Dort k narozeninám aneb Halušky

     Otráveně koukal na zpotvořený dort se zmršenou krémovou šestnáctkou a pomyslel si, že ho měl radši koupit. Čekání na Lindu si krátil písničkami Demise Roussose. Objevila se, když zpíval My broken souvenirs. Řekla, že je to megální pruda, co poslouchá. Hned se ale rozzářila, protože si všimla zlatého notebooku vedle dortu.
     „Ten je pro mě?“
     „Oba jsou pro tebe. Všechno nejlepší k narozkám.“ 
     Skočila mu kolem krku, a pak odběhla ke stolu.
     „Dort ber s rezervou. Vyráběl jsem ho já.“
     „Upekls mi dort? To je prostě hustoles!“ 
     „Ale nepovedl se mi.“
     „Vo co go jako? Je pěknej.“
     Rychle přišel k Lindě a uviděl na stole dokonalý dort.
     „Co jsi s ním udělala?“
     „Já?“ 
     „Vždyť byl nakřivo, čokoládová poleva rozmatlaná, a teď…“
     „Oh my God, kašli na něj, Dane. Stejně dorty nejím.“
     „Co se stalo? Vždycky jsi je měla ráda.“
     Místo odpovědi se záhadně usmála, otevřela notebook a začala testovat, co umí.
     „Můžu si ho vzít jako že na kalbičku?“ zeptala se potom.
     „Na kalbičku? Tak s tou opatrně. Rozumíme si, že?“
     „Já jen tak. Znáš mě.“
     „No! Kam vůbec jdete?“
     „Našli jsme jeden dost dobrej klubík.“
     „Kde?“
     „Nevím přesně. Ale kólnu ti to, až tam budu.“
     „Jak se tam dostaneš, když nevíš, kde je?“
     „Pojedu mastnou tyčí s borečkem ze třídy, co ten klubík objevil.“
     „Čím?“
     „Jako že tramvají.“
     Bezradně zakroutil hlavou.
     Ještě chvíli diskutovali, proč neslaví tam, kde se schází s kamarády vždycky. Vysvětlila mu, že tam je mrkef, kdežto v novém klubíku to bude hafo krutá kašomalta. Dan už byl celkem zběhlý ve výrazech teenagerů, tudíž pochopil, že mrkef znamená nudu, a to druhé něco jako velmi kvalitní zážitek. Přikázal jí, aby přišla v jedenáct, ale pak se nechal ukecat na půlnoc.

     Sotva osaměl, chtěl se na počítači pustit do pracovních restů, ale nemohl přestat myslet na Lindu. Když se oženil s její matkou, měla deset a nejdřív ho odmítala. On se jí ale nesnažil hrát tatínka ani kamaráda, a snad proto ho časem přijala jako fakt, který se u nich doma vyskytuje. Později kupodivu souhlasila, aby ji adoptoval. Poprvé v životě pocítil skutečné štěstí. Získal ženu, bez níž už nechtěl existovat, a díky její a teď i jeho dceři také rodinu, ačkoli do té doby neměl ponětí, že o ni tolik stál.
     Adopce se brzy ukázala jako tragicky prozíravý krok, protože s ním dívka mohla zůstat, když její matka, jeho láska, zemřela při autohavárii. Ani jemu se nechtělo dál žít, ale Lindě bylo třináct a on se o ni musel…, toužil postarat. Netušil, jak se to v případě pubertální dívky dělá. Za přispění jejích babiček to však zvládal. Naštěstí se i jeho adoptivní dcera chovala na svůj věk dospěle, ač se jinak nelišila od vrstevníků.
     Dana mátly jen podivné příhody, které se občas v souvislosti s ní stávaly. Byly to sice drobnosti, ale vysvětlit se daly těžko. Třeba jak se ten zpackaný dort proměnil na perfektní, sotva se k němu přiblížila. Také po ní jednou chtěl, aby mu přinesla brýle, které nechal na tři metry vzdáleném stolku a ona mu je v tom samém okamžiku podávala. Nebo kdysi zdechl motor auta, když s ní jel na výlet, a jemu se ho nedařilo nahodit, i když zkoušel všechno, co uměl. Ona nejdřív lhostejně postávala opodál, pak přišla, zeptala se, jestli si může zkusit nastartovat a jakmile otočila klíčkem, motor bez problémů naskočil.
     Z úvah ho vyrušila esemeska od Lindy. Napsala mu adresu klubu, kde slavila, a že je to tam nejvíc málo vyndaný, prostě hustopeklo. Pochopil, že se jí tam líbí, ale to hustopeklo v něm vyvolalo obavy, jestli se partička moc nerozjíždí. Druhá sms ho ale uklidnila, že se neodvázala natolik, aby se vykašlala na povinnosti, neboť obsahovala vzkaz „čekni mi pls úkol u mě na stole“. Zkontroloval ho, ale zbytečně, byl jako vždy perfektní. Základní a teď i střední školou procházela vůbec s neuvěřitelnou lehkostí. Nevzpomínal si, že by s ní měla jakýkoli problém a že by přinesla jinou známku než jedničku. Přitom se učila minimálně. To byla také nepochopitelná záhada.

     Až kolem půl jedné ráno si Dan uvědomil, že Linda měla být dávno zpátky. Hned jí volal, ale byla nedostupná. Dostal strach, skočil do auta a uháněl nocí do klubu. Cestou stále marně vytáčel její číslo a telefonování prokládal výčitkami, že ji neměl tu oslavu dovolit. Klub však našel už zavřený. Dcera se pořád neozývala, tak zavolal její kamarádce, na kterou mu dala kontakt. Ta ale tvrdila, že je z klubu už po jedenácté vyhodili a že Linda odešla ještě dřív. Dívka ho ubezpečovala, že určitě nepokračovala ve slavení u někoho v bytě. 
     Strachy bez sebe zajel Dan na policii. Snažili se ho uklidnit, že jeho dcera jistě v pořádku přijde. Dají prý instrukce i hlídkám, aby se po ní dívaly. Jenže on nepřestával naléhat, tak svolili, aby se k jedné z nich přidal. Po třičtvrtěhodinovém bezvýsledném projíždění městem to vzdal a vrátil se domů. A její mobil byl ustavičně nedostupný. Vystrašený a pološílený beznadějně křižoval obývák, a pak ho napadlo, jestli nejela za město, kde se nalézá jakási kruhová propadlina. Vypadá jako obrovský hrnec zapuštěný v zemi, a právě tam Linda s kamarádkami a kamarády ráda chodila. Hned vyjel na zoufalou cestu. Co by tam ale dělala? říkal si. Přesto se držel nepravděpodobné naděje, že ji tam najde.
     Dorazil k díře, byla ale ponořená do tmy, nikde ani pohyb. Už chtěl odejít, když si uvědomil, že kotel před ním začíná světlat. Bylo to neuvěřitelné. Kolem noc a pod úrovní okolního terénu svítá? Instinktivně si lehl na zem a nahlížel přes okraj srázu. Co uviděl dole, mu vzalo dech. Z přítmí na dně se vynořil dort, který upekl pro Lindu, tedy jeho obrovská kopie. Podivný útvar byl čokoládově hnědý, celý nakřivo, poleva rozmatlaná a navrchu nažloutlá, kostrbatá šestnáctka. Zavřel oči, a pak se na úkaz podíval znovu. Obludně velký dort byl už dokonalý.
    Má snad halucinace? Linda by nejspíš řekla halušky, pomyslel si. Vtom si všiml, že se na okrajích horní plochy cosi pohybuje. Rozpoznal, že jsou to tmavé postavy. Napočítal jich šestnáct. Náhle se jaksi zevnitř začaly rozsvěcovat. Nejdřív měl dojem, že jsou nahé, ale brzy zjistil, že mají na sobě těsně přiléhající oděvy tělové barvy, něco jako skafandry zakrývající jim i hlavy. V té chvíli už plály jako svíčky a měnily barvy z oranžové na purpurovou, azurovou, zpět na oranžovou, a tak pořád dokola. Dan vytřeštěně zíral, překvapení však neměl být ještě konec. Z oválu šestky na dortu zničehonic vystoupila smaragdově zářící Linda. 
     To už je moc, vyděsil se a zavřel oči. Když je otevřel, propadlina byla opět už jen černou dírou. Zvedl se a chtěl jít pryč, za sebou ale spíš vytušil, než spatřil, zelený svit. Ohlédl se a díval se z očí do očí smaragdově hořící Lindě. Aspoň tak vyhlížela, protože její rozechvělé kontury pableskovaly a celá opalizovala.
     „Co tady děláš, Linduško? A kdo vlastně jsi?“ ptal se užasle.
     „Tohle jsi neměl vidět, Dane.“ 
     „Co jsem to ale viděl? A bylo to skutečné, nebo nějaký přelud?“
     „Nesmím prozradit, tati.“
     „Tati? Nikdy jsi mi tak neřekla. Nevím, kdo je nebo byl tvůj otec. Ani jsem se o to nezajímal a Eva, tedy tvoje máma o tom sama nikdy nemluvila.“
     „Ty jediný, Dane, jsi můj táta.“
     „To není možný. Tvou mámu jsem poznal, když ti bylo asi osm.“
     „A přesto je to tak.“
     Cítil horkost a pulzování ve spáncích. Linda k němu přistoupila a položila mu zelenou ruku na rozpálené čelo. Zatmělo se mu před očima a šílenou rychlostí vystřelil vzhůru. Vírem svištěl výš a výš, až z toho dostal závrať, žaludek se mu vrazil do krku, v útrobách ho zamrazilo a přestal vnímat. Probral se, když už opravdu svítalo. Ležel na okraji propasti, kolem bylo pusto. Ještě chvíli se vzpamatovával, než pak stále vykolejený odešel k autu a vrátil se domů.

     Do bytu vcházel zdrcený, ale náhle uvěřil, protože chtěl věřit, že to celé byl jen příšerný sen a ona je už dávno doma. Opatrně vstoupil do jejího pokoje. Ležela v posteli a klidně spala. Nic nechápal a vlastně se o to ani nesnažil, jen ji s úlevou a vděčně pozoroval. Když Eva umřela, jeho život se rozbil na střípky, a jak zpívá Demis Roussos v písni My broken souvenirs, nelze z rozbitých kousků složit zpátky původní celek. Jak se však díval na spící Lindu, uvědomil si, že ona je tím jeho suvenýrem, nádherným dárkem, který mu Eva předala. Žije tady s ním a on je šťastný.
     „Co je?“ lekla se ho, když se probudila.
     „Dívám se na tebe, jak spíš.“
     „To je fungl jedlý. Proč?“
     „Jsem rád, že ses v pořádku vrátila. Měl jsem o tebe strach.“
     „Fakt ftipný, Dane.“
     Měl sto chutí vyprávět jí, co se mu v noci přihodilo, když ji hledal. Nechtěl před ní ale vypadat jako blázen, takže mlčel.
     „Bavila ses? Bylo to dobrý v klubíku?“ zeptal se místo toho u snídaně.
     „Krutopřísně dobrý, tati,“ usmála se na něj.
     V té chvíli ho napadlo, že na Lindu něco zkusí.
     „Tati? Nikdy jsi mi tak neřekla. Nevím, kdo je nebo byl tvůj otec. Ani jsem se o to nezajímal a Eva, tedy tvoje máma o tom sama nikdy nemluvila,“ opakoval totéž, co v noci u propadliny. 
     „Ty jediný, Dane, jsi můj táta,“ šibalsky se usmála.
     „Tak to je potom mazec, hafo krutá kašomalta,“ odpověděl.

https://kvaj.blogspot.com