V časové smyčce

V časové smyčce

Bylo 1. srpna, když jsme přijeli k Pavlovi na chatu. Autem s námi jela moje sestra Jess a kamarádka Tereza. Cesta trvala necelé dvě hodiny a v poslední části cesty jsem cítil nadšení a úlevu. Tolik jsem se těšil na pobyt v přírodě, až mě bude zalévat slunce ve velké zahradě a stínit větve stromů pohybující se do rytmu větru. Vzal jsem si s sebou oblíbenou knihu a doufal, že jí za pobyt na chatě přečtu. Městské prostředí a životní povinnosti, které byly nedílnou součástí jednadvacátého století mi vůbec nevyhovovaly. Pro člověka s úzkostmi a depresemi je příroda velmi osvěžující. S taškou plnou prášků od doktorky jsem se nebál, že by se mohlo něco pokazit. Když se auto zastavilo a motor zhasl, svítilo sluníčko a nás naplnil čerstvý vzduch přírody a lesa, který byl všude kolem. Při vykládání zavazadel jsem ani nevnímal jejich váhu, jak jsem byl očarován místním klidem. Tu chatu jsem miloval. Staré trámy, které pamatují Pavla jako malé batole, rozvrzané schodiště, temnou chodbu vedoucí do koupelny. Kuchyně a společenská místnost v prvním patře a její dřevěné obložení. Rudý a zelený gauč, každý v jednom rohu místnosti a staré hrnky visící nad dřezem. Co mě obzvlášť zajímalo, byla dvoje kamna, jedny v každém patře. Oheň byl element, který mě neskutečně přitahoval a mohl jsem do něj zírat hodiny. V zimě jsem topil tak moc, že ostatní otevírali okna, aby se schladili, ale já musel. Pocit, když držím nasekané dříví a vkládám ho do ohniště mě uspokojoval. Rozlézající se plamínky, které po sobě zanechávají zčernalou stopu a proniknutí do dřeva a jeho následné zapálení. Zesilování oranžového světla, příjemné praskání a loudavé teplo mají svoji atmosféru. Bylo léto, takže jsem se o kamna nemusel starat. Druhá skupina lidí měla dorazit následující den, takže došlo na rozdělení pokojů. Já si vybral oranžový pokoj, působil útulně na rozdíl od pokoje modrého, ve kterém se zabydlel Pavel. Jess a Tereza měli být dole, kde se k nim připojí ještě další dvě ženy. Položil jsem kufr na podlahu a spacák s taškou přes rameno jsem hodil na dvoulůžkovou postel. Pokoj měl dvě okna vedoucí na severní a jižní stranu. Severním oknem jsem viděl do zahrady a na táborák a jižním oknem jsem viděl na příjezdovou cestu, potok a koleje. Protékala tudy řeka Kamenice a vlak projížděl každou půl hodinu. Vybalil jsem si některé věci a spacák jsem roztáhl přes postel. Vedle spacáku jsem položil oblíbenou knížku a krátce se na ni zadíval. Nečetl jsem ji poprvé, takže jsem věděl, co mě čeká a moc jsem se na to těšil. Z tašky jsem vyndal analogový foťák a na noční stolek jsem si položil antidepresiva. Vešel jsem do společenské místnosti, kde se v kuchyňském koutu zrovna připravoval oběd, který se mne netýkal, protože jsem experimentoval s vitariánskou dietou. Vzal jsem si deku a knížku a vyšel z chaty na slunnou zahradu. Zalilo mě teplo a dostavil se pocit štěstí. Po patnácti metrech povrch zahrady strmě stoupal jako úhel schodů a pak pokračoval opět rovně. V druhé části zahrady byla tráva suchá a všude plno krtinců, ale v té první byla tráva krásně zelená a místy prorostlá mechem, takže byla i krásně měkká. U rozpadlého plotu byl velký smrk a táborák. Pohlédl jsem na něj a představil jsem si, jak štípu dříví a podpaluji. Na samém začátku kopce, kde se povrch zahrady opět rovnal, stála bříza. Stála tam jako oltář, který rozděloval zahradu na dvě poloviny. Natáhl jsem si pod ní deku a lehl si. Přes ševelící se listí na má záda dopadali paprsky slunce a já otevřel knihu. Přelistoval pár stránek a přečetl „KAPITOLA JEDNA“. Pousmál jsem se a dal se do čtení.
Další den dorazila druhá skupina Pavlových přátel. Znal jsem jen Vojtu s Luckou, zamilovaný pár ale Míšu s Janou jsem viděl poprvé. Spolu s nimi dorazil i velký hluk a neutuchající zábava. Večer nás čekalo hlasité grilování, které jsem si užil, ale jinak se ho neúčastnil. Spořádal jsem kukuřici, zatím co ostatní se pustili do krůtího masa, které Pavel připravil. Na obloze vedle měsíce bylo možné vidět zářící Mars. Kromě mě a Pavla, nikdo nezůstal přes noc v chatě. Ostatní se rozhodli pro přespání pod širákem vedle táborového ohně. Než jsem zhasl lampičku, pustil jsem se do další kapitoly, Frodo a Sam opouštěli Kraj.
Ráno mě probudili vzdálené šraňky, projíždějící vlak a smích. Nikdo z pelechu nespěchal a tak i já jsem zůstal. Nový den byl před námi a já přesně věděl, jak ho strávím. Po snídani se ostatní rozutekli a já se natáhl ve společenské místnosti na zelený gauč a otevřel knihu. Pavel s Terezou si jeli do blízkého penzionu zahrát tenis a zbytek lidí se válel na zahradě. Frodo, Sam, Pipin a Smíšek zrovna večeřeli u sedláka Červíka, když do místnosti přišel Vojta s Luckou a rozhodovali se, co udělají k obědu. Vojta vypadal jak z módního časopisu, napomádované vlasy, stylové oblečení a hnědé mokasíny. Oděv vhodný na chatu. Lucka byla obyčejná tichá holka, která kolem Vojty neustále poskakovala a dělala vše, co jí Vojta řekl. Většinou pro něco chodila nebo mu nosila mobil, který si někde zapomněl. Připadalo mi to divný. Pavel s Terezou se pořád mlátili, Jess nevěděla na kterou stranu se přidat a Míša s Janou to hlasitě komentovaly. Ve společenské místnosti bylo už tolik ruchu, že se v ní nedalo číst a tak jsem knihu odložil. Došel jsem do pokoje pro foťák abych si je vyfotil. Chtěl jsem zachytit moment okamžiku ale když si Vojta všiml, že je fotím, začal se upravovat. Natáhl jsem spoušť, cvak a bylo to, okamžik zaznamenán. K večeru jsme se rozhodli pro návštěvu blízkého koupaliště, asi půl hodiny pěšky vyasfaltovanou cestičkou, která vedla krásným lesem. Pro mě to byl magický okamžik. Tolik zelené působilo příjemně na lidskou duši a modrá obloha to podtrhovala. Kolem cesty tekl potůček, který měl vlastní budku s hrnečkem, kde se dala nabrat voda a osvěžit se. Tak výbornou vodu jsem dřív nepil. U jezera bylo pár lidí, jinak bylo celé obklopeno jehličnatými stromy. Voda byla příjemně studená a plavat v ní za doprovodu zapadajícího slunce a lesem všude kolem bylo opravdu kouzelné. Takové odreagování jsem opravdu potřeboval. Byla to dokonalá očista pro mojí hlavu. Cítil jsem se lehce a přál si, aby to neskončilo.
Ráno jsem si prošel každodenní rutinou, zapít antidepresiva a zjistit, co je na mobilu nového. Míša s Janou zajistili zábavu a než se člověk nadál, byl oběd. Vařila Terka a jídla bylo pro všechny, jen já a Vojta s Luckou jsme se oddělili. Pár řešil, zda si rybu udělat dnes, nebo jestli vydrží další den. Já jsem do sebe narval nektarinky a odešel na zahradu pod břízu abych si četl. Slunce bylo o něco slabší a vál chladnější vítr. To mi ale nezabránilo abych ve čtení pokračoval. Čtyři hobiti narazili na Chodce a připravovali se na další pochod. Čekala je dlouhá cesta z Hůrky do Roklinky. I Terka měla svoji knížku a opět se jednalo o psycho čtení. Bála se pokračovat ale něco jí nutilo stále pokračovat, asi zvědavost. Když jsme tu byli v zimě měla s sebou taky jednu psycho knížku o někom, kdo věznil svou ženu ve sklepě, nebo tak něco. Byla z toho tak vystrašená, že často četla v posteli zachumlaná do peřin. Jess se odvážila vyndat svoje ukulele a zahrát ale jako vždy žádnou písničku nedohrála do konce, což nás s Pavlem začínalo prudit. Odešel jsem do pokoje abych si v klidu četl ale Míša s Janou se smály tak nahlas, že jsem neměl klid ani tam. Do toho všeho se Pavel pustil do Vojty, jak bylo zvykem, když spolu někde byli. Vojta byl asi o dvacet let mladší než Pavel a ten mu prováděl bolestivé "masáže", jenomže Vojta už byl ve věku, kdy dokázal Pavlovi vzdorovat a tak se masáž proměnila v bitku o to, kdo koho položí na záda. I když jsem nemohl dělat, co jsem zrovna chtěl, společnost těchto lidí byla lékem pro moji duši. Nic mě netrápilo, netížilo a cítil jsem se svobodný od všech stresujících povinností. Tady na tomto místě ze mě spadly okovy reality. Hustý dým se odvalil z mé hlavy a ta se konečně zhluboka nadechla. Plíce se naplnili životem a srdce rozpumpovalo motivaci. Žílami proudilo štěstí a tělo se zahalilo klidem. Šeď vystřídali barvy a břicho zpřetrhalo řetězy křečí. Mohl jsem chodit bos, aniž by mě něco tlačilo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout bez tíživého následku. Mohl jsem být nahý a akceptován. Mohl jsem dýchat a nebýt ponižován. Svět mě přijmul takového, jaký jsem a nikdo se neodvážil mě srovnávat. Slunce vysílalo paprsky života a ty se vsákly do mé kůže, mysl se osvobodila a dala mi nahlédnout do nového rozměru bytí. Temnota se stáhla a neměla nade mnou moc. Pod břízou bylo příjemně a já v mysli doufal, že to nikdy neskončí. Zaklapl jsem knihu a položil ji na deku. Prošel kolem tábořiště, kde seděl Vojta s Luckou a pokračoval do chaty. Uvařil jsem si čaj a prohodil pár slov s Terkou. Odešel jsem do pokoje a natáhl se na postel. Vydechl jsem a zavřel oči. Vnímal jsem lidi kolem sebe a pohyb větru, jak ševelilo listí kolem chalupy. Ozvali se šraňky a zanedlouho projel vlak. Z vedlejší místnosti se ozval Pavlův hlas a z pokoje pode mnou byly slyšet holky. Jess si brnkala na ukulele a Míša s Janou o něčem hovořili. Zajímalo mě, zda bych dokázal takhle žít? Být odkázán pouze na sebe a nechat techniku ladem, zapomenout na ni. Spojit se s přírodou a světem a sžít se. Vnímat ji jako živý orgán a navázat s ní spojení. Jistě, že by to šlo. Žilo se takhle před sto lety a více. Tehdy přece nikdo nepotřeboval elektřinu, kabelovku nebo internet. Dřív byli lidé svobodní. Člověk dnes potřebuje mít mobilní telefon stále u sebe a připojení k internetu. Necháváme se krmit médii a přijde nám to normální. Myslíme si, že tohle je život a bez toho to nejde. Jsme tak nastaveni, vychováni. Když člověk objevil elektřinu, myslel si, že jí zkrotí a usnadní si život. Technika ale zkrotila nás a přeměnila ve studené bytosti, které si neuvědomují život kolem sebe. Nezajímá nás, že stromy komunikují mezi sebou, že na nás mají vliv. Jde nám jen o to mít telefon s nejlepším foťákem. Chtěl bych být svobodný ale uvědomuji si svou závislost. Byl by to boj a já si nejsem jistý, zda bych ho zvládl. Nastal večer a Vojta v mokasínech štípal dříví na gril. Pavel donesl zbytek krůtího masa zatímco ostatní se shlukovali kolem ohniště. Míša nastartovala zábavu a my se chytli. Jess hrála na ukulele a večer se pomalu ploužil do stínů. Horizont ukusoval kousíčky slunce, které zlehka ubývalo a za doprovodu projíždějícího vlaku se úplně ztratilo. Byl jsem šťastný, nic mi nechybělo a víc jsem nepotřeboval. V dlani jsem žmoulal lísteček břízy a přál si, aby to neskončilo. Vhodil jsem ho do ohně a užíval si žár a hru, kterou pro nás plameny přichystaly. V tom čase měl život smysl.
Šraňky se rozezněli a následoval je těžký zvuk valícího se kovu. Za oknem se probouzeli hlasy a já přivítal nový den. Ráno proběhlo jako vždycky a dopoledne jsem strávil s knihou na gauči, Bilbo recitoval novou báseň kterou složil a Frodovi se zdálo, že se v Roklince zastavil čas. Po obědě se někteří rozutekli a věnovali se vlastním činnostem. Pavel odjel s Terkou na tenis, Jess fotila kytky na zahradě, Míša s Janou byly zavřené v dolní místnosti a Vojta s Luckou vymýšleli plány na zimu. Já se natáhl na deku na kopci pod břízu a pokračoval ve čtení. Přepadl mě ale zápach moči a po chvíli jsem musel místo opustit. Jak jsem se dozvěděl později, Vojta si chodil v noci k bříze ulevovat. To mě naštvalo, tak velká zahrada a on musel jít zrovna na místo, kde mě viděl, že trávím čas. Sedl jsem si na lavičku u táboráku, ale to bylo zase slyšet holky, jak se smějí svým vtipům. Když se vrátil Pavel, začal se prát s Vojtou a to už vážně nebyl nikde klid, kde bych si mohl číst. Ve svém pokoji jsem se natáhl na postel a chtěl si trochu odpočinout. Další den, jsme měli odjet domů a vrátit se do mdlých dnů krutého světa. Nechtělo se mi, při pomyšlení na to mě přepadala úzkost. Odpočinutí se zvrtlo a já se probudil asi po hodině a půl. Vyšel jsem z pokoje a snažil se nasát všechny kousíčky štěstí, každý aspekt chaty a jejího prostředí. Později toho dne se ostatní připravovali na zítřejší odjezd a mě to dráždilo, nemohli za to, ale připomínali mi, že se vrátím tam, kde to nemám rád, tam, kde jsou problémy a nikdo mě nechápe. Nálada se mi měnila, přestal jsem se usmívat a zavřel se do pokoje. Doufal jsem, že při čtení knihy přijdu na jiné myšlenky.
Vlak projel kolem chaty proti směru tekoucí řeky a já už byl vzhůru. Bylo brzo ráno a moc dobře jsem nespal. Měl jsem strach. Vstal jsem a sešel po schodech do temné chodby. Obklopila mě temnota a já se v ní schoval. Na chvilku jsem měl pocit, že mě nemůže nikdo najít a nic dostihnout. Realita se mnou tvrdě zatřásla a skoro se mi zamotala hlava. Stál jsem na studených dlaždicích opřený o umyvadlo v koupelně. Sledoval jsem pavouka v rohu okna a nechtěl si uvědomit, kde za pár hodin budu. Myšlenky mi létali hlavou a zrak spočinul opět na pavoukovi. Došlo mi, že i on bude za pár hodin jinde. Jeho život měl skončit při úklidu chaty, tak jak tomu bylo pokaždé zde. Nebyl jediný. Bděl na své síti a důvěřoval ve své instinkty a netušil, že jeho život se chýlí ke konci. Nikdo nikdy to neví. Otevřel jsem okno a tak narušil pavučinu, kterou si postavil. Pavouk se stáhl a já se ho snažil chytit a neublížit mu. Teď měl strach, jeho instinkty ho varovaly a on si uvědomil, že musí bojovat o svůj život. Nevěděl, že se ho snažím zachránit a že jinak by zemřel. Byl cizím usedlíkem, nevítaným hostem a proto by zahynul. Chytil jsem ho za nohu a on bojoval, vyhodil jsem ho oknem do trávy doufajíc, že se rychle nevrátí a přežije náš odjezd. Chata se začínala probouzet.
Pomalu jsem balil své věci. Připadal jsem si, jako když se připravuju na odchod do školy. Nikdy se mi tam nechtělo, ale bylo to lepší než doma. Bylo mi to tam nepříjemné ale nesevřela mě úzkost, kterou jsem cítil doma. Ráno bylo stejné jako to předchozí. Dokonce všichni snídali ve stejný čas a na stejných místech jako včera. Až později jsem si uvědomil, že se baví na stejné téma jako včera. Neřešil jsem to. Přisedl jsem si a začal konverzovat ale dostalo se mi jen ignorace. Zkusil jsem to znovu ale opět jsem byl ignorován. Podíval jsem se na své přátele a vypadali, jako kdyby si mé přítomnosti ani nevšimli. Zkusil jsem jednoho oslovit ale nedostalo se mi odezvy. Začalo to být opravdu divné. Nevěděl jsem jestli hrají nějakou hru nebo je něco se mnou v nepořádku. Znovu jsem promluvil ale má slova byla vyřčena do prázdna. Tohle bylo opravdu zvláštní. Dotknul jsem se Pavla vedle sebe a mé prsty se do něj zabořili, jako do hustého bahna. Okamžitě jsem ucukl. Projel mnou mráz a cítil jsem se opravdu divně. Pavel nijak nezareagoval a bavil se dál s ostatními. Co to jako mělo být? Co se to děje? Měl jsem nepříjemný pocit a můj žaludek se začal chvět. Zařval jsem na kamarády ale spíše to byl výkřik ze strachu a paniky. Nikdo si mě u stolu nevšímal. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se do sebe dostat nějaké odvahy. Zvedl jsem ruku a opět se dotkl Pavla. Prsty projeli jeho tělem a mě se začala motat hlava. Nemotorně ale svižně jsem od stolu vstal a v záchvatu paniky jsem prchal do chaty a svého pokoje. Obraz přede mnou se zmateně pohyboval a netušil, která bije. Způsobem, který si nepamatuju jsem se dostal do pokoje a silně za sebou zabouchl dveře. Sjel jsem po nich a tvrdě dosedl na podlahu, zmatečně jsem dýchal a zrak přesně nefungoval. Jen temno a motání hlavy. Dostal jsem se do toho okamžiku těsně před tím než člověk omdlí a zůstal v něm. Připadalo mi to jako věčnost mezi tím, co moje tělo postihlo silné brnění, jako by po mne lezlo tisíce mravenců. Nakonec jsem upadl do hluboké temnoty.
Probudil jsem se na stejném místě, svalený u dvěří a neměl ponětí o čase. Ihned jsem si vzpomněl, co se stalo a udělalo se mi zle. Postavil jsem se na nohy a opřel o parapet. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů abych se podíval do okna na proti mě a viděl tak scénu za ním. Stůl u ohniště byl prázdný. V tom se ozval zvuk z přízemí a moje srdce poskočilo. Neměl jsem odvahu vyjít z pokoje a tak jsem několik minut přecházel sem a tam. Zkoušel jsem si číst ale nemohl jsem se soustředit. Nakonec jsem se donutil k další interakci a vyšel ven do společenské místnosti. Mí přítelé seděli a bavili se o stejných věcech jako včera. Všechno se to opakovalo, jedno velké de ja vu, nemohl jsem tomu uvěřit. Zkusil jsem se dostat do jejich rozhovoru ale byl jsem opět ignorován, jako kdybych tam nebyl nebo oni nebyli tam. Nedokázal jsem rozlišit, co se přesně děje. Byl jsem já mimo realitu, nebo mí přátelé byli dosazeni jako herci na jeviště? Nebo to bylo vše skutečné jen se opakující a já tomu musel přihlížet? Přepadla mě panika takže jsem se opět pokusil na ostatní mluvit ale skončilo to bez reakce. Přešel jsem v řev ale ani to nepomohlo. Rozklepal jsem se a přepadla mě úzkost. Odešel jsem z místnosti a vyšel ven z chaty. Pokračoval jsem na příjezdovou cestu a dál směrem od chaty. Srdce mi bušilo a nedokázal jsem se uklidnit. Šel jsem nervózně kolem dalších chat, polevé straně řeka a koleje. Došel jsem až k mostu a udělalo se mi obzvlášť nevolno. Zamotala se mi hlava a já opět omdlel. Probudil jsem se na chatě v pokoji zcela paralizován a hlava mi třeštila. Nějakou dobu jsem se nemohl hnout ale pak se to povedlo. Sedl jsem si na postel a zíral do blba. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co se stalo. Proč jsem zase omdlel? Asi po půl hodině jsem vyšel z pokoje ven a ve společenské místnosti byla jen Terka, Pavel se někam ztratil a Vojta s Luckou byli na zahradě. Jess asi byla dole v pokoji s Míšou a Janou. Nemohl jsem uvnitř být, musel jsem ven. Vyšel jsem z chaty a dal se doleva za roh, kde se sekalo dříví. Sedl jsem si na poleno a vnořil hlavu do dlaní ale nebyl jsem schopen racionální myšlenky. Řekl jsem si, že se půjdu projít do lesa a třeba se uklidním. Kolem sousedovy chaty bylo rozházeno několik plastových tašek s odpadky jídla. Pokračoval jsem dál hubenou cestičkou kolem nízko posazené budky pro ptáčky a mířil rovnou k oplocenému pozemku. Opět se mi udělalo nevolno a zamotala se mi hlava. Zastavil jsem se a začal zhluboka dýchat ale nepomohlo to, omdlel jsem. Probudil jsem se v pokoji chaty a znova paralizován. Bylo mi velmi špatně a každou chvíli jsem myslel, že se pozvracím. Snad se nezadusím vlastními zvratky, když se nemohu ani převalit na bok. Moje tělo zažívalo neskutečná muka. Takový stres a narvozitu nemohlo zvládnout. Bolela mě hlava a mozek stávkoval. Po půl hodině jsem se mohl opět hýbat a posadil jsem se. Už to nešlo dál odkládat, V takových situacích jsem se většinou řezal a snažil se ventilovat bolest přes tu fyzickou. Neměl jsem sebou strojek na holení a ten, který měl Pavel se nedal použít. Dostával jsem se do stavu nepříčetnosti a vážně jsem se nedokázal ovládat. Musel jsem něco udělat, musel jsem si ublížit. Zbrkle jsem vstal z postele a poskočil k obrázku Masaryka na stěně, vzal jsem ho a mrštil s ním o podlahu. Rychle jsem se sehnul a vzal první střep, na kterém mi ulpěl zrak. Pevně jsem ho uchopil a bez většího rozmýšlení jsem se říznul do levé ruky. Okamžitě jsem cítil menší úlevu a podíval se na ránu, jak se objevuje krev a stéká z ruky na zem. Při tom pohledu se mi vždycky udělalo blbě ale zabíralo to. Dokázal jsem se alespoň soustředit a racionálně přemýšlet a pak mi to došlo. Nemůžu se odsut dostat. Jsem tu uzamčen v čase, který se stále opakuje. Tak moc jsem si přál aby to nikdy neskončilo, že se to splnilo. Jsem uvězněn na tomto místě v této chatě a čas se opakuje. Pořád dokola ten samý den před odjezdem. Jak se to mohlo stát? Je tohle snad velmi živý sen? Ne, je to až příliš reálné. Jsem odsouzen být v časové smyčce na jednom místě. Hlavou mi probleskla vzpomínka na grilování, seděl jsem u ohně a byl šťastný. Přál jsem si aby to nikdy neskončilo a přitom jsem vhodil břízový lístek do ohně. Mé přání se stalo skutečností a uvěznilo mě. Bylo to tak. Na podlaze se dělala větší louže krve a začínala se mi motat hlava. Bylo to z pohledu na krev nebo se opět chýlil okamžik, kde se vrátím ve smyčce a probudím se na posteli? Tohle se nesmí stát. Nemůže to takhle být. Zešílel bych, už teď jsem šílený. Ano, šílím. Přepadávala mě nepříčetnost a já věděl, že další řez by už nepomohl. Musel jsem tomu ale nějak zabránit. Musel jsem pryč. V tom okamžiku se za okny ozvalo cinkání šraněk a charakteristické troubení. Veděl jsem, co musím udělat. Postavil jsem se ale zamotala se mi hlava, takže jsem spadl na protější parapet a silně se uděřil hlavou o okno, které se rozbilo. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost. Musel jsem se dostat ven, musel jsem to stihnout. Malátně jsem se postavil a vyrazil z pokoje na schody, kde jsem neuhlídal svoje pohyby a sklouzly mi nohy. Všechno se to stalo tak rychle. Hlava se mi stále motala a já ze schodů spadl. Cítil jsem, jak mi z hlavy teče krev. Bylo to při rozbití okna nebo až teď co jsem spadl? Odpověď mě nezajímala. Postavil jsem se na nohy a zorientoval se v temné chodbě. Charakteristické houkání se blížilo, už jsem neměl moc času. Vyběhl jsem z chaty kolem Pavlova auta rovnou do rozmáčené půdy směrem k řece. Pokračoval jsem dál se zablácenými nohami a skočil rovnou do řeky. Dopadl jsem nešikovně, ponořil se až po ramena a kolenem se uhodil o kámen na dně řeky. Voda byla velmi studená. Vyskočil jsem a vyškrábal se na břeh, po čtyřech jsem se vyšplhal do zvýšeného kolejiště a vlak byl už jen pár metrů přede mnou. Ležel jsem u kolejí a cítil vibrace někola set tunového kolosu. Vlak se rychle přibližoval a opět zahoukal. Celé moje tělo mě brnělo, žaludek jsem měl až v krku a srdce bušilo tolik, až to bolelo. Zbývalo už jen pár vteřin. Musel jsem to udělat, bylo to jediné řešení, jak se dostat z časové smyčky a ukončit tuhle šílenost. Vlak byl stále blíž, deset metrů, osm, šest, čtyři, dva a pak jsem vyběhl přimo do kolejiště.

Konec.