Dušičkové blues

Večer dušičkový. Spíše noc. Půl jedenácté. Ty jsi unavená, ale slíbila jsi tatínkovi, že zajdeš zapálit svíčku babičce a dědovi na hrob a sliby se mají plnit. Vždycky držíš slovo. Dá se na tebe spolehnout, proto tě má každý rád.
Natáhneš si větrovku a vyrážíš do tmy. Vítr kvílí v korunách. Opírá se ti do zad. Větve statných smrků vržou při každém pohybu. Pod nohama ti praskají spadané větvičky. Vichr sem odkudsi navál uschlé listí. Zašustí v něm tvé tiché kročeje.
Vyjdeš na pole. Smutné jsou prázdné brázdy laskané stříbrnými prsty. Tvé pohorky čvachtají v rozbahněné oranici. Klouže ti to, ale přes pole je to kratší. Přece nepůjdu dva kilometry navíc, říkáš si vzdorovitě po bůhvíkolikátém vybalancovaném pádu.
Když uvidíš bránu hřbitova zdobenou složitými vzory musíš se o ni opřít. Několik okamžiků oddechuješ námahou. Pak se vzchopíš a vstoupíš na pozemek mrtvých. Vítá tě nezřetelné houkání sýčka.
Na mramorovou desku hrobu tvých předků nanesl déšť spoustu nečistot. Musíš vyndat z kapsy hadr, namočit ho v nádržce přilehlé ku hřbitovní zdi a náhrobek očistit. Otevřeš zasklenou skříňku pod nápisem rodina Blažkova.
Spálíš si prsty o dohořívající sirku. Plamének čajové svíčky, jedné z těch z vůní vanilky, které jsi dostala k narozeninám od kamarádky, si poklidně svítí do tmy. Poletovat můry, ihned je přiláká větracími otvory schránky do svého smrtícího sevření.
Chvátáš ze hřbitova. Hbitě se proplétáš mezi pomníky. Hbitost tě však nezachrání před lačnými prsty šípkového keře, rostoucího vedle brány. Dychtivě tě zachytí do svých spárů.
Nevyděsíš se, na to už jsi příliš unavená. Pouze neslyšně zasakruješ. Snažíš se vyprostit, aniž bys potrhala jemný silon bundy. Vyčítáš si, že sis vzala svou sváteční šusťákovku a ne ten starý vaťák po taťkovi.
Když se konečně vymaníš z pichlavé náruče, jsi vděčná Bohu a chceš se mu nějak odvděčit. Napadne tě smělá myšlenka. Zkoušíš vzít za kliku přilehlého kostela.
Jaké je tvé překvapení, když zjistíš, že je odemčeno. Dveře se pomalu otevírají. Neskřípají. Zřejmě je kdosi nedávno promazal. Protáhneš se škvírou do chrámové lodi a zavřeš za sebou.
Velebné tichotě přikryje jako peřina. Těžká, ovšem tebe netísní. Naopak, je ti dobře. S povzneseným pocitem v duši se žehnáš křížem. Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen. Znamení svaté trojice zanechává v srdci klid a mír. Pomalu procházíš mezi lavicemi.
Zvuk sebejistých kroků se tiše rozléhá prostorem, nepohlcen kabáty zbožných věřících se odráží ode zdí. Mozaiková okna propouštějí paprsky světla luny. Vytvářejí podivné vzory na podlaze i bíle omítnutých stěnách. Prázdný kostel by se někomu mohl zdát strašidelný. Ne však tobě. Ty se nebojíš. Pevně věříš v Boží ochranu.
Zastavíš se až před oltářem. Poklekneš na stupínek. Mžiknutí oka před tím, než sklopíš hlavu, zavadí tvůj zrak o zapomenutý kalich. Ve svitu úplňku se zlatě třpytí. Neslyšný let netopýří zaznamenáš až ve chvíli, když se ti blanitá křídla otřou o tvář. Vykouzlíš úsměv. Opřeš čelo o chladný mramor. Modlíš se.
Pavouk se na svém vlákně spouští od stropu. Přistává vedle kalicha. Nijak ho nepřekvapila temná postava klečící před obětním stolem. Jeho malý mozeček vlastně není schopen ten černý stín navíc vůbec zaznamenat. Snová pevná a tak tenká vlákna na neopatrné tvory.
Věžní hodiny odbíjí půlnoc. Neuvěřitelné, co se může seběhnout za tak krátkou dobu. Stačilo půldruhé hodiny a jsi někde jinde. Místo, aby tě zvuk vyburcoval, jen něco zabručíš ze sna. Krásně se ti spí na dřevěných stupních.
Ráno ti někdo třese ramenem. Mžouráš. Je ti strašná zima. Farář ti galantně půjčí svůj teplý kabát. Hledí na tebe mírně zmateně. Za svou dvacetiletou službu viděl ledacos, ale aby ráno našel v kostele spící děvče, to ještě nezažil.
Usadí tě do křesla u kamen. Choulíš se a v dlaních tiskneš hrneček s horkým kakaem. Vlídný kněz se tě ptá, jak ses do kostela dostala. Lehce se usmíváš.
„To je dlouhá historie."