Neviditelné echo

Neviditelné echo

Taneční veselice v sále zahradní restaurace na Zahražanech byla naplněná družnou zábavou. Orchestr hrál bez přestávek, parket byl stále obsazen rozjařenými mladými tanečníky, u stolů proudily debaty prokládané smíchem a bezstarostným připíjením. Veselá zábava byla vyplňovaná svěžími melodiemi radosti a všeobjímajícího mládí. Když začala hudba hrát cestářskou, vzpomněl jsem si na slib, že naše kamarádky doprovodíme domů.
Po desáté se již některé dvojice a skupinky začaly vytrácet, hudba měla delší pauzy. Také Mirek a já jsme se rozhodli se svými kamarádkami ukončit zábavu a jít domů. Věděli jsme, že dívky nemůžeme nechat jít samotné lesem kolem Širáku a dokonce jsme se na cestu těšili, že by mohlo dojít k nějakému milostnému dobrodružství. Intimní chvíle o samotě poskytovaly možnost prodloužit vzrušení z těsných dotyků při tanci.
Z vyhřátého prostoru restaurace jsme vyšli do chladné, nevlídné tmy. Snížená viditelnost prostupovala mlhou a drobným mrholením, skrze které prosvítala oranžová světla pouličních lamp a oken blízkých domů. Ovanul nás typický dusivý smog z výsypek uhelných šachet. Moje Maruška bydlela u cesty k Rézlu na konci obce Souš a Vlasta, kterou doprovázel Petr, žila se svou matkou blízko Komořan.
Stoupající ulicí jsme šli sídlištěm Dvouletka směrem k lesním cestám, směřujícím do Čauše, jak se tady říkalo obci Souš. U poslední novostavby jsme se rozloučili, a po chvíli jsme se vzájemně ztratili v houstnoucí mlze. Chvíli jsme ještě na sebe pokřikovali, až naše hlasy ztichly a byly slyšet jen vzdalující se kroky.
Myslel jsem, že doprovod s Maruškou skončíme někde u nich v altánku na zahradě, nebo snad i doma, jestliže rodiče jsou někde na návštěvě. V barákové kolonii u staré šachty se už nikde nesvítilo. Bylo dost pozdě, kolem půlnoci, a tak již nezbývalo mnoho času na delší postávání u domku. Ještě se nechtělo končit. Těla k sobě přimknutá těsně, na dechu bylo cítit sílící vzrušení, které mě dovedlo až k vrcholu. Překvapení. Nic takového jsem dosud nezažil. Maruška asi nic nepostřehla, ale i ona se v tu chvíli sesunula, nohy se jí podlomily, až zůstala na mně zavěšená, hlavu schovanou na mých prsou.
Čas nám plynul, ale my jsme nevnímali nic jiného než naše polibky, mazlení a objímání. Vedle nás nic neexistovalo. Po celou dobu kolem nepřešla ani noha. V husté mlze jsme byli zabaleni jako v nějaké kouzelné kouli. Jak dlouho jsme zůstali v těsném objetí, nás nezajímalo. Až narůstající chlad, mrholení a dál houstnoucí mlha nás vrátila na zem. Naposledy jsme se políbili a rozloučili. Za Maruškou zaklapla dvířka a zůstal jsem sám.

Zajímavé bylo, že cestou sem jsem si žádné obavy nepřipouštěl. Šli jsem dva. Každou chvilku jsme zastavovali a líbali se. Nevnímal jsem nic jiného jen její teplé tělo, měkké, vlhké rty a ruce, které jsem cítil v rozkroku. Nevnímal jsem ani zkracující se viditelnost v mlze, cesta nás vedla dolů kolem lesa k prvním domkům hornické kolonie.
Teď se najednou vše změnilo. Hlavně najít správný směr. Viditelnost se neskutečně zkrátila. Hrdinství doprovázejícího kavalíra bylo to tam. Kolem mě jen husté, bílé chuchvalce mlhy, stěží byla vidět cesta. Osamocení na mě působilo tísnivě, z návratu tou neproniknutelnou stěnou jsem měl náhle strach. Chvíli jsem stál kousek od domku Marušky, kde se rozsvítilo matné světlo. Napadlo mě, že se vrátím a zaklepu na okno. Přiznám svůj strach ze zpáteční cesty. Jak bych se vymluvil, kdyby byli rodiče doma, co bych řekl, nevím. Váhal jsem hodnou chvíli a stále pátravě sledoval, jestli trefím zpátky po cestě kolem lesa.
Přikrčil jsem se a vyhledal pruh cesty. Věděl jsem, že vpravo ode mě je velká, rozlehlá louka a na jejím konci byla také polní cesta, rovněž ohraničená hustým lesem s bohatým podrostem keřů. Obě cesty se na horním konci louky sbíhaly a končily u hlavní ulice k sídlišti Dvouletka nad Zahražany. Nic z toho však nebylo vidět. Jen kousek travnatého svahu. Vydal jsem se pomalu podle proužku lemujícího cestu. Chvílemi se vynořovaly koule keřů, které v mlze vypadaly jako skrčené postavy. Vždy jsem chvíli pátral, jestli to není někdo živý a nečíhá na mě.
Zatraceně hustá mlha, typická mostecká mléčná mlha, páchnoucí dýmem z hořících kyp, mě tentokrát zaskočila. Nikdy před tím jsem takovou mlhu nezažil. Tísnivý pocit pohybovat se zahalený v husté, bílé tmě, vidět na pět kroků. Obklopující mléčný opar působil tajuplně, tajemně a strašidelně. V té bublině, kde dohlédnete jen kousek kolem sebe, je vám podivné všechno. Každý šramot, houkání vlaku, rachocení vagonů na výsypce, klacek na cestě, větší kámen, vše působí jinak než za světla a ve dne.
Šel jsem pomalu šouravým krokem s pocitem, že každou chvíli do něčeho narazím. Před každým křovím jsem zastavil a poslouchal. Napínal jsem sluch, abych rozlišil sebemenší rozdíl od normálních zvuků. Mimo vzdálených ruchů bagru ze šachty nebylo slyšet nic. Vnímal jsem také zvětšující se chlad a rosu, která se na mně usazovala. Nejhorší byl ten pocit samoty. Věděl jsem, že se pohybuji ve velkém prostoru, sám, nikde nikdo a vidím si na špičku mokrého nosu.
Problém, který mě omezoval, mimo stále hustší mlhu, byl i v tom, že jsem nemohl odhadnout, jak daleko jsem ke konci cesty a k sídlišti. Jak dlouho jsem šel. Byly to momenty, které by člověka za dne vůbec nenapadly. Jen moje šouravé kroky se zastávkami a posloucháním zvuků v mlze. Nic jiného. Působilo to tísnivě.
Náhle vzduchem prolétl krátký, ostrý, syčivý zvuk s ozvěnou ze všech stran. Naskočila mě husí kůže. Úzkost. Leknutí, násobené omezeným viděním. Nedalo se tomu bránit. Ten zvuk sem nepatřil. Prořízl ticho jako výstřel. Bylo to něco neobvyklého, hlavně nečekaného. V prostoru kolem mě omezeném bílou tmou nebylo možné rozpoznat, odkud zvuk přilétl. Podvědomě jsem se přikrčil, kolena poklesla. Zůstal jsem stát a poslouchal. Nic. Ticho jen tlumené zvuky provozu ze šachty a nádraží.
Pomalu jsem se uvolnil a zkusil vykročit. Po špičkách. Bylo to směšné, jak jít potichu po prašné cestě. Snažil jsem se poslouchat. Srdce tlouklo a bylo slyšet možná více než bagry v dálce. Po chvíli opět. Zůstal jsem stát a poslouchal. Ze strany louky byly slyšet kroky, které se zastavily. Znovu ten sykot, jinak ticho. Udělal jsem několik kroků a na druhé straně byly slyšet opět kroky. Zastavil jsem se. Kroky utichly také. Poslouchám, ticho. Sykot a kroky, jen několik. Já stojím a poslouchám. Rozrušení se stupňuje, srdce tluče.
Na druhé straně louky někdo je. Je to divný člověk. Proč zastavuje? Je ten sykot od něho? Proč? Napadlo mě, že na konci stoupání, kde končí louka, se obě cesty spojují. Když půjdu pomalu a nechám ho jít před sebou, budu mimo nebezpečí. Zkouším kousek jít. Kroky z té neviditelné mlhy se dávají rovněž do pohybu.
Zastavuji. Ticho. Nervy. Slyším, jak někdo dýchá, smrká, ano smrká, má rýmu a popotahuje hlen do nosu. Slyším ho, ale nevidím. Nemohu ho vidět. Mlha je neproniknutelná, jsem v ní zabalen, lepí se na mě a kapičky se sráží na obličeji, ve vlasech i na rukou a mísí se s potem, který na mně vyráží z pocitu strachu.
V poslední době se tu stalo několik vražd a znásilnění. Byly to většinou ženy, ale i mladé dvojice. Hlavou se mi honily myšlenky, kdo nebo co to může být. Jak bych se mohl bránit. Nemám žádnou zbraň, jen ruce. Přemýšlel jsem, jak by to bylo hloupé, skončit zde svůj život. Strach. Strach se mě zmocnil se vším všudy. Měl jsem sucho v ústech, cítil jsem, jak se potím a mám studená záda. Přemýšlím, jestli se nemám vrátit. Jenže v té mlze jít zpátky a nevědět kam mě odrazovalo. Stál jsem a vnímal chlad spojený se ztuhlou kůží.
Proč nejsou slyšet kroky, když já se zastavím. Ten někdo zastavuje také. Poslouchá, číhá, co zamýšlí. Zkusím udělat krok. Z mlhy se ozvou tři kroky a ticho. Stojím delší dobu a čekám. Nic, Je to stresující. Pocit strachu mě začíná znehybňovat. Tímto způsobem ho před sebe nedostanu. Kdyby měl čisté úmysly, šel by dál. Pokračoval by v cestě normálně, nezastavoval by se. Chce mě přepadnout? Proč by syčel? Ten sykot ho přece prozrazoval. Musel vědět, že ho bude slyšet. Daleko. V té mlze se vše rozléhalo s jakousi ozvěnou prolétající v prostoru kolem dokola.
Ten úzkostný stav, panický strach z toho co přijde, co nezvládnu, mě ochromoval. Už jsem myslel, že dostávám příznaky mrtvice. Patří k ní náhle vzniklá porucha hybnosti končetin, pokleslý ústní koutek, ten jsem si naštěstí v té mlze nemohl prohlédnout. Porucha srozumitelnosti řeči. Určitě budu koktat. K dalším příznakům prý může patřit porucha citlivosti na polovině těla, rozostření zraku. To bylo jasné a k tomu mlha.
Ostrý sykot se ozval znovu, měl jsem pocit, že je již blízko. Mlha znemožňovala odhad a sykot se rozléhal ze všech stran jako v nějaké obrovské kopuli. Uvědomoval jsem si, že zde řádí nějaký šílenec, který přepadává a vraždí. Jsem připraven se bránit. Jak a čím jsem nevěděl. Přišel jsem na nápad. Vždy, když jsem se rozešel, šel on také. Využil jsem toho a šel jsem na místě. Kráčel jsem úmyslně hlasitě, ale na místě. Pak jsem toho nechal, protože asi měl ten samý nápad a jeho kroky se směrem dopředu neozývaly.
Nevím, jestli to byla výhoda, že když nevidím já jeho, nevidí on mě také. Zarážející ovšem bylo jeho zastavování a zřejmě poslouchání, kde jsem já. Proč jenom se zastavoval. Musel to mít nějaký důvod. Přece, kdyby šel někam a měl podobné problémy s viditelností jako já, tak půjde a nebude se zastavovat. Musí mít nějaký záměr. To nejhorší by bylo, že mě chce zabít. Už se to tu stalo několikrát. Skončím tady jako chladná mrtvola. Kruci, proč já jsem si hrál na kavalíra a hrdinu. Holky mohly jít na autobus, nebo na vlak a já jsem se nemusel tady klepat strachy.
Pochod na místě jsem vystřídal pochodem zpět. Couval jsem několik kroků zpátky. Zastavil jsem se a poslouchal. Ticho. Nic. Ani syk. Stál jsem dlouho, řekl jsem si, počkám, až odejdeš, pak půjdu já. Na druhé straně ticho, ani špitnutí. Odejít nemohl, to bych slyšel. Číhá. Čeká. Čekám také a je mi zima. Popošel jsem o několik kroků. Situace se opakovala. Šel také.
Věděl jsem jistě podle kroků a toho příšerného sykotu, že tu někdo je. Byl již blízko. Nic jsem neviděl. Přesto jsem zoufale do té mlhy zavolal zuřivě a nesmyslně:
„Je tu někdo?“
Čekal jsem naivně, že něco řekne. Třeba, to jsem já. Kdo to je, já. To by mně strachu nezbavilo. Úplně zbytečná otázka, spíše pokus o zahnání strachu z neznámého nebezpečí. Z mlhy pomalu vystupuje tmavší obrys postavy. Je to mužská postava. Neveliká. Vzdálená několik kroků. Na dotaz žádná odpověď.
Stojím jako přimrazený. Postava se také zastavuje.
Náhle slyším: „Vašku, si to ty?“
„Ty vole!“ uklouzlo mi s odlehčením, „kudy to chodíš, blbče, já jsem se tě bál. Ty si takovej vůl, ta snad není možný, proč si se zastavoval?“
„Co myslíš já, ty blbe? Celou dobu se klepu, poslouchám a třesu se strachy.“
„Proč si syčel,“ zeptal jsem se ho, „to bylo hrozný.“
„Mám rýmu, tak sem posmrkával, nadejchával jsem se nosem. Proč si se zastavoval? Myslel jsem, že se na mě někdo chystá.“
„Vždyť ty si se zastavoval taky. Já tě poslouchal. Do prčic, to je ta blbá mlha. Člověk nevidí na krok.“
„Kudy jste s Vlastou šli, prosím tě?“
„Ani nemluv,“ odpověděl rozmrzele, „byla jí zima a vedla mě nějakou zkratkou. Zapadli jsme tam do močálu. Podívej, jak vypadám.“
Opravdu měl kalhoty mokré až po kolena a polepené nějakým listím. Marně se to snažil setřepat. Vypadal dost zbědovaně.
„Ještě ke všemu jí šla máma naproti a místo ní, jsem dostal facku já. Ani jsem nemuk a mazal zpátky.“
Došli jsme již společně k prvním domům nového sídliště. Tam se mlha trochu rozestoupila a ve světle pouličních lamp se nám již ulevilo. Strach spadl a na Zahražanech u stanice tramvaje jsme se tomu oba zasmáli. Závan západního větru odfoukl poslední zbytky bázně a napětí.