Imaginární kamarád

Vylézám ven, jako každý den. Z ohavně hnijící krabice plné hraček, knížek a skládaček. Tam nahoře, na půdě, kde slunce nikdy nesvítí. Já ale stejně vylézám až po setmění.

Vzpomínáš si na ty dávné časy? Tehdy jsem taky vylézal vždy po setmění, tak, aby nás rodiče neviděli. Mívali jsme čajové dýchánky, hráli jsme si s panenkami. Nebo vždy ve škole, když ses cítila osamělá. Býval jsem tvůj chlupatý kamarád a chránil jsem tě před příšerami…

Ale pak jsi mě opustila. Zapomněla jsi. A já jsem zůstal sám.

Teprve teď ses vrátila. Spíš ve své posteli, už je ti skoro malá. Spíš a ani mě nepozdravíš…

Dívám se na tebe skrz škvíru ve dveřích pokoje. Otevírám je svými dlouhými, špinavými drápy. Pomalu se blížím po špičkách. Hledím na tebe svýma velkýma, vypoulenýma očima. Už nejsou roztomilé, teď si přivykly na temnotu.

A stojím nad tebou. Přece jenom, jsi tak malá a bezmocná, jako předtím.

Býval jsem tvůj chlupatý kamarád a chránil jsem tě před příšerami. Ale časy se mění.

A teď už tě nikdo nezachrání…