Deník (závěr)

předchozí část zde

…

Dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo absolutně pražádný smysl. Nesouhlasila data, roky, dokumenty, ani moje vlastní vzpomínky. Čas s realitou jako by nekorelovaly. Žádost o opakované prošetření případu zmizela stejně záhadně, jako se mi tehdy objevila v rukou. Když jsem se šel o pár dnů později podívat na onen prokletý dům, bylo tam opravdu jen staré, již vyrabované zbořeniště, zanechané zde katastrofickým požárem.

Byl jsem mimo, ani jsem nevěděl z čeho. Alkoholu jsem nikdy moc neholdoval, ale pro jistotu jsem tehdy přestal pít úplně a napořád. Jen kafe jsem se zbavit nikdy nedokázal.

Později se nám k prošetření dostala zpráva o vyrabovaném, deset let starém hrobě Natálie Müllerové. Pachatel (či pachatelé), nekrofil, prý její překvapivě dobře zachované ostatky brutálně znásilnil, roztrhal a části jejího těla nechal poházené po celém hřbitově – pravděpodobně jako součást nějakého obskurního rituálu. Po sobě ale nezanechal žádné stopy.

Tak jsem si to samozřejmě nepamatoval.

Jak už jsem psal, dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo smysl. Ani po roce, kdy podobných vražd, znásilnění a záhadných zmizení přízračně přibilo a celé Město uchvátila panika spojená z honem na členy Kultu. Ani v průběhu dalších deseti let, kdy se sem tam ojediněle objevil další přízračně podobný případ. Teprve tento a loňský prokletý rok, kdy se zdá, že události vrcholí, my všechno začíná konečně pomalu zapadat dohromady.

Všichni si zase zběsile ukazují prsty na členy Kultu, jejichž počet v ulicích teď opět podezřele narostl. Vzhledem k tomu, co jsem ale tenkrát viděl v onom hrobě – co se vyvalilo z Natáliiny nafouklé dělohy – vím, že pravda bude mnohem horší. Mnohem nenormálnější.

Protože už vím, že nejsem jediný, kdo něco podobného už někdy spatřil:

Po tom, co jsem odkryl její hrob, jí břicho plné černého slizu začalo nekontrolovatelně pučet. Jako by v ní vykvétalo sémě samotného Zla. Nezvětšovalo se ale do prostoru, ne, spíše se zakřivovalo, propadalo, jako by uprostřed něj byla malá černá díra, zároveň nekonečně velká, která roste a pohlcuje všechno kolem sebe. Rostlo to a rostlo a trhalo to její tělo na kusy.

A z té černočerné prázdnoty se linul Natáliin skřek: „Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř!“ doprovázený stále se přibližujícími mlaskavými kroky.

Nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem nad tím uvažovat. Nedalo se to pochopit! – Ze zoufalosti jsem sáhl do kapsy po revolveru a zběsile do toho začal pálit. Střílel jsem a střílel a křičel jenom: „Ne! Ne! Ne! Ne! Ne!…“ pořád a pořád dokola jako pomatený a sledoval, jak se střely uvnitř zastavují, visí v prostoru, zmrzlé v čase, a rozplývají se na drobné částečky, molekuly, atomy, požírané až kamsi do nicoty…

Dodnes nevím, jak jsem se odtamtud dostal, či co se vlastně vůbec stalo, jsem ale přesvědčen, že ono „Ne“ bylo právě tím, co mě tehdy zachránilo život.

Co mě chrání už jedenáct let, každou noc, kdy za oknem slýchávám ten prokletý šramot šeptající jenom jedno jediné: „Pusť mě dovnitř!“

Ne. Nesmíme To pustit dovnitř! Ne – jinak nás to sežere!

Viktor Wolfram, 20. ledna 2022