Okno

“Ano, je konec,” potvrdil lékař smutně a odložil fonendoskop. “Úmrtí dáme na devátou?” zeptal se po chvíli a pro jistotu zkontroloval hodinky. Bylo devět hodin a pět minut. 

“Souhlasí,” přitakala sestra, odbrzdila lůžko a zakryla mrtvému hlavu peřinou.

“Výborně,” odpověděl internista stroze a obrátil se k odchodu. “Dobrou noc,” dodal ještě ve dveřích do nemocničniho pokoje a zmizel. Sestřička si povzdychla. “Pojď, Aneto. Odvezeme jej na koupelnu.” Začínající sanitářka horlivě přikývla a jala se pomáhat, jak to šlo. Dnešek byl její první pracovní den a postarší muž s rakovinou slinivky břišní byla první smrt, kterou v životě viděla. Bála se, že bude zvracet. Umyly jej, sundaly mu šperky, vyjmuly zubní náhradu a celé tělo zabalily do černého igelitového pytle. To málo z osobních věcí uložily do tašek a schovaly do komory. 

“Všechno?” zeptala se jí sestra, když odcházely z pokoje. Anetka si na pomyslném seznamu postupně odškrtla všechny položky, které se naučila ve škole, a přikývla. 

“Výborně,” pochválila ji kolegyně a společně odešly na sesternu. Na stolku je již čekala hromada úhledně podepsaných úmrtních listů a vedle nich ležel poslední papír z dekurzu, kde stálo, který rodinný příslušník byl o smrti svého blízkého informován, a v kolik to bylo hodin. Sestřička usedla za stůl, chopila se dokumentace a začala sepisovat seznam všech cenností, které měl nebožtík u sebe. Mladičká sanitářka jen tiše přihlížela a soustředila se na správnou techniku dýchání. Motala se jí hlava a v krku cítila obrovský knedlík. Zazvonil zvonek, sestra vzhlédla. Pokoj číslo sedm. “Ano?” zeptala se Aneta chraptivě, když zvedla sluchátko. “Sestřička mi slíbila prášek na spaní,” ozval se skřípavý ženský hlas. “Už jdu, paní Párová,” vyhrkla sanitářka a úkosem pohlédla na zkušenou kolegyni. “Sanval,” poradila jí. “Už jsem ho odškrtla.”

Na čtyřlůžkovém pokoji panovala tma a zima. Aneta rozsvítila malé světlo v čele jedné z postelí, zavřela okno, usmála se na starou babičku a mlčky jí podala spásnou tabletku. Stařenka poděkovala.

“Zdál se mi divný sen a od té doby nemohu usnout,” vysvětlila. Dvě pronikavě modré oči ve staré, vrásčité tváři si ji bedlivě prohlížely.

“Mladá a krásná jsem ležela v posteli ve svatebních šatech a jeden z prvních chlapců, který mě kdy uháněl, zaťukal na okno. Když jsem jej otevřela, řekl mi, že se chtěl jen rozloučit, a že nemám pospíchat za ním. Prý již nežije, dnes v noci odešel na onen svět,” odmlčela se stará žena. Unaveně, si povzdychla, zavřela oči a během minuty klidně oddychovala.

Anetě přeběhl po zádech mráz. Když se vrátila zpět na sesternu, našla kolegyni u čistého pultu, jak připravuje noční infuzní sety. Mlčky usedla na židli a pustila se do skládání jednorázových lůžkovin. Následující hodina se vyznačovala absolutním klidem, ženy pracovaly v tichosti, jen tu a tam prohodily pár slov. Na obřím ciferníku blízkého kostela odbila půlnoc. Uplynulo několik minut a zazvonil zvonek. Pokoj číslo dva. Aneta zesinala a zalapala po dechu. Pokoj po zemřelém. Pokoj, který by měl být prázdný. Sestra zachovala chladnou hlavu, natáhl paži, uchopila sluchátko do ruky a opatrně si jej přiložila k uchu. “Ano?” zeptala se nenuceně. Ozvalo se krátké zašumění následované klapnutím, někdo zavěsil. “To bude ten vtipálek z jedničky,” nenechala se vyvést z míry. “Pojď, půjdeme to zkontrolovat.” V Anetě by se krve nedořezal. Cesta chodbou trvala věčnost. Mladá sanitářka vnímala jen tlukot svého srdce a ozvěnu měkkých kroků na tvrdé podlaze. Když dorazily na místo, zhluboka se nadechly a otevřely dveře. V pokoji byla tma. Aneta zadržela dech. Sestra sáhla na zeď a obratnými prsty nahmatala vypínač. Místnost zela prázdnotou. Postele stály nehnutě, pečlivě ustlané, noční stolky urovnané, okna zavřená a povrchy se leskly čistotou. Sluchátka od zvonků nehybně visela na svém místě. Ženy se na sebe nervózně podívaly. Když poté kontrolovaly vedlejší pokoj, všichni pacienti tvrdě spali. Vyšly ven na chodbu a překvapil je sanitář, který zrovna odjížděl s tělem do márnice. “Proč až teď?” zeptala se sestra podrážděně. Muž jen něco nabručeně zavrčel, ale neodpověděl. Anetě se točila hlava a v krku cítila odpornou pachuť žluči. Po příchodu na sesternu zavládla nervózní, napjatá atmosféra a obě ženy se vrátily k rozdělané práci. Sanitářka se nedokázala vůbec na nic soustředit. Její drobné prsty se třásly. Netrvalo dlouho a venku začalo pršet. Pocit chladu se plíživě vkrádal dovnitř otevřenými okny a stupňoval již tak nepříjemný, po zádech běhající mráz. Zvonek zazněl podruhé. Anetce vyskočilo srdce až do krku. Nemohla dýchat. Prošly chodbou, dorazily ke dveřím, otevřely je, rozsvítily a... Prázdno. Nikde ani noha. Zkušená sestra chvíli jen nehnutě stála a zírala na sluchátko. Místnost zela ohlušujícím tichem a prázdnotou. Děvčeti připomínala márnici. Pak uviděla, jak zrak zdravotní sestry pomalu sklouzl k zavřenému oknu. Pootevřela ústa, zbledla. Jako omámená se dopotácela k parapetu, zvedla ruku, zapáčila a zatáhla. Okenice se rozletěly a dovnitř vnikl studený, štiplavý a vlhký vítr. Anetce se vrátil vzduch do plic a ucítila, jak cosi neviditelného uvolnilo tlak na její hrudi. Kolegyně se otočila.

“Pamatuj si,” začala pomalu a rozvážně, “že duše potřebuje únikovou cestu. Bez ní nikdy nedojde pokoje.”

Mladá sanitářka jen krátce přikývla a omdlela. Zvonek se té noci již neozval. A neozval se ani jindy. Protože Aneta už věděla, že jakmile někdo zemře, musí ihned otevřít okno.