Lorelei

Stalo se to v březnu roku 2154. Nebo tak nějak... Pilotoval jsem raketoplán třídy Afrodite a blízko hvězdné soustavy Antares došlo k chybě v systému skladování antihmoty. Generátor vysadil a k využití parabolického reflektoru mi chyběla energie. Musel jsem ji totiž šetřit na udržení ochranného pole okolo vestavěné černé díry. Zažehl jsem trysky a pomalu doletěl na orbitu nejbližší neobydlené planety, kde bylo možné zahájit nouzové vysílání. Záhy došlo palivo. Nikterak mě nepovzbuzoval fakt, že záchranu mohu očekávat nejdříve za dva měsíce. Pustil jsem se tedy do oprav sám. Výsledky mého snažení byly minimální, ale hmatatelné. Brzy jsem lokalizoval zdroj poruchy a vypočítal algoritmus k jeho nápravě. Podařilo se mi spustit prakový efekt, čímž jsem vymanil raketoplán z gravitačního vlivu planety, zároveň však došlo k fatálnímu selhání navigačních systémů. Podpora života naštěstí zůstávala plně funkční a na plný výkon pracoval i ochranný štít kolem jádra. Plul jsem prázdnotou, unášen silami mimo své chápání. Když můj raketoplán proletěl Tygří mlhovinou, naskytl se mi jedinečný pohled na Lorelei, centrální černou díru naší galaxie. Kolem horizontu události se v několika rovinách převalovaly proudy ionizované hmoty a sousední Vesmír se zdál zdeformovaný dle principu gravitační čočky. Další pokus o zažehnutí trysek skončil neúspěchem. Přemýšlel jsem. Napadlo mě, že pokud odpojím zadní sekci raketoplánu a v pravou chvíli zruším ochranné pole kolem miniaturní černé díry, mohlo by při kolizi s antihmotou dojít znovu k prakovému efektu. Problémem zůstávala navigace. Když jsem si však naplno uvědomil, že druhou šanci nedostanu, moje odhodlání rapidně stouplo. Možná v tom hrál roli i fakt, že k mým uším poprvé dolehl zpěv Lorelei. Mezi piráty se tradovaly nejrůznější zkazky o jeho magické moci. O jeho přitažlivosti. O jeho neodolatelnosti. Hororové příběhy o těch, které její hlas připravil o rozum. O život. O tělo. O existenci. Zuřivě jsem si přimáčkl dlaně k boltcům. Neposlouchej, ty idiote, varoval mě můj cit. Pozdě. Pár tónů proniklo k vnitřnímu uchu a informace o nich postupně  doputovala až do šedé kůry mozkové. Strnul jsem. Raketoplán zapředl jako kotě a tryskové motory zdánlivě zázrakem naskočily. Pohlédl jsem na Lorelei. Vakuum kolem ní hrálo všemi barvami a vířilo v roztodivných obrazcích. Bylo to fascinující. Spustil jsem dlaně a na obnažených boltcích mě pošimralo něco jako vítr. 

Anthony, zašeptal kdosi naléhavě. Po zádech mi přeběhl mráz a chlupy na pažích zašimraly o oblečení. Prudce jsem se rozhlédl. Prázdno. Lorelei dál nerušeně zpívala. Motor zapředl jako veliká kočka. Téměř mi to připomnělo chvíli, kdy se s námi stroje poprvé v historii lidstva snažily komunikovat. Polkl jsem a v krku mě ostře zabolelo. Anthony, ozvalo se znovu, tentokrát mnohem naléhavěji. Ten hlas jsem poznal. Byla to moje žena. Moje šílená žena. Další polknutí a řezavý pocit v hrdle mě donutil odkašlat si. Na otevřené dlani mé pravé ruky se objevil švestkově červený hlen. Zalapal jsem po dechu. Hlen se během několika vteřin vpil do tkáně a zmizel. Periferní motorika pravé horní končetiny ochabla. Zakašlal jsem znovu a tentokrát mi na hygieně zrovna dvakrát nezáleželo. Objevil se další švestkový skvost. Chvíli poklidně odpočíval na zemi vedle mé vysoké boty, pak zmizel kdesi v útrobách podlahy. Motor zavrčel jako hyena. Pohlédl jsem na navigační konzoli, raketoplán se pohyboval směrem k Lorelei. Chtěl jsem vztáhnout paži a zažehnout zpětný chod, ale nešlo to. Paralýza se již rozšířila až na pletencové svalstvo. Zvedl jsem druhou ruku a třesoucími se prsty dosáhl na displej. Než jsem však stihl zadat kýžený příkaz, přepadla mě vlna nevolnosti. Podlomila se mi kolena a začal jsem mohutně zvracet. Na hrudi mě pálilo a odporný pach tráveniny vyvolával další a další záchvaty dávení. V ústech jsem měl úplně stejný pocit jako po návštěvě hlavní galaktické skládky toxického odpadu. Nosné svaly mých dolních končetin se povážlivě roztřásly, a vzápětí mi vypověděly službu. Klesl jsem k zemi. Podle všeho se mi podařilo pozvracet si boty a nohavice. Ležel jsem na boku a zíral před sebe. Anthony, ozvalo se někde za mými zády. Její hlas zněl o poznání blíže než předtím. Anthony, zašeptala mi do ucha. Útroby se mi sevřely hrůzou a na zpoceném zátylku jsem ucítil závan ledového chladu. Nemohl jsem se pohnout. Ztěžka se mi dýchalo, v krku mě pálilo a moje oči nekontrolovaně slzely. Jediným jasným smyslem zůstával sluch. Lorelei zpívala čím dál hlasitěji a krásněji, lodní motory odhodlaně hučely. Za hrudní kostí se začala ozývat podivná bolest. Bylo to, jako kdyby mi někdo drtil srdce ocelovou rukavicí a zároveň se jej pokoušel vytrhnout z těla ven. Údy mi ztěžkly, jazyk zdřevěněl. Křičel bych, ale nešlo to. A pak jsem ji uviděl. Vplula mi do zorného pole jako víla z pohádky. Krásná, drobná, symetrická a bledá jako smrt. S vyvalenýma očima a démonickým úsměvem. Přesně taková, jakou jsem ji pamatoval. Lehla si naproti mně a chvíli jen tiše malovala abstraktní obrazce na podlahu raketoplánu. Malovala je vlastní krví a prsty namáčela v otevřené ráně uprostřed hrdla. Anthony, zabublala pak slabě. Kroky. Kroky někde za mými zády. Kroky u řídící konzole. Kroky těžkých nohou. Každá kost v mém těle jako by vážila několik desítek kilogramů. Nasát vzduch do plic se ukázalo jako nemožný úkol. Srdce tlouklo ztěžka, maximálně třicetkrát za minutu. Koherence myšlenek se vytrácela jako světlo na hranici horizontu události. Netrvalo dlouho a přišel jsem o zrak. Můj sluch byl bystřejší než kdykoli předtím a já si matně uvědomoval, že bych se měl divit, proč mi dávno nepopraskaly ušní bubínky. Alespoň jsem dál mohl naslouchat jejímu zpěvu. Nic krásnějšího v životě už neexistovalo. Na tváři jsem ucítil dotek něčích slizkých prstů a k mým čichovým buňkám dolehl utlumený pach krve. Nohy mi drtila neznámá síla. Snad gravitace? Snad původce oněch těžkých kroků? Snad obojí? Nevěděl jsem. Nezáleželo na tom. Paralýza postupně dostihla dechové svalstvo. Zvuky mého tichého dušení se rozléhaly po kajutě. V posledních několika minutách agónie se mi podařilo najít zvláštní útěchu v ohlušujícím zpěvu Lorelei. 

Když jsem se probudil, byli všude kolem. Zírali na mě prázdnýma, bezduchýma očima ve zkrvavených tvářích. Leželi na hromadách, hlava na hlavě, úd na údu, nehybní, němí a nazí. Nazí ve skutečnosti i v obrazech. 

  Jeden přežil, ozvalo se nedaleko. Otočil jsem se a uviděl ji. Byla to ona, byla to Lorelei. Připomínala mi vysokou postavu bez tvarů a bez obrysů. Bez vlasů, bez očí, bez tváří, bez rtů... Bez duše. Ukázala na mě jedním ze svých dlouhých, pavoučích prstů. Mé tělo se vzneslo do vzduchu a levitovalo nad hromadami mrtvol. Zajímalo ji, jak se jmenuji. Zajímalo ji, odkud jsem. Zajímalo ji, jak lidstvo dokázalo využít černé díry ve svůj technologický prospěch. Zvláštní bylo, že jsem nedokázal odpovědět. Jako kdybych to ani nevěděl. Podle všeho to ale nebylo důležité. Podle všeho mě plánovala trestat i bezejmenného, naivního. Nesnesitelnou bolestí mě přetvořila k obrazu svému. 

Trvalo miliony let, než jsem získal jméno. Miliony světelných let, než jsem získal formu. Miliony hvězd, než jsem získal hmotu. Centrem mého bytí se stala gravitace. Vpíjel jsem se do myslí jako mor. Mezi piráty kolovaly rozmanité historky o devastujícím účinku magnetických polí v mém kvadrantu. Pojmenovali mě Charybda a vyhýbali se mi širokým obloukem. Tu a tam se však objevil někdo, kdo nebyl dost opatrný. Někdo, kdo pak nasytil můj bezedný hlad a stal se součástí celku. Nebo, jako kdysi já, něčím úplně novým.