Deník (I)

DENÍK

Případ Natálie Müllerové se ke mně dostal v únorové zimě roku 2011, asi deset let před tím, než se začaly znovu prudce hromadit všechny ty obskurní morbidity, které mi dnes, o další rok později, stejně jako celému našemu detektivnímu oddělení, nedovolí v noci usnout. A přesto jsem si docela jistý tím, že právě tehdy to všechno (alespoň pro mě) začalo. Ačkoli se totiž jedná o celkem zanedbatelnou součást celé téhle pokřivené skládačky, ze všudypřítomné prapodivnosti okolností, výpovědí a tolika nepřirozených similarit už dále nedokážu pochybovat o tom, jak děsivě sem ten dílek zapadá.

Samozřejmě, že s takovýmto verdiktem a absencí jakéhokoli konkrétního hmatatelného důkazního materiálu není šance, abych případ po tolika letech definitivně uzavřel, či vůbec dostal na veřejnost. Toto je tedy má jediná oficiální výpověď, která snad vrhne alespoň trochu světla do ostatních temných událostí, jichž jsem musel za poslední roky být svědkem, a které na mě dodnes za bezhvězdných nocí civějí zpoza okenní tabule.

Bylo mi tehdy osmadvacet let a na oddělení jsem byl nový, přiřadili mně tedy jako pomocníka ke staršímu, zkušenějšímu detektivovi – což v podstatě znamenalo, že jsem se staral hlavně o papírování. Jedno páteční ráno jsem do práce dorazil dříve. Už tam na mě čekal obrovský štos papírů, které jsem musel prošetřit – většina se týkala toho zmizelého letadla společnosti NewAer, posledního letadla, které kdy z letiště odletělo před tím, než ho zavřeli – výpovědi zaměstnanců, výpisy poslední rádiové komunikace apod… Sem tam se tam objevila nějaká ta drobná krádež, z větší části hlavně kapsářské incidenty, nějaké pomyslné výhrůžky, stížnosti na kultisty potulující se po ulicích a pobuřující ohlášení na neposlušné sousedy. Mým úkolem tehdy bylo rozdělovat tato ohlášení na relevantní, odložená a skartovaná. Podle předpisů šla většina rovnou do skartovačky – výpovědi byly obvykle dosti zmatečné, neurčíte a vágní, a každý incident buďto neřešitelný, anebo přímo komický. Ostatní jsem přesouval do složek pro městskou policii.

Byla to zdlouhavá, úmorná práce, která mě, ačkoli jsem tam přišel asi o hodinu dříve, stála tak sedm hrnků kafe – tedy celé ráno, odpoledne, a taky kus večera. Napsal jsem si přesčas, abych to měl po dnešku už celé z krku a zároveň zklamaně sledoval, jak se na protějším stole pomalu, papír po papíru, vrství další, zhruba stejně velká hromádka, připravená na zítřejší šichtu.

Asi v sedm hodin večer, když už se celá kancelář docela vylidnila, dostala se mi do rukou žádost o prošetření úmrtí mladé dívky. Podala ji Katarína Müllerová, matka Natálie Müllerové. Tvrdila, že její dcera byla v oné osudné noci někým zavražděna, ale při dotázání se na důvody tohoto podezření se paní Müllerové prý jen „zlomil její roztřesený hlas a propukla v pláč neschopna ze sebe vymanit jediného srozumitelného slova...“. Na spise byla pod čarou vypsaná červená poznámka: irelevantní – skartovat.

Natálie Müllerová byla nalezena 20. ledna – mrtvá – ve své vlastní posteli. Lékařská zpráva uváděla jako příčinu smrti srdeční selhání. Natálie měla už od narození příliš slabé srdce, které ji bohužel nakonec předčasně vypovědělo službu. Zemřela ve spánku, poklidně a bezbolestně, už ve svých sedmnácti letech.

Její matka podala oznámení s podezřením na vraždu ještě ten samý den. Po krátkém prošetření ale bylo zamítnuto. S tímtéž výsledkem podala stejné oznámení ještě třikrát po sobě. Čtvrtou zprávu jsem teď údajně držel v ruce. Vždy uvedla jen jediný prostý důvod: dívčin deník, ve kterém však Natálie podle tehdejších vyšetřovatelů psala „s příliš bujnou fantazií“ pouze o strašidlech a nočních můrách, které ji pronásledovaly. A jelikož nikdo jiný nedokázal vysvětlit přítomnost někoho třetího a ani ohledání těla neukázalo žádné známky násilí, bylo každé další oznámení bezodkladně zamítnuto.

Tak to stálo v dokumentech. Tak jsem si to pamatoval.

Chudák matka, říkal jsem si, tolik zarmoucená smrtí vlastní dcery, že ji nikdy nedokáže přijmout. Muselo se jí to zdát nespravedlivé. Musela žádat nějakého zadostiučinění. Vymýšlela si příběhy a zoufale hledala někoho zodpovědného za své vlastní neštěstí. Ale marně…

Z nějakého mně neznámého důvodu jsem ale spis složil a schoval si ho do kapsy k pozdějšímu prošetření. Nedokázal jsem ho jenom tak zahodit. Myslím, že jsem tehdy toužil po nějakém vlastním případu, na kterém bych se konečně mohl ukázat.

Rychle jsem pak projel už jen pár zbývajících papírů, dopil poslední hrnek kafe, oblékl si kabát, popadl klobouk a vyrazil vstříc tuhému únorovému mrazu směrem k sobě domů.

Pamatuji si, že tehdy se mě vůbec poprvé zmocnil ten nevysvětlitelný pocit toho, že jsem někým neustále pozorován. Cestou ulicí jsem si nemohl pomoct a neustále jsem se ohlížel, nahlížeje při tom do všech oken na obou stranách silnice.

Sem tam se my zdálo, že z některých vidím civět čísi tvář – stále jednu a tu samou, avšak s příliš neurčitými rysy na to, abych ji dokázal rozeznat.

pokračování zde