Orloj

Musím ho zastavit.
Musím ho!
Zastavit!
Starý muž, námahou sotva popadaje dech, supěl do schodů.
Každý další silný dřevěný stupeň z něj víc a víc vymačkával dech.
Odněkud zhora zněl strašlivý zvuk.
Ve tmě tam rachotila ozubená kola, chřestily řetězy, temně zvonily páky a čím dál divočeji tepalo železné srdce.
Musím ho zastavit. Měl jsem to vědět, že se sem prolomí. Musím...!
Ach, nedám to.
Muž se křečovitě chytil zábradlí a lapal po dechu. Svět se s ním točil.
Přestože byla noc, nenesl žádnou lucernu či pochodeň.
Cestu nahoru znal tak podrobně, že jí mohl vykonat i potmě.
I poslepu.
Sebral všechny síly a znovu vyrazil vzmáhajícímu se hluku vstříc.
Jeho citlivý sluch mechanika vnímal, jak kola nepřirozeně zrychlují svůj běh, jak zuby divoce skáčí jeden přes druhý, konstrukce sténá, vzpíná se z kamenného lože v horečném chvění.
Zastavit! Tepalo muži ve spáncích.
Musím!
Víc se vpotácel než vešel do strojovny, kterou otřásal rachot šílícího stroje.
Kola skřípěla, hřídele sténaly narůstajícím napětím, převody železně řvaly a sršely jiskrami.
Starý muž přesně věděl co jediné zbývá.
Najisto vztáhl ruku.
Ale pohyb nedokončil.
Ulomená konzola ho s temným hvízdnutím rozpůlila na životě a zaryla se do kamenné dlažby.
Pozdě... pomyslel si Mistr Hanuš než jeho smysly zahalila milosrdná tma.
Čepy a nýty se vyrvaly, konstrukce se rozevřela jak tlama ďábelského behemota a ven vyhřezla nenávistí šílená vířící kola, plná zubů, lačnících po krvi. Táhla závaží udeřila do stěny, vyvalila zdivo a skrz řítící se kamennou lavinu se železná obluda vydrápala ven na noční náměstí. Monstrum, složené z ječících železných mechanismů, se vzepřelo o studené kočičí hlavy a s řinčivým rachotem hladově vyrazilo vpřed.
A tak přesně o půlnoci v paralelní Praze orloj chorchoj započal svou vražednou cestu po nic netušícím Starém Městě...