ALICE

ALICE



Ta prazvláštní příhoda se mi mohla stát při cestě z práce, nebo z nákupů… kdekoliv, ale stala se mi na místě a v čase tak nečekaném, aby snad právě proto vzniknuvší kontrast znásobil moje zděšení.
Jsem hajzlík, napadlo mě, když jsem v lázeňském pokoji přikrýval svoji ženu a do ucha jí šeptal, že hned přijdu. Takový malý, prolhaný hajzlík. Nejdu totiž dolů do baru na jedno pivo a nepřijdu hned, jak tvrdím do jejích pohaslých očí. Jdu se bavit! Skočím do auta a odjedu do dvacet minut vzdáleného města a v podniku, kde do rána hraje hudba se budu - bavit. Budu tančit a v objetí cizích žen budu zpívat a vyvádět jako utržený z řetězu. Prolhaný hajzlík. Ale kdo dnes nelže? Všichni, chlácholím se. Manžel manželce, manželka manželovi, šéf zaměstnancům a zaměstnanci šéfovi, politici… ! Všichni lžou a nejsou to vždy lži milosrdné. Jsou to lži zlé, které chtějí ublížit, urazit, ponížit…
Ještě pohled ode dveří.
“Pá, hned přijdu.”
Pak tiše zavřu dveře a postojím a poslouchám soustředěně, i když vím, že se žádného zvuku nedočkám. Vím, že moje žena Magda leží v posteli s pokrývkou přitaženou až téměř k bradě a nehybně zírá do tmy, zrovna tak jakoby zírala do světla, pokud bych nechal rozsvíceno a v této nehnuté poloze ji najdu až se za několik hodin vrátím. Bude ležet na zádech s tou přikrývkou u brady a možná jen ty oči bude mít zavřené a bude spát. Bude spát? Spí vůbec? Nevím. Neřekne mi nic, když se ptám.
Je jí čtyřicet, o dva roky ode mě mladší a je nemocná. Hodně nemocná.
Jsou tomu skoro dva roky co onemocněla. Byli jsme na dovolené v JAR - potápět se, neboť potápění byla naše velká vášeň. Společně s několika přáteli jsme se na pronajaté jachtě vraceli k pobřeží z jedné takové výpravy a smáli jsme se a slunečním světlem zalitý svět se nám zdál úžasný. Za námi širý oceán a před námi dálkou zamžené pobřeží.
“Na ty hluboké zážitky z hlubin” smála se Magda a přiťukávala si s ostatními třetinkou piva. “Šedesát metrů dole. Náš rekord!” stačila ještě říct.
A pak se ve svém plátěném křesílku sesula a ta třetinka piva spadla na dřevěnou podlahu paluby a Magda nijak nepokračovala ve svém divadelním výstupu, za který jsme onu scénu chvíli považovali a zkroucená umlčela nás všechny svojí nehybností.
Několik vteřin jsme mlčeli a zírali na ni v údivu, že už to není hra a že se děje něco vážného, co nás překvapilo a ochromilo.
Pak jsme se vzpamatovávali a nejdříve tiše šeptali její jméno.
“Magdo, Magdi, co se děje?”
Ale byl jsem to já, kdo nakonec řval na celý oceán: “Magdo!!!”
A celou cestu k pobřeží jsem jí masíroval srdce a dávali jsme jí umělé dýchání z úst do úst a pořád jsem křičel… “Nahoru, Magdi, nahoru. Nesmíš do takové hloubky…”
Až v nemocnici se probrala. Pohnula rukou, levou i pravou, i nohy se trochu pohnuly.
Ale mlčela. Nepromluvila a ani v očích nebyla žádná odpověď na moje otázky a prosby.
A tak to zůstalo. S pomocí se sice dokáže posadit i postavit, šoupe nohama po podlaze v jakési parodii na chůzi, ale mlčí. Mlčí a v jejích očích zůstal ten oceán - širý, nedohledný - a zřejmě je i v jejích uších, kde hřmí a burácí a přehluší tak moje slova.
Starám se o ni. Nikdy ji neopustím. Nekonečné pobyty v nemocnicích, všemožná vyšetření, později domácí péče… Platím jí pečovatelku, ale přesto většinu toho zastanu i sám - podávání jídla, toaleta, sprchování… Pracuji jen na částečný úvazek a jsem většinou s ní.
Teď jsme spolu v lázních. Vodím ji na předepsané procedury, cvičím s ní, nosím jí jídlo a krmím ji jako by byla malé dítě. Je malé dítě. Už to není dospělá žena… a nemohu k ní, jako k ženě přistupovat. Nemohu ani pomyslet na sex s ní - je příliš vzdálená a v očích má ten oceán a mysl zřejmě potemnělou, jako je hlubina v těch šedesáti metrech. Nedokázal bych to.
Jsme teď spolu v lázních - a tady se ve mě probudil hajzlík.
Hajzlík? Jsem opravdu hajzlík, když večer co večer ji uložím do postele, zašeptám chlácholivá slova a vytratím se do nočního podniku, kde blbnu, kde chvíli zapomenu, kde chvíli žiju…?
Pochybuji o sobě, ale přesto jedu. Hustě sněží, tak se pomalu proplétám mezi lázeňskými domy, které jsou poněkud stranou města, dostanu se na hlavní silnici, jež vede chvíli mezi poli a je místy zafoukána sněhovými jazyky a po pár kilometrech se silnice zanoří do tmavého lesa a stačí deset minut a setřesu tíseň, která na mě vždy padne v té temnotě a na dohled v údolí mi zazáří město tisíci světly a také nasládlým příslibem dobrodružství tohoto večera. S jakýmsi rozechvěním se blížím městu a pak jsem konečně v jeho ulicích a naučenou cestou dojedu k cíli.
Na první pohled nenápadný dům, kde jenom malý neonový nápis nad vchodem tak nějak nenuceně a nevtíravě zve dál. Z ulice dokonce ani žádný zvuk nedoléhá a jenom znalí ví, že uvnitř, za schodištěm, které zavede hosty dolů do sklepení a kde každým schodem jste blíže sklepnímu mumraji, za masívními dřevěnými dveřmi, se otevírá nový svět.
Otevřel jsem ty dveře a hluk mě udeřil do tváře a reflektory barevných světel protnuly přítmí toho prostoru a šlehly mě do očí. Ale ani hluk a ani světla nejsou nepříjemná. Naopak, ta vteřina v otevřených dveřích je mi vyvrcholením, nasládlým prožitkem, kterému předcházelo celodenní dychtivé očekávání večerního dobrodružství - všech dotyků, pohledů a vůně žen.
Zamířil jsem ke svému stolku, který mám rezervován. Míjím parket a vnímám pohledy dívek a také rozvířenou vůni všech parfémů a cítím se jako král. Jsem král, jsem King a jsem na prahu večera, který bude můj. Je mi dvaačtyřicet a najednou jsem zase mladíkem. Pryč je moje vyprahlost a únava z břímě osudu, jenž poslední měsíce tíží moje ramena. Tady se vždy napřímím. Jako rostlina, dříve sužovaná pouští uplynulých dnů, týdnů a měsíců, ale nyní zkropena životodárným deštěm.
Usedl jsem do pohodlného křesílka tak, abych měl výhled na parket a u číšníka, který hned ochotně zamířil k mému stolku si objednal skleničku bílého vína. Tři hodiny, které mám před sebou jsou dostatečně dlouhá doba k tomu, abych tu trochu alkoholu odboural.
Kdyby už nebylo nic víc, kdybych celý večer jenom seděl a usrkával víno a pozoroval rej na parketu, stálo by mi to za to.
Opřel jsem se pohodlně a rozhlédl se kolem. Všude bezstarostné veselí. Muži a ženy klábosí a smějí se a sporé a teplé světlo svíček na deskách stolů jim kreslí po tvářích a retušuje ty tváře, že všichni bez rozdílu věku působí mladě a šťastně.
Hraje reprodukovaná hudba. Ozzy Osbourne zpívá Mama, I’m coming home a ta malá slečna na parketu se svůdně vlní v bocích a pohazuje dlouhými tmavými vlasy a kratičké šaty neskryjí stehna dráždivě zaoblená tlumeným světlem nad parketem a ještě k tomu vykreslují klenutý zadeček, jež těsně obepínají, až mi z toho obrazu po břiše proběhne vlna vzrušení a připomene mi, jak dlouho jsem neměl ženu.
Jak jiný je tento svět. Jak málo stačí, aby ten šedivý, ustaraný, tam nahoře v závějích sněhu uvězněný svět se změnil. Jen několik schodů dolů, ty těžké dřevěné dveře, které za sebou zabouchnu, hudba a magické světlo kolem, smích, vůně a křivky krásných žen…
Kdyby už nic víc nebylo a já jenom seděl a pozoroval tento ostrůvek štěstí a pohody, byly by to tři hodiny hřejivého pocitu uspokojení.
Ale bude něco víc. Určitě… Snad.
Sedím a dívám se. Vydržím to dlouho, ale při další pomalé skladbě vstanu a vyzvu tu malou slečnu k tanci. Neodmítne mě. Jak jinak, tady je přece všechno jednoduché a přirozené.
Tančíme a dívám se jí do tváře. Není tak úplně mladá, jak se mi od stolu zdála a možná už není slečna, spíš mladá paní, která si vyšla s kamarádkou, která tady zřejmě taky někde tančí.
Kolik jí může být? Třicet? Pětatřicet? Cítím vůni jejích vlasů a také cítím ta stehna, jak se otírají o má a cítím prsa, kterými se tiskne a já si vzpomenu, že jsem hajzlík, který nechal svoji nemocnou ženu samotnou na pokoji a vzdychnu při té vzpomínce až ta kráska vzhlédne a pátrá v mojí tváři co se děje a já se rychle usměju do těch očí, protože sem přece chmury nepatří, neboť tady je ráj.
Tady je ráj, opakuji si, tady je ráj… ale dnes mi to nějak nejde. Včera, předevčírem jsem tady vytáčel ženský, ale dnes… Dnes mi to nějak nejde.
Tančíme a nasávám vůni, která má zapudit pochybnosti. Taky rukou obejmu její pas a přitisknu ji víc. Jde mi vstříc a oběma rukama mě obejme kolem krku, abych i svoji druhou ruku mohl položit kolem pasu. Tisknu ji lehce a zase ta vlna vzrušení…
“Jste tady sama?” skláním se k ní.
Vzhlédne až se rty téměř dotýkáme.
“Ne, s kamarádkou…” a rozhlédne se po parketu a pak jenom hlavou kývne směrem k další tmavovlásce, která tančí s plešatým chlápkem. Trefa, pomyslel jsem si.
Protancovali jsme spolu celý večer. Poseděli jsme u baru, kde si na můj účet dala pár skleniček šampaňského. Také u mého stolku jsme si povídali. Petra. Petra se jmenovala a nechtěla mi uvěřit, že jsem Pavel. Ale nelhal jsem jí. Dnes už se mi nechtělo lhát, a kdyby ji zajímalo i moje příjmení, určitě bych přiznal, že se jmenuju Ortman, Pavel Ortman.
Nechtěla ho ale znát, i ona věděla, že jsme pár jen pro tento večer.
“Máš tady auto?” překvapila mě otázkou.
Přikývl jsem a dlouze jsme se zadívali do očí. Ten pohled byl dlouhý a výmluvný a prozradil všechno, že bylo téměř zbytečné cokoliv dodat.
“A svezeš mě?” usmála se přece jenom mnohoznačně.
Pochopil jsem, ale neodpověděl hned. Hajzlík? Jsem snad takový hajzlík? - zase výčitky, které mě dnes pronásledují.
Až teď jsem si všiml jejích až příliš dlouhých, pěstěných nehtů a uvědomil jsem si, že mi ty nehty vadí…
“Nezlob se, ale nejde to…“
Nezlobila se. Jenom se odmlčela a očima, které rovněž “zmlkly” pátrala po svojí kamarádce.
“Škoda” řekla jen s úsměvem a pak jsme se rozloučili.
Do vymrzlého auta jsem usedal se stejně mrazivým pocitem zmaru. Tento večer měl sice všechno, co jsem si přál, ale přesto u mě převládá pocit, že se nevyvedl.
Měl jsem se s ní tady v tom autě pomilovat?
Stěrače neměly sílu odhrnout sníh na předním skle, tak jsem znovu vystoupil a smetáčkem, který vozím v kufru jsem okno ometl. Pomalu projíždím zasněženými ulicemi. Sněží a dešťový senzor co chvíli zapne stěrače, které si už s nalepenými vločkami sněhu poradí. Tak mělo být před třemi týdny na Vánoce, napadlo mě.
Město je přikryté sněhem a je jakoby uklizeno. Všechno je bílé a čisté a pouliční lampy prozrazují další přísun sněhové nadílky, když svým světlem dávají zatřpytit se sněhovým vločkám, které se hustě sypou z nebes.
Všude je ticho. Přízračný klid kolem a romantická kulisa za oknem auta mně vylepšují náladu a usmiřují s dnešním večerem. Najednou jsem tomu rád, že jsem odolal pokušení a nešoustal s tou holkou v autě. Ty dlouhé nehty, které každý jinak nabarvila, ty by mi zatínala do zad, jako nějaké drápy a ta představa mě nebavila. Ne, nebyla to ženská, se kterou by mi to stálo za to. Mladá, krásná… ale ty nehty a samozřejmost s jakou by mi dala… jsem rád, že jsem odolal.
Vyjel jsem z města a romance útulně osvětlené zástavby přešla v ponurou scénu jazyky zaváté cesty uprostřed jen tušených polí. Sněhové vločky divoce tančí ve světle reflektorů, lepí se na přední sklo a probouzí tak stěrače k občasnému máchnutí, které je vždy provázeno nepříjemným zakvílením, když guma drhne po mokrém skle.
Pustil jsem radši rádio, které normálně téměř neposlouchám, ale hned jsem ho zase vypnul, když jsem zaslechl tóny tisíckrát obehraného hitu.
Pomalu se sunu silnicí, která stoupá k nedalekému lesu a chvílemi se mi zavátá ztrácí. Dívám se na ukazatel teploty, venku jsou mínus dva stupně. Žádná velká zima, ale sníh se sype a sype.
A pak jsem ji spatřil!
Nemůžu uvěřit svým očím, ale na silnici, jen pár metrů před autem vidím nějakou postavu. Nestojí mi v cestě, drží se při kraji, ale přesto ještě zpomalím.
Blížím se k ní. Je to žena. Má na sobě jen nějakou mikinu s kapucí, ale určitě je to žena. Stojí a rukou si zaclání oči, jak ji zřejmě světla oslňují. Nestopuje, ale když přijedu těsně k ní, nedá mi to a zastavím.
“Čekáte tady na někoho? Nestalo se vám něco?” oslovím ji, když jen do poloviny stáhnu okno.
Sklonila se. “Svezl byste mě kousek?” neodpověděla mi ani na jednu moji otázku.
“Ale jo. Nastupte si.”
Jedním čudlíkem jsem zavřel okno a druhým odemknul dveře.
Otevřela, vklouzla dovnitř a zabouchla co nejrychleji to šlo, aby unikla víru sněhových vloček, který ji pronásledoval. Stáhla si kapuci z vlasů. Mladá slečna s krátkými blonďatými vlasy.
Dvacet? Pětadvacet? - odhaduji.
“Jedu jenom k lázním. Kam potřebujete svézt?”
“To stačí” odpoví mi. “Jenom kousek, povím vám…”
Pomalu se rozjíždím. Stoupáme silnicí k lesu a sněhové vločky nám tančí v kuželech světel. Mlčí a já mám potřebu to ticho nějak přerušit.
“Tady už chybí jenom vlci” pokusím se o vtip.
Nijak nereaguje.
Koutkem oka si ji prohlížím. Je hezká. Bezděčně jsem sklouzl pohledem na její ruce. Má upravené, snad růžové nehty, které jsou tak akorát dlouhé… hajzlíku, pokárám se v duchu.
Pak mě zarazí, že to cosi, co mi připadalo jako mikina s kapucí, je opravdu mikina s kapucí.
“Promiňte mi moji zvědavost” zkouším to. “Ale můžete mi říct, co dělá mladá, hezká slečna v tomto počasí a v tak chatrném oblečení na silnici za městem?”
Mlčí. Neodpovídá a to mě znervózňuje.
Vjíždíme do lesa a dusivé ticho umocněné ponurou scenérií za oknem je mi protivné.
“Ublížil vám někdo?” Nic.
“Mě se nemusíte bát. Jestli vás to uklidní - jmenuji se Pavel” představil jsem se, ani nevím proč.
“Alice” odpověděla konečně.
“Tady. Tady mi, prrosím zastavte.”
“Tady?” divím se.
“Tady v lese?”
“Ano. Tady, prrrosím” a to er jí opět zvláštně zadrnčelo.
Přibrzďuji a nakonec zastavím.
“Tady poblíž je nějaká samota, nebo chata?” chci ji pochopit.
Opět to přejde mlčením. Otevře dveře, vystoupí a ještě než je zabouchne, řekne jen: “děkuji”
Dívám se za ní. Odchází, šoupe nohama sněhem, snad v obavě, aby neuklouzla a tou chůzí mi připomíná moji ženu. Zvláštní, pomyslím si.
Sešlápnu plyn a pomalu se rozjíždím. Dívám se do zpětného zrcátka, ale už ji nedohlédnu.
Co to mělo znamenat? Jsem z ní v šoku. Co to sakra mělo znamenat?
Vyjel jsem z lesa a v dáli už vidím světla lázeňských domů. Musím na ni myslet, nejde mi ta dívka z hlavy. Co může pohledávat v tomto počasí uprostřed lesa? Nevybavuji si, že by tam byla někde nějaká chata. Nevybavuji si dokonce, že by tam byla lesní cesta, která by k nějakému obydlí snad vedla. Vystrašil jsem ji? Plácal jsem cosi hloupě a vyděsil ji? Nechápu.
Sjíždím z hlavní silnice a lázeňské domy jsou už na dohled.
Zmrzne tam. To přece nemůže jinak dopadnout - ráno tam najdou u cesty zmrzlou holku.
Ta představa mě vyděsila. Do smrti si pak budu vyčítat, že jsem ji tam nechal. Dupnul jsem na brzdu.
Do prdele! Ulevil jsem si, když jsem pracně manévroval a otáčel se na silnici.
Vyrazil jsem zpátky a už jsem nedbal sněhové jazyky a velkou rychlostí je rozrážel, jen abych co nejdříve byl na místě, kde jsem ji před chvílí vysadil.
V lese už jsem ubral, jel jsem krokem a na volantu jsem téměř ležel, jen aby mi neuniklo nic na pár metrů před autem. Stěrače s kvílením stíraly neustávající příval sněhových vloček.
Tady, tady na tomto místě jsem ji vysadil. Zastavil jsem, vypnul motor a vystoupil z auta. Světla jsem nechal svítit. Stopy už asi zasypal sníh, ale tady to muselo být. Rozhlížel jsem se. Nikde nikdo.
“Alice” houkl jsem do tmy, ale sám sebe jsem tím přiškrceným hlasem vyděsil.
“Alice!” zařval jsem, abych zapudil tíseň.
“Alice, ozvi se… tady nemůžeš zůstat. Zmrzneš.”
Nic.
Ticho.
Poodešel jsem od auta a shlížel dolů z mírného svahu na jehož konci začínal lesní porost. Sníh mi křupal pod nohama.
Nic, nic. Ještě kousek jsem popošel, až do stínu, kam nedosvítila světla z auta… a tam jsem to spatřil!
Jako velké mrtvé zvíře zde na střeše leželo auto.
Zastavilo se mi srdce. Proboha… bezděčně jsem udělal několik kroků zpátky. Oči jsem nespouštěl z toho tichého, tmavého předmětu, který s těmi koly nahoře a odhaleným břichem vypadal nestvůrně a hrozivě.
Do prdele, do prdele - zmohl jsem se v tu chvíli na jediné.
Zůstal jsem stát a rozdýchával šok. Až po desítkách vteřin mi to začalo trochu myslet. V kapse jsem nahmatal mobil. Musím zavolat policajty… nebo první záchranku? Ale ti se mě okamžitě zeptají, jestli je tam někdo zraněný…
Nadechl jsem se zhluboka a se srdcem až kdesi v krku, sklouzával jsem pomalu k místu neštěstí. Sníh jsem měl až téměř po kolena.
K nehodě muselo dojít před několika hodinami, protože všechno kolem bylo zasypáno sněhem a nedalo se poznat odkud sem to auto vlastně přistálo.
Na tři kroky od vraku jsem se zastavil. Přikrčil jsem se a nahlížel dovnitř. Na místě spolujezdce, kam jsem dohlédl, nikdo nebyl. Na zadních sedadlech také nikdo.
Trochu jsem se uklidnil.
Přebrodil jsem se sněhem na druhou stranu vozu, abych zkontroloval i místo řidiče.
Snad všichni, co tady s autem bourali už ve zdraví odešli, modlil jsem se.
Musel jsem se hodně předklonit, abych lépe viděl. Dveřní okno bylo rozbité. Odsunul jsem bouchnutý airbag… a ucuknul jsem leknutím. Podivně zkroucená postava s hlavou dolů a vyvrácenou dozadu, jak ji zdeformovaná střecha vozu přimáčkla…
Udělalo se mi špatně a prudce jsem oddychoval.
Bože! Žije? Může ještě žít? S takto vykroucenou hlavou - vyloučeno.
Vytáhl jsem mobil z kapsy. Musím zavolat policii… přemýšlel jsem horečně… budou mě ale zpovídat.
Pak jsem se odhodlal a rozsvítil baterku na mobilu. Posvítil jsem dovnitř vozu…. žena, mladá žena s krátkými blond vlasy - v mikině s kapucí… posadil jsem se do sněhu.
Ještě jednou jsem posvítil. Nehty na ruce, která jakoby k polibku se vztahovala, byly upravené, snad růžově nalakované a tak akorát dlouhé… Alice? Nevěřícně jsem zíral. Alice!!
Policie, záchranka i hasiči přijeli téměř současně.
“Jel jsem z města a zahlédl jsem to auto” vysvětloval jsem policistovi.
“Hned jsem seběhl dolů se podívat, jestli tam není někdo zraněný…” koktal jsem zadýchaně. “… a pak jsem vám volal.”
“Jel jste z města, ale stojíte s autem v opačném směru” všiml si policajt.
“No, kus jsem přejel, než jsme pochopil, co jsem to vlastně zahlédl a pak jsem se otočil a vrátil” zalhal jsem, nevím proč.
Pak už jsem byl jenom divákem toho děsivého divadla.
Nikdo si mě víc nevšímal. Zůstal jsem stát na kraji silnice a pozoroval to hemžení dole.
“My jsme tady zbytečně” slyšel jsem chlapíka od záchranky. “Mrtvá, a to už hezkých pár hodin…” pokračoval.
Nechápal jsem to. Pak to přece nemůže být Alice… vždyť jsem ji před půl hodinou vezl autem… Je snad ta mrtvá její dvojče a Alice tady někde bloudí lesem? hledal jsem vysvětlení.
Viděl jsem jak hasiči rozstřihávali plech karoserie, aby mrtvou vůbec dostali ven. Dlouhé minuty to trvalo, ale nakonec ji vyprostili a položili do jakéhosi pytle, u kterého pak zatáhli zip.
“Volejte funebráky…” nařizoval jeden z nich a přišlo mi to nechutné.
“Ne, pojede s námi” vložil se do toho chlapík od záchranky.
Vyhlížel jsem policistu, se kterým jsem mluvil, abych mu vysvětlil, že se tady někde potuluje ještě jedna osoba - dvojče té zabité a jmenuje se Alice… a byl jsem odhodlaný přiznat všechno, jak se to vlastně seběhlo, že jsem ji vzal do auta kousek od města, že zřejmě v šoku bloudila, že byla zmatená, že jsem ji tady vysadil a pak se zase pro ni vrátil…
Zahlédl jsem ho, jak přehrabuje věci v autě a sklouzával jsem opatrně k němu dolů. Než jsem se tam dopotácel, už se opíral o auto a telefonoval. Ramenem si přidržoval mobil u ucha, v jedné ruce držel nějaké doklady a v druhé ruce měl baterku a do těch dokladů si svítil…
“Jedna osoba v havarovaném voze, a také jediná oběť nehody…” referoval někomu. “… jméno Alice Hilgertová, narozená….”
Dál už jsem mu nerozuměl. Zatmělo se mi před očima a cítil jsem mrazení, které mi přeběhlo po zádech, po rukou a vůbec po celém těle, až ke kořínkům vlasů.
Bezděčně jsem se otočil a škrabal se zase nahoru k silnici s nepopsatelným pocitem hrůzy, že se mi právě přihodilo něco, co je mimo moje chápání, čemu nerozumím a co mě děsí.
Nepamatuji si nic z cesty zpět, nevím kde jsem se s autem znovu otočil, nevím jestli na mě některý z policistů něco volal, nevím nic… až když jsem za sebou zavřel dveře našeho lázeňského pokoje a opřel se zády o ně, snad abych zabránil proniknutí děsu do tohoto prostoru, oddechoval jsem zhluboka a pokoušel se pochopit… co se to stalo? Co to proboha bylo? Zdálo se mi to? Spím?
Ne, ne, nenacházím odpověď.
Dlouho jsem stál u těch dveří, dlouho a ve víru myšlenek nenacházel žádnou, která by mi přinesla vysvětlení, úlevu…
Nerozsvítil jsem lampičku a v přítmí přistoupil k posteli a sklonil se k Magdě. Spala. Snad spala. Posadil jsem se do křesla. Já dnes nebudu spát, vím to. Zíral jsem do stínů pokoje a vír myšlenek se pomalu otáčel a otáčel a už to nebyly myšlenky, spíš jenom obrazy… zasněžená krajina, vločky ve světle reflektorů, dlouhé nehty – každý jinak zbarvený, a ruka s nehty snad růžově nalakovanými, jakoby k polibku se vztahovala… Ticho.
A do toho ticha najednou udeřil hrom! Elektrický výboj projel křeslem a jako strunu napružil moje tělo – naprosto zřetelně jsem totiž z lůžka, na kterém spala Magda slyšel její PRRROČ– a to er mi jako ozvěna hřmění drnčelo v uších.

Váš komentář může napovědět.