FIASKO

 

 

Tak přátelé, jako bych vám četl ze rtů: "Zase Jára Cimrman, nebo církevní zpověď? Nebo dokonce politika?"

Nikoliv, moji drazí – i když musím vlastně přiznat, že tak trochu ano. Ale co není dnes přibarvené politikou? Tak ale teď musím pěkně od začátku.

Do našeho ústředí, spolku „Geist aus Teplitz“ v Hedvábné ulici, nám byl doručen zvláštní dopis! Byl adresován panu předsedovi spolku – tedy mně, Jaroslavu Drbotovi, do vlastních rukou. Dopis jsem tedy otevřel a podivil se, že v obálce vězel jen bílý, nepopsaný list papíru! Překvapeně jsem jej obracel v ruce a přemýšlel, co mi tímto jeho odesilatel chtěl říci nebo naznačit? Probíral jsem ve své paměti všechny filmy i knihy s tématikou praktik Sicilské mafie. Ta podobnou symbolikou naznačovala, jak se rozhodla naložit s osudy jejich zrádců, případně jim nepohodlných lidí. Třeba zásilkou krabičky useknutého článku prstu, nebo nábojnicí. Kousku pevného provazu se smyčkou stočeného v obálce... ale vhodná paralela nepopsaného dopisu v mé paměti nebyla k nalezení!

Přivolal jsem proto ke konzultaci naší expertku a bývalou profesní listonošku pí. Felícii Akurátovou. Ta znalecky obálku s adresou prohlédla a usoudila, že jejím autorem je osoba ženského pohlaví, tak kolem sedmdesáti osmi let,  bradavicí za pravým uchem. Pochází z Teplic, s trvalým bydlištěm ve staré zástavbě mezi ulicemi Dubskou a Hřbitovní.

„Z těch několika málo řádků jsem opravdu vytěžila maximum. Její jméno vám s přesností opravdu nedokážu určit.“ s omluvným gestem nám sdělila paní Felície. Potom zběžně nahlédla do prázdné obálky a vítězně zvolala.

„Ale zde je ještě nějaká iniciála – moment! U F P – L.“ slabikovala zamyšleně drobná písmena na vnitřním rubu obálky.

„Mám to, kolegové! To přece znamená v šifře Ultra Fialové Písmo. A to písmeno L nemůže býti nic jiného, nežli počáteční písmeno slova lampa.“ popadla dopisní papír a vzrušeně s ním zamávala.

„Drboto, člověče! Máte tam napsanou tajnou zprávu, která se dá jen přečíst pod světlem ultrafialové lampy!“

Překvapeně jsem zíral na pí. Akurátovou, a uznale pokyvoval hlavou nad jejími detektivními schopnostmi.

„Prosím nemáte - ale jen čistě náhodou, tu lampu ještě doma?“

Felície mile zamžikala mrkadlama. S tajemným úsměvem přikývla a tiše zašeptala.

„To víte, pane Drboto, že jí mám... a přinesu ji.“

 

 

„Tak co tomu říkáte, pane inženýre?“ zeptal jsem se na druhý den kolegy Poletuchy, kterého jsem do všeho zasvětil a teď, spolu se mnou, pod infra lampou pročítal text:

 

Příteli, předsedo Drboto.

Spolu se stejně smýšlejícími duchy si Vás dovolujeme-jako čestného hosta, pozvat na ustavující sněm našeho nového „Duchařského spolku.“ Bude se konat 26.3 2016 o půlnoci na schátrališti bývalého Letního kina na Letné. Pozíváme zrovna vás, ne starostu města, který je zavilým pravicovým pragmatikem.  By nás jen považoval za podivínské recesisty!

Věříme, že právě váš spolek vašim prostřednictvím bude objektivně referovat o průběhu naší sešlosti, celou Teplickou obec „Malé Paříže.“

                                                          

 

                                                                      V duchu nadšeného zakladatele

                                                                           Slavoj Štokrdle.

                                                         Dávného toho času ponocný a Radní města.

 

Dovětek:

Je záhodno se střesti nositi ke sněmu veškeré blikadla i jiných světélnic. Též halasných vyluzovačů, zejména kohouta, či zvuků psích, jež by bylo bráno jako hrubost ku zásadám duchů a jejich zdraví!

 

 

„No to je bomba, předsedo!“ zvolal Inženýr „po tom andělovi Růženínovi, teď zase tohle? Kolikátého je dnes? Aha, dvacátého čtvrtého. Takže pozítří to vypukne!“

„No, vypukne" řekl jsem! "Doufám, že se toho zúčastníte se mnou?“

„Jejda, jsem sice postižen vleklou virózou, ale pozváním jste mi udělal velikou radost. Přese vše se rád zúčastním!

Toho dne sešel jsem se s Poletuchou, půl hodiny před půlnocí pod Letenskými schody. Už jarní noc, byla ale nečekaně chladná. Nekonečně dlouhý výstup schodištěm, Poletuchovi devastoval kašel zahleněné průdušky. Brána od areálu nikdy nedostavěného Letního kina byla uzamčena. Ale nebylo pro nás problémem přelézt nízký plot. Nad léty beznadějně osiřelým hledištěm svítil vyhublí měsíc. Zbývalo deset minut do půlnoci. Posadily jsme se do rohu poslední řady hlediště na betonová torza podstavců sedadel. Zvolna odkráčelo patnáct minut – a nic se nedělo!

„Vítejte na sněmu!“ ozvalo se znenadání za našimi zády. Ne, nečekejte, zejména vy děsuplný a masochističtí čtenáři náš úlek. Či že to v nás „hrklo.“ Jen jsme se v klidu otočili na nově příchozího. Duchy totiž běžně bereme skrze naši profesi jak součást našeho posmrtně levitujícího těla!

„Dobrý večer!“ jednohlasně jsme spolu odpověděli „děkujeme za přivítání!“

Dodal s kamennou tváří kolega. Ale já – přiznám, byl trochu překvapený a v údivu mlčel. Opravdu až teprve dnes jsem viděl ducha v celé jeho vizáži na vlastní oči! V ostatních případech to byly „jen stíny.“ Zatím jsem měl jen možnost zaslechnout  jejich oratio.

Jeho tělo bylo mléčně bílé. S hlavou velikosti basebalového míče, který od spodu stékal dolů do cípu kornoutu miniaturního létajícího balonku, jenž si poletuje nizoučko nad zemí. Uši pěkně velké, jak listy vyloupnuté ze „srdíček“ raného salátu. Malí nosánek a ústa s úzkými rty, prohnutě vedoucí jak dráty elektrického napětí, od ucha k uchu. Stařecké, malé kulaté oči – no, nic moc! Duchové jsou nevelicí a sotva dosahují jednoho metru.

„Snad dobrou noc.“ zareagoval udiveně na náš pozdrav duch.

„Já kdysi ponocný zovu se Slavoj Štokrdle. A vy, nezvaný muži, jistě Poletucha? Není liž pravda? Jsem potěšen, že vám zvací list byl skrze naši ženskou pozemskou abonentku správně doručen.“

Podotknul zabarvenou ironií a zvídavě pohlédnul na mého kolegu.

„A já jsem jevista Drbota, předseda spolku „Geist aus Teplitz“ vyhrkl jsem ze sebe a překotně k duchovi napřímil svoji levici ke stisknutí. Vůbec mne ale nenapadlo, že duch žádné paže nemá! Poletucha si rozpačitě odkašlal. Sípavě se nadechnul k poznámce. Ale k tomu již nedošlo. Začali se dít podivuhodné věci!

Jako oválné bílé balonky se ze všech světových stran slétávali desítky duchů.  Usedali v předních řadách hlediště a živě spolu štěbetali. Teď jsem si teprve povšiml, že ponocný Slavoj od nás zmizel a objevil se z nenadání na podiu! Tváře všech duchů si byli podobné - jak vejce vejci. Od sebe se jen odlišovali barvou hlasu a dobovými pokrývkami hlav. Zde jim vévodil kulich, baret, klobouk pánský nebo dámský, rozličných tvarů a velikostí. Dál šátek – nebo, někteří měli jen „účes“ a la lyse trvale. Slavojovo hlava (která byla shodou okolností a la lyse trvale) se nafoukla do dvojnásobného objemu a silně zasyčela:

„Žádám si o klid, ctihodné dámy a pánové! Sešli jsme se v tomto nádherném schátrališti, abychom se ustanovili v respektovaný spolek, který v jednotě našeho slova bude hájit naší opomíjenou jsoucnost s nároky na zchátralá bydlení a ruiny. Dovolte, abych mezi námi uvítal urozené a slavné hosty, byt‘ alespoň těch, kterých můj dvě a půl stoletý zrak je schopen v předních řadách zahlédnout. Zde z široka vidím kupce se suknem, Útka.“ v hledišti to zašumělo, protože dokonce i mně bylo známo, že to byl ve své době zbohatlý intrikař a šejdíř!

„A dále v druhé řadě, našeho drahého ducha, Saumeho.“

Duch rázně vyskočil z podstavce lavice a zprudka se ohradil.

„Tak to tedy ne, příteli Slavoji! Já, až v druhé řadě?! A ve sledu po takovém místním darebovi, jako je kupec Útek? Tak to si snad má úctyhodnost nezaslouží... to se pohoršuji!

„Ale ctihodný pane. Nekypte bezcílným hněvem! To jen bez postraních úmyslů jsem zahlédl! Každý toho času - a zde i přítomný,  je si vědom své nedobré pověsti. Ale byl to majetný měšťan!“

Útkova hlava cholericky zčervenala a zduřila. Z první řady se začal bránit ječivým hlasem!

„Tak on, že je si vědom?! Tak já vám to tedy zčerstva povím! A jestlipak jste si také vědomy vy, že téměř každý z vás – nebo někdo z vašeho rodu, mě je dodnes ještě dlužen za sukno.  I vy, Slavoji! Ano, i vy!! To se to noble strojí na dluh, co?“

Ve třetí řadě se vmísil do hovoru, se šlechtickou vlásenkou na hlavě a lokny, silný, ale rozvážný hlas knížete Carlose Clary Aldringena.  Od zdejší většiny se lišil nejmodřejší barvou krve, která mu promodrávala dolní částí jeho „těla.“

„Už zadržte! Je to zde jak na zelném Marktplatze. Taková to zdejší nedůstojnost! Nejste li vedeni k dobrým mravům, tak co zde pohledáváme?“

„Ano, prohlásil Štokrdle! Tady urozený kníže v pravdě si stojí. Zachovejme řád a vážnost našeho sněmu. Jsme úctyhodný skrze naši slavnou minulost. V našem požehnaném lázeňském městě... naši zemi České!“

V zadních řadách se ozvalo nesouhlasné bučení i pískot. Jakási povědomě zahnědlá hlava zavelela.

„Teplitz nein Tschechische stadt“ a dál „Deutschböhmen!“  někdo k tomu dodal špatnou češtinou „Sudety jsou Nemecká otčin!“ nato z levé strany se znělo.

„Co to tu po létech zase Purkmistr Müller žvaní? Zrovna ten, který byl tak přezíravým k nacionálnímu útoku na naší Českou besedu a Národní dům!“

Situace se stávala nepřehlednou a Slavojovi Štokrdlemu, se viditelně vymkla z ruky! S obavou jsme se s Poletuchou dívali na ten okolní mumraj, kdy se zřejmě k duchům Českých demokratů s trikolorou na čepicích přidali Leninsky rudé – a lidově každému tykající hlavy. Ty využily každé nepozorné chvíle k své „magické“ agitaci a pořvávali si „Čechy Čechům... a my jsme tady doma!“

Štokrdle na podiu bezmocně poskakoval a kmital nervosně celým spodním cípem těla. Slovní výpady aktérů se stupňovali! Dokonce pravá strana duchů ze Svazu Němců a nacionálů se výbojně přesunula k levé straně. S bojovně zvětšenými objemy hlav naráželi do narudlých hlav komunistů. Hudebního doprovodu k tomuto dramatu, se zcela nepatřičně zhostil duch s elegantní vázanou stuhou na svém krku. Kterým nemohl býti nikdo jiný, nežli bývalý zasloužilý Purkmistr a operní skladatel Josef Wolfram. Nepozorovaně vplul na jeviště. Vedle vyjeveného ducha Slavoje, sice zvučným, ale rozladěným hlasem začal italsky pět. Či spíše Tyrolsky jódlovat, pro nás bohužel neznámou árii!

„No teď by snad jen scházelo, kdyby do této duchařské mely vjel duch Dona Quichota, se svoji plechovou kavalérií!“ pronesl jsem k zdrcenému Poletuchovi.

„Tak tohle, člověče, se nedá zažít ani v České sněmovně!“ odvětil inženýr a odevzdaně pokrčil rameny.

Zakokrhal kohout. Opravdu! Vedle mě zakokrhal kohout!!

Nechápavě jsme s Poletuchou na sebe pohlédli. Jako by se stopnul probíhající film! Nastalo úplné ticho a duchové zkoprněli. Jen Poletucha obživl a počal si horečně prohmatávat kapsi u svého saka a kalhot. Neviditelný kohout neúnavně kokrhal na celé kolo. To zavdalo zřejmě příčiny k tomu, že se duchové rozlétli do všech stran!   Vznášeli se pomalu k nebi.

Konečně jsem pochopil vzniklou situaci! Poletucha vyndal z náprsní kapsy saka svůj mobilní telefon, kde mu na displayi pobíhal animovaný kokrhající kohout. Mobil konečně vypnul a dovršil tím okolní, naprostý klid!

„A hrome! Já zapomněl, že jsem si na mobilu zaktivoval upomínku, abych v určitý čas neopomenul pravidelně užít antibiotika – a k tomu, hernajs, si zrovna vybral uřvaného kohouta!“

„A to jeho kokrhání je pro duchy daným signálem, aby se navrátili do jejich opuštěných úkrytů... i když se jim vlastně nenaplnil čas – že?“

Vyčítavě jsem doplnil jeho doznání. Ale už se s tím nedalo nic dělat. Duchy už zpět nevrátíme! Pomyslel jsem si a přehlížel opuštěné řady hlediště.

„Tak pomalu půjdeme, ne?“ řekl jsem do ticha a vstal. Oprašil si dlaní kalhoty. Při zpáteční cestě domů, jsme toho  příliš nenamluvili. Míjeli jsme tmavé a liduprázdné ulice, kde jedinými vládci na „dobu určitou“, byli dva bezdomovci sedící na kamenných schodech vchodu do divadla. Popíjeli obsah poníženého vína z nedůstojného plastového obalu.

„To jsem to vyvedl, co?“ naboural se do mlčení Poletucha, který zpytoval svědomí.

„Ale nic jste nevyvedl. Prostě se to stalo! A podívejte se, inženýre, co jsme spolu stačili zhlédnout nám postačí k poučení, že lidské nesváry i zášť mají dlouhou paměť! Smrtí se nezpacifikují – naopak. Recyklují se a duchové nesou své břímě doby nekonečně dál! Je zajímavé, že toto zlo prostupuje svými kořeny napříč desetiletími a dokonce i staletím. Ustanovit si spolek z více společenských tříd a doby. Mají jeho iniciátoři daleko ještě složitějším, nežli my, reálné bytosti! A to si ani neumím představit volbu jeho samotného vedení. To by se zřejmě ubřinkali svými hlavami navzájem!“

Poletucha posmrkával do kapesníku a zamyšleně kráčel vedle mě. Bylo zřejmé, že mu jeho faux pas s kohoutem tíží svědomí. Odkráčeli jsme spolu na Benešovo náměstí, kde se naše cesty domů rozdělili. Já ho přátelsky poplácal po rameni a povzbudivě řekl.

„Ted se příteli pořádně vyspíme. Odpoledne o šestnácté hodině se sejdeme v naší kanceláři, kde všechny poznatky vyhodnotíme a výsledek hodíme na papír!"

 

Mně vždy záleželo na přízni každého ducha k mé osobě a potažmo i k spolku! Probíral jsem se ještě celé dopoledne mým malím domácím archivem výstřižků z novin a časopisů. Měl jsem jich objemný štoček. Složky s  exotickými rozhovory i citacemi našeho pana primátora, senátora, i něco málo komunikačních šplouchů členů zastupitelstva. Hledal jsem (v jejich téměř dokonalé výřečnosti Markuse Aurelia) sebemenší skulinku, jak je duchaplně a účelně oslovit. Ani jsem nedojedl na stole koravě stárnoucí toust s hovězí šunkou. Ani nedopil již dnes čtvrtou tureckou kávu – a v křesle usnul!

Tedy, aby to nebylo zavádějící. Doufám že usnul? Tak jistě to zase nevím!

Na stole přede mnou, na okraji mé starožitné rokokové cukřenky, seděl malinký namodralý duch! Cíp jeho těla mu splýval a končil zabořený v krystalovém cukru, kde s ním vrtěl a brouzdal po povrchu sem a tam. Celý zpitomnělý jsem se ho zeptal. „Co tady strašíš?“

„Doušek“ si špičkou svého těla pozvednul krempu svého širáku se žlutou nadýchanou chocholkou a vypoulil na mě bystrá očka. Dlouhým nosem se zhluboka nadýchl a procedil skrze rty obrostlé krátkým pěstěným vousem.

„Snad byste mohl bíti zdvořilejším a oslovovat mne, pane duchu!“

Pronesl pobouřeně v překvapivém barytonu.

„Jsem komořím i parlamentářem slavného milostivého duchapána Giacoma Cassanovi. Vážil jsem cestu až z daleké Itálie, abych vás spravil o záměru jeho milosti stát v čele zdejšího nového duchařského spolku. Jeho zamýšleným sídlem bude přiléhavě znějící město Duchcov, kde svého času pobýval! Jsem zde v Koruně České po prvé a k cíli neznalým. Proto laskavosti od vás žádám! Uvésti mne k jistému ponocnému Štuklerovi, kde už sjednám, co nezbytné jest“

„Štokrdle, se jmenuje!" opravil jsem douška, který s porozuměním nato přikývnul. Bleskově mně projelo hlavou, co je to jenom za nápad? On, duch cizinec, chce zde vládnout spolku? Co tomu řeknou na budoucím sněmu bývalý a případně i možní – i nemožný paroháči? Ha! To už je další mela na obzoru!

Dál jsem pozoroval douška, jak si koneček svého cípku těla pozvednul k hlavě a ojínělý koneček cukrem, si požitkářsky olízl. Mlaskl a spokojeně zavrněl. Zadíval se na mně a rozpačitě „hlasem zabasoval.“

„Nuže, půjdeme již?“

Paže a hlava v týlu mě únavou poklesly. Přetížené registrační „regály“ v hlavě, se již pod tíhou podivných událostí počali bořit!

„Tak už je načase, Vážený čtenáři. Měl bych děj konečně zastavit!“ unaveně jsem k douškovi zavrtěl hlavou a řekl.

„Proboha, už ne! Možná zítra... možná za měsíc. Zkrátka snad NĚKDY, čtenáři a doušku, opět na shledanou!

 

 

 

                                                           Váš J.Drbota a spolek „Geist aus Teplitz.“