Zlatý chrobák

Zlatý chrobák

Můj přítel Legrand byl vždy podivín. Od té doby, co při svých toulkách po pobřeží Severní Karolíny nalezl onoho záhadného zlatého chrobáka, to ale vypadalo, že se opravdu pomátl. Neochvějně tvrdil, že zlatý brouk ho zavede ke zlatu. Jen starý věrný černoch Jupiter nehodlal svého pána opustit, a ten mi také donesl přítelův vzkaz: Legrand se chystá na výpravu do kopců, za zlatem, a žádá si mou účast.

Vyrazili jsme kolem čtvrté – Legrand, Jupiter, pes a já. Jupiter vzal s sebou kosu a rýče a trval na tom, že všechno ponese sám. Tvářil se strašně zarputile a celou cestu mu z úst nevyšla jiná slova než „ten zatracenej brouk“. Já jsem měl na starosti dvě svítilny, kdežto Legrand se spokojil pouze s chrobákem, kterého nesl přivázaného na konci provázku a při chůzi s ním točil a škubal. Tvářil se přitom jako čaroděj, ale odmítal komukoli prozradit, co má brouk s naší výpravou společného. Přešli jsme mnoho kopců, než se chrobák zastavil. Zastavil na místě porostlém trávou a lučním kvítím. Jediné čím se louka odlišovala, byla osamocená jabloň trčící uprostřed planiny. Chrobák se dal znovu do pohybu a nepolevil, dokud jsme nestáli ve stínu vzrostlého stromu.

„Tady to musí být. Musí, určitě musí. Nic jiného nezbývá. Musí, musí!“ šeptal si pro sebe Legrand. „Co jste to říkal, pane?“ zeptal se Legrandův sluha, Jupiter. Legrand si odkašlal a narovnal se. „Říkal jsem, že zde to musí být zakopané.“ „Co je zde zakopané? Zlato?“ vychrlil jsem ze sebe okamžitě. Legrand se na nás podíval, stál jsem, čekajíc co se bude dít a Jupiter se nezaujatě díval na západ slunce. Přivázali jsme brouka k jabloni a psa nechali pobíhat okolo.

Legrand sklopil zrak a pronesl: „Začněme kopat.“ Bylo vidět, že se přemáhá, aby byl v klidu a nepopadnul okamžitě krumpáč. Jupiter vzal rýč, já si vzal lopatu a Legrand malou lopatičku. Začali jsme kopat. Nevzdávali jsme se. Měli jsme před sebou vidinu zlata a bohatství, to přinutí i příčetného člověka dělat nepříčetné činy.

Kopali jsme a kopali, světlo střídalo tmu a noc střídala den. Až se najednou ozvala rána. Náraz mi vyrazil dech. Ještě jednou a jemněji jsem se pokusil lopatu zarazit do země. Znovu rána.

Zahodil jsem lopatu, padl na všechny čtyři a začal odhrnovat hlínu rukama. Nejdříve jenom dlaněmi a později už celými hrstmi. Legrand a Jupiter se na mě podívali, jako se člověk dívá na blázna. Pak uviděli, co jsem odkryl.

Legrandovi se podlomily kolena a začal hrabat silou, kterou byste od takto vychrtlého a starého pána nikdy nečekali. Jupiter se mlčky přidal a pomáhal svému pánu. Jakmile jsem odhrabal větší část hlíny, uviděl jsem odlesk. Drahý kov, to musí být zlato, o kterém mluvil, pomyslel jsem si. S touto myšlenkou jsem přidal na rychlosti. Zapomněl jsem na bolest v rukou a sucho v ústech po probdělých nocích, dnech plných kopání a odhazování hlíny. Odhrnuli jsme zbylou část hlíny a nemohli jsme uvěřit svým očím.

Uviděli jsme desku posázenou po celém obvodu rubíny s uprostřed vsazeným smaragdem, který ozařovaly první paprsky vycházejícího slunce a utvářely paletu všech známých barev. „To je ono. To je, to je, to je moje zlato,“ vykřikl Legrand radostí smíšenou s šílenstvím. „Tedy naše,“ podíval se na nás a omluvně se usmál. Odtrhnul jsem zrak od desky a podíval se na vysmátého Legranda. Pokýval na mě hlavou. Najednou tupá rána a tma.

Probudila mě voda dopadající mi na tvář. Bolest hlavy byla otupující. Co se stalo? pomyslel jsem si. Rozhlédl jsem se po okolí a nikde nikdo. Legrand, Jupiter, chrobák ani dokonce pes už tu nebyl. Deska, deska! Zvedl jsem se a rozběhl k otvoru vyhloubeném v zemi.

Prázdno. „Kurva, do prdele, parchanti!“ zařval jsem a snažil se aspoň zmírnit tu nezměrnou bolest. Ne fyzickou bolest, ale bolest z toho, že mi to nedošlo dřív, že to pro ně bylo jako sebrat dítěti lízátko, že si myslí, jak nejsou chytří. Ještě uvidí.

Neměli jste mi brát moji část. Stál jsem v dešti, ochotný udělat cokoliv, abych se pomstil. Vyrazil jsem domů.

Bydlel jsem v malém domku, daleko od všech okolních bydel. V mém útulném obydlí na louce jsem našel klid a prostor na plánování. Plánování toho, jak jim to vrátím. Každý nápad, každou představu jsem si vychutnával. Plánoval jsem do nekonečna. Vždy každý nápad za nedlouho nahradil lepší a krutější. Nemohl jsem si vybrat. Tak jsem se ponořil do kutí piklů a nevnímal okolí.

Jako každý den jsem si došel pro noviny na verandu, kam je vždy poslíčci házeli. Sedl jsem si v kuchyni. Rozevřel první stránku. Titulek hlásal Našel se mrtvý postarší milionář spolu s jeho sluhou a zlatým chrobákem. Údivem jsem vyprskl jídlo a začal se dusit a kašlat. Praštil jsem se zády o stěnu a zbavil se uvízlého kousku sendviče v hrtanu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Četl jsem to znovu a znovu. Nakonec jsem se roztančil. Proběhl jsem všemi místnostmi v domě až jsem skončil v koupelně. Zastavil mě odraz v zrcadle, kterého jsem si letmo všiml.

Podíval jsem se do zrcadla a už jsem tam nebyl já. Nepoznával jsem se. Kam zmizel ten třicetiletý mladík? Teď tu stál postarší pán s bledou kůží a vyhublou postavou. Co se mi to stalo? Najednou se v zrcadle objevil Legrand. Vymrštil jsem se dozadu, ale nikdo tam nebyl. „Tady jsem. Ano, jsem to já. Plánoval si, plánoval a co ti to přineslo? Nic, jenom mně radost a čas žít si svůj krásný život. I čas tě předehnal. To v tvém plánu nebylo, co ? Hahahah.“ vřískal. „Tohle nemůže být pravda. Jsi mrtvý,“ udeřil jsem pěstí do zrcadla, popadl se za hlavu a utíkal si sednout do šedého kouta v obýváku, kde jsem si myslel, že mě nenajde. „Nech mě, nech mě, nech. Prosím bože smiluj se nade mnou,“