Deník (IV)

předchozí část zde

Natálie Müllerová

NEOTVÍRAT!

7. ledna 2001

Už jsou to tři dny, co jsme se s mamkou přestěhovaly na tohle podivný místo. Táta asi před měsícem konečně umřel. Někdy kolem Vánoc. Už to s ním bylo k nevydržení! Pořád chlastal a párkrát jsem ho viděla, jak mámu ošklivě drží za vlasy, nebo plácá přes obličej. Na mě se furt díval tím svým slizkým pohledem, kterýho se ještě pořád nedokážu zbavit. Nakonec prý dostal infarkt – Takže karma přeci funguje! Nevím, co bychom si s ním jinak počaly. Asi by všecko zůstalo při starým, dokud by nás obě neutrápil k smrti.

Ale stalo se… a potom to šlo zase z kopce. S tátovou smrtí na mámu přešly všechny jeho dluhy a ona musela vzít práci v těch toxickejch továrnách na Severním Valu. Bastard! Ani po smrti nás nepřestane otravovat! Tak se nám zase zkrátil rozpočet a musely jsme se vzdát tátova pěknýho bytečku na Přímoří. Naneštěstí jediné místo ve Městě, kde jsou dost nízký nájmy i pro zadlužené rodiny, je tohle smradlavý Starý Ghetto. No, alespoň, že jsme jenom na okraji a mamka to odtud nemá daleko do továrny.

Mě se tady ale nelíbí. Nejde ani tak o ten štiplavej puch, kterým je cítit celej tenhle barák (Puch, který se nedá vyvětrat, protože venku je smrad ještě větší!). Spíš mě děsí ten tísnivý pocit – pocit, že mě něco neustále sleduje.

Začíná mi z toho hrabat… už první noc jsem slyšela to prapodivný šramocení za oknem svýho pokoje. Šramocení, který mi nedovolilo usnout. Celá jsem se z toho rozklepala a musela se schovat pod peřinu. Slyšela jsem to ale pořád! Šramocení, který připomínalo spíš skřehotavý šeptání. „Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř,“ jako by říkalo pořád dokolečka. Myslela jsem, že se z toho zblázním.

Druhý den se to stalo zase, stejný šramocení, stejnej příběh. Řekla jsem to mamce, ale ta mě jen odbyla, že je to normální, když se člověk nastěhuje do nového bytu, že slyší divný zvuky. Prý si na to brzy zvyknu.

Ale třetí noc už jsem se z toho málem počůrala. Za okny je pořád tma, vznáší se tam tolik špíny, že tady v noci žádný hvězdy nesvítí. Tu třetí noc si ale měsíc na okamžik prorazil cestu. Podívala jsem se na okno a uviděla jsem to! – Bledá měsíční záře na zataženém závěse matně opisovala černou siluetu čehosi sedícího na okenní římse! Nebyl to žádnej pták ani mrak – Mělo to děsivě lidský rysy… ale stejnak to nebyl ani člověk. Bylo to neuvěřitelně pokřivený, nesymetrický a stejnak to mělo jasně rozeznatelný končetiny, trup, hlavu a čelist – čelist, která kmitala. Kmitala nahoru a dolů. A šeptala: „Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř...“. A oči! – vypoulený bulvy, který přímo prosvěcovaly skrze závěs!

Vykřikla jsem a schovala se pod peřinu, abych se na to nemusela dívat. A tam jsem se třásla až do rána. Zkoušela jsem zavolat mamku, ale marně. Nevzbudila se. Nepřišla…

Chudák máma! Je pořád unavená z tý svojí nový práce. Přijde domů a jde si vždycky rovnou lehnout. Už se s ní ani nedá mluvit.

Nechci ji pořád s něčím otravovat, jsou to beztak jenom hloupý sny, proto si teď ale píšu alespoň tenhle deníček. Myslím, že jinak bych se tenhle večer mohla už úplně zcvoknout!

pokračování zde