Zrození bezejmenného

Hudba doporučená k četbě

 

Kráčely bok po boku zešeřelou ulicí. Jejich kroky byly rozvážné, chůze pomalá. Nikam nespěchaly. Výrazy jejich tváří byly prázdné. Jen té jedné se na obličeji občas mihlo povýšené pousmání. Kolemjdoucí je míjeli, ale nevšímali si jich. Ani nemohli, pro ně byly neviditelné.  Ladně se vyhýbaly procházejícím lidem a dále rozhodně kráčely za svým cílem. Matka a dcera. Dcera a matka.

Někde v dálce, ze směru, kam měly zřejmě namířeno, zavyl pes a ony na sebe významně pohlédly. Konečně byly na místě. Stály před větší budovou, která dříve možná sloužila jako místo pro kulturní aktivity a setkávání občanů, nyní však vypadala spíše nepoužívaně. Ještě jednou se na sebe podívaly a pak jedna z nich vzala za kliku. Dveře se otevíraly ztěžka a neochotně, jako by se jim nové příchozí nechtělo pustit dovnitř. Pak se ale konečně rozevřely natolik, aby mohly ženy vstoupit dovnitř.

Za dveřmi se nacházela dlouhá a široká, jen spoře osvětlená chodba. Byla zjevně neudržovaná, vzhledem k vrstvě prachu na podlaze a pavučin visících ze stropu. Z jejího středu vycházelo schodiště vedoucí nahoru, ale to však ženy nezajímalo. Kráčely poklidně dál, jejich kroky nezanechávaly v prachu žádné stopy.

Na konci chodby se nacházely velké dveře. Byly mírně pootevřené a vycházela z nich slabá záře světla. Mladší žena vzala za kliku a otevřela je. Vstoupily do prostorné místnosti, kterou ozařovalo světlo z krbu a dvou lamp. Uvnitř seděly rovněž dvě ženy, jedna mladší a druhá starší. Na stole před sebou měly rozložené usušené byliny, a právě z nich něco vyráběly. Obě se po příchodu cizinek prudce postavily, oči doširoka rozevřené hrůzou. Prohlížely si ty dvě, jejich dlouhé černé šaty obepínající jejich štíhlé postavy. Starší žena měla šaty krajkové, které jí sahaly až ke krku, na hlavě černý vysoký diadém, v jehož středu se vyjímal malý obrácený krucifix vykládaný temnými ametysty. Kolem krucifixu byly umístěny černé růže a do výšky čněly ostře nabroušené hroty. Šaty její dcery byly vyzývavější, odhalovaly hrudník i paže. Její vlasy byly dlouhé, jejich prameny se jí snášely na odhalená ramena jako pera havraních křídel. I ona měla ve vlasech ozdobu, ve srovnání s diadémem její matky se však jednalo o méně honosnou čelenku.

Obě ženy byly velmi půvabné, jejich krása však byla chladná. Především z očí matky, průzračně modrých, doslova mrazilo. Při jejich bližším prozkoumání bylo možné spatřit, že namísto lidských panenek jsou v jejích očích panenky hadí. Oči dcery byly černé jako noc, panenky se v nich zcela ztrácely. I přesto na ní byla patrná jiná věc nesoucí podobu Evina svůdce: její pravou paži obmotával šperk v podobě černostříbřitého plaza.

Nyní dcera tuto paži pozvedla vzhůru a vztyčila na ní ukazováček a prostředníček. Druhá paže se stejným gestem směřovala napřažená šikmo dolů k zemi. Několik vteřin takto bez hnutí stála. Had na její ruce se blyštil v záři plamenů vycházejících z krbu.

Dívka přebírající byliny pomalu, s očima rozšířenýma hrůzou, zakroutila hlavou. Starší z příchozích vystoupila o krok kupředu před dceru a mrazivě tichým hlasem pronesla: “Chvalte Satana!”

Pak přistoupila blíže k ženě sedící u krbu, v jejíchž očích se nezračil ani tak strach a překvapení, jako spíše jakési podivné smíření a vědoucnost. Žena s diadémem na hlavě k ní napřáhla ruku. Na jednom ze štíhlých prstů s dlouhými, drápy připomínajícími nehty, se vyjímal velký prstem s rudým drahokamem. Na chvíli zavládlo v místnosti naprosté ticho. Dívka přebírající byliny v němém zděšení hleděla na svou družku, mladší z příchozích pomalu natočila hlavu k pravému rameni a hleděla na výjev před sebou, jako by větřila. V očekávání přivřela své černé oči.

“Chvalte Satana!” zopakovala žena, nyní však o poznání hlasitěji.

“Ne!” odvětila žena pevným hlasem a pohlédla své sokyni zpříma do očí.

Majitelka prstenu ji vzápětí popadla zezadu za vlasy svázané do uzlu a násilím ženu přiměla přitisknout rty na prsten. Bylinkářka začala potichu vzlykat.

Někde v místnosti za nimi se rozštěkal pes. Mezi příchozími zavládlo podivné vzrušení. Přišly blíž k sobě a o něčem tiše diskutovaly. Pes začal štěkat ještě divočeji a svůj štěkot prokládal táhlým vytím.

Pak starší z příchozích přikázala vzlykající dívce: “Jdi a přiveď toho psa.” Dívka se poslušně zvedla a odešla z místnosti.

“Kdo jste?” zeptala se žena u krbu.

“Vždyť víš, kdo jsme. Neočekávala jsi nás snad? Neměla jsi jednu ze svých vizí, která by ti to prozradila?”

“Cítila jsem jen blížící se zlo. Nevím, kdo jste vy.”

“Já jsem lady Asmodea. A toto,” pokynula hlavou směrem ke své dceři, “je lady Bartzabel.”

 

 

Myrthis

To blížící se zlo jsem cítila už dlouho. Stále silněji a silněji. Věděla jsem, že se objeví a nebude v ničích silách tomu zabránit. Dobro nemá větší moc než zlo. To je pověra, která má uchlácholit lidský strach a nejistotu. Ve skutečnosti zlo vždy vítězí, i když se to nemusí na první pohled zdát. Vždy si najde cestu. Tak, jako si ji našly ty dvě k nám.

Ruta je ještě mladá a necítí to, proto je teď tak vyděšená. Neví, co se děje. Já však ano, a jsem tedy klidná. Když člověk zná svého nepřítele a umí jej pojmenovat, uklidní ho to. Nemá však cenu proti němu bojovat. Není to soupeř, je to vítěz.

Když jsem však uviděla Jeho vyslankyně, přece jen se ve mně na chvíli vzedmula touha vzdorovat jim. Ale zlu nelze vzdorovat donekonečna. Ani se před ním skrývat. Lidé jsou hříšní, nenasytní a sobečtí. A právě to je Jeho stravou. Jeho největší lahůdkou. Teď musíme nést následky. Je to trest, který jsme na sebe snesli my sami a nyní musíme pykat.

 

Ruta

Nevím, kdo jsou ty dvě zač, ale vyvolávají ve mně tak silný pocit strachu a zoufalství, jako by přinášely něco nevýslovně zlého. Nic dobrého určitě ne. Jak jinak si mohu vysvětlit, že mě poslaly pro psa a já šla, jako bych neovládala své nohy? Šla jsem poslušně jako loutka zbavená vší vůle. Myrthis však vypadala klidně, a to mi přece jen dodalo trochu odvahy.

Pes vzadu v místnosti zuřivě vyl a vyděšeně štěkal. Bála jsem se dovést jim ho, ale měla jsem také strach vzepřít se jejich přání. Proto jsem psa opatrně chytla za obojek a přitáhla jej k sobě. Chvíli jsem myslela, že mě kousne. Oči měl tak vyvalené, až mu šlo vidět bělmo. Zvednuté pysky odhalovaly bílé špičáky a dásně.

“Pojď, Sagdide,” zašeptala jsem. Pes se po zaznění svého jména mírně uklidnil a nechal se vyvést z místnosti.

Čím blíže jsme se vraceli, tím povolněji šel. Jako by nás oba unášela stejná tajemná a nevysvětlitelná síla. Třesoucí se rukou jsem vzala za kliku. Měla jsem pocit, že i dveře se otevírají samy, poháněné neviditelným mechanismem.

Zdálo se mi, že oheň i lucerny v místnosti hoří silněji. Myrthis seděla stále vedle krbu a po čele jí stékal pramínek potu. Ty dvě černě oděné ženy si jí již nevšímaly. Stály teď v rohu místnosti, ale když uviděly psa, vystoupily z jeho stínu. Starší žena měla ve tváři stále stejně chladný a neměnný výraz, ta mladší však jen stěží skrývala své vzrušení a zájem. Sagdid začal tiše kňučet.

Co se stalo pak, nejsem téměř schopna popsat. Sagdid se mi vytrhnul a běžel k mladší ženě. Ta se k němu chtěla sehnout, ale starší ji zadržela.

“Počkej, Bartzabel,” pravila tiše a vzala psa za hlavu. Ten se nevzpouzel. Byl krotký jako beránek. Žena mu prohlédla oči a pak kývla: “Je to on.”

Nyní se tedy žena jménem Bartzabel sesunula na podlahu k Sagdidovi. Ten jí okamžitě začal olizovat tvář. Nebránila se. Seděla tam jako socha, vzpřímená, s obličejem vystaveným Sagdidovi. Periferně jsem viděla, jak si Myrthis položila ruku na hruď, jako by se jí udělalo nevolno, a slyšela jsem, jak se prudce nadechla. Žena s diadémem strnule zírala do stropu a něco tiše drmolila.

Sagdid se nepřestával lísat k Bartzabel klečící na zemi. Ta se najednou zvedla a zamířila pryč z místnosti. Pes jí byl v patách. Nechápala jsem, čím si jej tak získala. Vždy to byl pes samotář, dobrý hlídač, poslušný, ale nekontaktní.

Viděla jsem, že se Myrthis nadzvedla na židli a chce něco namítnout, žena s diadémem ji však zarazila rychlým a nesmlouvavým pohybem ruky.

“Vypadá to, že se nějakou dobu zdržíme,” pravila a pak také opustila místnost.

 

Myrthis

Vysvětlila jsem Rutě, kdo jsou ty ženy. Že je za námi vyslal On, jako ženské zástupkyně svých legií. Celou pravdu jsem jí však neřekla, nedokázala jsem to. Ruta je příliš mladá a nezkažená, než aby dokázala pojmout vše najednou.

Toho dne jsem celou noc nespala. Cítila jsem jejich přítomnost tak silně, až se mi dělalo fyzicky špatně. Sagdida už měly ve své moci, nedalo se nic dělat. Netušila jsem, koho si beru pod svou střechu, když jsem se jej jako štěněte ujala. Později jsem si všimla skvrnky v jeho oku, ale to už bylo pozdě zbavit se jej. Měla jsem jej ráda a věděla jsem, že dokud jej nevystopují, není se čeho bát. Použila jsem na jeho ukrytí všechnu ochrannou magii, které jsem byla schopna. Ale i tak nebyla dost silná. Byla jsem hodně naivní, když jsem věřila, že bude účinkovat proti Němu.

 

Ruta

Myrthis mi vše vysvětlila. Nyní už nemůžu klidně spát. Každou noc slyším, jak ty vyslankyně ďábla, lady Asmodea a lady Bartzabel, odcházejí do krbové místnosti a slýchávám také zvuky Sagdidových drápů škrábajících o kamennou podlahu. Chodí všude za nimi, nás už si sotva všimne.

Vím, že v noci s někým rozmlouvají. Včera ráno, když jsem sešla dolů, jsem je našla sedět u krbu. Oheň už dávno vyhasl, ale ony tam stále seděly a zíraly do vyhaslého ohniště. Sagdid jim ležel u nohou, tlapy úhledně složené před sebou. Svou protáhlou štíhlou hlavou mi připomínal bájného Anubise. Všimla jsem si, že Bartzabel se nápadně zvětšilo břicho. Nemohla jsem si pomoct, aby na něm na pár vteřin setrvala pohledem. I to však stačilo, aby si mého údivu všimla lady Asmodea. Položila ruku na Bartzabelino břicho a poprvé jsem uviděla, že se usmívá. Z toho úsměvu mě však zamrazilo až do morku kostí.

Myrthis mi později potvrdila, že je lady Bartzabel těhotná. Víc mi však říct nechtěla a já se raději neptala.

 

Myrthis

Je to tak. Bartzabel čeká dítě. Dítě? Mohu to, co nosí pod srdcem, opravdu s klidným svědomím nazvat dítětem? Nedokážu pochopit, proč tady ty dvě stále zůstávají. Aby ukázaly svou převahu? Vysmály se nám do očí? Ne, určitě to má nějaký hlubší význam. Jen na něj stále nemohu přijít.

Nejraději bych odešla, ale nenechám se odsud vyštvat. Místo toho raději vykonávám rituály, o kterých předem vím, že nemají skoro žádný smysl, ale přijde mi to lepší, než sedět s rukama v klíně. Ruta mi pomáhá.

Vím, že nikdy nespí. Přes den se jen tak toulají po budově, v prázdných místnostech se rozléhají jejich kroky. V noci chodí ke krbu a vedou tam dlouhé hovory. Pravděpodobně s Ním. Okupují místnost, která byla po dlouhou dobu naším útočištěm, naší pracovnou a místem pro rozjímání. Teď mám nechuť tam jen pohlédnout. Ten pokoj je poskvrněný a nevím, jestli budu někdy schopná jej vysvětit tak, aby bylo možné zbavit jej veškeré té koncentrace zla. Každý den je náhodně potkám. I když se jim snažím vyhýbat, ale mám dojem, že si mě vždy schválně najdou, aby mě mohly mučit svou přítomností. Bartzabel má pro mne vždy nachystaný povýšený úšklebek a já ani nemám sílu jí ho oplatit.

 

Ruta

Probudila jsem se po noci plné zlých snů. Ale tohle ráno bylo jiné, cítila jsem úplně jinou atmosféru, než v předchozích dnech. Vyhledala jsem Myrthis a ta mi potvrdila mé tušení: lady Asmodea a Bartzabel byly pryč. Sagdid samozřejmě s nimi. Nebyly jsme z toho příliš moudré, ale oběma se nám znatelně ulevilo.

V krbové místnosti jsme vykonaly několik očistných rituálů, ale i přesto jsme se jí pokud možno vyhýbaly. Uplynulo pár dní a život se nám zase pomalu vracel do zajetých kolejí. Jen Myrthis byla stále více zamlklá. Věděla jsem, že se něčím trápí, ale nechtěla jsem se jí vyptávat. Na moje dotazy stejně reagovala vyhýbavě. Místo odpovědí mi dávala všelijaké úkoly, ať už praktické nebo teoretické. Chtěla, ať se zdokonaluji ve svých vědomostech četbou starých spisů, které Myrthis za svůj život nashromáždila. Když už jsem znala jejich obsah skoro z paměti, přinesla mi Myrthis další svazek spisů, které označovala jako tajné. Některým pasážím jsem nerozuměla, ale moje učitelka mi vždy odvětila, že pochopím, až přijde ten správný čas.

 

Myrthis

Dnes jsem se rozhodla, že s Rutou za rozbřesku vyrazíme pro bylinky. Měsíc vstupoval do úplňku, což je příhodná doba pro sběr některých druhů. Silný měsíční svit totiž násobí jejich účinek. Ze zásob, které se nám doma tenčily, mi Ruta vyrobila ochranný amulet. To dobré dítě netuší, že pokud se naplní všechny mé obavy, žádný amulet mne ani ji nebude schopen ochránit. Ale vzala jsem si jej od ní a teď ho stále nosím u sebe.

Vstaly jsme ještě za tmy a s košíky na sběr bylin vyrazily do lesa. Cesta to není zrovna krátká a my kráčely mlčky. Neměla jsem co říct a Ruta mě v mém mlčení nevyrušovala. Když jsme se blížily k lesu, tma se začínala protrhávat. Čím hlouběji do lesa jsme však vstupovaly, tím více se mi zdálo, že se navracíme zpět pod příkrov noci. Neměla jsem z toho dobrý pocit, i když jsem tudy šla už tolikrát, že jsem znala každý kámen a každý obnažený kořen stromu. Naopak Ruta vypadala překvapivě klidně. Jako učednice bílé magie byla přesvědčena o tom, že je pod mocnou ochrannou přírody. Dříve, když mi bylo ještě tolik, co jí, jsem o tom byla přesvědčená také. Později, čím moudřejší a starší jsem byla, jsem se v tomto přesvědčení ze setrvačnosti snažila udržet. Dnes už moje víra zaznamenala silné trhliny a nyní mám přímo v náručí Matky přírody nevysvětlitelný strach. Příroda vytváří stíny a nikdo neví, co se v nich skrývá.

Zaplašila jsem tyto myšlenky co nejdál od sebe a sehnula se, abych natrhala byliny. V řídkém stromovém porostu tady rostl černý bez a keře řešetláku. Jakmile jsme měly plný košík květů a řešetlákové kůry, sešly jsme strmý kopec, abychom se dostaly k potoku. Když jsem začala opatrně trhat rostlinu rostoucí u vody, Ruta se na mě překvapeně podívala. Bylina, kterou jsem trhala, byl oměj. Pro jeho jedovatost ho používám jen zřídka, ale usoudila jsem, že nyní nadešla chvíle, kdy si od Matky přírody propůjčím trochu tohoto travičského prostředku. Do našich životů brzy vstoupí temnota a my se budeme muset bránit všemi způsoby, které máme.

V šeru po naší levici se něco pohnulo. Prudce jsem se napřímila a zavadila při tom do košíku. Několik stvolů oměje se z košíku vysypalo na lesní půdu.

“Je to jen srnka,” pravila Ruta, ale já si tím zdaleka nebyla jistá.

Vydala jsem se to místo prozkoumat. Slyšela jsem tlumené zvuky a praskání větviček. Srnka to samozřejmě být mohla, ale něco mi říkalo, že si to musím ověřit. Kráčela jsem k tomu místu a cítila, že nohy mě sotva nesou. Ne, nyní už jsem byla přesvědčená, že srna, ani jiný přirozený obyvatel tohoto lesa, tam v té tmě není. Můj instinkt se nemýlil. Byly tam ony dvě, Asmodea a Bartzabel. Na kamenném oltáři, který vypadal, že jej někdo narychlo neúhledně sestavil jen pro momentální účel, se vyjímalo cosi tmavého. Pod oltářem leželo v černé zavinovačce něco, co jsem v tuto chvíli ještě nedokázala identifikovat. Vznášely se kolem toho temné stíny, já však v zavinovačce zaznamenala jemné pohyby a poznala tak, že tam leží něco živého. Slyšela jsem, jak Ruta vedle mě zrychleně dýchá.

Ty Satanovy děvky si nás zatím nevšimly, nebo už o nás věděly dávno, ale nedaly to nijak najevo. Proč taky, nebyly jsme pro ně žádným nebezpečím. Asmodea najednou zažehla krátkou pochodeň. Oheň trochu prosvětlil ono místo a strach z toho, co jsme viděly, nás s Rutou doslova přimrazil do země. Nyní jsem přesně poznala, co se nachází na oltáři. Ležel tam Sagdid, dlouhé štíhlé tlapy bezvládě svěšené dolů. Žlábkem mezi kameny stékala dolů krev z jeho podříznutého hrdla a kapala na znetvořené dítě v černém povijanu. Ruta se nekontrolovaně roztřásla a s vytřeštěnýma očima a rukou přes ústa sledovala počínání Asmodey. Její slavnostní diadém nyní zdobil hlavu Bartzabel. Asmodea vzala pochodeň a zasadila ji někam do středu té satanské koruny. Teď, když měly obě ženy volné ruce, naznačily před oltářem stejné gesto, které zaujala Bartzabel po příchodu do našeho sídla. Levá ruka směřovala vzhůru, pravá ukazovala k zemi. Stín povlávající u jejich nohou znatelně zhoustl.

Poté obě natočily v synchronizovaném pohybu hlavy směrem k nám a usmály se tím nejděsivějším úsměvem, ve kterém se zračil veškerý jejich triumf a převaha. Pak se Bartzabel shýbla pro dítě a opatrně si jej položila na ruce. Spokojeně se na něj usmála, když pochodeň na její hlavě ozářila malého netvora v zavinovačce. Asmodea přihlížela. Když se obě na ten plod zkázy vynadívaly, vydaly se stezkou, kterou po léta vyšlapávaly moje a Rutiny nohy, pryč. Jejich chůze byla plavná, s nohami obklopenými stínem se mi zdálo, že se téměř vznášejí nad zemí.

Jakmile byly dostatečně daleko, vyrazila jsem k oltáři. Sagdid ještě žil. Pohlédl na mne zakalujícím se zrakem a olízl mi ruku. Pak se mu hlava svezla a zůstala viset dolů. Všimla jsem si, že jsem si šaty zamazala jeho krví. Z hrdla se mi vydral bolestný výkřik. Na chvíli jsem zapomněla, že je tam kdesi vzadu za mnou také moje učnice. Vrátila jsem se proto k ní. Dřepla jsem si do trávy, abych byla na stejné úrovni jako ona. Nevýslovně mě zamrazilo, když jsem uviděla, co drží v ruce. Jasně jsem rozpoznala modré okvětní lístky oměje, které jí vylézaly mezi prsty. Část rostliny již měla v ústech. Bylo vidět, že bojuje sama se sebou, ale její rukou hýbe nějaké temná vyšší moc.

“Ne!” zašeptala jsem a snažila se rozevřít jí rty a bylinu jí vytáhnout z úst.

Ruta chabě zakroutila hlavou a pohlédla na mě svýma velkýma smutnýma očima. “Je pozdě, Myrthis. Vše jsem už pochopila.” Pak se svezla k zemi. Bezvládná mi zůstala ležet u nohou.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Když jsem přišla k sobě, mezi stromy již prosakovalo denní světlo. Slunce však nesvítilo, bylo schováno za mraky, ze kterých mělo určitě brzy začít pršet. Pohlédla jsem na svou mrtvou družku a srdce mi sevřel nevýslovný smutek a zmar. Přitáhla jsem si k sobě košík s bylinami, vzala do dlaně snítku oměje a rozetřela rostlinu v dlaních. Někde v hloubi lesa zahoukal sýček a já věděla, co mám udělat.

 

Vysvětlivky:

Asmodea - ženské jméno odvozené od démona Asmodea, vyskytujícího se v židovském Talmudu. Asmodeus je ztotožňován z negativními silami a zlem. V křesťanské literatuře se jedná o Luciferova sluhu a čtvrtého pekelného prince.

Bartzabel - kabalistický démon představující duši planety Mars.

Myrthis – jméno odvozené od latinského názvu rostliny myrty (Myrtus); rostlina vyskytující se v Bibli, symbol nevinnosti

Ruta - latinský název pro routu vonnou; tato rostlina se v magii a bylinkářství hojně používá jako ochrana před zlými silami a uhranutím; ve starých herbářích popisována jako protijed, zázračný lék na všechny nemoci; symbol čistoty, nevinnosti a panenství

Sagdid - název rituálu, který je součástí pohřební zoroastrické ceremonie, ve kterém hraje roli pes; sag znamená “pes” a –did “vidět”

 

“Nyní dcera tuto paži pozvedla vzhůru a vztyčila na ní ukazováček a prostředníček. Druhá paže se stejným gestem směřovala napřažená šikmo dolů k zemi.” - gesto Baphometa, podle satanské tradice se jedná o kozla sabatu, který má lidské tělo nesoucí ženské i mužské atributy

 

“Později jsem si všimla skvrnky v jeho oku” - skvrna v oku je podle lidových pověr Ďáblovo znamení

 

“Někde v hloubi lesa zahoukal sýček” - sýček je podle lidových pověstí posel smrti