Milý deníčku

Poznámka redakce časopisu Paranormal:
Tyto stránky, fragmenty z deníku nezletilé dívky, byly nalezeny na hl. vlakovém nádraží ve městě Brně. Protože jsou zajímavé, rozhodli jsme se je otisknout. Ponecháváme však na uvážení čtenáře, zda jde o špatný vtip, nebo o dílo duševní choroby.

8.4.2018
Milý deníčku,
je už pozdě, ale já nespím. Mám moc velký strach na to, abych dokázala usnout. Neusnula bych, i kdybych nechala u postele svítit lampu. Schovávám se pod peřinou a píšu do deníku. Ještě štěstí, že proud zase funguje. Nevydržela bych tady potmě ani minutu. Umřela bych hrůzou, protože jsme tu s Honzíkem zůstali sami.
Byla temná noc. Hvězdy zůstávaly zahaleny ještě těžšími mraky než kdy dřív, a přesto-
Přesto jsem se bála, co bude dál. Už večer, když jsem se chystala jít spát, jsem měla takový divný pocit. Tušila jsem, že něco není v pořádku. Nemohla jsem usnout. Neklidně jsem se převalovala v posteli. Za tou temnotou dlelo cosi stonásobně silnějšího než pouhý příslib bouře, něco až nadpřirozeného...
Všechno se seběhlo tak rychle. Toho večera počasí ukazovalo svou odvrácenou tvář. Během několika minut se teplá dubnová noc proměnila v nevlídnou podzimní plískanici.
Ocelově šedá mračna chrlila proudy vody, zatímco zdivočelý vítr ohýbal stromy a hrozil, že odnese vše, co se mu postaví do cesty.
Probudily mne hlasy, pláč mého mladšího bratra a štěkání psa. V polospánku jsem se vypotácela ze svého pokoje, abych zjistila, co se děje.
V oknech domu zaplanulo nějaké děsivé světlo. Vypadalo jako ohnivá koule. Na vteřinu jsem uvěřila, že strom před domem hoří. Oslepila mne oslnivá bílá zář. Vzplanula a zase zhasla, aniž bych tušila, odkud pochází.
Štípla jsem se do ruky, ale bolelo to. Ne, nezdálo se mi to. Záře zmizela v temnotě jako mávnutím kouzelného proutku. Byla jsem jediná, kdo ji viděl. Nikdo z živoucích tvorů ji víc nespatří...
Vypadl proud. Podobně na tomu museli být i naši sousedé, vlastně celá ulice. Nikde se nesvítilo.
Honza brečel u mámy. Je mu teprve pět let a bojí se tmy. Snažila jsem se ho uklidnit, ale řval ještě víc.
Táta nadával, že tady v té barabizně nic nefunguje. Řekl, že se bude muset jít podívat na pojisty. Na cestu si svítil baterkou.
Nebylo to poprvé, co musel jít do sklepa. Ani jsem se nedivila. Dům je starý, zchátralý a zařízený ve stylu, kterému máma říkala laciné vetešnictví. Náš byt, vybavený nábytkem po původních nájemnících, vypadá jako skladiště.
V kuchyni jsme naštěstí měli sirky a nějaké svíčky, které nám zbyly z oslavy Honzíkových narozenin. Povídali jsem si a čekali, až táta nahodí pojistky. Mezitím uběhlo víc jak půl hodiny.
Když se táta nevracel, máma se po něm šla podívat. Měla jsem zůstat s bráškou a dát na něj pozor.
Seděla jsem u stolu a čas se strašně táhnul. Byla jsem unavená.
Znovu jsem uviděla to světlo, či co to bylo. Mělo oslnivě bílou barvu narozdíl od slabého, nažloutlého svitu pouliční lampy. Objevilo se jen na pár vteřin a pak zmizelo, jako když stiskneš vypínač a žárovka zhasne.
To bliknutí bylo tak rychlé, že jsem ho málem ani nestihla zaregistrovat. Nešálil mne zrak?
Otevřela jsem okno a navzdory dešti jsem se vyklonila ven, zvědavá, jestli ho nezahlédnu ještě jednou. Modravá zář blesku sklouzla po hradbě mračen. Ozvalo se ohlušující burácení hromu, stromy se třásly hrůzou, i silné duby a buky jen skučely kolem zdí domu. Po ohni, který mne málem oslepil, nebylo ani památky.
To musel být klam světla. Jinak jsem to vysvětlit nedokázala. Anebo mám halucinace!?
Koruny stromů bičoval déšť. Odvrátila jsem se od okna, protože působilo jako brána do neznáma, kde se může skrývat cokoli.
Vtom někdo zabouchal na dveře. Vyběhla jsem z kuchyně, po cestě jsem se málem přerazila o židli. Rocky se hnal za mnou.
Honzík křičel, ať neotvírám. Ignorovala jsem ho. Jenomže pak mi došlo, že naši přece mají klíče. Viděla jsem tátu, jak si je strká do kapsy. To nemohli být oni!
Bouchání se ozvalo znova, mnohem hlasitější než předtím. Na moment jsem zaváhala, ale pak jsem se vrátila k bráškovi. Sykla jsem na něj, aby byl zticha. Budeme dělat, že nejsme doma.
Poslechl mne asi proto, že se trochu bál. Ani nedutal. Rocky čenichal jako divý a točil se v kruzích.
Netušila jsem, kdo se nám dobývá do bytu. Po nějaké době je to přestalo bavit a zase bylo ticho. Oddechla jsem jsi.
Mne to vlastně taky vyděsilo, i když bych si to nepřiznala. Honza byl tak ospalý, že ani neprotestoval, když jsem ho poslala do postele. Zfoukla jsem svíčku a pokoj se ponořil do šera, které mne z nějakých důvodů děsilo...
Když jsem si byla jistá, že už spí, vyplížila jsem se z jeho pokojíčku a zamířila ke dveřím.
I když to zní divně, přepadla mne paranoia. Zůstala jsem stát u dveří a poslouchala, jestli náhodou neuslyším něčí kroky. Vládlo tady ticho, jenže podívat do kukátka jsem se neodvážila.
Proud už funguje, lustr zase svítí. Tátovi se konečně podařilo opravit pojistky. Tak proč se ještě nevrátil!?
Pořád jsem čekala. Naši byli pryč už víc jak dvě hodiny. Myslela jsem, že to snad není pravda. Přece by nás tady nenechali samotné!?
Byla jsem se podívat na brášku. Spal jako mimino. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem ho nechala být a potichu odešla.
Zalezla jsem do postele u našich v ložnici, s deníčkem v ruce. Bojím se. Proto zůstávám vzhůru a píšu, abych se uklidnila. Čekám, až se vrátí táta s mámou.  

9.4.2018
Vstávala jsem mnohem později než jindy, protože jsem u našich neslyšela, jak mi v pokoji zvoní budík. Už bylo skoro sedm hodin. Připadalo mi, jako bych se probudila ze zlého snu.
Ráno bylo opět všechno jako dřív. Vyčasilo se a za okny krásně svítilo sluníčko. Rocky se mi mazlivě otíral o nohy, nebyla na něm patrná ani stopa po včerejší nervozitě. Honzík už seděl u stolu a s plnou pusou míchaných vajíček mi vesele popřál dobré ráno. Naši se vrátili a dělali, jakoby nic.
Ani si nevšimli, že jsem spala v jejich posteli. Znamenalo to, že museli celou noc strávit mimo dům!?
Rychle jsem se umyla a oblékla, ale zhltnout něco k snídani už nebyl čas. Měla jsem co dělat, abych doběhla na zastávku včas.
Do školy jsem zase přišla pozdě a naše třídní mi vynadala. Nemohla jsem jí říct, že jsem zaspala. Lhala jsem jí, že mi ujel bus. Nevěřila mi, pořád jsem se totiž vymlouvala na to samé.
V hodině jsem ve nedokázala soustředit. Prázdný byt mne vyděsil k smrti. Ale netroufla jsem se zeptat svých bláznivých rodičů, co dělali včera v noci. Vrtalo mi hlavou, kam odešli.
Řekla jsem své nejlepší kamarádce, co se stalo. Chudák Lenka dneska taky nebyla zrovna ve formě. Včera v noci vůbec nespala. Věděla jsem, že se bojí bouřky.
Když jsem se odpoledne vrátila domů, naši byli zase pryč. Musela jsem vyvenčit psa. Pak jsem šla vyzvednout Honzíka ze školky a dávala jsem na něj pozor až do večera. Chtěla jsem se dívat na televizi, ale nefungovala. Nenašla jsem ani jeden kanál. Obrazovka začala zrnit, a pak zčernala. Máma by měla hned zítra zavolat opraváře.

10.4.2018
Je skoro dvanáct hodin, ležím schovaná pod dekou a svítím si baterkou na škrábání do deníčku. Dneska jsem vůbec neměla v plánu psát, protože se nic zajímavého nestalo. Celý den jsem strávila ve škole.
Šla jsem spát jako vždycky před desátou. Jenže v noci jsem dostala žízeň a chtěla jsem si vzít něco k pití.
Honzík už dávno spal. Máma a táta seděli u televize a upřeně sledovali přeskakující, šedivou obrazovku. Oba byli uchvácení, jako kdyby sledovali napínavý akční film. Nechápala jsem, co to má znamenat.
Vždyť telka byla rozbitá. Žádná stanice nevysílala a slyšela jsem akorát praskání. Zároveň jsem zaregistrovala nějaký zvuk, který nedovedu dost dobře popsat. Přicházel z televize. Zněl na zvláštní, skoro podprahové frekvenci. Moji rodiče byli jako zhypnotizovaní!
Nevím, co to bylo. Bůhví proč mi náhle vytanula na mysli zakódovaná zpráva, asi morseovka nebo tak něco. Co když naši odněkud přijímali nějaký tajný signál, kterému nikdo jiný nerozuměl?
Stála jsem ve dveřích do obývacího pokoje se sklenicí vody v ruce. Byla jsem ještě rozespalá a vypadala jsem příšerně - rozcuchaná a oblečená do vytahaného trička po tátovi, které bylo tak dlouhé, že mi sahalo až pod kolena.
Trvalo jim pár minut, než si mne všimli. Nedokázali se odtrhnout od blikající šedivé obrazovky.
Táta vypnul televizi a řekl mi, ať jdu spát. Vrátila jsem se do svého pokoje, ale nemohla jsem usnout. A naši toho nechtěli nechat!
Počkali, dokud jsem nezhasla světlo a nezalezla zpátky do postele. Zdánlivý klid trval sotva pět minut. Když si mysleli, že spím, vrátili se ke své podivné zábavě.
Zaslechla jsem, jak se potichu plíží do obýváku a zapínají televizi. Pohovka pod nimi skřípala, jako kdyby byla vyrobená ze zpráchnivělých kostí.
Slyšela jsem šumění. Vsadím se, že celou noc zůstali vzhůru, seděli u televize a strnule zírali na zrnící obrazovku.

11.4.2018
Milý deníčku,
musím se Ti s něčím svěřit. Máma se zbláznila. Omylem si chtěla odvést ze školky jiné dítě - čtyřletou holčičku která kopala a vřískala, když se ji máma snažila nacpat do auta. Vychovatelka si myslela, že je sjetá.
Vím všechno od naší sousedky, která má ve školce děcko. Ptala se mne, jestli máma náhodou nebere nějaké prášky na hlavu.
Nevěděla jsem, co na to říct. Strašně jsem se za mámu styděla.
Táta je v poslední době pořád pryč. Doma se skoro vůbec nevyskytuje. Je mu úplně jedno, že nemáme nic v ledničce. Jsem unavená ze školy a ještě musím vypomáhat doma. Už mi to leze krkem.
Máma mi řekla, že odteď budu vyzvedávat Honzíka ze školky já, ne ona. Takže teď budu mít na krku bráchu!

12.4.2018
Dneska se u nás odehrála trapná episoda. Nesnáším, když se naši hádají. Měla jsem z toho opravdu špatný pocit.
Táta se vrátil domů až pozdě večer. Netuším, kde byl. Takhle pozdě se z práce nikdy nevracel. Máma jela na nákup do supermarketu a přinesla těžkou tašku plnou mraženého masa. A pak se do krve pohádali, jenomže jsem nevěděla, kvůli čemu.
Stála jsem s Honzíkem za dveřmi. Slyšeli jsme je, jak na sebe křičí. Táta jí sprostě nadával a pak jí vysypal celou igelitku na zem. Věci se rozkutálely po podlaze.
Zlobila jsem se za tátu. Nikdy jsem ho neviděla takhle vyvádět. Vsadím se, že máma taky ne. Nevím, proč vypěnil. Naši rodiče spolu přece vycházeli dobře.
Když si všimli, že nejsou v bytě sami, znejistěli. Cítili se trapně. Doufám, že příště už nebudou předvádět takové scény. Museli je slyšet i sousedi.
Když jsem druhý den ráno vstala a vešla do kuchyně, čekalo mne nepříjemné překvapení. Mražené maso se přes noc rozteklo a teď leželo na linu ve smradlavé louži krvavé vody. Okolo kroužily mouchy. Dělalo se mi z toho nanic.

14.4.2018
Milý deníčku,
konečně je sobota. Ráno jsem vyspávala až do devíti. Příjemná změna oproti každodennímu vstávání v šest hodin! Odpoledne zase pršelo, takže jsem zůstala doma.
Volala jsem Lence a vyprávěla jsem jí, jak divně se naši chovají. Jak máma dělá věci, co nedávají smysl. A že táta na všechno kašle. Řekla, že oba dva jsou cvoci. Smála jsem se, ale přitom mi to vlastně vůbec nepřipadalo legrační. Napadlo mne, že Lenka má vlastně pravdu.
Chtěla jsem jí říct o té strašidelné noci minulý týden a zeptat se jí, jestli taky viděla to světlo. Jenže v tu chvíli se otevřely dveře a někdo vešel do mého pokoje.
Uvědomila jsem si, že za mnou stojí máma. Rychle jsem schovala mobil. Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby věděla, co probírám s Lenkou.
Bavily jsme se přece o ní. Je mi sice jenom čtrnáct, ale nejsem hloupá. Vím, že něco není v pořádku. Nesmí se dozvědět, že jsem o tom mluvila s Lenkou. Tuší, že ji podezírám z něčeho hrozného? Jsem paranoidní!?
Vsadím se, že v tu chvíli jsem se tvářila jako zloděj přistižený při činu. Máma si toho naštěstí nevšimla.
Zeptala se, s kým jsem mluvila. Odpověděla jsem, že s kamarádkou ze školy. To bylo pro mámu ok. Oddechla jsem si. Bála jsem se, že mi chce sebrat mobil.
Přišla mne zkontrolovat, jako kdybych tady prováděla něco špatného. Tohle dřív nedělala. Mám pocit, že se změnila.
Zeptala jsem s jí, jestli se mnou chce o něčem mluvit. Divně se usmála a odvětila, že budou s tátou o weekendu pryč. Prý pojedou k tetě, potřebuje s něčím pomoc. Měla jsem divné tušení, že to nebude jenom tak.  

16.4.2018
Psali jsme test z matematiky. Snažila jsem se vyřešit co nejvíc příkladů, ale čas rychle uběhl a já jsem nestihla dodělat všechno. Bojím se, že jsem to zkazila. Tenhle test je důležitý, protože rozhodne o prospěchu v pololetí. Tolik jsem se na něj učila!
Ale hodnocení nedopadlo tak, jak jsem si představovala. Dostala jsem pětku. Lenka dostala čtyřku.
Domů jsem se vracela nervózní, nechtělo se mi tam. Nejraději bych zůstala celý den u Lenky. Bylo mi jasné, že naši mne za takovou známku nepochválí.
Ale když jsem ukázala tátovi žákovskou, podepsal ji, aniž by se na ni nepodíval. Žádné kázání se nekonalo. Nestačila jsem se divit.
Vždycky na mne byl příšnější než máma a chtěl, abych se dobře učila. No, asi už ho to přešlo.
Mluvila jsem s ním o mámě, ale on nechtěl nic slyšet. Nechápal, že se prostě přestala chovat normálně. Dělala divné věci, a tím nemyslím jenom to, že si chtěla odvést domů cizí dítě. Viděla jsem ji, jak zírá do zdi a věší na šňůru suché prádlo.
Táta mi nevěřil. Doporučil mi, ať si nevymýšlím. Neviděl, co se s ní děje. Nebo to spíš nechtěl pochopit?
Když jsem si večer psala do deníku, napadlo mne ještě něco. Uvědomila jsem si, že táta už blázní taky. Když jsem s ním mluvila, říkal mi Lenko. Copak on zapomněl, jak se jmenuju!?

21.4.2018
Konečně přišel weekend a naši jeli za tetou. Nikomu bych to nepřiznala, ale byla jsem ráda, že jsou pryč. Chovali se divně. Běhal mi z nich mráz po zádech. Oddechla jsem si, když odjeli.
Celé dva dny jsem teď měla pro sebe. No, vlastně ne tak úplně. Nemohla jsem nikam jít, protože jsem se musela starat o Honzíka. Bráška byl naštěstí v pohodě. Nezlobil. Stačilo mu, když jsem ho nechala sledovat seriály. Telka už zase funguje.
Ohřála jsem v troubě pizzu z mrazáku a snědli jsme ji rovnou na gauči. Máma by zuřila, kdyby nás viděla.
Nemusela jsem jít brzy spát, tak jsem ponocovala u televize skoro až do dvanácti. Rocky štěkal a škrábal na dveře. Hodila jsem na sebe bundu a křikla na bráchu, že jdu se psem ven.
Prosil mne, abych nikam nechodila. Bál se být doma sám. Slíbila jsem mu, že budu hned zpátky.
Rychle jsme s Rockym vyběhli ven a drželi se u zdi, kam tak moc nepršelo.
Po náhodném kolemjdoucím nebylo ani stopy. Všichni už dávno spali, jen za oknem jednoho domů se ještě svítilo a odněkud z dálky hrála hudba. Po celé délce chodníku sice byly rozmístěné pouliční lampy, ale jejich světlo nedosáhlo nijak daleko. Prostor za nimi vypadal jako obrovská černá propast, která nemá dno.
Tma mne oslepovala a chladně žhnucí tvář měsíce mi vypálila oči, takže jsem viděla přeludy, jaké neexistovaly.
Ze tmy se vynořila postava, která ve mně z nějakých důvodů vzbuzovala obavy.
Ulice mnohem víc potemněly a dýchala z nich iracionální hrůza zlých snů. O takových po probuzení nikomu nevyprávíme, protože jsou příliš děsivé na to, aby se o nich dalo mluvit!
Někdo nás sledoval. Anebo jsem si to jenom namlouvala.
Přeběhl mi mráz po zádech. Byla mi hrozná zima. Déšť bušil do omítky okolních budov...
Rocky se otřepal a z husté, hnědé srsti mu crčela voda. Oba jsme byli promočení. Byl čas vrátit se domů.
Bydlíme na malém, čtvercovém náměstí nedaleko kostela. Slyšela jsem, jak právě odbíjí půlnoc.
Vlčák větřil, jako kdyby se ve vzduchu vznášelo něco zlého. V tu chvíli mi připomenul vlka, který je na stopě kořisti. Rozběhl se do tmy, mihl se před mnou jeho protáhlý čumák a nastražené uši.
Nevěděla jsem, kde ho hledat. Kam až oko dohlédlo, vládla nicota. Táhla se dál ze spoře osvětlených ulic až do absolutní temnoty opuštěných čtvrtí, kam by v tuto dobu nikdo nevkročil. V uších mi burácel zuřivý štěkot. Rocky se pominul!
Volala jsem na něj, ale nevrátil se. Místo psa jsem uviděla děsivou postavu, vystupující ze temnoty...
Utíkala jsem zpátky, co mi nohy stačily. Náš byt se nacházel až nahoře ve čtvrtém patře. Výtah ve starém domě bohužel nebyl, takže jsme museli chodit pěšky.
Schodiště lemovalo staromódní zábradlí, vyrobené ze zakřiveného kovu. Zarazila jsem se s nohou na jednom z ledových, kamenných stupňů, zneklidněná neblahou předtuchou.
Vstup do domu tvořily dvoukřídlé dveře, natřené hnědým lakem. Blesklo mi hlavou, zda jsem je za sebou ve spěchu nezapomenula zamknout. Zastavila jsem se a mimoděk pohlédla dolů, opřená o zábradlí. Několikapatrová hala s popraskaným stropem tonula v temnotě.
Zahlédla jsem nejasně dvě patra pode mnou místo, kde se něco pohnulo. Přísahala bych, že někdo za mnou stoupá po schodech!
Do třetího patra jsem ještě vyšla pomalým krokem, do čtvrtého už jsem vyběhla. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Krev se mi hrnula do hlavy.
Běžela jsem jako o život. Schodiště, které se mi zdálo nekonečné, pokračovalo ještě pár metrů na odpočívadlo ve čtvrtém patře.
Byt jsem našla otevřený a na rohožce stopy, bláto rozmazané před prahem. Lekla jsem se, že někdo tady byl!!!
Uvnitř byla tma. Pootevřené dveře mne zvaly dál. Připadalo mi, jako kdyby přímo lákaly nezvané hosty dovnitř. Nestvůrné bytosti z míst, která se nechází hluboko, hluboko pod zemí...
Přibouchla jsem za sebou dveře a rychle zamkla. Dívala jsem se do kukátka, ale na chodbě se nikdo neobjevil. Ani to mne neuklidnilo.
Rozsvítila jsem ve všech pokojích, abych alespoň částečně zaplašila své obavy.
Děsila mne okna v našem bytě, černá plocha ve které jsem viděla svůj vlastní obraz - vyděšený obličej a mokré vlasy, přilepené k hlavě jako helma.
Honzíka jsem našla pod postelí. Ptala jsem se ho, co se stalo. Odpověděl, že se schovává před příšerami ze tmy.
 
22.4.2018
Probudila jsem se uprostřed noci a šla jsem zkontrovat, jestli máme zamčeno.
Snažila jsem se zase usnout. Trápily mne tíživé sny. Už si nepamatuji, o čem se mi zdálo.
Ráno jsem byla úplně vyřízená. Dala jsem Honzovi k snídani vločky s mlíkem. Dívala jsem se, duchem nepřítomná, jak se vrhnul na jídlo. Sama jsem nic nesnědla. Neměla jsem hlad.
Vzpomněla jsem si na včerejšek. Zběsilá bouřka lomcovala, s čím mohla. Voda zaplavila ulice, vítr zpřelámal staleté stromy a otřásal stěnami sousedních domů. Myslela jsem si, že přišel konec světa.
Tiskla jsem si na uši polstář a prosila jsem, aby to přestalo. Ráno nezbylo nic, než ohnuté stromy, povalené popelnice a hluboké kaluže vody.
Šla jsem hledat našeho psa. Prošla jsem celé sousedství a zavítala jsem i do uličky, kde jsem včera v noci málem umřela hrůzou. Na místě, kde zmizel, jsem našla kontejner plný smetí a na chodníku nějaké fleky, které vypadaly jako krev. Válely se tady střepy z rozbitého okna, takže někdo se o ně nejspíš pořezal. Ale po psovi ani stopa.

23.4.2018
Naši se včera vrátili s miminem. Řekli, že teta je v nemocnici a poprosila je, aby si malého vzali na nějaký čas k sobě. Patrik ve dne v noci vříská a já se nemůžu dočkat, až zmizí.

24.4.2018
Patrik je pryč. Zbavili jsme se ho dřív, než jsem čekala. Máma mi řekla, že si ho dneska ráno vyzvedla teta. Bezva, že se zase můžu pořádně vyspat.

25.4.2018
Byla jsem sama doma a ze čtení mne vytrhlo ostré, naléhavé zvonění. Zvedla jsem telefon. Byla to teta. Moc se omlouvala a řekla mi, že si nemůže Patrika vyzvednout dneska večer, jak slibovala. Prosila, abychom na něj dali ještě pár dní pozor. Nemůže si pro něj přijet teď, protože strejda je v nemocnici. Dřív, než jsem stihla cokoli říct, zavěsila. Zůstala jsem jako opařená. Máma mi lhala!

26.4.2018
Milý deníčku,
můj život se proměnil v noční můru. Je mi zle, mám hlad a musím se s někým podělit o své  trápení.
Myslela jsem si, že už nikdy nebudu psát do deníku. Už nechci vzpomínat na včerejšek. Třesou se mi ruce, když píšu. Ale musím to ze sebe všechno nějak dostat! Nedokážu se vyrovat s tím, co se stalo.
Ten den byla středa. Bylo zataženo. Oblohu zahalila oblaka, vlhká a těžká. Bála jsem se, že bude zase pršet.
Přišla jsem ze školy o něco později, než jindy. Naši by měli být touto dobou už dávno doma. Pokud zase někam neodjeli, aniž by mi o tom řekli. V poslední době často nebyli k nalezení.
Volala jsem na mámu. Nikdo neodpovídal.
Byt zůstal prázdný. V té opuštěnosti bylo cosi neskutečného.
Okny za tmavými závěsy nepronikly žádné sluneční paprsky. Klidně mohla být půlnoc. Opět mne přepadl iracionální strach z něčeho, čemu jsem nerozumněla.
Odhodila jsem batoh plný učebnic a sešitů u dveří svého pokoje. Byl v něm větší binec než obvykle. Vstávala jsem tak pozdě, že jsem ráno nestihla ustlat postel. Ani posbírat oblečení, které se válelo na zemi. Chtěla jsem se na chvíli natáhnout a dohnat svůj vážný spánkový deficit ze včerejška, jenže cosi mi v tom zabránilo. S nepříjemným pocitem v žaludku jsem vytušila, že se něco stalo.
Uslyšela jsem nějaké zvuky. Nedokážu je dost dobře popsat. Syčení, nebo šepot. Vyděsily mne.
Venku byl nevlídný, šedivý den, jako vystřižený z hororového filmu. Ale to, co se skrývalo uvnitř našeho potemnělého bytu, bylo ještě horší. A zákeřnější, protože hrozba po celou dobu ležela pod povrchem. Něco divného se dělo v kuchyni.
Opatrně jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Nevěděla jsem, co mám čekat.
Na plotně stála velká pánev s připáleným olejem na smažení. K večeři jsme měli mít vepřové řízky, jenže maso zůstalo rozbalené na lince. Vedle prkýnka ležely dva nože. Velké kuchyňské nože, jeden s dlouhou rukojetí určený k porcování masa, druhý se zubatou čepelí a s ostrou zahnutou špičkou zahnutou nahoru.
Máma začala chystat jídlo, ale pak někam odešla. Pochopila jsem, že má asi zase jeden ze svých výpadků paměti. Měla je v poslední době často. Všechno nechala tak, jak jsem to našla. Zapomněla vypnout troubu. Vypadalo to, že se tady něco pálí.
Otevřela jsem dvířka rozpálená žárem. Z trouby se vyvalil černý kouř. Začaly mne slzet oči. Strašně to smrdělo. Na plechu ležela prskající pečínka, úplně seškvařená, až maso odpadávalo od kostí. Myslela jsem si, že máma spálila kuře. Ale když jsem se podívala líp, zjistila jsem co to je. Byl to náš Patrik, zčernalý na uhel.
Málem jsem umřela hrůzou. Upustila jsem plech a jeho obsah se rozprskl na podlaze.
Vtom jsem zaslechla, jak někdo odemyká dveře. Rychle jsem zalezla do ložnice.
Máma zamířila do kuchyně zalité smrdutým kouřem a vzápětí našla Patrikovo tělíčko vytažené z trouby. Poznala, že někdo byl v bytě.
Než jsem sklouzla na zem, na vteřinu jsem zahlédla její tvář. Její oči se změnily, už nebyly modré. Měly žlutou, fosforeskující barvu šílenství, které se zrodilo daleko, daleko od vší lidskosti. Nepatřila do našeho světa. Blesklo mi hlavou, že to není máma.
Škvírou mezi zdí a pootevřenými dveřmi ke mně pronikal její křik. Vyhrožovala mi, co se mnou provede, až mne najde. Chtěla mne podříznout, stejně jako Patrika.
Schovala jsem se do skříně. Zavřela jsem oči a modlila jsem se, aby mne nenašla.
Slyšela jsem její kroky a skřípání parket. Hledala mne. Když usoudila, že můj pokoj je prázdný, odešla do vedlejší místnosti. Jenže jak dlouho bude trvat, než ji napadne podívat se do skříně!?
Rozhlížela se v kuchyni, v obýváku, i v koupelně. Pak přišla do ložnice. Nůž svištěl vzduchem a sténající látka se párala, když bodala do zplihlých závěsů. Stejně naložila i s postelí, kdyby se někdo náhodou schovával pod peřinou. Nůž se zabodl do matrace. Podívala se pod postel, zklamaná, že nic nenašla. Potom bylo ticho. Poznala jsem, že stojí před skříní a možná váhá, jestli ji má otevřít.
Vytáhla jsem z kapsy mobil a rychle naťukala číslo domů. Telefon v kuchyni začal zvonit. Zasténala. Ten zvuk ji vyděsil. Vyrazila k němu, jako kdyby na ten hovor čekala. Sebrala jsem odvahu a co nejtišeji se připlížila k ní.
Zvedla sluchátko, ale nikdo se neozval. Na vteřinu zůstala stát u telefonu, otočená zády ke dveřím. Vteřina mi stačila, abych jí vrazila nůž do zad.
Co se dělo pak, to si vybavuji jako nejděsivější moment svého života.
Nestvůra ze sebe nevydala žádný zvuk, ale z úst jí vystříkla zelená kapalina, v jejich světě to možná byl ekvivalent ke křiku. Kdo ví?
Byla cizinec, vetřelec z jiné planety. Nemám ponětí, odkud přišla.
Čiré zlo, vzešlé z pezverzní napodobeniny lidského těla, se svíjelo v nazelenalé kaluži krve. Zmítalo se to, kroutilo, ještě to pořád mělo sílu bojovat!
Sevřela jsem v ruce nůž, ten se zahnutou špičkou. Vší silou jsem jí ho zabodla do břicha. Nechutná tekutina nezačala proudit hned. Snažila se pohnout, ale já neváhala a trhla nožem nahoru. Zahnutá špička hladce pronikla do životně důležitých orgánů.
Stvůra se sesula na podlahu a trhavými pohyby se snažila vymanit z kostýmu lidské bytosti. Rvala na sobě šaty i slizkou kůži pod nimi. Její pohyby slábly, a nakonec klesla vyčerpáním.
Zírala jsem na ni, neschopná pohybu. Co jsem to udělala!?
Začalo se z ní kouřit. Ohromená hrůzou jsem sledovala, jak se látka jejích šatů rozpadá a kyselina v ní prožírá díry. I moje oblečení, svetr a mikina s kapucí, byly postříkané tím zeleným hlenem. Rychle jsem je stáhla a hodila na podlahu.
Běžela jsem po schodišti do suterénu. Vchod do sklepa se nacházel hned vedle garáže. Napadlo mne, že táta by mohl být v dílně.
Některé věci na policích jsem nepoznávala, vypadaly jako nějaká zařízení z daleké budoucnosti, anebo mučící nástroje. Samé dráty a šrouby. Vůbec jsem netušila, k jakému účelu slouží.
Našla jsem ve sklepě velkou plachtu obalenou provazy. Ležela na zaneřáděné podlaze u zdi, kterou tvořily holé cihly. Zmocnilo se mne strašlivé tušení!
Nechtěla jsem to udělat, ale musela jsem znát pravdu. Třesoucíma rukama jsem rozložila špinavou plachtu prosáklou krví, jejíž obsah mne donutil křičet!
Našla jsem tátu. Myslím svého opravdového tátu, ne tu druhou zrůdu ze tmy, která se za něj vydávala. Chyběly mu ruce, srdce a vnitřnosti.
Nemám ponětí, kde je máma. Jenom vím, že musí být mrtvá. Její pozůstatky posloužily jako potrava pro tvory z temnot.

27.4.2018
Těžko říct, jak dlouho jsem tam stála a zírala na zohavené tělo.
Klepala jsem se jako v horečkách, neschopná uvěřit vlastním očím. Měla jsem strašlivý strach a po tvářích mi stékaly slzy. Nedokázala jsem je zastavit.
Strach, hněv a hluboký hnus, to cosi ve mně odešlo a už nezbylo nic. Zůstala jen otupělost! Byl to zdrcující pocit. Opět jsem získala kontrolu sama nad sebou, ale kroky mi najednou připadaly moc těžké. Sotva jsem se držela na nohou. Přepadla mne úzkost.
Skláněla jsem se nad studenou mrtvolou svého táty, a už jsem neměla sílu plakat. Zakryla jsem ho plachtou a nechala ležet ve sklepě.
Našla jsem v sobě odvazu napsat o tom až dnes, den poté, co k tomu došlo.
V hlavě mi víří vzpomínky na to, co jsem udělala. Na všechny ty hrozné a krvavé věci. Nebyly to děsivé sny, byla to realita a já se bojím, co bude dál.
Obelhali mne. Bylo to snadné, já jsem byla hloupá a věřila jim! Proč jsem si nevšimla, že naši nejsou stejní jako dřív!?  
Ani mne nenapadlo, že by je někdo mohl zabít a přivlastnit si jejich místo. Já kráva pitomá, kam jsem dala rozum? Nepoznala jsem, že to už nejsou oni!
Kdybych jenom trochu víc přemýšlela, pochopila bych, co se děje.  Že máma a táta dávno nejsou ti drazí lidé, které jsem znala a milovala.
Obyčejný člověk ale není schopný prohlédnout natolik rafinovaný podvod a já ten jejich nespatřila, dokud nebylo příliš pozdě.
Nevím, kde jsem v sobě vzala odvahu vrátit se nahoru. Asi mi nic jiného nezbývalo.
V bytě bylo ticho, nic nedávalo najevo, že by se zde odehrálo drama. Opatrně jsem nakoukla dovnitř, ale nic se nehýbalo. Ve vzduchu se vznášel pach spáleného masa. Plížila jsem se ke kuchyni a strachem ani nedýchala.
S hrůzou jsem pootevřela dveře a škvírou zahlédla nehybné tělo toho tvora, ležící v mělké kaluži nazelenalé tekutiny. Nestvůra nejevila známky života. Ruce i nohy ochably a její  převlek byl na mnoha místech potrhaný, jak se válela v křečích. Vypadala jako prázdná, splasklá slupka. Její tělo, rozleptané kyselinou, se vsáklo do sebe. Byla mrtvá.
Musela jsem zasáhnout nějaký důležitý orgán. Nervové centrum toho tvora se očividně nacházelo v žaludku.
V tichém hučení trouby začal zvonit telefon. Blesklo mi hlavou, že to musí být teta. Ale neměla jsem v úmyslu ho zvednout.
Běžela jsem do svého pokoje, sebrala nějaké čisté oblečení, něco málo našetřených peněz a věci jsem nacpala do batohu. Všechno se odehrálo bez emocí, automaticky. Jako kdybych se pohybovala ve snovém světě, který nemá se skutečností nic společného.
Hučící trouba vydechovala pekelný žár. Nevypnula jsem ji. Doufala jsem, že všechno shoří.  
Vyběhla jsem před dům a co nejrychleji spěchala pro Honzíka do školky. Chtěl jít domů a když jsem mu řekla, že už se tam nikdy nevrátíme, vyjeveně se na mne díval. Snažila jsem se mu vysvětlit, že naši rodiče jsou mrtví. Nevěřil mi.
Bojím se, co s námi teď bude. Nemáme kam jít. Klíče od bytu jsem zahodila. Nikdo nesmí přijít na to, co se tam stalo.
Stmívá se a ochlazuje, obloha nad námi je černá a husté mraky působí stejně masivním dojmem, jako hladce opracovaný mramor hrobky.
Sedím na lavičce na nádraží a píšu do deníku. Honza spí vedle mne.
Jsme na ulici. Nevím, kam půjdeme. Ale jsem si jistá, že ty zrůdy, co se převlékly za mámu a tátu, nebyly samy. Určitě nejsou jediní, kdo žije v přestrojení mezi lidmi.
Z hloubi duše je nenávidím, ty odporné parazity co pijí krev a žerou maso!
A v naší kuchyni hnije tělo jednoho z nich. Je jen otázkou času, až se ten, který se vydává za tátu, vrátí domů a najde ji mrtvou.
Proto musíme co nejrychleji pryč. Během čekání na vlak mám o čem přemýšlet.
Vzpoměla jsem si na tu děsivou postavu, kterou jsem viděla před několika dny. Už vím, kdo to byl.
Ti tvorové ze tmy přichází za bouří. Přichází za nocí, z temnoty tak černé, až vypadá jako smrt.
Přitulila jsem se k bráškovi. Vál ledový vítr. Tmavá mračna se pohybovala rychle. Modlila jsem se, aby nezačalo pršet.
Šedivé město se po setmění proměnilo v monstrózní měsíční krajinu, zalitou studeným světlem hvězd. Proměnilo se v domov těch tvorů, kteří nám ukradli rodiče.
Nevím, kdo jsou ani odkud jsou. Vím jenom jedno - přijdou si pro nás!