklidnila. Jenže Renfieldův stav se stále zhoršoval. Ani léky mu nepomohly.
Když pominul první záchvat vzteku, stáhl se do sebe. Přestal mluvit. Lékaři si o něj dělali starosti, protože odmítal jíst a nemohl spát. Pravidelně dostával sedativa. Drželi jsme ho pod dohledem, aby nemohl pokračovat v sebepoškozování. Vše nasvědčovalo tomu, že pacient navzdory naší péči prožívá peklo. Pokud odeberte závislému člověku jeho návykovou látku, dostaví se dramatické abstinenční příznaky a dotyčný trpí tak hrozným způsobem, že je schopen pro drogu i vraždit.
Ten incident se bude opakovat! Bylo jen otázkou času, kdy na někoho opět zaútočí. Udělal by cokoli, aby se mohl napít teplé krve.

Den byl studený a šedý, stejně jako pár předchozích dní. Nesnášela jsem tohle psí počasí. Neustále zlehka pršelo a brzy se stmívalo, takže jsem se domů vracela za tmy. Ani dnešek nebyl vyjímkou.
Čekala mne noční směna. Když jsem o půl šesté dorazila do nemocnice, začínalo se stmívat. Kolegyně, kterou jsem měla vystřídat, vypadala stejně deprimovaně, jako já. Nad zamlženým městem se stahovala černá mračna.
Jemná mlha záhy zhoustla v bílou zeď. Moře stromů okolo budov ústavu zlověstně hučelo a vítr neustále sílil, svět kolem mne se nořil do hrozivé temnoty. Blížila se bouřka...
V tuto roční dobu nic neobvyklého. Neměla jsem žádný důvod domnívat se, že něco není v pořádku. Přesto jsem tušila, že se má stát něco strašného.
Zůstávala jsem nervózní. Neměla jsem ráda noční směny. Šlo o méně příjemnou součást mé práce. I když jsem si to vytrvale odmítala připustit, někdy jsem se v sanatoriu bála. Všichni ti šílenci, kteří se krčili za zamknutými dveřmi, mne děsili.
Ústav pro duševně choré však musel fungovat 24 hodin denně. Zdravotní sestry nesměly odpočívat. Nikdy v něm nezavládl klid, dokonce ani v noci. Šílenci nikdy nespali!
Doprovázela jsem doktora Hanáka na obchůzce, usmívala se na pacienty a přemlouvala je, aby spolkli své pilulky. Když jsem roznášela léky, třásly se mi ruce.
Nastalo ticho před bouří. Bylo tu vedro a dusno, vzduch nabitý elektrickým napětím se nedal dýchat. Potila jsem se. Ostré světlo malých kulatých zářivek se mi zabodávalo do očí a v uších mi zněl nesnesitelný, dutý tón dosluhující klimatizace. Lékař, jindy klidný a flegmatický, dnes působil napjatým dojmem. Tvářil se, jako kdyby ho něco podráždilo. To mne začalo znervózňovat ještě víc. Cítila jsem, jak mi poněkud nucený úsměv stéká z tváře...
I někteří pacienti byli neklidní. Takové depresivní počasí nesvědčilo nikomu.
Po tom útoku, kdy jeden z nich napadl a mále zabil mou kolegyni, jsem si na ně dávala velký pozor. Kdyby byl některý z nich agresivní, byla jsem připravená ihned utéct z cely a přivolat pomoc.
Skončili jsme s pravidelnou večerní pochůzkou a doktor Hanák spokojeně konstatoval, že vše je v pořádku. Sanatorium se pomalu ukládalo ke spánku, světla v oknech zhasínala.
Všechny pokoje pro pacienty se nacházely v prvním a ve druhém podlaží. Když mluvím o pokojích, mám na mysli čisté, světlé místnosti vybavené odolným nemocničním nábytkem. Avšak ve sklepení pod ústavem se nacházely holé cely bez oken, kam se zavírali násilničtí či nezvladatelní jedinci. Právě tam byl natrvalo přemístěn Renfield, poté co zaútočil na zdravotní sestru.
Zamířila jsem do suterénu. Netrvalo dlouho, než se na stěně klesající kabiny rozsvítilo červené tlačítko s číslem -2. Vystoupila jsem z výtahu a ztěžka před sebou tlačila vozík, naložený miskami s jídlem. Nastal čas krmení šelem.
Za šedivými zdmi sklepení se neklidně pohybovali lidé, podivné hádanky pro psychiatra. Byli zde uvězněni jako dravá zvířata v klecích a mrzutě se otírali o mříže, připraveni k útoku. Kdyby se jim naskytla nějaká možnost, nejraději by nás zadávili.
Lékaři a ošetřovatelky, kteří se jim snažili pomoci, pro ně představovali symbol zla. Byli jsme to přece my, kdo je sem zavřel.
Ta chodba s řadou uzamčených dveří, ta chodba mne děsila, protože za nimi se skrývaly vypolstrované cely šílenců. Těch nejhorších případů, které lékaři již dávno odepsali jako nevyléčitelné. Nerada jsem tam chodila, ale nebylo na vybranou. Musela jsem splnit své povinnosti, stejně jako ostatní sestry.
Velmi silně jsem si uvědomovala jejich přítomnost, nedaleko ode mne. Zůstávali vzhůru i dlouho potom, co světla v celách zhasla.
V zatuchlých komorách, připomínajících podzemní kobky, visely obnažené žárovky, které se večer pravidleně úderem desáté zhasínaly. Pak byla noc a nikoho nezajímalo, že pacienti nespí a možná marně volají o pomoc, ponecháni potmě.
Obecně platilo, že nemocní špatně spali, protože i ve spánku je mučily jejich obsese, bludy a zlé sny. Temnota v nich samých je nenechala ani na chvíli na pokoji.
Když jsem pomalu procházela dlouhou chodbou bez oken, umístěnou ve sklepě hluboko pod úrovní země, zaslechla jsem občas vzteklý křik nebo nesrozumitelný šepot, vycházející z cel. V každých dveřích bylo malé, hustě zamřížované okénko a dole úzká dvířka, kterými se podávalo jídlo.
Položila jsem podnos s polévkou do jednoho z nich, a ruka, která se vynořila aby ho shodila, byla bílá a ochablá jako syrové těsto. Obyvatel cely asi neměl hlad.
Nerozuměla jsem, co říkal, ale jedno slovo se mi v tom nesnesitelném mumlání maniaků podařilo rozluštit. To slovo bylo návštěvník. Ale kde by se tady vzala návštěva?
Tato nebezpečná indiviua, bedlivě držená pod zámkem, přece nikdo navštěvovat nesměl. Při pomyšelní, že mnozí z nich již celá léta neviděli slunce, mne zamrazilo. Ideální místo pro upíry, kteří se štítí světla, napadlo mne a vzápětí jsem si vynadala za svou hloupost. Blížila jsem se k cele, kterou obýval muž zvaný Renfield.
Nahlížela jsem do ní okénkem. Jenže pacient nebyl ve své cele. Jak jsem zjistila, zůstala odemknutá. Zabouchla jsem dveře silnou ránou. Nic lepšího mne nenapadlo. Neveděla jsem, co dál!
V hlavě mi bzučelo jako ve včelím úlu. Zmatené myšlenky poletovaly sem a tam, beze smyslu a bez východiska. Co dělat!?
Vrátila jsem se výtahu, aby mne co nerychleji vynesl z černého sklepení. Bála jsem se, že se mi rozskočí hlava. Kdo pustil šílence z cely? Co když to byla ta samá osoba, kterou hledáme?
Interíér ústavu mi náhle připadal cizí, jako z nějakého jiného světa. Nepoznávala jsem ho. Proměnil se ve velké bludiště. Pochybovala jsem, zda jsem tu již dříve byla. To se mi nemělo stát. Co když je to první příznak, že začínám přicházet o rozum!?
Otřásla jsem se odporem. Znám realitu v takových zařízeních a v žádném případě bych se nechtěla stát jedním ze jejich pacientů, těch slintajících maniaků ve svěrací kazajce.
Uviděla jsem zdravotní sestru, stojící na konci sterilně čisté nemocniční chodby. Křikla jsem na ni, ale neodpovídala. Když jsem s ní zatřásla, z ruky jí vypadl svazek klíčů.
Její oči byly prázdné a tmavé, dva mrtvé body v bledém obličeji loutky. S hrůzou jsem poznala, že mne nevnímá. Vědomí odumřelo. Pochopila jsem, že je bez sebe. Jako kdyby jí někdo zhypnotizoval.
Vtom jsem zaslechla kroky. Sestra strnula hrůzu. Nepohnula se, jenom slabě vykřikla: "Bež pryč! Uteč!!!"
Ovládl mne instinktivní strach z neznáma a okamžitě jsem se rozběhla zlověstnými tunely chodeb, aniž bych přemýšlela. Neodvážila jsem se ohlédnout.
Nechtěla jsem vidět, zda mne někdo pronásleduje. Obrovské sanatorium pohltilo všechny zvuky, kromě divokého staccata podpadků, rytmicky bušících do pečlivě vyleštěné podlahy.
Běžela jsem do pracovny doktora Hanáka. Vzpomněla jsem si, že je tam telefon. Pracovny lékařů byly jediná místa, kde jsem neměli mříže v oknech. Podařilo se jim zachovat křehké zdání normálnosti i v ostře sledovaných prostorách blázince.
Zprvu jsem si myslela, že stroze zařízená místnost je prázdná. Pak jsem spatřila lékařovo tělo, připomínající mrtvolu. Ležel na zádech pod psacím stolem. Patrně zkolaboval a svezl se ze židle, kde seděl a četl.
Vrhla jsem se k němu s obavami, že na pomoc už je pozdě. Jen stěží se mi podařilo nahmatat puls. Když jsem uviděla ránu na jeho krku, myslela jsem, že umřu.
Našla jsem na něm čerstvé stopy po kousnutí. V tu chvíli jsem se bála, že asi omdlím! Copak upíři doopravdy existují!? To nebylo možné! Avšak otisky dlouhých špičatých zubů na krku to dokazovaly!
Doktor Hanák ještě dýchal. Slabě. Rána na jeho hrdle nebyla nijak hluboká, šlo jen o dva nepatrné vpichy. Vytékal z nich rudý pramínek krve. Zdálo se, že je v bezvědomí.
Chtěla jsem co nejrychleji pryč, jenže v tu chvíli se objevil Renfield. Pomalu jsem ustupovala ke zdi a sledovala každý jeho pohyb. Díval se na mě pobaveně, jako když si kočka hraje s myší.
Snažila jsem se nenápadně dostat k telefonu. Musela jsem přivolat pomoc. Věděla jsem, jak je Renfield nebezpečný. Možná, že mi teď šlo o život.  
V momentě, kdy spatřil bezvládnou postavu ležící uprostřed pokoje, už mi nevěnoval pozornost. Spěchal k lékařovu tělu jako lidský mrchožrout, vyhladovělé zvíře plížící se ke kořisti dravce. Přilákala ho krev. Sklonil se k ráně a pil, aby uhasil palčivou žízeň.
Náhle se z temnoty pulsující mezi zdmi pracovny vynořila ruka. Surově popadla šílence, lízajícího krev z rány na hrdle doktora, a prudce jej odervala od těla. Nechápala jsem, co se to děje. Copak mám halucinace!?
Renfield se divě zakousl do ruky, která ho držela. Zírala jsem se na něj s očima široce rozšířenýma děsem a v vzápětí jsem ve zlomku vteřiny spatřila krvelačnou bytost, která málem zabila doktora Hanáka.
Ve smrtících stínech se zaleskly její oči, chladné jako kus ledu. Leknutí mne omráčilo. Poznala jsem obličej doktora Líbnera.  
Přesto jsem okamžitě věděla, že to nejsou oči člověka. Stačil jediný pohled, abych pochopila, že se dívám do ďábelské tváře netvora, který se klidně mohl zrodit na hřbitově.
Renfield lačně sál jeho krev. Viděla jsem, jak mu teče až na bradu a je jí stále víc. Chatrnou látku pacientova úboru potřísnily nové rudé skvrny.  
Opustily mne myšlenky na útěk. Nedokázala bych udělat ani pár kroků. Strachem se mi podlamovaly nohy. Upír ho od sebe odtrhl jako pijavici. Dívala jsem se, jak se zkřivené pařáty netvora noří do maniakova těla. Renfield pochopil, že přišla jeho poslední chvíle. Ústa, zbrocená krví, měl otevřená v němém výkřiku hrůzy.
Temná bytost, planoucí hněvem, ho zvedla do vzduchu a s nelidskou silou jej prohodila oknem. Sklo se s ohlušujícím rachotem roztříštilo nárazem Renfieldova těla.
A pak to skončilo. Zavřela se nad ním temnota, temná hladina noci spolkla jeho život. Stihl ještě vykřiknout, než dopadl na zem z výšky několika pater do bahna mezi střepy z rozbitého okna.
Přízrak doktora Líbnera zmizel v černé noci jako zlý sen. Nezanechal po sobě žádné stopy. Jako by se nic z toho, čeho jsem byla svědkem, nikdy nestalo. Trvalo dlouho, než jsem se odvážila znovu nadechnout.
Ledový vítr odezněl, bouře ztichla a já se pořád nedokázala přiblížit k oknu. Pochmurný dům duševně narušených byl zas tichý, tmavý a zdánlivě spící v klidné noci...

Ještě teď se třesu rozrušením, když o tom mám mluvit. Mojí výpovědi nikdo nevěřil. Jak by mohli?
Případ vyšetřovala policie. Označila ho za sebevraždu. Žádné jiné vysvětlení se nenabízelo.
Podle nich psychopat se sadistickými sklony napadl lékaře, téměř ho připravil o život a pak v pomatení smyslů vyskočil z okna. To znělo rozumně. Jak by mohli uvěřit, že jednoho z našich pacientů zabil upír?
Doktor Hanák se na nic nepamatoval. Měl štěstí, že z toho vyvázl tak lacino. Zdravotní sestra, která ukradla klíče, nebyla nikdy obviněna. Pravděpodobně také utrpěla výpadek paměti. Věděla jsem, že nejednala ze své vůle.
Nervově jsem se zhroutila. Nezvládla jsem lhát. Vyslýchali mne několikrát po sobě, ale já jsem pořád opakovala to samé. Moje výpověď zněla jako blábol idiota. Prohlásili, že jsem nepříčetná.
Nyní jsem hospitalizována v zastaralém, ponurém sanatoriu pro duševně nemocné. Uvízla jsem v zařízení ne nepodobném tomu, kde jsem dříve pracovala.
Velice dobře vím, jak to v takových ústavech pro choromyslné chodí, a tak už mne nepřekvapí ani bdělé, podezíravé oči ošetřovatelek, pravidelné dávky sedativ ani pronikavý křik, který se někdy v noci ozývá ze sousedního pokoje. Lékaři často podnikají návštěvy do našeho patra.
Můj psychiatr říká, že se brzy zotavím a budu se moci vrátit do normálního života. Toužebně očekávám den, kdy mne propustí.
Zdá se, že je nekonečně daleko. Nenávidím to tu. Musím se vyrovnat s nudou, beznadějí i s osaměním. Není to vůbec jednoduché.
Přitom se cítím, jako kdybych zde, v tomto pokoji z bílými zdmi, jediným zamřížovaným oknem a osamělou květinou ve váze na nočním stolku, již strávila celá staletí. Čekání na kata je horší než smrt.
Tak paní doktorko, to je můj příběh. Už víte, proč jsem skončila právě tady.
Mám jen jedno přání - abych se někdy neprobudila uprostřed noci a neshledala, že ve svém pokoji nejsem sama. Bojím se, aby si pro mne nepřišel doktor Líbner!