Aokigahara

Aokigahara

Ocitl jsem se na kraji lesa. Zaváhal jsem. Temné siluety stromů nepůsobily vábivým dojmem. Přemohl jsem nechuť, ovládl nohy a vykročil. Přestože byl již večer a světlo se pomalu vytrácelo, krása okolí tím nijak netrpěla. Padlé kmeny pokrývala mechová peřina, ve vzduchu bylo cítit hnijící dřevo a listí ve větru šeptalo prastará tajemství těm, co umí naslouchat. Navzdory tomu, že příroda byla na pohled nádherná, jedna věc mi tu neseděla. Celý les působil dojmem, že je „mrtvý“. Uvědomuji si, že spojení slov „mrtvý“ a „les“ se k sobě příliš nehodí, ale nenapadá mě pojmenování, kterým bych to vystihl lépe. Nenarazil jsem tu na jediného živého tvora. Ba ani mušku či motýla se mi nepoštěstilo spatřit! Po několika následujících krocích zavládla naprostá tma, jako když zhasne svíci. Objasňoval jsem si to hustotou porostu, ale při ohlédnutí za sebe do míst, kde ještě před okamžikem panoval umírající den, bylo rovněž naprosto černo! Zmocnila se mě úzkost. Mé snahy o racionální opodstatnění podivných jevů dopadaly na neúrodnou půdu. Srdce mi tlouklo rychleji.

Cesta byla poseta silnými kořeny a velkými kameny a navzdory naprosté temnotě mi tyto překážky nečinily žádný problém. Neviděl jsem téměř nic a přece se mi šlo lehce! Ani jednou jsem neklopýtl. Skoro jako bych tudy procházel každý den. Při tomto přemítání jsem si teprve teď uvědomil, že vlastně nevím, kam a proč jdu! Nohy mne samy nesly k určitému cíli, jež znaly jen ony. Jako kdybych si předem přesně vytyčil trasu své výpravy, a třebaže jsem její účel zapomněl, jeho polohu mé podvědomí dobře znalo. Krok za krokem jsem vytrvale postupoval, skláněl se a narovnával, překračoval a uhýbal. 

Stanul jsem před vzrostlým dubem, a přestože jsem ho viděl prve, věděl jsem, že jsem u cíle. Byl to opravdu pozoruhodný svědek minulosti. Hádal bych mu nejméně sto let, nedivil bych se však, kdyby byl starší. Ostatní stromy, snad ve snaze vyjádřit úctu, vytvářely kolem svého staršího bratra kruh.

Uvědomil jsem si, že v ruce třímám provaz, a pocítil nutkání pokračovat ve svém počínání, ať už bylo mé poslání jakékoli. Zachytil jsem se nejníže položené větve a šplhal vzhůru. Jakmile jsem vyšplhal do výšky, jež mohla být dvojnásobkem mého vzrůstu, lano jsem pevně uvázal a na jeho druhém konci utvořil smyčku. Přestože jsem ještě před okamžikem neznal důvody svého dosavadního počínání, v tuto chvíli mi byl můj záměr naprosto zřejmý. Přesto jsem si ničeho nebál ani nepocítil lítost. Nehodlal jsem od svého úmyslu upustit, neboť mi připadal naprosto přirozený. Dokonce ani na svou rodinu jsem nevzpomněl, třebaže jim lidé obvykle věnují své poslední myšlenky. Mechanicky jsem vykonával, co bylo třeba, a konečně prostrčil hlavu smyčkou. Bez dalších průtahů jsem se odhodlal a stromu se pustil. Provaz sebou škubl a oko na něm se stáhlo. 

Teprve v tento okamžik jsem svého činu počal litovat! Nemohl jsem dýchat, krev mi hučela v uších a tepala ve spáncích. Ovládla mě naprostá panika. Snažil jsem se křičet o pomoc, ale nemohl jsem. Pokoušel jsem se něčeho zachytit, vytáhnout se vzhůru a provaz tak uvolnit, ale nesvedl jsem to. Nedostávalo se mi dostatek síly a s každou vteřinou jsem byl slabší. Pocítil jsem ukrutnou bolest, ale ta nebyla ničím ve srovnání s tím, jaký jsem měl strach! Bože, takový strach! Bezmocně jsem kopal nohama, jen pár centimetrů nad zemí, ve snaze najít pevný bod. Udělal bych pro svou záchranu cokoli. Chtěl jsem, aby to skončilo! Aby tu namísto mě visel někdo jiný! Kdokoli jiný, jen ne já! Vyměnil bych život svého bratra za ten svůj! Zemská

přitažlivost však nehodlala smlouvat. Nebyl jsem schopen se už ani v duchu modlit za svou záchranu. Mozek bez kyslíku odmítal spolupracovat. Na mé smíření s Bohem zbývá jen pár vteřin. Cítím, že tady má cesta končí.

S výkřikem jsem se posadil na posteli. Vstal jsem, došel k umyvadlu a umyl se, neboť jsem se vzbudil zpocený. Oblékl jsem si pohodlný župan a zamířil do své pracovny, kde jsem měl ve zvyku snídat. Už od dveří jsem cítil nezaměnitelnou vůni čerstvě umleté kávy. Jídlo bylo již na stole. Několik vajec, slanina a opečený chléb. Jako vždy ležel vedle konvice s kávou denní tisk. Usedl jsem a dal se do jídla. Jakmile jsem dojedl, upoutaly mou pozornost noviny. Zdvihl jsem je a otevřel na náhodném místě. Dnes již vím, že náhody neexistují. Bylo souzeno otevřít je právě na této straně. Po přečtení titulku jsem zvrhl konvici a téměř omdlel.

Zámožný podnikatel, Henry Moore, byl ve svém domě nalezen mrtvý. Oběsil se na stropním trámu v podkroví.

Henry Moore, můj bratr.